Hebrey
komentáře u knih
Česká Alexandrovka
Bohuslav Andrš
Na tuto knihu jsem narazila vlastně omylem, při pátrání po jedné naší rodové linii. Kniha mou záhadu nerozluštila, spletla jsem si Alexandrovku.
To ale nemění nic na tom, že tohle skromné nenápadné dílo stojí opravdu za přečtení. Všem, kdo stále ještě nemají jasno v tom, jak se žilo v SSSR a s láskou vzpomínají na dobu socialismu, všem, kdo si nemumí představit, jak jej prožívali obyčejní lidé, a jak obyčejní lidé prožívali 2. světovou válku a dobu po ní, všem kdo ještě stále vidí lidí černobíle ... i všem kdo si prostě jen chtějí své domněnky ověřit, všem takovým knihu vřele doporučuji. Líbí se mi, že autor popisuje různé situace tak, jak opravdu proběhly. Jednotlivé lidi neposuzuje podle etnické příslušnosti, ale podle skutečného chování. Ani ze sebe samého nedělá hrdinu, ale popisuje strach, chyby, zklámání, rozhořčení. To, co jsem hledala jsem v knize nenašla, ale dostala jsem nakonec mnohem víc. Ač to bylo omylem, jsem ráda, že jsem si mohla přečíst a opět se něco zajímavého i když velmi smutného a emotivně silného dovědět a získat. Děkuji Vám pane Andrš.
C. S. Lewis: Poutník krajinou fantazie
Sam Wellman
Prvních pár stránek je možná psaných poněkud chaoticky. Přesto se jedná o poutavým stylem psaný životopis zajímavého člověka. Rozhodně doporučuji všem, kdo si oblíbili Lewisovy knihy.
Vyhledám své ovce
Martina Šambazová
Nádherné, dechberoucí a povzbuzující svědectví (nebo cestopis, chcete-li) jedné české misionářky. Martinu Šambazovou jsem asi jednou nebo dvakrát potkala "naživo" a stejně tak několik dalších lidí, které v knize jmenuje. Navíc jsem měla možnost kdysi krátce pracovat pro Ebenezer, ačkoliv jen několik měsíců a na výrazně "vymazlenějších" místech. Ale i tak jsem mohla okusit něco málo z této práce a vidět na vlastní oči věci, které mohou znít až neuvěřitelně. Líbí se mi, že autoka nepíše své svědectví takovým tím americkým "haleluje je to super" style, Popravdě vypráví o chvílích, kdy všechno šlo a zázračně lehko, ale zároveň o chílích mnohem těžších, kdy v cestě stálo nespočet problémů, chvílích, kdy prožívali, nebezpečí, beznaděj, zradu, nemoci i únavu, strach i vlastní nechuť jít dál.
Sametový slib
Jude Deveraux (p)
Asi by nebylo fér, kdybych tvrdila, že se mi kniha nelíbila. Celkem snadno jsem se začetla, děj byl místy i napínavý. Některé zápetky byly sice trochu předvídatelné, ale to je částečně i věc zkušenosti čtenáře. Bylo ale dost věcí, které mi vadily. Historické nepřesnosti by se daly odpustit, je to romám, ne literatura faktu. U některých logických nesyslů, kterých je v knize také plno, to bylo horší, ale budiž. Román ale obsahuje bezpočet postav, které podle mne nejsou moc dobře psychologicky propracované. Kromě několika výjimek jsou si povahově velmi podobné. Příběh má možná až moc zápletek, z nichž některé ani nijak nesouvisí s hlavní dvojicí, a které nakonec vyzní do ztracena. A v neposlední řadě - já chápu, že v beletrii napsané počínaje 70. lety 20. století a později, tém spíše v beletrii amerických autorů, musí být alespoň naznačený sex. Koneckonců, proč ne, že, v zásadě mi to nevadí. K životu patří, romantický příběh to tak nějak okoření, a člověk má alespoň pocit, že je realistický. Nicméně, jak se říká, všeho moc škodí. Když je "postelovka" na každé třetí stránce, tak je to docela nuda.
Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci
Vladimír Škutina
Pěkné, moc pěkné. Konec trochu tragikomicky pěkný, ale žel tam patří, protože "C´est la vie".
