haki34
komentáře u knih

(SPOILER) no nejlepší asi komentář soukroma - nevím, jestli se mi povede shrnout své pocity lépe. Knížka z výprodeje v Dobrovském, zaujala témou. Potěšila mě i celkem rozsáhlá obrazová příloha, a tím bych pozitiva asi ukončila.
Naprosto chaotická a nesourodá knížka. Začátek 2 kapitolky o Heinrichovi, kde se ale vlastně ani nedozvíme, kolik mu je let...jen že zblbnul nějakou herečku a ta se zastřelila. No a kam s ním ? šup nejlépe do Japonska.
Tam se podobně objevila Mitsuko, nevíme sice, jak je stará, ale byla školena na gejšu. A teď je doma. A teď vystrkuje růžky a chce se kamarádit s Henrichem. (na to, jak se později prezentovala v tradičním japonském stylu respektovat muže, pána a velitele, tak si ten začátek zařídila podle sebe hodně rychle.)
A vlastně jsme se o Heinrichovi ani Mitsuko nic pořádně nedozvěděli - Heinrich prezentován jako egoistický, který si dělá věci podle sebe a bere Mitsuko jako panenku a doplněk (a nakonec knihy z něho vypadne nejlepší a nejhodnější "altruista a otec Evropy"), Mitsuko, v úvodu svéhlavá, pak naprosto chaotická, celý život hledající svoji identitu...první roky s Heinrichem jen rodící děti.. a roky bez Heinricha ? hrající si na šéfku rodiny zámeckou paní, které vlastně nic nevychází... Předvedena jako nešťastná, hysterická, navíc popíjející. Ještěže ty děti ještě dopadly, jak dopadly.
Mitsuko si knihou mé sympatie nezískala. Vlastně si k ní ani nešlo vztah vytvořit - byla něco jako dort od pejska a kočičky. Sám Heinrich - něco podobného... nejvíc se mi tam "cpal" tělesný vztah, více než cokoliv jiného ( její oslovování manžela "papa" bylo poměrně nechutné..)
Z rychlíka pak přehršel jmen, které lze dohledat v obsáhlém rejstříku na konci knihy - kdo byl kdo.
Nejlepší z celé knihy byla snad obrazová příloha.
Nešťastná forma psaní, uškodila tématu i Mitsuko. Zklamání.


" I když dříve Romové hladověli,
dovedli jeden druhému prokazovat úctu,
drželi pospolu,
dovedli si odpouštět
a jeden ve druhém viděli člověka.
Měli jsme sice hladový žaludek, ale duše byla sytá..." Andrej Giňa
a pak ještě jedno důležité : Na vakerav me - miro jilo vakerel... neboli "to nemluvím já - to mluví moje srdce "...
bohatá sbírka textů, kde romští autoři dávají opravdu prostor svému srdci, emocím, svému vidění a vnímání světa. Kde to mají postavené jinak, než my - bílí - gádže.
Všechny texty publikovány dvojjazyyčně - romsky i česky, s malým slovníčkem vysvětlivek na konci. Úroveň textů je různá - od nejjednodušších, až po "vymazlené" povídky. Od pohádek a tradičních témat, až po osobní zážitky a zkušenosti.
Je dobré číst a nechat vnímat právě srdce..prožít si všechno s autory. Radost i bolesti. Vrátit se do minulosti, kdy často hladu a bitky bylo více, než radosti. Byla však čest, úcta ("Pativ"), hrdost a tradice. Romové se mohli spolehnout jeden na druhého. Je to tak i dnes ?
dík všem autorům za zachycení tohoto světa. Za jejich srdce a emoce. A i za aspoň částečné zachycení zvyků, tradic a folkloru. A pak oběma autorkám, p. Sadílkové i Kramářové a hlavně doc. Mileně Hübschmannové, díky které se romská literatura rozvinula a zachovala...
Takže milí čtenáři, vypusťte srdce a nechejte jej vnímat...
"Na savoro kaj prindžares goďaha - o jilo varekana dikhel o čačipen feder sar e goďi" (Všemu nemůžeš porozumět rozumem - srdce často pozná pravdu lépe než rozum).


