herrGabinka komentáře u knih

Příběh Húrinových dětí považuji za ústřední příběh Tolkienova světa, jenž u mne sice nedosahuje obliby Berena a Lúthien, avšak v řadě ohledů jej považuji za zásadnější. Předně je v něm nejnázorněji tematizován jeden z klíčových Tolkienových motivů: rozpor mezi mladšími a staršími Illúvatarovými dětmi, jenž vede k řadě tragických událostí. Pro lidi, vědomé si konečnosti svého života, po němž propadnou prázdnotě, je důležité v tom omezeném čase něco vykonat, zazářit, užít si jej, jak se dnes říká, což je často vede k neuváženosti a bezohlednosti k jejich okolí, jiným bytostem i světu jako celku. Naproti tomu život elfů je spjat s životem světa jako takového, za nějž nesou odpovědnost, což na druhé straně umenšuje jejich možnosti vzepřít se vlastnímu údělu. Právě předurčenost v podobě Túrinovy úporné snahy vymanit se z Melkorovy sudby zde zastupuje metafyzickou rovinu Tolkienova díla, která je jinak vlastní spíš příběhům o počátku světa, zde však výrazně prohlubuje čtenářský zážitek. Zároveň se v Húrinových dětech objevují možná nejprokreslenější postavy, které nelze mít jednoduše rád nebo nerad a které jsou velkým osvěžením oproti mnohdy schématickým postavám třeba z Pána prstenů. Húrinovy děti sice svým vyprávěním nestrhávají tolik jako Pán prstenů (patrně i pro svou nedokončenost připomínají spíše legendu z dávných časů), nemají tak působivý příběh jako Beren a Lúthien nebo apokalyptickou atmosféru Pádu Gondolinu, ale mezi jednotlivými příběhy nabízejí nejvšestrannější obraz vnitřní bohatosti Ardy a podněcují k úvahám, jež ji dalece přesahují.

9 27.12.2019

Příběh celoživotní zakázané lásky, vyprávěný samotnými aktéry s odstupem mnoha desetiletí prostřednictvím několika krátkých údobí spalující vášně, těch živých událostí, mezi nimiž se rozkládají předlouhé, nevýrazné intervaly života, z nichž si odnášíme jen rozmazané dojmy a které jitří fantasii a ponechávají obrovský prostor pro čtenářovo dokreslení osobností a motivací postav, vše v rytmu vypravěčovy teorie času, již rozvíjel celý život. Do jisté míry je osnova díla proustovskou aluzí, zejména pokud jde o hledání přítomného času a jeho vyústění v literární čin, ale je to jen jedna z rovin mnohavrstevnatého díla, jazykově hravého a nebesky okouzlujícího (schůzka sourozenců ve Vanově bytě!), plného parafrází, citací, dloubnutí a dalších komentářů k jiným literárním dílům v míře dalece přesahující mé skrovné znalosti. Knihu lze však snadno číst "jen" jako napínavý milostný příběh. Samotný způsob vyprávění je kromobyčejně důmyslný i v dalších ohledech. Vypravěč rád něco významně naznačí a pak odběhne, dá nahlédnout budoucí událost, k níž však dosud chybí kontext, a mnoho věcí nedoříká, což spolu s popsanou strukturou vyprávění a tím, že se děj odehrává v částečně smyšleném světě (Van už jeden takový příběh psal…), vede k neustálému přemítání o významu i drobných náznaků nebo dokonce k pochybám tom, jestli není účel příběhu úplně jiný než ten uváděný a nejedná se o svého druhu Pokání. Kniha je prostoupena tajemstvím v nejlepším smyslu slova. Odměnou za to, že sebou čtenář nechá takto manipulovat, je dechberoucí spád a mimořádný emocionální účinek; Ada anebo Žár mě zasáhla tak, jako už mnoho let žádná kniha.

