InaPražáková komentáře u knih

Malý, nenápadný skvost. Kniha, která neoslní jazykem, invencí nebo odvázanou fantazií, ale sděluje přesně to, co autor chce, a sděluje to naprosto přesně, což se ale v plné míře ukáže až na závěr. Míra precizního svazování různých nitek a rozplétání nitek zašmodrchaných mi připomněla dokonce Kunderu, ovšem s tím rozdílem, že Trevor má zřejmě lidi rád a v zásadě je k nim smířlivý. Žádná z mnoha postav není padouch ani hrdina, jak ostatně říká otec Faramont, existuje jen směřování ke krajnostem, které šedi zdánlivě dodává barvu, ale neexistuje krajnost sama.
Timothy, emočně zaostalý, neschopný sebemenší empatie, který v egocentrické touze po splnění snu nabourá několik klidných životů, vlastně jen nastavuje zrcadlo svým ušpiněným bližním, protože při svém čistě faktickém, až vědeckém vidění lidí jako jediný netrpí selektivní slepotou maloměstského pokrytectví. Konec jeho velikášského snu byl zákonitý, ale stejně mi to přijde geniální - Timothy má šanci být jednou tuctový občan... ale vlastně ne, sen střídá sen, mění se obsah, ale ne forma.
Skutečný otřes Timothy způsobí jen dětem, které se pokrytectvím neprovinily, takže se dá říct, že zamlčování pravdy má vlastně své klady. A tak je to v Dynmouthu se vším. Není to dechberoucí literární zážitek, ale nesmírně dobře napsaná kniha.

5 06.04.2023

Štětina je lepší reportér než beletrista a občas se mi zdálo, že příběh napsal spíš proto, aby mohl odbíhat k dějinám, politice nebo duchu doby. Zvlášť u delších povídek (a pří rozmezí 5 až 55 stran délky je to značný rozdíl) jako by někdy proložil výklad příběhem tak, že oba texty rozstříhal na podobně dlouhé části a seřadil střídavě. Může to být působivá forma, když se texty vzájemně zrcadlí, ale tady spíš jen leží vedle sebe. Naopak čím kratší, tím přímočařejší a působivější, podle mě i lepší, texty jsou. Čechy navíc zaujme ne tak známé prostředí asijského Ruska a Dálného východu, jehož lyrické popisy stojí za to.

Úvodní a závěrečná povídka tvoří rámec celé lidské historii, většina ostatních se týká válek, společenských krizí nebo živelních katastrof, v nichž se odehrávají malá dramata na pozadí velkých. Napříč časem a prostorem jsou si typově podobné, často ukazují nepotrestané zločiny a neskrývané násilí, ale alespoň nějaký záblesk vůle k životu, k pomstě, odvahy nebo vytrvalosti, když už ne naděje. Občasný sklon k melodramatu (ať už pochází od vypravěčů nebo od Štětiny) ladí s prostými hrdiny.

Nejvíc mě zasáhly méně dramatické, spíš psychologické příběhy (Bláznův dům, Lovci jelenů, Abeceda - i když ta by zrovna snesla zkrácení) a nejkratší, úderné, ne tak umělecky zdobné texty: Blonďáček Kurt a Válka jako modus vivendi. Druhý z nich je snad to nejdrastičtější, co jsem viděla v oficiálně publikované produkci, má potenciál působit noční můry a citlivějším povahám důrazně doporučuji zvážit jeho čtení - není zbabělost nenahlížet do detailů všech krutostí světa, bránit se proti nim dá někdy i lépe, když člověk nemá pohled zatemněný jediným výjevem.