Jak nevychovávat děti
Jiří Siegel
Ano, tak toto je téměř učebnicový příklad toho, co se může stát, když člověk, který je velmi dobrý v nějakém oboru, nabude dojmu, že je dobrý i v jiném, ne-li ve všech. Asi tak jako když Zlatý slavík Karel Gott začne na stará kolena ještě malovat. Pan Siegel byl architekt. Netvrdím, že bych v jeho architektonickém stylu měla nějakou zálibu, ale jsem ochotná uznat, že ve své době byl architektem přinejmenším velmi plodným a dobrým. Psaní holt nebyl jeho obor. Nepopírám, že jako oddechová literatura se jeho kniha dá brát, a že jsem se párkrát i docela zasmála, ale zase tak světoborné počtení to nebylo. Navíc je v knize bezpočet chyb a nesmyslů, které celkový dojem ještě snižují.
Přicházejí
Tomáš Novotný
Zajímavá brožurka, která se celkem dobrým způsobem snaží informovat o různých náboženstvích a sektách. Možná je trochu škoda, že autor vybral jen nekteré skupiny, z nichž např. moonisté a Rodina lásky čítají v ČR jen několik desítek členů.
Osvobození ducha
Watchman Nee
Nevím, jestli to bylo mým momentálním rozpoložením, nechápavostí, mizerným překladem nebo chaotickým stylem samotného Watchmana, ale tuhle knihu jsem absolutně nepochopila.
České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi
Josef Jedlička
Velice zajímavé téma. Knihu tvoří soubor esejí, které tvoří tématický celek. Škoda, že jsou psány stylem, který není příliš srozumitelný, a není to starší češtinou, s níž obvykle až tak veký problém, ale spíše častým odbíhání od hlavního tématu.
Prázdná kolébka
Nancy Baker Jacobs
Musím přiznat, že se mi i přes několik málo nedostatků v překladu i v příběhu samotném, kniha velice líbila.
Jak přežít manželství / Život začíná po čtyřicítce
Willy Breinholst
Popravdě řečeno, jsem ani žádné závratné čtivo neočekávala. Skutečně jsem od tohoto dílka nečekala víc než jednoduchou oddechovku, u které se člověk od srdce zasměje. Tak nevím, oddechovka to byla, nenáročná, jednoduchá, kniha dobrá skutečně, když chcete něco, nad čím nemusíte příliš přemýšlet. S tím humorem je to ale už slabší. Přiznávám, že jsem se párkrát skutečně pousmála, ale jinak buď nerozumím dánskému humoru, nebo jsem holt jiná krevní skupina a proto nechápu, co je komického na tom, když si pár stárnoucích snobů koupí místo desetipokojové vily dům, kde jsou(jen) tři ložnice a vše ostatní jako ze žurnálu.
Co mne překvapilo, že se knize dostalo, co do kvality češtiny, na dnešek velmi dobrého překladu. Jediné co jsem na práci přkladatelky nepochopila, že se snažila knihu za každou cenu počeštit, tím, že některým postavám dala vysloveně česká jména a příjmení (ovšem jiným nechala původní dánská, což poněkud kazí efekt), jedny ze sousedů poslala na dovolenou do Beskyd a z Dánska téměř nepozorovaně udělala republiku.
Jak být dobrým rodičem
Jiřina Prekopová
Ačkoliv se mi stává, že s paní Prekopovou v některých detailech nesouhlasím, v zásadních věcech má pravdu. Co se týče této knihy konkrétně, já ji hodnotím, jako velice dobrou. Pro člověka, jako jsem já, tedy s pedagogickým vzděláním, který už na toto téma přečetl a prolistoval víc děl, pochoitelně taková brožurečka žádný nový objev nepředstavuje. Jsou ale lidé jinak zaměření, kterým může právě takto obecná sbírka krátkých myšlenek, návodů a rad pomoci více, než odborná kniha plná odbrných pojmů.