6 18.11.2018

Občané jsou předně mimořádně podrobnou a pronikavou analýzou společenských a hospodářských poměrů ve Francii druhé poloviny 18. století, která přesvědčivě popisuje jednotlivé proudy, spojené následně v revoluci, jakož i postoje a motivace jednotlivých – individuálních i kolektivních – aktérů. Nenabízí přitom jen suchá fakta, výstižný je kupř. rozbor násilí jako motoru revolučních změn, jenž „umožnil revoluci stát se revoluční“; v tomto duchu se Robespierre opakovaně tázal: „Občané, což chcete revoluci bez revoluce?“

Schama se soustředí na její materialistickou rovinu, a tak zdůrazňuje začasté nepříznivé důsledky nastalých změn či bestialitu luzy provolávající revoluční ideály třímajíc v jedné ruce prapor s vznešenými hesly, v druhé kopí s napíchnutou hlavou. V tomto ohledu se nabízí otázka po ceně za dějinný pokrok, zda momentální utrpení jednotlivců vyváží lepší budoucnost lidstva; kniha se jí však hlouběji nezabývá, naopak ulpívá v krvavé břečce ulice. Příliš se nevěnuje ani vlivu revoluce na západní politické myšlení či její úloze v proměně chápání člověka a jeho práv. Na francouzskou revoluci lze přitom nahlížet i odlišným způsobem než optikou každodenního života širokých vrstev: jako na nebývale vznešený dějinný projekt, jenž měl v konečném důsledku ambici proměnit v Republice ctnosti celý život jednotlivce i společnosti; jako na touhu po uskutečnění ideálu, pro nějž bylo třeba přinést určité oběti; přitom tato síla revoluci prostřednictvím Robespierra či Saint-Justa podstatným způsobem utvářela.

Jako analýze událostí revoluce nemám knize co vytknout, přesto mi obraz revoluce v jejím podání připadá poněkud neúplný. Nemyslím to však přímo jako výtku; zkrátka je to kniha s určitým názorem, do nějž se promítají autorovy postoje a hodnoty.

3 06.10.2015

Spíš než biografie je to případová studie – aristokratomanického galejníka literatury, snad největšího grafomana v dějinách lidstva, jenž v podstatě neměl literárního génia a ke spisovatelství se dostal shodou okolností, avšak mocně toužil stát se bohatým a slavným, a tak se propsal k umělecké nesmrtelnosti. Kniha je čtenářsky přitažlivá tím, že hodně prostoru věnuje vypjatým, extravagantním a skandálním složkám Balzacova života; pokud jde o dílo, soustředí se na proces tvorby, jeho výsledky jsou zde toliko letmo ideově a thematicky načrtnuty, a sama se čte jako strhující a napínavý příběh o jednom krajně neobyčejném spisovateli.

Napsána je způsobem odpovídajícím Balzacovu životu i tvorbě; text je výrazově vypjatý, zhuštěný, pádí od události k události, často v horečnatém tempu nemaje prostoru k spočinutí, a pod povrchem je neustále cítit napětí obrovské Balzacovy tvůrčí a životní síly - a Zweigův obdiv k ní. Balzacův génius zde není vystaven ve výši, k níž má čtenář zbožně vzhlížet, nýbrž hojně se mísí s nešťastnými, komickými a trapnými příhodami, jež Balzac přitahoval. Snad to působí trochu nepatřičně, ale byl zkrátka takový: nebývale pronikavý vhled do zákonitostí společnosti i lidské duše byl doplněn nepotlačitelným plebejstvím, nepraktičností (v určitých ohledech) a nemístným velikášstvím, jež obzvlášť v jeho podnikání způsobovaly jednu katastrofu za druhou. Nemít o Balzacovi jiných zdrojů, vlastně bych si myslel, že si to Zweig celé vymyslel.

