Freiherr komentáře u knih

Jednoduché a podnětné články k zamyšlení, které vhodně korespondují s liturgickým rokem. Jelikož však nemám rád dlouho rozečtené knihy, nedávkoval jsem si texty den po dni, nýbrž jsem je přečetl v rychlém sledu najednou. Vytkl bych ale přílišnou orientaci na Písmo svaté na úkor myšlenek světců a výkladu pravd Církve.

28.08.2020

Ach, ctihodná sestro, jak jsou mi Vaše zápisky drahé! Otevřely mi nové obzory nekonečné Pánovy lásky k nám. Teď vím, že On má pro KAŽDÉHO vždy otevřenou náruč plnou milosrdenství, jež na nás touží vylít. Jen kdybychom se nebránili.
Někteří by snad i rádi získali odpuštění hříchů a tím i spásu, ale už jsou líní jít do zpovědnice. Jenže právě onen akt pokoření své vlastní pýchy a ješitnosti, který je spojen s vyznáním hříchů, duši očišťuje. Pán odpustí každému, kdo ho prosí. Vždyť je to on, kdo v oné zpovědnici sedí, a vroucně si přeje, abychom se dobrovolně položili do hlubin jeho milosrdné lásky k nám!

2 24.08.2020

Některé modlitby člověka osloví, jiné ho minou. Před časem jsem četl Augustinovo Vyznání, takže mi mnohé pasáže byly povědomé, ale rád jsem si znovu připomněl hluboké a vroucí zbožností naplněné myšlenky tohoto významného církevního otce.

1 23.07.2020

K tomuto velikánovi českého symbolismu jsem se dostal přes Nezvalovu krásnou Smuteční hranu za Otokara Březinu. Věru někdy není lehké proniknout za slova a najít skrytý smysl básní, ale možná to ani není nutné. Spíše se čtenář má nechat unášet křehkostí pomalu plynoucích slov a slok. Pro mě je Březinovo dílo také jedinečné tím, že je psáno nejryzejší češtinou (přechodníky, koncovka -v v genitivu plurálu, předminulý čas), ale také že se nebojí používat slova přejatá včetně termínů (ukázková depoetisace). Zkrátka, kdo si chce užít bohatství až surreálných obrazů spojené s krásným archaickým jazykem, mohu Březinu jedině doporučit. Kdo však k této knize přichází z jiných pohnutek (povinná četba), budou se mu básně pravděpodobně znát nudné, bez hlavy a paty a školometské.

2 23.07.2020

Tomáškův katechismus právem patří k nejlepším kompendiím katolické věrouky u nás k dostání. Nabízí se jako o mnoho tenčí varianta k modrému Katechismu katolické církve, který může mnohé svým rozsahem odradit. Naopak tato útlá knížečka poskytuje ucelený pohled na to, čemu má každý římský katolík, který svou víru bere vážně, věřit. Pro někoho může být bonusem, že kniha byla sepsána ještě dlouho před druhým vatikánským koncilem, čímžto podává ryzí nezkreslenou katolickou nauku.

2 23.07.2020

Jedním slovem tendenční. Člověk nemusí být odborníkem na církevní dějiny posledních dvou staletí, aby poznal, že obraz, který se mu v tomto díle sovětský historik snaží vnutit, je pravdě stejně vzdálen asi jako Moskva od Říma. Na všech zmiňovaných papežích (vyjma dvou) nenechává autor nit suchou, probíraje se jejich soukromím, původem a politickými kroky. Razantní změna přichází až s nástupem sv. Jana XXIII., který na rozdíl od svého předchůdce v úřadu sv. Petra značně zmírnil církevní rhetoriku vůči Piem XII. odsouzené ideologii komunismu a socialismu.

1 23.07.2020

Kniha podává stručné informace o vlivu římskokatolické církve na rozličné obory lidského působení. Vzhledem k velkému záběru se autor nemohl vyhnout zjednodušování, ale domnívám se, že čtenáři představil "v kostce" alespoň nejdůležitější informace.
Na druhou stranu panegyrický a apologetický styl psaní i mě, zarytého katolíka, často iritoval. Dle mého názoru by přínos Církve svaté celé civilisaci vynikl lépe v porovnání s "přínosem" ostatních světových náboženství.

