Hanka_Bohmova komentáře u knih
Pan komisař chce mít svůj život pevně v hrsti a pod kontrolou. Co nelze vyúčtovat, nad čím nelze uplatňovat moc, to musí pryč - tetička ho dobře vyučila. Zde není místo pro lásku, pro přijetí svobody druhého.
Příběh je napsán tak působivě, že ani přes zřejmou vyhrocenost ho nelze jen tak odmávnout a pustit z hlavy jako něco, co se nás jistě netýká.
Odborná studie obsahuje nepřeberně historických faktů a citací dobových pramenů. Vhodná pro osoby pověřené vyučováním či formací, ke studiu atd.
Léon Bloy mě vždycky trochu vyděsí, ale pokouším se vcítit. Neprožívala bych podobně, být pozornější, citlivější, v jeho situaci tak odlišné od mé klidem a pohodlím otupující existence?
Rozumím, proč se tahle kniha líbí někomu jinému, ale mě humor obou pánů převážně míjel a popis zdegenerovaného okolního světa působil nepříjemně přehnaně.
Netuším, kde jsem k ní přišla, muselo to být někdy na gymnáziu. Dodnes ji mám v knihovničce. Nejzajímavější, samozřejmě vedle kapitoly o vztazích s osobami opačného pohlaví :o), mi tehdy připadaly úvahy, jak jako adolescent dobře vycházet s dospělými. A snad mi odpustíte povrchnost, vždycky mě fascinovaly ty účesy děvčat na fotografiích.
Kniha se nerozebíhá doširoka, řadu událostí a okolností vyřídí jednou, dvěma větami, soustředí se na ověřitelná fakta vykreslující Bernardetinu osobnost a jednání. Obraz dívky a později mladé řeholnice je živý, nejde o žádné úmorné čtení.
Zajímavé bylo srovnávat Laurentinovo dílko s mou milovanou Písní o Bernardettě.
Něco lepší, něco horší. Stejně jsem knihu četla především kvůli Ošklivému chlapečkovi a Poslední otázce. Komentář tedy přímo u povídek.
Dovolím si místo komentáře ocitovat pár myšlenek:
Informace je částečná, předpojatá, protože nikdy neříká vše. Umění informovat podává svůj vrcholný výkon tehdy, když oklame, třebaže neustále říká pouhou pravdu.
Nechceme vědět nebo ještě spíš: chceme nevědět. Proto každá "dezinformace" nachází spoluviníka v nás samotných.
Po staletích, během nichž bylo lidstvo svědkem vzniku a zániku několika kultur, během nichž se různé národy a dokonce i náboženství střetávaly ve válkách zbraní, jež povstaly z bojů myšlenek, po tom všem je pro nás nadmíru lákavé opakovat po Protagorovi, po Pontském Pilátu nebo Pirandellovi: Co je pravda? Každému buď přána jeho pravda! Všechno je stejně pravdivé, to znamená stejně iluzorní z hlediska objektivní skutečnosti.
Jakou tím však získáváme výhodu! Když vyloučíme pravdu v objektivním slova smyslu, pak můžeme o to více ctít pravdu subjektivní. Onu lahodnou iluzi, která nám umožňuje žít, která nám dovoluje, abychom se navzájem snášeli. Přestaňme se snažit o shodu subjektu s objektem; pokoušejme se naopak docílit shody subjektu s ním samým. Nazvěme to upřímností.
Když přecházíme mlčením Soud, vzniká nebezpečí, že zbavíme lidskou existenci onoho patetického a nanejvýš vznešeného aspektu, totiž toho, že tato existence je dramatem, v němž jde o věčnost.
Pokouším se smířit ono přesvědčení, které mám, že totiž jsem sám v Pravdě, s respektem vůči těm, o nichž soudím, že jsou od ní vzdáleni, přičemž od nich přijímám vše, co mě může očistit.
Nepůjde, jak to viděl už Newman, o to zvěstovat, nýbrž znovu zvěstovat evangelium těm, kteří je znali a pak opustili, protože se domnívali, že je znají, a usoudili o něm, že je bezpředmětné. Toto poslání, jež má vyvolat opětovné obrácení, probuzení a návrat, je nesnadnější než poslání prvotní. Chybí v něm moment překvapení.
Moc mě to neuchvátilo, Elegie nastavily laťku vysoko. Ale byla tam místa, která si ráda zapamatuji.
Kniha je záznamem přednášky, která věnuje určitý prostor tématu paměti v duchovním životě, i proto jsem po ní sáhla. Zapamatovávat si, uchovávat v srdci, rozpomínat se, promýšlet minulé, hledat vzorce, souvislosti, významy, interpretovat a reinterpretovat - můj denní chleba. Nějaké užitečné náhledy jsem pro sebe našla.
Knihu jsem otvírala s otázkou: Co udělalo víc jak 6 let "mateřské" s mým mozkem?! :) Hurá, důkaz toho půvabného úvodního triku jsem zvládla. S napraveným sebevědomím jsem se začetla do zbytku, expresní jízda místy důvěrně známá, občas vzrušujícím způsobem nová. Něco jako číst Vraždu Rogera Ackroyda. Poprvé a počtvrté zároveň. Do půl druhé ráno. Odložit to nemůžete. Možná na pár minut, jen co by do googlu zadal "Perron tree". Paráda. Zíív.
V kratičkém textu mě velmi oslovila úvaha o podstatě pokušení Božího Syna a jeho "boje" se satanem.
Láska v různých podobách, útěky a odpovědnost, závazky falešné i ty nejskutečnější. Několikát mi to připomnělo mého oblíbeného G. Greena, ale jazyk je poetický a něžnější.
"Do strašného pořádku světa vnáší láska svůj nádherný rozvrat."
Silné a, jak píše Atuin, bolestné.
"Všichni seškrabáváme nálepky, holubičko..."
Přiznávám bez mučení - sáhla jsem po této knize kvůli obálce. Kniha s takovou ilustrací přece nemůže být úplně k ničemu!
(2 Tim 4,2 na obrázku je "Hlásej slovo, ať je to vhod či nevhod..." - výzva apoštola Pavla mladému biskupu Timotejovi. Kdyby se to někomu nechtělo hledat.)
A opravdu, bylo to "k něčemu". Žádné oslňující objevy - spíš věci, na které přijdete časem sami. Lepší na ně přijít co nejdřív, mj. umoříte méně lidí kolem sebe. Jestli důvodem evangelizace je i to, "... abychom měli s vámi společenství v Bohu a aby naše radost byla úplná", jak to vyjadřuje apoštol Jan, pak se to s mořením bližních příliš neshoduje. Doufám.
Když už tento krásný text u nás "na západě" nepoužíváme v liturgii, sahám po něm při dnešní slavnosti aspoň k soukromému potěšení a přemýšlení. V originále by to určitě bylo o dva řády krásnější, ale to si budu muset počkat na důchod, až bude víc času na studium.
Asi jsem to měla číst pomaleji. Jednu povídku denně a bylo by to na čtyři hvězdy. Takhle jsem byla ve 2/3 knihy už notně unavená.
"Živ je Hospodin, před jehož tváří stojím."
Miluju slovní humor a jazykové hříčky, od Dědečka jsem zatím četla jen poezii. U Obludvíka (půjčeno samozřejmě kvůli dceři) jsem se doslova rozplývala blahem. Ach mamičko, ach má myčko, to jsou dialogy! :o)