5 16.07.2015

To na knize možná nejzajímavější se čtenář nedozví z ní samotné, nýbrž z textů o ní: základní rozvrh románu, jakož i scén a děje stovky kapitol (každá se váže k jedné místnosti domu), byl určen částečně nahodile předem v rámci mnoha autorských sebeomezení. Takový přístup odpovídá zásadám hnutí OuLiPo, k němuž se hlásil i Perec, jenž podobně postupoval i v dalších svých knihách. Děj je touto metodou tedy předurčen, avšak v ryze technickém smyslu; jedná se o zajímavý experiment z hlediska tvůrčího, avšak jeho znalost k výpovědi knihy ničeho nepřidává. Zastánce uměleckého jazyka vlastního románům před příchodem modernistických hnutí tohle plně neocení, stejně jako množství obrázkových nápisů a schémat, jež by vesměs bylo snáze vyjádřit slovy.

Jednotlivé místnosti domu, které postupně poznáváme, však již skýtají tradičněji pojaté příběhy. Ty jsou často nápadité, hravé, žánrově pestré, zábavné a občas vyloženě brilantní, a právě kvůli nim si knihy cením (zejména toho ústředního Bartleboothova); naproti tomu se zde nacházejí četné esteticky strohé popisy interiérů a dlouhé nicneříkající výčty předmětů. Řada příběhů vykazuje společné základní rysy, avšak do pevného vypravěčského rámce či myšlenkového rozvrhu vsazeny nejsou; struktura díla je v tomto ohledu dost volná a připomíná spíš soubor samostatných děl, jež pojí především ona metoda stojící do značné míry vně knihu (není z textu poznatelná, byť existenci neurčitého záměru čtenář nutně pociťuje).

Kniha je žel bohatá rovněž na samoúčelné intertextové odkazy na jiná díla. Jeden příklad za všechny: ve sklepě paní Marciové se mezi jiným haraburdím povaluje sedmnáct zlatých rybek s nápisy v sanskrtu. Proč...? Tento předmět se žádným způsobem nevztahuje k ději, nepředstavuje autorův výklad či komentář ke Stu roků samoty a není ani humorný jako „Ztráty a nálezy“ v Proustově ulici č. p. 8; je zde pouze proto, aby si jej znalý čtenář všiml. V popkultuře se tomu říká „zasvěcené pomrkávání“; zdráhám se věřit, že by tohle bylo Perecovým záměrem. Slabé ****.

4 14.12.2014

Tolstoj má tutéž vzácnou schopnost jako Balzac (a k tomu větší estetický cit a literární um, prostý oné neupravené horečnatosti Balzacovy): v hlučném a nepřehledném mumraji života postihnout nejen lidské typy, ale i společenská témata, jejichž naléhavost přetrvala staletí, nadčasové scény lidské komedie, a čtenář si říká, jak by mohlo být lépe, kdyby se lidé chtěli poučit z minulosti. Shodou okolností (?) se často dotýkají soudnictví, až se mi do vědomí vkrádá Mefistofelův verš: „Dědí se zákony a práva, tak jako věčná nemoc dál, rod rodu odkazem ten neduh dává, aby se všude rozlézal“. Zatímco v Lesku a bídě kurtizán jsem ohromeně pozoroval, jak soudní náklady, bobtnající postupně v důsledku různých procesních kliček a chyt(r)áků, uvrhají chudáka do ještě větší bídy, ve Vzkříšení je ústředním tématem pozemské trestání a chod stroje spravedlnosti. Karikované postoje a postupy právníků, s nimiž se lze setkat dnes stejně jako tehdy, jsou ještě spíš pro zasmání, závažnější je pojednání o neúčelnosti a škodlivosti věznění, jež není schopno vězněné napravit, ba naopak je učí dalším neřestem a nepravostem. Něchljudovovi se na opodstatněné námitky proti němu dostává pochopitelných argumentů, k nimž čtenář snadno přikyvuje, že se jedná o odstranitelné nedostatky jinak správného systému. Tytéž nedostatky jej však stíhají i 130 let poté. Trestněprávní rovinu věci však kniha dalece přesahuje, jedná se o velmi barvitou a plastickou úvahu o pozemském zřízení a jeho spravedlnosti, jakož i o lidské povaze vůbec.