3 23.07.2020

Zastavím se nejdříve u formální stránky knihy - takto by měl vypadat kritický studijní překlad antického díla. Během četby mi byly vítaným pomocníkem kvalitně zpracované doprovodné poznámky (ať už jazykovědné nebo literárněhistorické) a podobně užitečný byl i překladatelův úvod.
Co se samotného obsahu týče, před čtenářem defilují doslova zástupy filosofů helénského světa všemožných škol a zaměření. Díogenés Laertios odvedl při sestavování jednotlivých životopisů vskutku dobrou práci, i když se samozřejmě vzhledem k obsáhlosti látky nevyvaroval chyb.
Tato kniha dle mého názoru příliš neposlouží těm, kteří se chtějí zhruba obeznámit s antickou filosofií (už proto, že neobsahuje filosofy římské a pozdně-antické), nýbrž osobám, které, majíce v oboru jisté znalosti, chtějí se obeznámit i s méně známými mysliteli předkřesťanské doby.
V hodnocení však musím zohlednit neuvěřitelnou suchopárnost některých pasáží, které jsem pročetl jen s nejvyšším vypětím vůle (mnohastránkové seznamy děl jsem od jisté doby jen přeskakoval).
Naopak vítaným zpestřením byly vskutku vtipné anekdoty v životopisu Díogéna ze Sinópé - např. Když kdosi vrazil do něho trámem a potom řekl: "Dej pozor!", uhodil ho Díogénes holí a řekl: "Dej pozor!"

1 23.07.2020

Tento komentář píši v den svátku této významné světice - tedy 29. dubna. Je pozoruhodné, jakých milostí se této křehké ženě od Boha dostalo - nejen že se svým působením zasloužila o návrat papeže zpět do Říma, ale především nám zanechala toto výjimečné dílo. Nebudu vypisovat všechny zajímavé myšlenky, ale vyzdvihnu jen dle mého názoru stěžejní "nauku o mostu", kdy člověk usilující o spásu si ji sám nemůže zasloužit. Jediné, co mu zbývá je s vydatnou Boží pomocí stoupat po stupních mostního pilíře a na této trnité cestě se zbavovat všech špatných sklonů a hříšných skutků.

1 29.04.2020

Pěkný exkurs do dějin středověkého českého státu, přestože mě toto období jinak příliš nepřitahuje. Na sv. Ludmile i jejím slavném vnukovi je vidět vroucí víra, jež prostupuje jejich každodenní jednání. Ne nadarmo se oba stali významnými českými světci! Kristián dobře uchopil i látku předcházející samotnému životu sv. Václava, stručně vyloživ cyrilometodějské působení a počátky české státnosti.

Autor nám v této knize předkládá k posouzení zdánlivě prostý život nepříliš výjimečného kněze ze Skotska, tedy země s ne zrovna vřelým vztahem ke katolíkům.
Obdivuji práci s dobovými reáliemi, přestože mi většina jmen filmových hvězd z plakátů signora Sarneho nic neříkala. Velmi mě také potěšil závěr - jaká smrt může být pro kněze čestnější než zemřít poté, co zachrání Nejsvětější svátost, jsa zaopatřen a obklopen kruhem věrných křesťanských duší?

4 29.04.2020

Porovnávaje Senekovu tvorbu filosofickou s jeho díly dramatickými, nemohu někdy uvěřit, že jsou výtvorem stejného autora. Zatímco například v Listech Luciliovi se zamýšlí nad vznešenými otázkami dokonale mravného života, ve Faidře si libuje v krvelačných scénách (viz smrt Hippolytova). Jak jsem se dozvěděl v doslovu, zatím nemaje přečteny ostatní tragoedie, jsou podobné "drsné" výstupy v Senekových hrách pravidlem. Co se u Euripída a Sofokla odehrává za scénou, je u Seneky na jevišti. Možná tím autor reaguje na krutosti své doby, nebo měl zkrátka dojem, že uměřené zpracování řeckých mythů je už vyčpělé.
Relativně nový překlad Evy Stehlíkové rozhodně není obtížný na pochopení a myslím, že překladatelka odvedla dobrou práci; na druhou stranu jsem zvyklý u antických her na archaičtější jazyk Ferdinanda Stiebitze.