3 01.04.2023

Sešli se historik a sociální psycholog nad desítkami tisíc odposlechů ze zajateckých táborů pro Němce z 2. světové války. Jde opravdu o doslovné přepisy odposlechů, ne vědomé úřední výpovědi, takže šlo o zkoumání autentických projevů. A zkoumání je to velmi věcné, studie zbavuje psychologii vojáků tendenčního nánosu z obou stran a do značné míry se závěry autorů dají vztáhnout na vojáky v bojovém nasazení obecně (jak dokládá i v závěru použitá citace ze zásahu americké armády v Iráku).
Kniha staví na referenčním rámci: U vojáků záleží především na tom, co se považuje za společenskou ctnost (pracovitost, odvaha, obětavost, poslušnost), co je normální v armádě obecně a konkrétně v jejich sociální skupině (mezi kamarády). Změnou referenčního rámce, který násilí pokládá za legitimní pracovní nástroj, dochází k brutalizaci činů a vnímání. Není třeba větší indoktrinace ideologií (tu většina vojáků řešila jen povrchně). U jednotlivých témat pak autoři probírají, jak se z civilů snadno stanou vojáci s posunutým vnímáním, kteří si uvědomují, že některé činy jsou za morální i legální hranicí, ale obvykle volí možnost podřídit se velení, jednání skupiny, místní zvyklosti. Každý se soustředí na svůj konkrétní úkol a na přežití, extrémní násilí se přisuzuje těm druhým, tudíž hranice normality se posunou natolik, že to v nezainteresovaném pozorovateli budí nepochopení nebo přímo zděšení. Přitom jde především o rozdíl v situaci, většina pohoršených by se ve stejné chvíli nechovala jinak. Výsledkem je, že hromadné popravy nedoprovází zvláštní emoce, je to zkrátka práce, kterou je třeba udělat správně a včas.
Autoři uvádějí na pravou míru často jednostranně zatížené nebo přehnané hodnocení wehrmachtu - nešlo o ideologicky prožívanou válku, ideologie zajímala jen menšinu vojáků, a vojáci se nenacházeli ve stavu dočasného pominutí smyslů.

Pro četbu válečných memoárů a politické historie jsou Protokoly důležitý základ. Krom armády leccos vypovídají i o praktických hybatelích holokaustu, ale i o psychologii vojáků obecně. Je to silný argument proti myšlence "hrdinského boje" - ideologie se dotýká jen politiků a pár vyšších šarží - ale právě proto jde o velmi přínosnou publikaci.

10 25.03.2023

Stručný, návodný manuál pro politiky s nečekaně moderní strukturou, stačilo by přidat obrazovou prezentaci. Každý bod jednoduše vysvětlený a doložený na příkladech z antické nebo nedávné italské historie. Vzhledem k míře stručnosti a obecnosti chybí hloubka, a kdyby někdo chtěl doložit přesný opak Machiavelliho tvrzení, stejnou formou krátkých ukázek z dějin by to nebylo nijak složité. Ale pravdu má autor Vladaře, leccos je dodnes platné (nabízí se porovnání s moderní historií).
Není to návod cynický, jak se někdy podává, jen není idealistický. Machiavelli rozlišuje morální kategorie a za cíl pokládá blahobyt státu a spokojenost občanů, jen dokládá, že nejkratší cesta k tomu cíli nebývá cesta neochvějné ctnosti. Účelové přiměřené násilí a pletichy uznává jako praktický politický prostředek, protože je stejně všichni provádějí, a kdo by se jim jediný vyhýbal, špatně dopadne.

11 18.03.2023

Na tom nesejde mi z prvních tří dílů přišel nejlepší, díky malému počtu osob sevřený, postavy jasně rozlišitelné, jejich interakce vypovídají i obecně o střetech daných osobnostních typů (inteligentní sadistický psychopat David Melrose, jeho žena s vygumovanou osobností, snob Nicholas, který by Davida rád napodoboval a uslintaně o tom sní, ale nemá dost odvahy, a pár dalších, kteří si udrží jakousi osobní integritu). A malý Patrick s citlivým dětským vnímáním mezi tím, jehož očima dojde i na pár hezkých popisů provensálské přírody.

Špatná zpráva je jistě přínosná stran poznatků o aplikaci a kombinování různých drog, ale jiná témata dostala tak málo prostoru a tak roztříštěného, že mi v paměti moc nezůstane. Nejzajímavější pro mě byly obrázky New Yorku, kde od špinavého dealera (a není dealer jako dealer) k obědu ve společenském klubu a odtamtud do baru s pestrým nočním životem není nikdy daleko.

Trocha naděje dokumentuje společenskou smetánku v duchu prvního dílu a vrací se ke známým postavám po dvaceti letech. Tentokrát se všichni, plus někteří noví, sejdou na jednom místě a střídají se v rychlém tempu, takže mi místy splývali - každý úvodem dostal pár odstavců pro sebe, ale jejich životy jsou si podobné, jsou to variace téhož. Zajímavé a důležité je ale zrození spisovatele: Patrickovo už ovládané, byť trochu zacyklené přemýšlení o identitě a vyrovnání se s minulostí, které by snad mohlo přijít skrze vyprávění - mluvit tak dlouho, dokud od toho, o čem mluvím, nezískám odstup. Zdá se, že se zdařilo, a ta trocha naděje tam na závěr taky je, i když se domnívám, že dlouho nevydrží.