Na autorově naprostém odmítnutí trestání jedněch lidí druhými mně však neladí, že na jedné straně upírá jakémukoli trestu způsobilost usměrňovat jednání člověka, na druhé straně však klade výchovu a vliv prostředí jako hlavní prostředek zlepšován lidí a vytyčuje pro ně konkrétní zásady. Pokud však není příznivý účinek výchovy absolutně vyloučen, nespatřuji principiální překážku, proč by nemohl být vtělen i v systém trestně-nápravný, proč tato zřízení přísně oddělovat.

Nejmrazivější, a o hloubce Tolstého vhledu nejlépe vypovídající, je ovšem tato pasáž: „Kdyby byla dána psychologická úloha, jak to zařídit, aby dnešní lidé, křesťané, humánní, zkrátka dobří lidé, páchali nejhroznější zločiny, pak je možné jediné řešení: muselo by se dít, co už se děje. Ti lidé musí být gubernátory, inspektory, důstojníky, policisty, tedy za prvé musí být přesvědčeni, že máme jistou oblast, zvanou státní služba, kde lze zacházet s lidmi jako s věcmi, bez lidského a bratrského vztahu, a za druhé musí ti lidé být ke státní službě v takovém poměru, aby odpovědnost za následky jejich činů proti lidskosti nepadala na žádného jednotlivce.“ Zygmunt Bauman nemusel 50 let poté ani měnit slova.

9 17.11.2014

Na tygru jsem se projel v rámci Subjektivova sponzorovaného projektu „Outsourcing čtení potenciálně zajímavých knih kamarádům“, a tímto mu tedy předkládám zprávu o jízdě. Evola sám připouští, že kniha je příručkou osobního života pro vyššího člověka, jenž se svým založením vymyká duchu rozkládající se západní civilizace, což je cíl u knihy jejího zaměření poněkud podezřelý. Rozdělena je do dvou částí, z nichž první má vytvořit Evolovu programu solidní teoretickou podpěru, zatímco druhá vytyčit pravidla chování člověka v některých oblastech života.

Výchozím bodem je zde popis západního světa jako krajiny po smrti boha, přičemž Evola toliko s drobnými nepřesnostmi opakuje údery Nietzschova kladiva, jenž za náboženstvím, metafyzickými systémy i uměním spatřuje lidské, příliš lidské pohnutky. Ztotožňuje se v podstatě s thesí, že žádoucí typ člověka musí jednat v souladu s niternou povahou života, avšak odhaluje, že hodnoty vydávané Nietzschem za vlastní životu samému, například překonávání sebe sama, jsou toliko jeho osobními preferencemi. Podle Evoly je klíčem být sám sebou, poznat své specifické bytí a jednat v souladu s ním: „zahrnout vlastní bytí do chtění a učinit z něho vlastní zákon“. Jak však mohu získat jistotu, že jsem poznal toto mé specifické bytí, oproštěné od veškerých vnějších hodnot? Jak po smrti boha zabránit tomu, aby se vlády ujaly jiné arbitrárně určené hodnoty? Evolova odpověď zní: prostřednictvím dimenze transcendentna, již člověk vnímá přímo jako kořen svého bytí a jež mu umožní navázat kontakt s vyšší dimenzí bytí. Tato část Evolova učení je zahalena neproniknutelnou esoterickou mlhou, z níž vystupuje toliko několik neurčitých pojmů nepřipouštějících polemiku. Takto představený projekt působí poté, co Evola racionálními argumenty (Nietzschovými) rozbil dosavadní hodnoty, poněkud komicky a odhaluje paradox, že Evola určité postupy rozhodně kritizuje, aby jich vzápětí sám plně využil. Vymezuje se vůči veškeré filosofii, plodům „myslitelů“, universitních specialistů, jejichž vztah k životu je přerušen, a naproti tomu staví některá tradiční, převážně východní učení. Opět však není zřejmé, z čeho dovozuje pravdivost právě jím zvolených tradičních učení, zatímco jiná tradiční učení zavrhuje.