"Slovenské príslovie hovorí, že do uprataného domu prichádza smrť."
Uff. Keby som toto príslovie poznala v roku 2021 - veru by som neupratovala babičkin byt za covidu... Až ma zamarazilo.
Krištúfkovu knihu som našla v lacných knihách ako posledný kus snáď do 2e...a vyplatila sa do posledného centíka.
Ako vravievam, plnotučné čtivo, treba čítať postupne, nestratiť sa, vychutnávať.. Autor sa rozhodol previesť nás vďaka rodinnej ságe Trnovských z Brežian dejinami Slovenska od 30tych rokov 20storočia až do nového milénia. A vďaka za to. Neskutočne košatý a kvetnatý štýl, mazná sa so slovami, dej pretkáva vlastými myšlienkami, voľáke to príslovie a porekadlo sa vždy nájde, aby sadlo ako riť na šerbeľ, ako sa hovorí. Normálne som sa tešila na každú stránku, čo pekné si zas pre nás, čitateľov, prichystal.
Rozprávačom je Adam "Adašo" Trnovský, ktorý sa venuje hlavne svojmu detstvu, vzťahu s otcom a odkrývaniu otcovej histórie. Pripletú sa nám tam i záhadné kosti, ktorých pôvod mi pekne zamotal hlavu.
Skvelé čtivo, kde sa veľa dozvedáme o dejinách, pretože toto sa v dejepise neučilo, a to málo, čo sa učilo, aspoň mne z hlavy rýchlo vyfičalo, vytlačené inou látkou. Polka Adašovej rodiny bola židovská... otvára preto židovskú otázku, osudy predvojnové, vojnové a povojnové návraty. To bola pre mňa veľmi zaujímavá a silná téma. Ďalej otázka prezliekania kabátov a tanec podľa vládnej garnitúry. Rodinu Trnovských premelie kde čo, a čo nestihne, určite zažije aspoň jeho naj kamarát Vojto Roško a jeho rodina. Írečité brežanské postavičky ožívajú pred očami v kulisách kaštieľa, Sálavy, vinohradov...
Aby som nespoilerovala - pokiaľ máte radi rodinné ságy, nedávnu históriu našich národov, peknú a farbistú slovenčinu, vrelo odporúčam.
A hlavne tiež autorove vlastné myšlienky určite stoja za odhalenie !
Ja som si pošmákla. Jednu hviezdu uberám za posledných asi 30 strán, boli pre mňa trochu sklamaním, akoby už dochádzal dych. I tak skvelé a veľmi dobré...
"Veď aj otec hovorieval : Nostalgia sú spomienky na niečo, čo nikdy nebolo.!"
"Na oslave podávala aj ďalšiu veľkú vzácnosť - ktorýsi pacient otcovi podaroval údený hovädzí jazyk. Zostal tvrdý, lebo ho mama málo varila, ale všetci predstierali, že túto lahôdku na tanieri rozhodne nenechajú. Ujo Rudo si na ňom nakoniec zlomil zub. "
"Spoločný rodinný život (napriek tomu, čo sa zvykne potárať v románoch z červenej knižnice) zvykne priniesť isté otupenie hrotov - a to najhoršie, čo môžete spraviť, je vziať si za manželku svoju osudovú ženu. Tá by mala radšej pekne zostať zahalená nedosiahnuteľnosťou alebo akýmsi tragickým nedorozumením, ktoré už nejde vziať späť.
O Zuzane som si po celý čas myslel (a myslím dodnes), že mojou osudovou ženou rozhodne bola. V zákrutách aj nad priepasťami, do ktorých sme neraz spadli a riadne sa doudierali. Človek sa za svoje chyby môže vyhovárať na dobu - je to príjemné a pohodlné - , ale kľúč ku všetkým veciam má zvyčajne on sám.
Ako vravel Pascal : Najväčšou tragédiou človeka je , že nevydrží pekne potichu sedieť vo svojej izbe. Svätá pravda !"


přečteno kdysi pradávno, že by na gymplu ? a všimla jsem si, že jsem nenapsala koment..tak jsem si teď našla v knihobudce a přečetla znovu...
Ze začátku jsem se trochu hůře dostávala do dějě, a říkala jsem si, co že mě na knížce tak uchvátilo ? no a potom zejména s příchodem sester Raynerových na scénu se to rozběhlo, a já si konečně čtení užívala jak za "mladých" let... zejména ty nádherné opisy přírody, které Zane Grey umí...fakt slyšíte trávu ševelit, voníte růzé odstíny ve větru, barví se květy, listí, ječí divocí živočichové za nocí...(takového Silvertipa bych nechtěla nikdy , ale fakt nikdy potkat...být Helenou, jsem mrtvá :D).
Do toho samozřejmě romantická linka, autor nachystal pro obě sestry... není nouze o akční zápletku, nějaké to drama, a určitě to dobře dopadne, nebo ne ?
takové hezké poklidné počtení o dobách, kdy svět byl jednoduchý, přímý, lidi otevření. Jako bonus přírodní kulisy, díky autorově práci fakt živě představitelné, a hlavně pro nás holky i ta láska. (kdo by nebral Las Vegase ? nebo raději Milta ?) Jak ráda bych byla součástí příběhu a řítila se na koni s větrem ve vlasech ! (a měla takovou kondici jako holky :D)
zasnila jsem se a zavzpomínala...dobrá oddechovka. I když dnešním mladým čtenářům možná nebude po chuti, třeba přijde příliš naivní, já si ráda přečtu zas někdy na dobrou noc...Howgh !