Čtvrtá hvězda za dokumentaristickou ostrost a zvládnutý styl bez kudrlinek (ty večírky by si o ně říkaly), ale musela jsem se přemlouvat. Ne, není to jízlivě humorná satira jako u Wildea, St Aubyn zprostředkuje protažení blátem, které důvěrně zná, a veselého na tom není nic, byť intenzita zážitku je velká. Po prvním dílu je nejpřípadnější reakce jít se vyzvracet a pak myslet na něco jiného, co se dá ovlivnit. Po celém svazku těžko pochopit, jak může někdo mít rád britskou vyšší třídu, jakkoliv bude vina St Aubynovy nepochybné zaujatosti, že po přečtení knihy "nemít ji rád" vychází jako ještě velmi mírný přístup.
Druhý svazek si dám, protože mě nakonec vlastně zajímá, jak to autor vidí s časovým odstupem, a Mateřské mléko s nominací na Bookerovu cenu je asi vrchol série, ale nečekám od toho nic hezkého, spíš dokončení chirurgické operace.

A prosím, v opeře jsou lóže, ne boxy, a "shallow grave" je hrob mělký, ne nízký.

6 12.03.2023

Rushdie vypráví příběh o tom, jak Evropan v Indii vypráví příběh o tom, jak slyšel příběh o tom, co se kdysi stalo. A mezitím je ještě pár dalších vypravěčů. Tudíž se snadno stane, že chronologie nevychází o pár desítek let nebo že některé věci a postavy se objeví jen proto, aby příběh mohl pokračovat. Rushdie by byl nejspíš první, kdo by tvrdil, že to ne on, ale Argalia nebo záhadný plavovlasý Evropan to nějak pomotali. Čarodějka je kniha o lásce k příběhům a o moci fantazie, o zrcadlech a zrcadlení v různých formách. Akbarova vymyšlená manželka se zhmotní, citáty Niccolo Machiavelliho, které jednou zapíše do svého spisu o vládě, zachrání život jeho kamarádovi už v době, kdy jim je oběma asi devět let. Vyprávění je to půvabné a skutečně kouzelné a autorův ironický humor je mi blízký. Jen škoda, že nejoriginálnější a nejzábavnější je začátek a čím dál, tím méně nápadité to je.
Rushdie uvádí dlouhý seznam odborné literatury a využil ji nejlepším možným způsobem: Vznikla spleť, ve které pravdu od smyšlenky spolehlivě odliší asi jen historik nebo odhodlaný pátrač. Florencie i dynastie Mughalů mají v historii chvíle, které působí neuvěřitelně, fantasticky, ale staly se. Zaplést do nich orientální čarodějku muselo dát ohromnou práci, ale na výsledku to není znát, mezi Akbarem, Medicejskými a Machiavellim není o nic méně uvěřitelná a živá. Což je další důkaz, že i vymyšlená žena může žít vlastním životem.

4 06.03.2023

Rychle jsem nakoukla do Havlíčkových Epigramů, abych měla srovnání - osobní a občas i jmenovité jsou potrefené cíle obou pánů, chyba je tudíž ve mně. Výsměch dávno mrtvým čtu jen jako literaturu, kdežto Křesadlovy bajky mě místy dráždí, protože jsou přehnané, generalizují a zkrátka se mě ta zahořklost a poučování víc dotýká. Což ovšem nijak neumenšuje autorovu bravuru a vyhlášenou vzdělanost. Za pár desítek let možná Bajkám střelím pět hvězd, ostatně většina jeho pouček je platná bez výhrad a vtip nechybí žádné.

Milé příběhy, převzaté často odjinud a převyprávěné, které dlouho v paměti nezůstanou. Karlova vyprávění jsou upravené, populárněji pojaté pasáže z Vita Caroli, případně známé historické drby a zkazky. Zápletku povídek ostatních pánů jsem někdy už znala odjinud, jsou to často obecně oblíbené motivy, jak konečně vypravěči (a tedy sám autor) přiznávají - ale, jak praví, proč si k tomu příběhu představovat Florencii, když se mohl stát i v Praze. Že jsem některé zápletky neznala, přikládám spíš své neznalosti než originalitě autora, o tu tady nešlo a ani se to nepředstírá. Do některých kapitol se dostalo i trochu dějepisu a kouzla renesance, ale je to spíš příjemný bonus, v celku jde o oddechovou literaturu, ne o historickou věrnost.