V druhé části, věnované rozkladu západní civilizace, Evola upozorňuje na řadu znepokojivých tendencí (zejména přehnaně individualistické klima ve společnosti, jež se projevuje vymizením nadosobního cítění a snahou o co nejpohodlnější život s důrazem na mělké tělesné rozkoše) a lze s ním v řadě bodů souhlasit či alespoň uznat jejich důležitost, avšak těžko se zbavit dojmu, že se zde promítají zase jen osobní hodnoty pisatele. Chovám nadto pochybnost, zda je v knize vůbec co původního; snad veškeré podnětné myšlenky a postřehy pocházejí z per jiných, přičemž se pochopitelně jedná o více či méně zjednodušené nápodoby: nastupující nihilismus a smrt boha od Nietzscheho; jednání nezávislé na vlastních zájmech od Kanta; duchovní situace západu od Spenglera, Guénona a Heideggera; kritika moderní vědy od Husserla a Heideggera; a tak dále. Evola se na své cestě taktéž vypořádal s řadou „konkurenčních“ teorií: dozvíme se tak například to, že Kantův kategorický imperativ byl zjeven lidskému svědomí (sic) z ryze praktických důvodů či že jediným Marxovým cílem bylo zlepšit hmotné zabezpečení dělníků; krajně pochybnou je v tomto ohledu rovněž kapitola pojednávající o existencialismu, zejména pasáž o Heideggerovi, jehož pojmů užívá podle mého názoru nemístně tělesným způsobem, kdy starost znamená strádání a úzkost neodbytné obavy před smrtí, což ústí v konstatování, že smyslem Heideggerova učení je frenetická touha žít, žít za každou cenu, jež není důsledkem rytmu života v nás, nýbrž rytmu smrti. Nakonec tak na mne kniha působí vesměs jako dílo silně tradicionalistického moralisty, jenž se snaží svým názorům pomocí kompilace myšlenek jiných dodat auru transcendentální pravdy.

6 31.10.2014

Ne nadarmo kniha nese jméno usedlosti, nehostinného a drsného místa, nejvyššího v krajině, k němuž se váží hlavní události příběhu, neboť je to právě prostředí – ať už podnebí či lidé –, které zde rozhodující měrou utváří povahy a činy jeho obyvatelů. Román vlastně představuje šlechtitelský pokus, v němž tvrdé poryvy vichru roztodivnými způsoby ohýbají kdysi rovné mladé stromy. Tímto stěžejním motivem mi kniha mimochodem připomíná nedávno rozečtené Hugovy Ubožáky, avšak nenachází se zde jejich schematičnost a moralizující srdceryvnost, které mi zabránily překlenout i jejich úvod; naopak je psána mnohem přirozenějším a živoucnějším způsobem.

Zároveň však místopis, včetně víceznačného názvu knihy, evokuje odlišnosti mezi dvěma lidskými typy: na jedné straně kultivovanými, citlivými a křehkými, kteří přes veškerou moudrost a dobré úmysly v rozhodujících okamžicích nedokáží prosadit svou a zabránit tak zlu; na druhé straně pak samorostlými, silnými a obhroublými, ve vleku jejichž sobeckých záměrů se ti prví ocitají. Jakkoli mohou sympatie čtenáře patřit převážně těm dobrým lidem, nelze přehlédnout, že mocnost života a schopnost činů prodlévá u těch druhých a že právě Heathcliff a Katka, dva nejnezvedenější hrdinové knihy, jsou jako jediní schopni silné a obětavé lásky, jež před ničím neuhne a přesáhne i hranice pozemského života. Jejich poslední rozmluva je vpravdě jímavá.

Prokreslenost postav a složitých vztahů mezi nimi je patrně hlavní předností knihy, jež kromě toho sálá vášní a je mimořádně napínavá, byť ono vyvolávání napětí chvílemi hraničí se sadismem: např. již v úvodu knihy čtenář nahlédne jejího neblahého konce, a pak už jen čeká, nakolik trýznivým způsobem k němu dospěje. Snad jen mi připadlo, že některé postavy se v tomto drásavém divadlu krutosti tu a tam v zájmu vyprávění pohybují po poněkud nepřirozeně vystavěných kolejích a působí při tom trochu jako karikatury.