z Levných knih...ani mě neodradilo, že je až čtvrtým dílem a tudíž naskakuji do rozjetého vlaku. Nebo v případě ostrovanů spíš do rozjeté lodi. Bojovala jsem po celou dobu tou soustou jmen a rodinných vazeb, nepomáhaly jména jako Felix a Fredrik...
Autor má pěkně úsporný a drsný severský styl psaní. I tak pár slovy dokáže přiblížit přírodu ostrova a nástrahy života na něm. A podobně nás vymáchá v pocitech a myšlenkách hlavní hrdinky Ingrid. Rozvážná, ukotvena v minulosti. Řád a zvyk přináší klid. I na Barroy se ale pořád cosi dějě a tak se objevují další postavy - Ingridin nový adoptivní syn Mattis, jeho vlastní rodina i nevlastní rodina, známá z minulosti Mariann..
Ingrid řeší svůj život a snaží se také nejlépe naložit s životy lidí kolem sebe. Pere se s přírodou i osudem. Jako generace před ní.
Takové knížky mám ráda. Dýchne z nich závan poetična i krutosti, hlavně však víra. V sebe sama a život. I když je nám odejmuto všechno, pořád máme sami sebe. (A někdo i ostrov...)
Doufám, že se mi povede sehnat i předchozí díly a lépe se v příběhu zorientovat.
"Po pravdě řečeno, když se kymácel v té své ubohé kabině na kutru, nemyslel na nic jiného nž na Olavii a na chlapce, těšil se, až na sklonku nekonečně osamělého dne uváže loď a dojde těch 130m domů, stáhne si vysoké rybářšké boty a převlékne se, vydrhne si ruce od oleje a posadí se s Olavií a Mattisem ke stolu, jsou to nejdražší, co má, ještě nikdy nic tak cenného neměl.
Taková slova by ale na něj byla příliš vzletná, svou ženu si vychutnával v soukromé tichosti, její vůni vybraného mýdla a nedostižně lepšíh původu, její pohyby, šaty, vlasy a ruce, zvláště ruce, jemné, drobné a bílé i po několika letech práce na statku, o níž původně nic nevěděla, ale přece ji vykonávala stejně úsporně a rezignovaně, jako její předchůdci, Johannesovi rodiče."


(SPOILER) tak, to už taky někdo napsal, že nadpis je trochu zavádějící. O princeznu Margaret se v podstatě jen otřeme. I když je v mnoha kapitolách zmíněná, přijde mi, jako by tam byla tak trochu "natlačená". A i když byla lady Anne její dvorní dámou, v podstatě jde hlavně o životní příběh lady Anne.
Správně jsem odhadla i to, že v originále kniha obsahovala fotografie - nerozumím, proč je toto nešvarem mnoha českých překladů (námatkově třeba i Bruce Dickinson z Iron Maiden, taky ochuzeno o fotky...), kniha by se četla mnohem lépe.
Navíc text byl poměrně nesourodý a kostrbatý, budí dojem odfláknutého překladu, třeba věta "Stejně jako když se jednalo o jeho prapodivné rituály, byl Charlie pro své vlastní dobro příliš charismatický i pokud šlo o drogy."...jako co tím kdo chtěl říct ???? vy jste to pochopili ???
...nebo : "první heroinový záchvat měl v roce 1973, když mu bylo pouhých 16." jaký záchvat ??? jako intoxikaci ? abstinenční záchvat ? nebo ??
no...takže asi tak. Od začátku můžete jen sedět s otevřenou pusou a žasnout. Lady Anne nám přibližuje svět anglické aristokracie, provede nás od svého dětství, dospívání během válečných let (2.světová) až do dnešních dní. A já si říkala - to jako fakt ? opravdu může někdo takto žít ? vysoce formální svazky, city bokem, hlavně udržet fazónu. Děti vychovávají chůvy a pak to tak vypadá.
Samotné manželství lady Anne šité tak trochu horkou jehlou (rozuměj jak je ti 18., uvedou tě do společnosti, aby jsi se rychle vdala, a rodila dědice starých šlechtických rodů...a je jen otázkou štěstí, jak tato licitace dopadne..), manžel možná hezký, ale naprosto šílený člověk. Excentrický, ale zjevně i nevyzrálý, histriónský. Jeho popisované excesy s válením se po zemi, kvílením, kousáním....také lámáním zápěstí milenkám a podobně...a vše shrneme pod koberec, suše se usmějeme a jdeme dál... To jsem si říkala, jestli si ti lidé fakt dělají srandu. Nebo jak lady Anne popisovala jejich líbánky v Paříži, kdy ji manžel nejprve zavede do bordelu sledovat souložící páry s nabídkou ke swingers, a pak muže souložícího s oslicí... ne k zamyšlení, ale spíše k zblití. To je ta šlechta, no...
"Když jsem zjistila, že Colin má bokovky, nejdřív jsem strašně žárlila a nedokázela se přes to přenést. dostával nabídky i od mužů, jimiž se mi hrdě chlubil...měl v průběhu let hodně přítelkyň, některé jsem znala, jiné ne. Snažila jsem se si toho nevšímat. Po Colinově smrti jich hodně vyplavalo z hlubin, včetně jedné Afroameričanky, které ve Státech koupil nehtové studio. Dozvěděla jsem se o ní z tisku, když v novinách rozebírala, jak jí Colin zlámal zápěstí. Naštěstí se jí zhojilo dost dobře na to, aby mohla dál dělat lidem nehty....Mezi mnou a Colinem nikdy nedošlo k plamenné hádce nebo kajícným přiznáním. Na to jsem byla příliš zdvořilá, což Colina hodně štvalo. Pravda, několikrát jsem na něho po jedné či dvou skleničkách ječela, le to se nestávalo často. Vyhýbala jsem se konfrontaci a nechtěla jsem degradovat manželství na nepřetržitou řadu hádek. Pokud pominu jeho nálady a nevěry, vycházeli jsme spolu výborně a oba jsme si našeho vztahu založeného na pevném přátelství vážili. A co víc, měli jsme pět dětí, takže jsem chtěla rodinu udržet kvůli nim. Protivné ale bylo, že si mi Colin na své milenky stěžoval... Nemělo smysl se litovat. Skoro každý manželský pár...byl propojený s manželi a manželkami jiných. Podle všeho se manželství jen vzácně týkalo pouze dvou lidí. To je prokletí aristokracie. Bokovky se očekávaly a manželky si s tím musely poradit."
Se pak nelze divit tomu, jak dopadli jejich děti - nejstarší syn Charlie zemřel v mladém věku v podstatě na komplikace spojené s hepatitidou C, díky i.v. abúzu drog. Druhý syn Henry se stal jednou z prvních obětí HIV a AIDS, nakazil se poté, co se po několika letech manželství rozhodl pro comming out a zahájení divokého homosexuálního života. Měl pouhých 29let.
Třetí syn pro změnu utrpěl při nehodě na motorce těžké poranění hlavy, kdy se nakonec i díky obětavé péči matky a metodám bazální stimulace probírá po několika měsících z komatu a po letech rehabilitace se zapojí zpět do života.
Tohle byly opravdu drsné a dojemné pasáže, kdy si i sama autorka uvědomila, kolik času s dětmi jí uteklo díky britské tradici, že rodiče "pracují" (nebo se věnují partnerovi a podporují ho při přestavbě tropického ostrova například - opravdu důležitější než vlastní děti) a děti vychovávají chůvy. Charlieho OCD, léta přehlížené, dítě dusící se úzkostmi, až končí v náručí heroinu. Těžké čtení.
Myslím že i sama lady Anne si až s odstupem uvědomila spoustu věcí...pro mně to vyznívalo děsivě už i proto, jak dokázala popisovat jejich party, manželovy opulentní oslavy 50. a 60. narozenin, trvající týden, různé povrchní nesmysly, kterými vyplňovali svůj život a pak prásk, drtivý příběh jejich synů - tuším předposlední kapitola knihy. Samotná autorka si všaak se vším dovedlaa poradit, urvat si pro sebe i radostné a slunné dny a žít dál s nadějí, že snad klapne i ta 100.
Spíše než nadšení se ve mně míchají emoce typu zděšení, rozhořčení, překvapení. A opět mám pocit, že jsem četla trochu jinou knihu, než většina nadšených čtenářů.