21.04.2020

Manfred Fuhrmann odvedl při mapování Senekova života vynikající práci. Vzhledem k nepříliš velkému počtu biografických pramenů zmiňujících o tomto významném muži Říma bylo jistě obtížné překlenout slepá místa. Autor přehledně zpracoval (a částečně musel odhadnout) Senekovu životní dráhu od skromných jezdeckých počátků v Cordubě až po faktického vládce Říma, kterým tento filosof (spolu s velitelem pretoriánů Afraniem Burrem) na začátku neblaze proslulé Neronovy vlády byl.
Obdiv se zaslouží i výklad jednotlivých děl včetně rozboru jazykového. Senekovy pečlivě vypointované sentence se výrazně odlišují od syntakticky dokonale propracovaných třeba i patnáctiřádkových souvětí Ciceronových.
Na autorově místě bych ale více probral ohlas Senekova díla v dalších staletích, kterážto problematika je v knize shrnuta jen několika stranami.
Za zamyšlení stojí otázka, do jaké míry vlastně Seneka dostál svým životem zastávaným názorům. Mnozí zlí jazykové mu vytýkali, ať už v době jemu blízké či v novověku, že navzdory proklamování chudoby žije v okázalých palácích, jsa obklopen zástupem služebnictva. Nebo že místo jasného vymezení se proti zlovolným praktikám svého bývalého žáka se pouze stáhl do mlčenlivého ústraní (kde ovšem sepsal svá nejhodnotnější díla). Domnívám se, že je rozhodující, jaké mravní hodnoty si člověk udrží ať už v bohatství nebo v chudobě v mysli. Vnější věci jest pak přijímati, jak se přiházejí.
Finální akt, jako vystřižený z některého jeho tragoedie, je ovšem bez jakýchkoli pochybností v souladu se stoickým učením. Z hlediska křesťanského by však mnohem správnější bylo vytrpět bolest z rukou vrahů, než se sám pošpinit jejich zločinem.

21.04.2020

Toto skvělé dílo jsem dostal darem od svého zpovědníka a musím říci, že nemohl vybrat užitečnější knihu. Sv. František Saleský ve svém "Úvodu do zbožného života" vytvořil jakýsi kurs, jak postupovat v utvrzování víry a zbožnosti. Velmi přínosné byly úvahy k rozjímání (doplněné návodem, jak vlastně správně rozjímat) i didaktické teoretické pasáže - zde se nabízí srovnání s antickými filosofy, kteří často ve svých spisech volili podobnou formu.

3 21.04.2020

To, čím je Základní latinská mluvnice Františka Novotného pro studium latiny v našich končinách, je pro řečtináře zase Mluvnice řeckého jazyka Jindřicha Niederle. Už sám fakt, že je tento souhrn starořecké gramatiky vydáván (v různých úpravách) zhruba sto let, svědčí o jeho vysoké kvalitě. Každému zájemci o tento nejvýznamnější jazyk východní části starověkého světa nabídne přehledný výklad všech částí jazyka včetně syntaxe. Domnívám se, že je lepší si pořídit některé z předválečných vydání (maximálně rok 1946), protože za starého Rakouska a první republiky bylo pensum znalostí vyžadovaných od žáků věští z důvodu poměrně velké hodinové dotace, a tím i studijní pomůcky musely být obšírnější. Ladislav Varcl, který upravoval vydání z roku 1956 (toho se drží všechny další dotisky) některé z odstavců vypustil, čímž sice vyhověl tehdejším potřebám výuky řečtiny, ale na druhou stranu ochudil studenty s hlubším zájmem o co nejkomplexnější výklad.

20.04.2020

Biskup Schneider se v této útlé knize věnuje především způsobům prokazování úcty Nejsvětější svátosti. Dle jeho názoru, s kterým se plně ztotožňuji, je velkým problémem přílišná benevolence při přijímání Eucharistie - jako zvláště nevhodná je zmíněna praxe přijímání na ruku namísto mnohem uctivějšího přijímání do úst. Rovněž Schneider vyzdvihuje pokleknutí při přijímání. Neméně důležité je ovšem i niterná disposice člověka. Pokud je někdo nesoustředěn, nebo dokonce nevěří v přítomnost Krista v Eucharistii, je jedno, zda při takto nehodném přijímání poklekne, nebo ne.

1 13.04.2020

Svatý Augustin je mi jako světec a spisovatel blízký je dvou důvodů - k víře se dostal přes strastiplnou cestu plnou slepých odboček a mnohých klopýtnutí za velkého přispění své matky - to máme společné. Druhým důvodem je jeho přínos k antické filosofické tradici, kterou Augustin umně propojuje s relativně mladým učením křesťanským. Vyznání má také přínos historiografický, protože pomocí zmíněných reálií si můžeme udělat obrázek o společnosti a poměrech pozdní antiky. Jak je zmíněno v komentářích níže, je třeba toto významné dílo k lepšímu pochopení (zvláště času se věnujících pasáží) přečíst vícekrát.
Už jen to, že krátce po revoluci u nás vyšlo několik fotoreprintů vydání z roku 1926 a že následně byly zpracovány nové překlady, svědčí o nehynoucím významu této niterné zpovědi hříšníka Všemohoucímu.

