Jezdit na tygru

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Důležité dílo italské sociologické vědy a politologie. Studie se věnuje problémům osobního jednání, stanovisek a forem intelektuálního života, které jedinec řeší v současné epoše, již autor nazval epochou rozkladu. Autor používá orientální metafory jezdit na tygru, aby naznačil cestu, která bude českému čtenáři velmi povědomá: cestu pasivní rezistence, kdy lze někdy dokonce využít negativních prvků společenské reality k podpoře pozitivních hodnot místo toho, abychom podlehli a byli duchovně zničeni....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/61_/61639/big_jezdit-na-tygru-HDM-61639.jpg 3.912
Žánr:
Literatura naučná, Filozofie

Vydáno: , Triton
Originální název:

Cavalcare la tigre, 2007


více info...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Jezdit na tygru

herrGabinka
31.10.2014

Na tygru jsem se projel v rámci Subjektivova sponzorovaného projektu „Outsourcing čtení potenciálně zajímavých knih kamarádům“, a tímto mu tedy předkládám zprávu o jízdě. Evola sám připouští, že kniha je příručkou osobního života pro vyššího člověka, jenž se svým založením vymyká duchu rozkládající se západní civilizace, což je cíl u knihy jejího zaměření poněkud podezřelý. Rozdělena je do dvou částí, z nichž první má vytvořit Evolovu programu solidní teoretickou podpěru, zatímco druhá vytyčit pravidla chování člověka v některých oblastech života.

Výchozím bodem je zde popis západního světa jako krajiny po smrti boha, přičemž Evola toliko s drobnými nepřesnostmi opakuje údery Nietzschova kladiva, jenž za náboženstvím, metafyzickými systémy i uměním spatřuje lidské, příliš lidské pohnutky. Ztotožňuje se v podstatě s thesí, že žádoucí typ člověka musí jednat v souladu s niternou povahou života, avšak odhaluje, že hodnoty vydávané Nietzschem za vlastní životu samému, například překonávání sebe sama, jsou toliko jeho osobními preferencemi. Podle Evoly je klíčem být sám sebou, poznat své specifické bytí a jednat v souladu s ním: „zahrnout vlastní bytí do chtění a učinit z něho vlastní zákon“. Jak však mohu získat jistotu, že jsem poznal toto mé specifické bytí, oproštěné od veškerých vnějších hodnot? Jak po smrti boha zabránit tomu, aby se vlády ujaly jiné arbitrárně určené hodnoty? Evolova odpověď zní: prostřednictvím dimenze transcendentna, již člověk vnímá přímo jako kořen svého bytí a jež mu umožní navázat kontakt s vyšší dimenzí bytí. Tato část Evolova učení je zahalena neproniknutelnou esoterickou mlhou, z níž vystupuje toliko několik neurčitých pojmů nepřipouštějících polemiku. Takto představený projekt působí poté, co Evola racionálními argumenty (Nietzschovými) rozbil dosavadní hodnoty, poněkud komicky a odhaluje paradox, že Evola určité postupy rozhodně kritizuje, aby jich vzápětí sám plně využil. Vymezuje se vůči veškeré filosofii, plodům „myslitelů“, universitních specialistů, jejichž vztah k životu je přerušen, a naproti tomu staví některá tradiční, převážně východní učení. Opět však není zřejmé, z čeho dovozuje pravdivost právě jím zvolených tradičních učení, zatímco jiná tradiční učení zavrhuje.

V druhé části, věnované rozkladu západní civilizace, Evola upozorňuje na řadu znepokojivých tendencí (zejména přehnaně individualistické klima ve společnosti, jež se projevuje vymizením nadosobního cítění a snahou o co nejpohodlnější život s důrazem na mělké tělesné rozkoše) a lze s ním v řadě bodů souhlasit či alespoň uznat jejich důležitost, avšak těžko se zbavit dojmu, že se zde promítají zase jen osobní hodnoty pisatele. Chovám nadto pochybnost, zda je v knize vůbec co původního; snad veškeré podnětné myšlenky a postřehy pocházejí z per jiných, přičemž se pochopitelně jedná o více či méně zjednodušené nápodoby: nastupující nihilismus a smrt boha od Nietzscheho; jednání nezávislé na vlastních zájmech od Kanta; duchovní situace západu od Spenglera, Guénona a Heideggera; kritika moderní vědy od Husserla a Heideggera; a tak dále. Evola se na své cestě taktéž vypořádal s řadou „konkurenčních“ teorií: dozvíme se tak například to, že Kantův kategorický imperativ byl zjeven lidskému svědomí (sic) z ryze praktických důvodů či že jediným Marxovým cílem bylo zlepšit hmotné zabezpečení dělníků; krajně pochybnou je v tomto ohledu rovněž kapitola pojednávající o existencialismu, zejména pasáž o Heideggerovi, jehož pojmů užívá podle mého názoru nemístně tělesným způsobem, kdy starost znamená strádání a úzkost neodbytné obavy před smrtí, což ústí v konstatování, že smyslem Heideggerova učení je frenetická touha žít, žít za každou cenu, jež není důsledkem rytmu života v nás, nýbrž rytmu smrti. Nakonec tak na mne kniha působí vesměs jako dílo silně tradicionalistického moralisty, jenž se snaží svým názorům pomocí kompilace myšlenek jiných dodat auru transcendentální pravdy.