2 05.10.2014

Synopse na obalu knihy se první větou táže: „Je stahování z internetu legální?“ čímž může snadno vyvolat mylnou představu o obsahu knihy. Ta totiž na položenou otázku odpověď nenabízí a ani ji nehledá, neboť se nejedná o právní rozbor, ba dokonce ani o všestrannou úvahu o tom, jaká by měla být odpověď na tuto otázku, či vůbec o opodstatněnosti konceptu „duševního vlastnictví“. Jedná se naopak o solidní historické pojednání, jež se pirátstvím zabývá v poměrně širokých souvislostech – např. ve vztahu k utváření novověké vědy či rozvoji hospodářství Spojených států – a skutečně napomáhá pochopení jeho dějinného významu, jakož i objasňuje zrod řady dodnes aktuálních premis týkajících se práv k nehmotným statkům a postojů různých aktérů procesů vytváření, obchodu a užívání těchto statků. Určitým nedostatkem knihy je nevyjasněnost záměru: Zpočátku se jeví jako analýza pirátství v tom ohledu, zda a do jaké míry je přínosné vzhledem k pokroku a společnosti, obzvláště v druhé polovině však nezřídka působí tak, že autor při přípravném studiu narazil na spoustu zajímavých informací, jež mu bylo líto nepoužít, ačkoli s tématem souvisejí sotva okrajově (za všechny societální nauka Henryho Careyho). Tato okolnost spolu s místy až příliš sugestivním stylem, prozrazujícím, které ze stran patří větší díl pisatelových sympatií, a některými až příliš odvážnými „nespornými skutečnostmi“ (sovětský komunismus se zhroutil pod náporem síťově propojených digitálních médií) představují hlavní důvody, pro které ji beru s určitou rezervou.

2 14.09.2014

(Komentář se vztahuje ke všem třem svazkům.)
Po příbězích Amadise Waleského se jedná o mou druhou zastávku na cestě k Donu Quijotovi. Těžko proto mohu Artuše hodnotit v kontextu jiných rytířských románů, ale oproti Amadisovi pojednává na podobné ploše o mnohem větším počtu postav a událostí, což je vítané pro zájemce o mytologii družiny rytířů Kulatého stolu, avšak spornější z hlediska literárního. Děj má rychlejší spád, jedna událost stíhá druhou, a nenachází se zde tolik rozvláčných pasáží, zejména podrobných vylíčení klání; kniha se tak čte lehčeji, avšak ona osobitost rytířského románu kvůli tomu není tak silná, nehledě na to, že přílišná dějovost je v kombinaci se stylovou strohostí a značnou šablonovitostí časem otupující.

Nejpřekvapivější a nejsilnější v Artušově příběhu je zásadní proměna, k níž dojde počátkem třetího svazku. Do světa rytířů, kteří své životy věnují dobrodružstvím, kláním a radovánkám se sličnými pannami, náhle vstupuje Bůh a s ním se zásadně převrací hodnotový žebříček světa: co bylo dosud zdrojem slávy a radosti, je nyní zdrojem viny a strasti; zatímco dříve bylo umírání v čestných kláních běžnou součástí života, a potupou byl spíše snaha o zachování života, najednou život nabývá až posvátné povahy, a bloudící rytíři na výpravě za Svatým grálem se snaží proměně přizpůsobit. Tato část díla je i dějově pestřejší, když opouští koleje vyjeté v prvních dvou svazcích, a plně jsem se do ní při čtení ponořil. Spojení těchto dvou tak odlišných částí díla, jež obě působí stejně přirozeně a přesvědčivě, je pro mne jistou záhadou, činí však dílo o poznání hlubším, než jakým se zpočátku být zdá. Mimochodem, kniha byla mimořádně dovedně zfilmována Johnem Boormanem jako Excalibur. (Celkové hodnocení tedy činí ****.)