" Jde o to, že většinu dospělého života s někým žijete, a pak o něj přijdete. Jste zase svobodné. Svoboda není jen k dobru. Existuje i svoboda, kdy vás nikdo nevidí. Tak je na tom vdova. Když skončí smutek a bolest, ztratí punc senzace, přestane být pro lidi zajímavá a nezbyde jí, než se s tím smířit. Vdova má zkušenost, které nikdo jiný nerozumí. Musí žít s tím, že pro ostatní zešedla a ztratila právo si postěžovat, poněvadž stojí mimo společenství. "
jak už někdo napsal, rozhodně to není kniha pro mainstreamové čtenáře, oceňující autory z kurzů tvůrčího psaní...(moje nedávná zkušenost :D)
nalezena v Levných knihách, přesně ten typ knihy, kde se nelze řídit hvězdičkami z DK (což mám pocit, že se často dějě u severské literatury).
Lilly a její příběh. Začátek velmi stručný a zvláštní. Deník, který nikdy nebyl napsán, aby se nám pak vynořil o 20let později v Lilliných vzpomínkách.
Vdova. Tak zvláštní stav, tak tvrdé slovo. U Lilly znamenající kromě jiného osvobození. Jako by z ní spadlo jařmo. Začíná opět vidět svět kolem sebe, vnímat své pocity, touhy. Noří se do minulosti a ukazuje nám střípky obrázků z let, kdy deník ležel ladem.
Mladou, vysmátou, nadšenou učitelku. Opouštějící rodný ostrov Fyn, aby se odstěhovala do Thyregodu, poznala rozsáhlá vřesoviště, písečné bouře a kraj úplně jiný, než na jaký byla zvyklá. ,Milující život, svou práci, své žáčky.
A ještě někoho. Nicméně jak už to tak často v životě bývá, on si musí vzít jinou ( i když může a musí je často zaměňováno) a Lilly ani neví jak a stává se paní doktorovou Baggeovou, což kromě ztráty své osobnosti s sebou přineslo i ztrátu zaměstnání a pozici manželky a ženy v domácnosti na plný úvazek. Teď je Vigand Bagge mrtvý. A kam zmizelo těch 20let ? Může se vrátit stará Lilly ? Je čas na nový život v Růžové vilce.
Nádherný, křehký příběh o hledání sama sebe. Ukazující nám i kus historie Dánska. Těžký život rolníků a řemeslníků, a zejména jejich dětí. Dobu, když tubera ve velkém kosila i u nich. Legendy. Plný svérázných postaviček, jak už to tak bývá (nějaký povidín jako paní Andersenová a její syn Jens Kristian nesmí chybět). K zamyšlení, pomalému čtení, uždibování této lahůdky.
děkuji
"A zase je tu večer. Plyne den za dnem. Mezi večerem a dnem je velký rozdíl. Večer se sem stahují tajní přátelé. Staré radosti a strasti a všechno mezi tím. Přinášejí světlo. Rozsvítím lampu. V pokoji se rozhostí mír, i ve mně samé."