3 27.02.2023

Psychologický román, u kterého není podmínkou porozumění obeznámenost s křesťanskou teologií a evangelickou praxí, ale pomůže to přiblížit se postavám. Historie jedné nevěry se dá číst obecně: jako příklad muže ve středním věku, který nečekaně, takřka proti své vůli, zjistil, že se ještě umí hluboce zamilovat a že mu není dáno dospět ke konci života přímou, očekávanou cestou; a ženy, která poprvé poznala, že se může emancipovat na základní úrovni existence - nebýt přívěsek druhých, ale rovnoprávná bytost. Navíc všechny postavy zásadně ovlivní porevoluční svoboda, jako přiklad vyrovnání se s 90. lety je román také možné číst.
Konkrétně je to ovšem mnohem bohatší vhled do situace církví v době po revoluci, kdy se nabídka transcendence i poptávka po ní poněkud vymkly kontrole, kdy duchovní shodili břímě státní kontroly, aby na sebe obratem naložili těžší břímě boje s konkurencí zboží, zábavy, drog a nejrůznějších sekt, kdy bylo třeba starou víru zpřístupnit mladým a pochybujícím, kteří bez zábran zpochybňují to, na čem starší generace zarputile stavěla svou identitu, formulovanou jako opak vládnoucí linie.

Dlouho to vypadá, že není jednoznačných postav, tím spíš, že Klíma promlouvá střídavě ústy každé z nich o sobě i o ostatních, a kolik lidí, tolik pohledů. Nakonec snad jediná čestná byla, ale na tomto světě se jí ocenění asi nedostane. Čtenáře budou asi některé dráždit, ale troufla bych si říct, že každého jiná - v podstatě jde o typy přístupu k životu a k lidem, nechť si každý vybere, co považuje za správné. Prvotní spor je mezi Vedrovou schopností života v řádu, která ale časem vyprahla a jde po příliš vyšlapaných, pustých cestách, a Bářinou naléhavou a netrpělivou touhou po lásce a harmonii. Co je podle autora blíž Ježíšově zvěsti, odhaluje anotace, ale není to zásadní vyzrazení.

Společenský román své doby, zajímavý jako časová vzpomínka i jako stále platný pohled do života v církvi. Ohledně druhého doporučuji reflexi, kterou jsem přidala do diskuze.

6 26.02.2023

Od Heinleina už jsem něco četla a znala jsem pověst Hvězdné pěchoty, takže jsem byla připravená, že budu často nesouhlasit, ale byla jsem zklamaná v jiném ohledu. Čekala jsem výklady, jak zařídit svět, ale čekala jsem je přesnější a podloženější, hůř napadnutelné. Podnětnější. Hvězdná pěchota je jednostranná nalejvárna, která neřeší praktické nedostatky teorie.