3 28.08.2014

Dovršení vnitřního rozpadu jedné jižanské rodiny v průběhu 20 let. Události samotné, vedoucí k pohnutému konci, nejsou ve světě lidí zase až tak neobvyklé, avšak vnímání jejich tragičnosti je sugestivně zvýrazněno nezvyklými vypravěčskými postupy. Náhledům čtyř osob odpovídají čtyři stylisticky výrazně odlišné kapitoly, v nichž Faulkner užívá řady experimentálních technik, jež však vycházejí ze způsobu prožívání jednotlivých aktérů a umožňují přesvědčivé vcítění do jejich myslí. Příznačnou jsou po většinu knihy naprostá tíživost a nepřítomnost naděje, jež se malinko protrhávají až v závěrečné části, psané z pohledu černošského služebnictva. Struktura kapitol od nejvíce zkalené po nejjasnější tvoří z vyprávění do jisté míry obtížnou skládačku, již je vzrušující sestavovat; s tím však souvisí má jediná výhrada, a sice že posléze jsem nabyl pochybností, zda se tím její účel nevyčerpává. Opakovaně jsem se setkal s tvrzením, že se jedná o zobrazení morálního úpadku amerického jihu, podle mého názoru zde však schází provázání osudů členů individuální rodiny se situací ve společnosti, důvody, které by vyslovené závěry učinily široce platnými.

4 24.08.2014

Nádherná vzpomínka na „krásné časy“, podmanivý portrét určité doby, pronikavý společenský rozbor, intimní výpověď, nemilosrdný dušezpyt, a pro mne osobně symbol stesku po všem, co uplynulo a již se nevrátí. Slovy Hannah Arendtové: „Proust je posledním a nejkrásnějším sbohem světu 19. století, a vracíme se k jeho dílu, psanému ve formě ‚již nikdy víc‘, znova a znova, když nás stesk a zármutek přemáhají.“ Nejmilovanější román, jenž je pro mne vrcholem literatury pro naprosté splynutí života autora a jeho smyslu s jeho dílem: ač není v úzkém slova smyslu autobiografický, je v něm uložena podstata Proustova života a cele z něj vychází; po celý svůj život psal právě tuto knihu, ač její zárodky nesly různá jména; i při četbě těch nejstarších jsem s úžasem poznával tytéž osoby, situace či motivy, jež se později zhmotnily v Hledání. Kniha, kvůli níž jsem se zatajeným dechem a sevřeným žaludkem procházel místy, v nichž se odehrály události, jež byly předobrazem událostí románových, místy, jež Marcela spoluvytvářela do podoby, jež dala vzniknout tomuto dílu.

Obdivuji Hledání především pro nevídanou citlivost, s jakou dokáže odkrývat jemné nitky, z nichž je upředen lidský prožitek světa, objevovat krásu v tom, co ostatní vůbec nevnímají nebo považují za všední a nezajímavé. Proustův prožitek světa je neskonale bohatý, a stejně obdivuhodný je um, s nímž dokázal okouzlení světem i hlubokou analýzu svých pocitů a duševních stavů vtělit do slov; obdobně popisy hudebních skladeb či obrazů dokáží věrně navodit dojem zprostředkovávaný přirozeně obrazem a zvukem. Jedná se o dílo moderny, avšak objevným není co do stylistických technik, jako je tomu u J. Joyce nebo W. Faulknera, nýbrž v méně nápadných ohledech, např. v estetickém účinku užitého syntaxu, propojení jednotlivých celků či zacházení s místy a postavami, přičemž jejich prvotním účelem není zkoumat možnosti literárního jazyka, ale jednoduše odpovídají Proustovu náhledu a způsobu tvorby; styl Hledání není nikterak záměrně komplikovaný, nýbrž cele slouží hluboké výpovědi díla. Koncept románu je dokonale promyšlený a soudržný a jeho četba, jakkoli vyvolává rozličné emoce, je pro mne především cenným svědectvím o tom, co vše život skýtá a jaké jsou schopnosti člověka, když dokázal stvořit takové dílo.

24 21.08.2014