nedávno jsem se na knížku dívala v Luxoru, ale jelikož se prodává zabalená v kartonovém obalu a celofánu, obsah mi zůstal utajen. No a včera jsme ji vyhráli v tombole :D
Knížka z tzv. rerezentativních, obsahuje fotografie Ostravy, včetně moc pěkných snímků z dronu, provede nás historií i modernou, nějaká ta příroda, sport..
Informace stručné, heslovité, jak je napsáno v úvodu - pokud vás zaujmou, není dnes těžké dohledat podrobnosti. 4 jazykové mutace - kromě češtiny i němčina, angličtina a polština.
Vhodná jako dárek, nebo upomínka. Větší formát má 180stran. Pěkný počin.


kdo by neznal Krysaře minimálně v pohádkovém podání ? ale Krysaře Viktora Dyka jsem potkala až dnes... a ne naposled. Obsahově jednoznačně k opakovanému čtení a přemýšlení. A formát vydání z roku 2016 u Fortuna Libri k tomu přímo vybízí.
Kdo je tajemný krysař ? Je opravdu tak otrlý ? tak jistý sám sebou, tak nezlomný ? Možná byl. A potkal Agnes.. .Jenomže Agnes potkala i Kristiána. A kdo za to může, že krysař nakonec zahrál osudovou na píšťalu ? konšelé ? radní ? mocní tohoto světa ? Kristián ? Agnes ? nebo jen samotný krysař, jeho srdce a jeho duše ?
Ó, buď vděčný za svoji "hluchotu", Seppe Jörgene !! Buď vděčný za svoji pomalost a neprobuzenost ! Poslední budou prvními a první budou posledními...
Mnohovrstevný příběh. Z pohádky a legendy gotická romance/tragedie. T Děkuji.
"Hlas krysařův zesmutněl a ztemněl. Znělo to vážně a varovně jako hrana. "Ne," vydechla. Ale nebylo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolesti ji omamovala.
"Agnes--" řekl. Znělo to jako otázka a jako prosba. Pohlédla na něho a usmála se.
"Ano," řekla . A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu."


úlovek z Levných knih. docela váhám nad hodnocením. Hezká obálka. Anotace zminující autorčny kurzy tvůrčího psaní - ajaj, to smrdí šablonou. Nevím, co je na těch kurzech učí, ale zjevně , že skákat v čase je trendy. Nevím, co je to za nešvar, a Rebecca Kauffman to pojala fakt důsledně - lítá se sem a tam v rozpětí asi 50 let, každá kapitola - příběh jiného člena rodiny a v jiném čase. Docela nepraktické a rušivé.
Samotné příběhy nebyly špatné, ale přišlo mi, že na to, kolik si vybrala hlavních postav, jim díky rozsahu knihy nemohla věnovat potřebný čas. Tudíž pro mne byly docela ploché. Vlastně ani nevím, jak sourozenci vypadali... Jejich osudy a žvotní příběhy se odbydou několika větami a tak třeba Bette mi přisla neskutečně povrchní, ale na konci knihy zjistím, že možná to tak zlé nebylo.
Tak trochu z knihy cítím promarněný potenciál. Nečetla se špatně, ale nebylo v ní nic, co bych si po delší době pamatovala (možná jen díky mé profesi psychiatrické onemocnění matky...pravděpodobně bipolární). takže jen za 3 hvězdy. Vidím ale, že své fanoušky si určtě najde.


nalezena v knihobudce...sice malá, ale něco přes 300 hustě popsaných stran. A ten obsah... černá černota. Utrpení, bída, zmar. Proti tomu pozlátko "horních lepších vrstev", židovského majitele oceláren Perutze, židovských obchodníků. Národnostní sváry mezi čČechy, Maďary, Poláky... několik hlavích postav, opakovaně se během dějě potkávajících, jejich linky se proplétají..
Autorka vše popisuje bez příkras, ba přišlo mi že snad i horší, než to ve skutečnosti bylo. Chuděra Anka Tichuňová, z té udělala kromě jiného i běhnu, pořád zdůrazňovala nízký věk, ale zároveň erotický lesk v očích... Rodina Tichuňova je důležitá i otcem Tichuňem a jeho životem i koncem, nezdolnou matkou Cecílií, ancikristem Arnošem...
Mrzí mě, že jsem se v podstatě nedozvěděla, jak dopadl Ančin kamarád a věrný druh Francek...
Živě popisuje nepokoje, dělnickou vzpouru... válku, a rovnako hrozivou práci na šachtě. Své hrdiny vybírá tak, že snad nikdo není sympatický, spousta z nich jsou naopak postavy, které potkat nechcete - šmelináři, podvodníci, hrabivci, záškodníci, křivé povahy (Tekla, Dominik a jeho rodina.. Irena Perutzová, ing Kleiner...). Těžké a pochmurné čtení. Ale historie zde taková byla... Na konci v doslovu autorčin popus k napsání Hald, jak se do Ostravy i přestěhovala, kraj a jeho obyvatelé ji tak chytli za srdce, že část života strávila v Michálkovicích.. a cítila povinnost vše zapsat a zvěčnit.
stylisticky by bylo co vytknout, často i opakovala stejná sousloví (cigánské oči a podobně...) a věty, ale ten obsah. Strohá němčina v dialozích z vedení továren a lepší společnosti, přesně podtrhla tu propast mezi plebsem a panstvem. (mé vydání slovníček neobsahovalo, škoda..) Myslím že pro zdejší ostravský región povinná četba.
Jsem ráda že jsem ji přečetla. A zvažuji, zda poputuje dál...