Svrablavé uši
John Stetz
V našich končinách prožilo "hnutí víry" svůj boom především v 90. letech, krátce po revoluci a otevření hranic. Dnes je jeho vyznavačů v ČR relativně málo. Přesto není nemožné se s ním setkat a proto může být kniha celkem praktickým průvodcem a vysvětlením toho, jakých chyb se tyto sekty dopouští. Škoda, že není psaná srozumitelněj, tak aby jej pochopil i člověk, který neovládá "křesťanskou hatmatilku". V češtině navíc nesrozumitelnosti přispěl i kostrbatý překlad.
Duchovní autorita
Watchman Nee
V první řadě je třeba souhlasit s tím, co je napsáno v úvodu, tedy že kniha rozhodně není adresována nevěřícím. Ateista nebo kdokoliv, kdo není křesťan by ji nejspíš považoval za naprosto nesrozumitelnou. Pro mne, jakožto cílovou skupinu, měla určitý přínos. Pravda, v některých detailech jsem s autorem nemohla souhlasit, ale až na výjimky to byly podrobnosti, které nebyly pro základní myšlenku až tak zásadní. Je ale škoda, že kniha je spíš souborem výtahů z autorových kázání. Některé myšlenky by chtelo více utřídit, dát do souvislostí a samozřejmě zbavit text řečnických pomůcek.
Lvi salónů
Karel Štorkán
Film jsem pravděpodobně nikdy neviděla, určitě ne celý, nanejvýš pár úryvků, které se mi během čtení vybavily. Ke knize jsem přišla víceméně náhodou, našla jsem jí v jedné geokeši a teď se mi hodila do Výzvy. Abych pravdu řekla, nečekala jsem nic závratného. Inu, číst se to dá, jako oddechovka na jedno, dvě odpoledne je to snesitelné, ale přijde mi to jako příběh pro dospělé napsaný formou spíše pro mládež. Navíc je v knize docela dost různých chyb a nedostatků.
Z deníku kontrarevolucionáře
Pavel Kohout
Inu, z počátku jsem měla chvílemi dojem, že knihu ani nedočtu. Některé pasáže byly nezáživné až nudné. Navíc jsem se zpočátku v té deníkové koláži poněkud ztrácela v osobnostech, které jsou tam často uvedeny jen jako písmeno nebo zájmeny on/ona. Jenže tohle není smyšlený román ani oddechovka ke kávě, ale tvrdá realita a v té se holt objevují i okamžiky méně zábavné a méně veselé stejně jako veselejší nebo přesněji nemající daleko k černému humoru. Smyslem knihy není pobavit, ale informovat, být zpovědí, objasněním, osobním svědectvím a zároveň poselstvím. Tuto úlohu plní na sto procent. Jednotlivé úryvky deníků do sebe až s ironickou dokonalostí zapadají a korespondují jeden s druhým. Jsem přesvědčený, že by si knihu měl přečíst snad každý, především ti s krátkou pamětí a všichni, kdo si socialismus dnes tak rádi idealizují. Kohout sám byl přesvědčený skalní komunista, který stejně jako tenkrát mnoho lidí věřil, že socialismus je cestou k ideálu komunismu, cestou k rovnosti a svobodě pro všechny, a že Sovětský svaz je důvěryhodný zkušenější přítel ..... a stejně jako tenkrát mnoho lidí zakusil hořké zklamání .... Nakonec tedy hodnotím 5 hvězdami.
Unesená
Klára Janečková
Mám poněkud smíšené pocity. Najedednu stranu nabízí román velice zajímavý, poutavý a napínavý až dramatický příběh. Nicméně i já se musím přiklonit k názoru, že má dost nápadných nedokonalostí. Faktografické chyby odpouštím, ty se v románech mohou. Ovšem autorka si zjevně nevěděla rady s charakteristikou jednotlivých postav. Bylo mi paní autorky až líto, zřejmě nemá štěstí na muže, protože byli všichni mužští hrdinové nervově labilní cholerici se sklony k agresivitě (snad s výjimkou pana Winklera). I v samotném vyprávění děje se několikrát dostala pravděpodobně do úzkých a nevěděla, jak z toho vybruslit - a také, jak do děje někam napěchovat co nejbarvitěji popsanou "postelovou scénu" přestože s dějem moc nesouvisela, zřejmě proto, že dneska je to "in".