Příběh sám by neobstál, je to béčková akce, kde je cool technika, ale nedozvíme se, jak vlastně funguje, všichni "naši" jsou bez chyby a nejlepší kámoši a protivník není člověk, takže není třeba ho litovat. Byť si nejsem jistá, jestli to není úlitba čtenáři, zdá se mi, že Heinlein primárně oceňuje věrnost skupině a klidně by literárně vyvraždil odpadlý pozemský národ s loajálními emzáky po boku. Podstatná je prezentace řešení společenských problémů, problémů dnes ještě aktuálnějších než v 50. letech.
Heinlein kritizuje lidskou pohodlnost a přecitlivělost - v době vydání to bylo téma staromilců, dnes se o tom píše na titulních stranách časopisů. Že válka lidem srovná priority a má potenciál udělat z občanů jednotný národ, o tom se aktuálně přesvědčujeme. Občanská práva coby nesamozřejmá výsada je myšlenka, která aspoň letmo napadne každého, pro koho volby někdy nedopadly podle přání.
A Heinlein je chytrý, takže všechno je dobrovolné a vnitřně rovnostářské, vézt se jako neozbrojený pasažér státu je úplně v pořádku, být žena, příslušník etnické menšiny, chlap, co rád nosí výrazné náušnice, fyzicky slabší jedinec, všechno je v pořádku, všichni se můžete rozhodnout, která kasta budete, záleží jen na touze sloužit celku - a kdykoliv se můžete rozmyslet. Potud to zní hezky, ne? Jenže "sloužit celku" se demonstruje jen jediným způsobem: zabíjet jinou rasu, se kterou lidstvo válčí už dlouho a tak nějak ze zvyku, nebo se na zabíjení podílet a dobývat vesmír. Věda je dobrá, pokud je účelná v tomto ohledu. Talent se cení, pokud se hodí k výše zmíněnému. Náboženství je fajn, protože pastor mezi kázáními kosí vesmírné brouky, takže není odtržený od svých vojenských oveček. A hlavě: celá armáda je šťastná rodinka, kde neexistuje šikana, rasismus, sobectví, závist. Přijít o končetinu nebo dvě se bere přinejhorším jako kariérní předěl.
Heinlein servíruje děsivou "historii", v níž se prohnilé demokracie utopily v anarchii a krvi prolité gangy zvlčelé mládeže. Zpočátku jsem měla vůli vnitřně argumentovat, ale s karikaturou se nedá polemizovat, nemá nic společného s realitou. Jsem ochotná přemýšlet o možném přínosu fyzických trestů, ale ne pokud oponent neguje možnost jejich zneužití - v Heinleinově světě neexistuje ani myslitelná možnost domácího násilí, trauma z trestu, natož možnost, že některé osobnosti lépe reagují na pozitivní motivaci než na strach.
Nakonec mám pocit, že Hvězdná pěchota je kamufláž autorovy frustrace ze společenského vývoje, spíš teatrálně vztyčený prostředník než prezentace promyšleného názoru, jakkoliv nepohodlného. Přesto by byla intelektuální lenost tu knihu shodit se stolu, právě tím se jí dává za pravdu.

14 19.02.2023

V devatenácti jsem Znamení moci otevřela, aniž bych moc věděla, co čekat, a zážitek to byl skoro fyzický, tuším jsem se třásla ještě chvíli po dočtení. Takovou citlivost už nemám, bohužel či bohudík, to je věk. Znamení moci ale působí pořád stejně, je to křik a šepot zároveň, působivý právě díky volnému verši (ale ten rytmus - tohle opravdu nejsou jen tak nějaké rozsekané věty!).

Rámcově historický román, v němž se střetnou Židé ze severní Afriky s Židy aškenázskými o legitimitu mnohoženství. Ovšem historicky vzato bych na něj moc nespoléhala, myšlenkově a citově jsou postavy dost moderní, nezbytné potíže (kulturní, společenské, zdravotní) návštěvníků z Afriky jsou zanedbatelné nebo žádné, všechny ženy jsou nečekaně emancipované a desetitýdenní cesta Evropou až nudně hladká.
Historické detaily ale nejsou podstatou knihy, historický román je to jen formálně. Jde o beletristickou formu disputace o podobách lásky. Dvojženství především, ale nejenom. A v této rovině knihy je znát zdatný romanopisec. Rodinný propletenec Židů z jihu a severu je propojený láskou ochranitelskou i skrytě žárlivou a majetnickou z jedné strany, a smutkem po zemřelé milované ze strany druhé. Kupec Ben Attár miluje obě své manželky stejně jako svého ztraceného synovce, a protože se nikoho z nich nedokáže vzdát, pokusí se příkladem své lásky smířit nesmiřitelné. Mladší manželka cestou zjistí, že lásky někdy může být na jednoho příliš. Cesta ke zdánlivě tvrdému srdci vede přes lásku mateřskou. Všechny postavy se s láskou potýkají a Jehošua s dobře vyváženou kombinací filosofování a zdatného vypravěčství vede příběh po nikoliv nudných, ale ne zrovna překvapivých cestách. Moderními termíny by se dalo říct, že jde o obhajobu polyamorie. Je to tak, ale je to obhajoba citlivá ke všem stanoviskům a v jádře obecnější – zkrátka popis lásky jako takové.

4 11.02.2023

Z tohohle reportážního výboru by se zdálo, že Slovensko je divoký východ, kde silou zbraní vládne mafie jménem Smer. Nemyslím si, že by to byla celá pravda, ale Bán si každopádně vybírá k zaznamenání temné stránky národního svérázu. Krom státem tolerovaného bezpráví také rasismus, úpadek regionů, poněkud nezdravý výběr národních hrdinů, mlčením přecházenou válečnou arizaci. Nikde jsem neviděla lásku k zemi jako takové, nějaké "ale na druhou stranu", náklonnost snad autor chová jen k některým jednotlivcům.
Nepříjemná, byť zajímavá kniha. Pro pochopení je dobré znát moderní slovenskou historii a politiku.