no, myslím že můj milovaný Mika by se měl hlavně držet historických námětů,, případně novel s nádechem tesknoty. Tato červená knihovna, šmrncnutá fraškou a humoristickým románem mě moc neoslovila. Ze začátku jsem byla tuze rozčarovaná, nakonec jsem se jaksi začetla. Blo to celé neskutečně směšné. Prvoplánovité, až k neuvěření, a pořád jsem si říkala, co tím autor sleduje. Dívenka ze zlaté klece potká podivného chudeého nehezkého Josefa a rozhodne se, že bude její. Vše navleče tak, aby to klaplo. a nebo to navlekl Josef ?
bylo tam pár hezkých scének, kdy se Waltari vyřádil - Laurila a její letní atmosféra, Karina a Josef na střeše, dárek k narozeninám...ze stránek vonělo léto, moře, písek, čerstvá tráva a jahody. Celý děj však byl natolik pro mne bizarní, že musím s hvězdami dolů. A cítím, že ani sám Mika to nemyslel vážně. Prostě nás všechny tak trochu tímto zázrakem poškádlil ;)


posloucháno jako audiokniha u kuchyňských aktivit.. Děkuji Fjodore Michajloviči !!! s poslechem jsem strávila několik nádherných hodin. Vychuntávala si i zdánlivě bezvýznamné tlachy, a nedůležité scénky. Roďova rozervanost, postupně narůstající odhodlání, spravedlivý trest. A snad prozření a vize nových začátků se Soňou, finále teda podáno Soninýma očima...
Velmi se mi líbil návrat do minulého staletí, vychutnávala jsem si květnatou mluvu, (tango na policejní stanici, smčka se utahuje...) rodinné vazby, víru zejména matek. Slova ožila. Emoce vřely. Děkuji, děkuj a ještě jednou děkuji.
a ráda si přečtu další ....
doporučuji komentář Hobo, nedokázala bych to napsat lépe...


prečítaný slovenský originál. Kúpené za 2e v Knihách pre každého, podla červených čísel z DK :D
no a na začiatku som si veru hovorila, že sa nevyplatilo.. postavy nudné, ploché, ani jeden z kamarátov ma nezaujal, nevytvorila som si k nemu hlbší vzťah a stále som čakala, čo z tejto šedi chce autor vyryžovať... nakoniec som sa kdesi v polovici knihy predsa len viac začítala, najviac ma oslovil Samov "prerod", keď sa z povaľača rozhodol konečne robiť niečo zmysluplné a odchádza študovať... zaujímavý bol aj námet zoznámenia s Evou (omyl v telefóne..). A nakoniec som si knihu celkom užila... možno nebola až tak skvelá, až tak pútavá, ale takto vlastne prežije život väčšina národa :D
p.s. na maďarské nadávky na vojenských hajzloch som použila Google translate :D
Howgh !


z knihovny...pod ruku mi padla už na odchodu z knihovny. A až doma jsem si uvědomila, že p Palána znám z knížek o "samotářích a exotech", a p. Nevrlého z úžasných "Ptačích roků", které jsem si jako ptáčkař/birder amatér náležitě vychutnala.
Karpatské hry mě kdysi "šmrncly", ale nakonec jsem se ke čtení nikdy nedostala, měla jsem pocit, že momentálně to není poselství, mně určené (možná proto, že jsem nikdy neputovala, ne takto, vícedenně, samotářsky ani v kolektivu...spala pouze pod stanem, po chatách...toulala se lesy, ale lesy už jen okrajově divokými...a snívala s otevřenýma očima obklopená v podstatě civilizací) .
Opět jedno z překvapení, kde jsem dostala mnohem víc, než jsem čekala. Díky otázkám Aleše Palána se dovídáme o životním pohledu, filozofii a vlastně pouhém jednoduchém a nádherném žití jednoho velmi zajímavého člověka. Velmi ohrožený druh. P. Nevrlý mi připoměl (a v knize samotné i zmínil) dalšího velkého milovníka přírody Ludvíka Kunce.
Čistá duše, žijící v souladu s Bohem, lidmi, přírodou. Obrovská pokora, kde přijímá dny a minuty tak, jak jsou. Děkuje za vše, protože vše je správně a má svůj účel. Samotář, který je přátelský ,a vlastně celý život prožil obklopen spoustou lidí. Člověk přírodou žijící, splývající, toulající se, objevující. Přírodovědec a zároveň filozof.
I když se z knihy dozvídám spoustu faktů a zajímavostí, nejen o p Nevrlém, ale i o Jizerských Horách, Karpatech a podobně, (jak já bych ráda zkoumala netopýry ve štolách ! ale jaksi jsem si zvolila trochu jinou cestu :)) přeci mám pocit, že vlastně čtu jednu báseň. Ódu na radost, ódu na život.
Poetično, klid a splynutí s přírodou prolínají celou knihou a celým životním příběhem pana Miloslava.
Děkuji, že jsem aspoň takto mohla chvilku být jeho součástí.
Těsím se na další jeho tvorbu !
"Poprvé jsem si Františkova slova přečetl za horké hvězdnaté noci na Plešivecké planině v Jihoslevském krasu. Na oheň jsem přiložil poslední dřevo a plameny zavoněly něžkou vůní dřínů........... mimovolně jsem začal číst. Slova stará 3/4 tisíciletí mě začala pohlcovat. Dřřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas a písmena Františkovy písně pomalu tmavla. Zbývalo několi posledních veršů. Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev. Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo. A v jeh poletujících jiskrách a jasu jsem ta nádherná slova dočetl. Zdálo se mi, že svět se náhle změnil.
Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly noční hlasy neznámých zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných výšinách nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně kroužila daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná.
Přestože jsem se na rozhlehlé krasové planině, kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý, a dokonce se bát o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi nejchudšíh z nejchudších, vanula jistota, že se mně nemůže nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí.. .. Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo. Je téměř jisté, že kdybych byl té noci obklopen lidmi, nic podobného bych nezažil. Možná proto trávil František své noci o samotě..."


mám takový nejasný pocit, že 3.díl Ivy jsem přečetla v rámci série a zapoměla se vyjádřit :D no, tak znovu... i když místy mi děj nic neříkal, ísty s emi zdál povědomý... dostali jsme opět něco podobného, jako v prvních dvou dílech - šílený děj, Ivy lavíruje mezi MacGyverem, agentem 007 a oslíkem. Tempo příběhu neskutečné, na můj vkus (knížka pro děcka) tam autor docela dost likviduje postavy (víc, než bych na knížku pro děcka čekala...chladnokrevně šup ze skály a podobně..), a pointa příběhu a děje je docela mrazivá. Ivy nachází nakonec nejen matku, ale i babičku. A zrovna ta je Padouchem s velkým P. Vyvrbí se definitivně i postavy a charaktery slečen A a F, svůj kousek zahraje Dušice Vévodkyně a Ivy se povede zachránit Rebeku. A nebo ne ?
Šílená, zmatená, nelogická, a zároveň čtivá. Fakt, zastavte ji už někdo :D


Pro sestry Brontëové mám slabost. I pro pochmurnou atmosféru blat, porostlých vřesem. Díky jejich beletrizovanému životopisu jsem se o nich opět dozvěděla víc a tak trochu si je "utřídila".
Trochu mě zklamalo, že román byl psán stylem červená knihovna, takový hodně odlehčený... no a pak to, že jsem se nedozvěděla, proč vlastně umřela Charlotta.
Bylo mi jich docela líto, holky s neskutečnou fantazií a odhodláním, a díky prostředí a imunitě, době podružné, se musely pobrat na věčnost hodně brzy. Je to vlastně takové zvláštní, velká rodina a vymřela po meči i přeslici (nevíme, nebo spíše v tomto románu se nedozvíme, jak dopadl Branwellův nemanželský potomek, zda vůbec přežil...)
Samotný Branwell, adorovaný potomek mužského pohlaví, milovaný a omlouvaný svými sestrami, propásl milión šancí i svůj život, a rovněž, jak většina rodiny, podlehl ve finále po velice divokém životě TBC neboli souchotinám. (no jo, doba maskulinity, adorace mužů, ženy povětšinou vázány k plotně, a holky to vlastně tak trochu natřely všem...)
Velmi ráda jsem si přečetla o pozadí jejich tvorby, zejména o inspiraci mé nejblíbenější ze sester Emily - o mýtech a příbězích, ze kterých Emily čerpala náměty pro Větrnou hůrku (ta je za mě nejlepší dílo Brontëovek, které jsem dosud četla, a čtu ji každoročně opakovaně :)) a také o těch, kdo tvořili předobrazy jejich hrdinů, i jak vznikali jejich jména..
texty doplnily fotografie autorky přímo z popisovaných míst, Haworthský kostel, fara alias vikářství, malebné uličky městečka Haworth a hlavně příroda - blata, vřesoviště a poetické kamenné zídky.. fotek klidně mohlo být i více.
skvělá, i když s výhradami. zájemcům o rodinku Brontëových doporučuji !


jako dobrý, no..to , co se někomu zdá výborně promyšlené, mi přijde zbytečně překomplikované. Nevím, proč autorka mrská do detektivky tolik, postav - jestli je to polívčička na vatu do dalších knih ? (rozuměj vycpat knihu osobními příběhy Eričiny rodiny, vyšetřovatelů a podobně).
Vraha jsem tušila, bonus v podobě Jacobovy nemoci - to už vůbec nemuselo být, takto je to taková "polehčující" okolnost. Měla ho nechat tak, jak byl. Mrzel mě i výsledek Jennina příběhu, tohle fakt nemusela. Aspoň nějaké šťastné konce by to chtělo, nejen u Eriky a Patrika.
A další věc - námět s únosem dívek, jejich pobyt v "krytu" či zemljance, kam za nimi přichází mučitel a vrah - tohle je mi nějaké povědomé. Tak nevím, jestli jsem podobný motiv už nečetla...snad u Deavera ? (manžel ho rád čte a spoustu jeho knih jsem díky tomu přelouskala taky...aspoň zběžně :))
Jinak - řemeslně dobře napsané, čte se fajn, autorka se zbytečně nepitvá v utrpení oběti, naznačeno je právě akorát, aby vám i tak bylo mrazivo a nevolno.
jak píše většina- Eričina linka zde trochu zbytečná , a pokud se jí nelíbí příbuzní a známí - vyhodit. Nevím, zda ve Švédsku jsou všichni tak ohleduplní ?
I když remcám, jako oddechovka dobrá. A další si asi taky přečtu :D