8 01.02.2023

Mám radši Kinga civilnějšího, děsícího tím, co si lidé dokážou udělat sami, ne nadpřirozenými proprietami. Čtyři roční doby jsou crème de la crème této části jeho tvorby. Navíc si myslím, že je King lepší v krátkých útvarech, jako rodilému vypravěči mu nabobtná každý příběh, ale u románů to někdy ztrácí dech a směr.
Tři ze čtyř novel jsou plné prosluněné Ameriky 60.-70. let, kdy byla tráva zelenější... nebo tak úplně ne, ale člověku se to občas zdá. V Těle (které mám ze všech Kingových textů vůbec nejradši) to ve vzpomínkách platí a ta atmosféra je jako živá. Shawshank zase nabízí krásnou možnost "co by, kdyby", kdo by na chvíli nechtěl uvěřit? U Nadaného žáka jsou sestříhané trávníky a hezký kluk na kole mezi domky už jen kulisy pro cosi shnilého ve státě dánském, ale pořád je to strhující vyprávění o lidech jako živých. Dýchací metoda úplně nezapadá, ale po dočtení si říkám, jestli to neměl být metarámovací příběh nejen pro jednu, titulní, strašidelnou historku, ale i pro tři předchozí.

16 22.01.2023

Edice 1938-1953 je jako bonboniéra, nikdy nevíš, na jakou kvalitu narazíš. Snad se ji Academia snaží podporovat a vydat v ní co nejvíc knih, ale u některých by to chtělo víc nakladatelské péče. Pořád je ale většina kousků dobrých, některé i výborné, takže to budu ráda zkoušet dál.

Dvojbiografie pražských okultistů připomíná velmi zajímavé osobnosti, jejichž spojení dává smysl, protože jejich původ a život se nečekaně často podobaly, naopak místy jeden druhého zrcadlil - pokud si uvědomíme, že zrcadlo je obraz stranově opačný. Z obecných dějin okultních skupin za protektorátu není v knize skoro nic, z teorie oboru vůbec nic, ale to příliš nevadí, jen je třeba neočekávat okultní příručku, když jde o shrnující a vcelku stručné biografie. Přínos publikace je právě v tom shromáždění informací na jednom místě a ve vědeckém pohledu na věc, když zvlášť o J. A. Smíchovském se napsalo leccos fantastického už za jeho života.
Jan Kefer a obecně české předválečné hermetické spolky by si určitě zasloužily větší zájem. Kefer sám už proto, že byl do hloubi duše upřímný demokrat, čímž se netajil ani v době, kdy ho to mohlo stát (a zřejmě stálo) krk, navíc jeho originální odbojová činnost formou útoků na Hitlerův astrál stojí za zaznamenání. Smíchovského osobnost a činnost je naopak prvoplánově přitažlivá sama o sobě, takže civilní pojetí je rozhodně ku prospěchu.

A teď ty zápory. U literatury populární nebo beletrizovaného životopisu by se ledacos přešlo, u knihy naučné platí jiná měřítka. Vzhledem k tomu, že jde o rigorózní práci, mě udivilo, že nejde o výzkum v pravém slova smyslu, ale o kompilát, nota bene se nejednou ve zdrojích uvádí populární články z volnočasových médií, kapitola o Smíchovském pak snad ze dvou třetin stojí na starších publikacích M. Nakonečného. Autorka místy uvádí na pravou míru senzační a neověřitelné nebo nepravdivé informace, jinde ale téměř nekriticky čerpá z pochybných zdrojů. U Smíchovského velká část životopisu stojí na výpovědích P. Lexy před poválečnými soudy, byť Lexa jako německý konfident měl značný zájem se líčit v lepším světle a ostatní očerňovat, a navíc ke Smíchovskému cítil zřejmě silnou nenávist. To je v textu letmo zmíněno snad jednou, víc to vyplývá z kontextu. Zato fakt, že Lexa se Smíchovským byli nějakou dobu milenci, se zmiňuje při každém druhém výskytu Lexova jména coby epiteton constans, třeba i víckrát v jednom odstavci.
V případě Kefera, o kterém je mnohem méně úředních zpráv, pak text z velké části staví na rozhovoru s jeho synem, kterému bylo necelých 5 let, když otce viděl naposledy, a matka mu zemřela o rok později, tudíž jeho informace vycházejí ze vzpomínek širší rodiny a přátel. Logická nejistá věrohodnost jeho vyprávění není nikde explicitně zmíněna, zato se často věty uvozují, že si pamětník vzpomíná. Nu dobrá.
Bernardová se nesnaží být senzační, ale přeci jen si neodpustí některé bulvární články citovat, aniž by to bylo pro životopis podstatné. Což mě přivádí k věci, která snížila hodnocení o samostatnou hvězdu - autorka neumí zvlášť dobře psát a nevhodně používá citace v textu i pod čarou. Tohle měli v Academii vychytat, bohužel. Vypsat v jednom odstavci šest periodik, která o Smíchovského procesu otiskla článek, v šesti poznámkách citovat názvy článků, v hned navazujícím odstavci uvést titulky všech šesti článků (vypsaných dříve v poznámce) a u těchto v šesti dalších poznámkách citovat název periodika, to je vpravdě majstrštyk. Následuje citace z jednoho článku, uvedená i názvem periodika... Využití některých poznámek pro irelevantní sdělení, např. že Keferovi rodiče chovali dva bernardýny, také není výjimkou. Otravné nadužívání ukazovacích zájmen (v odstavci o 10 řádcích a 4 větách sedmkrát použito tento/tato/toto) a spíš trapně působící neustálé zdůrazňování Lexovy homosexuality jsou další formální nepříjemnosti.

7 17.01.2023

O třetím odboji se moc nemluví, zvlášť v porovnání s druhým. Dějiny píší vítězové, a třetí odboj nevyhrál, navíc byl proti prvnímu i druhému podstatně roztříštěnější, hůř organizovaný a vybavený. Neznamená to ale, že by neexistoval, a Svobodova kniha dokumentuje dvě velké odbojové skupiny, jejichž tragédií bylo, že je od počátku sledovala a částečně pomocí agentů ovlivňovala StB.
Skupina Josefa Vlasatého vznikla v sokolském kruhu a zřejmě dost přesně ilustruje úroveň, na níž se pohybovala většina tehdejších bojovníků proti režimu - lidé osobně stateční, vlastenci v nejlepším smyslu slova, často se zkušeností z protiněmeckého odboje, ale v důsledku politické situace neschopní vytvořit organizaci s reálným vlivem, chyběl jim jaksi realistický cíl i prostředky a kontakt se zahraničím. Navíc jejich činnost byla často špatně utajená a z přemíry nadšení a optimismu naivní.
Skupina odbojářů-příslušníků SNB, zajímavá už tím, že vznikla, byla profesionálnější, byť ani ta by bez zapojení zahraničních států nic nezmohla.

Kniha ale navíc dokumentuje i (málo popisovanou) situaci ve společnosti na přelomu 40. a 50. let, kdy se obecně předpokládalo, že dojde k válce Západu a Východu, je jen otázka kdy. Zdaleka ještě ne konsolidovaný komunistický stát neměl pod kontrolou všechny bezpečnostní jednotky, ale s potvrzenou dopomocí sovětských poradců rychle vznikla výkonná kontrarozvědka, která metodami, které by dnes působily divoce i v béčkovém špionážním filmu, dokázala infiltrovat a několik let usměrňovat několik skupin o stovkách členů. Práce StB v tomto ohledu je dobře popsaná, pozadí odboje také, následné soudy poskytují pohled na inscenované procesy.
Svoboda obsáhle cituje z operativních svazků přímo v textu, pod čarou pak cituje až přebujele, ale je to vedeno snahou o co nejpřesnější popis událostí. I z toho množství slov ale jasně vystupuje, jak velký vliv měli jednotlivci, jejich šikovnost i slabosti (získání jediného důležitého člověka pro spolupráci umožnilo vznik fiktivního odbojového centra v režii StB, přes které se dalo proniknout ke skutečným odbojářům), jak značný počet dělníků a osob nižšího vzdělání měl silnou touhu po svobodě a vůli bojovat proti komunismu. Byť by mě zajímaly i jejich osudy po propuštění, které v knize nejsou. Místy mě až udivovaly pozorovací a vyjadřovací schopnosti lidových pisatelů ilegálních článků. Publikace je přínosná ve více ohledech, ale téma by si zasloužilo víc takových.