(SPOILER) až teď z komentů jsem zjistila, že vlastně jde o autorův příběh. Uff. Děkuji pěkně. Jestli chcete mizérii, kde nic pěkného nečeká, žádné štěstí se neskrývá a ani nevykoukne, směle do toho. tohle je horor. že někdo takto žije a vyrůstá. Peklo na zemi. Agnes a její démoni, velmi zajímavá postava. Vlastně nešlo o příběh Shuggieho, ale obou. jeho a a Agnes.
Pracuji s alkoholiky, takže jsem předem pozbyla naděje. Já vím, no, zkusit by se to mělo. Ale ten krásný rok, a do konce knihy ještě třetina stránek - tak nějak tušíme, že Shuggieho sen neklapne.
Agnes, hlava vzhůru, když nic, máš ještě hrdost, lodičky a lak na vlasy. Navzdory všemu jsem jí fandila. Měla šanci žít svůj život jinak ? měla. Jako ženy kolem ní, které na tom byly stejně, Nebo o chlup hůř či líp. Jako smečka malých mizerů, snažicích se ze žumpy vydolovat dětství. Panelová poušť, prach, hlušina..plíseň. Topení a TV na drobné. Dávky 3x týdenně, aby se vše neutratilo najednou. A silné pouto mezi chlapcem a matkou. Kdy pud sebezáchovy nakonec aspoň u někoho zvítězí.
Bolavé čtení. A také skvěle napsané. Snad až na ten konec, ten mi přišel takový rozplizlý a zároveň "useklý", za to kousek hvězdy dolů.
Před autorem smekám, tohle je borec k inspiraci. Že se vždy dá svůj život změnit a žít jinak. Nebrečet a jít dál.
Odpočívej v pokoji, Agnes. Snad jsi toho pokoje konečně došla..A Shuggie, hodně štěstí na cestě za tvými sny ! .
P.S. možná díky této knize také lidi více pochopí zrádnost podceňované závislosti na alkoholu. "napij se, aspoň trochu, ať jsi normální.." to je přesně Eugenův pohled a věta, která definitivně Hugha připravila o matku a Agnes samou o sebe...
Doporučuji !


(SPOILER) Ke Camille Läcbberg jsem se dosala přes audioknihu Čarodějnice, náhodu rozposlouchané a nedoposlouchané (protože Spottify se pokazilo či co...takže mám rest). A jakmile jsem se dostala letos po několika letech do knihovny, rozhodla jsem se pár jejich detektivek zkusit. Mořská panna tedy byla první dočtená ...
a nečetla se teda špatně. Z kusu předchozí už jsem tušila, že budu bombardována hlavním i vedlejším příběhem a neskutečným množstvím postav. Kromě hlavních hrdinů a jejich poněkud rozvětvených rodin se totiž docela podrobně sleduje i osobní život dalších policistů z Patrikovy party. V rámci jisté hyperkorektnosti a normalizace menšin jsou zde i dvě lesbičky, nejen ve vztahu, ale i vychovávající společné dítě.
Ale zpět k příběhu. Erika je ve vysokém stupni těhotenství, což docela ovlivní děj a Patrikovu linku. Zároveň jí to nebrání odvádět ve vyšetřování pomalu větší kus práce, než samotní policisté.
Protože jsem už slyšela kus zmíněné Čarodějnice, vím, jak dopadne situace, kterou kniha končí (bouračka a to, co jí předcházelo..), takže v tomto směru - Patrik, Erika a ještě Anna, jsem zůstala klidná.
K samotnému vyšetřování a příběhu předcházejícímu zločinům - tady autorka kombinovala, až překombinovala.. Příběh byl minimálně do poloviny skvělý, i když mám pocit, že poslední dobou jsou témata temného tajemství z mládí v partě ideálně 4 lidí docela oblíbená. A ta temnota je samozřejmě dostihne, aby se mohlo začít umírat.
Druhá linka sleduje Christianovo dětsví a navádí nás připojit minulost a současnost. Trochu děsivé, ale hlavně neskutečně smutné. I takové bývají životní osudy...co se mohlo pokazit, pokazilo se. Poslední třetina s vysvětlením a rozuzlením, zejména co se Christiana týká, byla hodně doleva. Natolik přehnaná a za mě (i díky mé pracovní praxi s lidmi s onemocněním z psychotického okruhu) nepravděpodobná, že mě zklamala a donutila ubrat v hodnocení.
Celkově však čtivé a těším se na další ze série.