3 15.01.2023

Rozumím těm, kdo hodnotí dvěma hvězdami, i těm, kdo hodnotí pěti. Výsledek bude asi záležet i na množství kocovin, které čtenář zažil. Čím víc, tím líp. Rekreace jsou z velké části záznam divokého mejdanu čtyř básníků, kteří občas recitují a většinou žvaní, mají cit pro vysoké a vyžívají se v nízkém. Nepochybně je tam plno interních vtipů, které jsem nepochytila, ale atmosféra bude podobná na všech uměleckých chlastačkách. Andruchovyč chrlí spleť trefných postřehů, dobrých vtipů, obehraných situací, horších vtipů a fantasmagorických výjevů. Dojde na pátrání po rodinných kořenech, těžkou historii Ukrajiny, mafiány i zombie. Především to beru jako autentickou vzpomínku na bujaré mládí, kterou se dá pobavit i potěšit, i když můj styl života se jí nikdy neblížil a vracet se k ní nebudu.

2 04.01.2023

Novela, která by vystačila na román. Jedna ulice na kraji Jeruzaléma, ve které se potkávají přeživší ("Hodně lidí u nás mluvilo do prázdna nebo na někoho, kdo existoval jen v jejich představách"), dřívější a novější přistěhovalci i nová generace. Skoro každý má nějaké tajemství nebo vlastní svět, do kterého nikoho nepouští a kterému přikládá váhu, i když jde o vlastní světy velmi rozdílné. Dvanáctiletý vypravěč se tajně přátelí s britským policistou, hluboce věřícím filosemitou. Je to zrada? Může mít zrada dvě strany z různých úhlů pohledu? Ostatně chlapec vyzradí ještě leccos, ale ukazuje se právě jen to, že máloco je jednoznačné. Příběh o dospívání, konkrétně o dospívání spisovatele, který už je v Prófovi vidět, o různých pohledech a přístupech k životu, bohatý a místy jímavý.

4 01.01.2023

(SPOILER) V divadle by hodně záleželo na obsazení, z prostého textu Blanche dlouho vychází jako rozmazlená hysterka, která se nesmířila se změnou společenského statusu. Dokud se neukáže, že je to reakce na podupané naděje mladé dívky, rána, s níž se nevyrovnala, před kterou jen utíká a vymýšlí si proto čím dál větší lži, kterými v prvé řadě chce oklamat sama sebe. Kdyby dostala šanci, třeba by začala žít v realitě místo ve snech, jenže realita Stelly a Stanleyho není nic, v čem by kdokoliv chtěl žít.
Blanche by chtěla být čistá, jenže v očích ostatních není, Stella není čistá a nehraje si na to, zato je v zásadě slušný člověk a s výjimkou slabosti pro Stanleyho se snaží udržet rodinu co možná v klidu. Slabost pro někoho jako Stanley ale znamená žít věčně na hraně - touhy, vášně, násilí, krutosti. Stačilo málo, a Blanche mohla odejít do klidnějšího domova a Stella by žila v tom, co si vybrala a co potřebuje, s čistým svědomím.
Postupně přituhuje a krom Stanleyho končí všichni jako nešťastní viníci. Viník jejich neštěstí nemá tak hlubokou osobnost, aby vůbec vinu cítil. Velký nápor na emoce, ale není to vyumělkované hraní na city, situace je realistická a závěr špinavě pragmatický.

10 31.12.2022

Lyrický román, dlouhá báseň v próze. Místy nejen v próze, někdy se věta v polovině vyvine ve verše – a jde o skutečnou poesii, ne jen o mačkání enteru. Text plný aliterací a metafor. Báseň o přírodě a životě v odpoutání od lidí, který ale není krásný, spořádaný, ukotvený ani hodný následování, jen velmi, velmi svůj.
Ach a Cinka dají vale světu a odstěhují se na venkov do starého domu, ve kterém jen tak přebývají, přežívají, stěží že vybalí krabice s věcmi, uklízejí jen v nejnutnější míře, nic neopravují a postupně, jak se dům rozpadá a věci se ničí, srůstají s přírodou. Jak duševním laděním, tak hmotně, příroda si bere dům zpět z vnějšku i zevnitř, když nepřesazené květiny vrostou do podlah. Zároveň ale lidé, i Ach s Cinkou, zaplavují přírodu odpadky a špínou. Lidské a přírodní se prolíná na všech úrovních a není to sice krásné (natož hygienické), ale přeci jen je to sjednocení, splynutí. Dvojice se vzdaluje lidství a stává se spíš rostlinou, součástí přírody. Racionálně vzato je to úpadek, zároveň ale v citovém vidění... je to báseň.

9 31.12.2022