Epiktetos je spolu se Senekou filosofem, jehož názory jsou mi nejbližší. Ačkoli se historicky řadí do pozdní školy stoické (spolu s Markem Aureliem), jeho rigorosní přístup ke stoicismu odpovídá spíše době Zenonově a rovněž se některými myšlenkami blíží kynikům. Je zvláštní porovnat, jak se dva filosofové stejné školy v přibližně stejné době (Epiktetos je zhruba o 50 let mladší Seneky) odlišují svým postojem k člověku. Zatímco Seneka přísná stoická dogmata o dokonalém životě mudrcově mírní, uvědomuje se nedostatečnost lidskou, Epiktetos stále věří, že je možné ideál ataraxie a apatheie naplnit. Snad je to dáno odlišností jejich sociálního postavení - Seneka spolu s Afraniem Burrem jednu dobu vládl Římu místo mladého, poesií zaneprázdněného, císaře Nerona a jako takový musel svému okolí činit ústupky; Epiktetos byl v mládí otrokem a celý život strávil v chudobě, na druhou stranu nebyl k nikomu vázán a udržel si tak svobodu v myšlení i mluvě.
K plnému pochopení odkazu Epikteta je třeba přečíst i dochované knihy Rozprav, které všechny body obsažené v Rukověti obšírněji rozebírají. Věřím, že současnému člověku může jeho filosofie mnohé dát a také ho o mnohé připravit - tím míním, že po pečlivém prostudování jeho díla si už nikdy nebudete naříkat nad úradky Božími, řkouce:
"Nuž, osude a Die, jen veďte mě tam,
kam vaším rozhodnutím byl jsem postaven
a bez váhání půjdu; kdybych nechtěl jít,
jsem špatný člověk, ale jít bych musel přec."

13.04.2020

U mnoha knih vnímám rozpor mezi předlohou a následným filmovým/seriálovým zpracováním, ale Jirotkovo dílo mezi ně nepatří. Doktor Vlach je stejný v knize i seriálu, Saturnin taktéž - to je hlavní. Zásadní rozdíl spočívá jen ve věku Milouše, kdy v knize je mu tuším 18, zatímco jeho seriálové verzi ztvárněné Pavlem Vackem bylo skoro třicet. Nebudu nosit sovy do Athén vypisováním kvalit děje a raději přidám jen malý úryvek z promluvy Jitky Molavcové (nemohu si vzpomenout, zda je v knize také):
"Buď stojíte tak daleko, že mě neslyšíte, nebo tak blízko, že je to prostě společensky nepřijatelné. Najděte se prosím ideální vzdálenost a dodržujte ji! Rozumíte?
Ten jídelní servis vypadá tak ponuře, že je mi do pláče.
Ano, chtěla jsem růži a toto je růže, ale naprosto nevhodná k mému věku, k barvě šatů, ke společnosti, kterou očekávám - prostě nevhodná."

Thematem i postavami jest tento dialog podoben Platonovu Faidrovi. I v něm se řeší otázka dokonalé lásky, již autor spatřuje v duchovním splynutí dvou mužů (eromena a erasta). Hlavní složkou neníť zde láska tělesná, nýbrž láska filosofická. Dialog sám jest složen z promluv Sokrata a jeho spolustolovníků, kteří nabaživše se hostiny přejdou k přátelské rozmluvě nad pohárem vína. A jelikož, jak všeobecně jest známo, ve víně jest pravda, snaží se hodovníci popíjejíce dostati k podstatě lásky. Jest mi vyzdvihnouti poněkud vedlejší myšlenku z promluvy Diotimy. Týče se snahy o dosažení nesmrtelnosti. Někteří vkládají své úsilí do plození dětí, domnívajíce se, že jim to zajistí nesmrtelnosti tělesné. Druzí pak dle mého mínění správněji usuzují, že lepším způsobem zajistiti si nesmrtelnosti lze vytvořením díla, které nám onu nesmrtelnost pro věky získá. Čta tuto pasáž, nelze mi nemysleti na verše následující po známém epitafu Ovidiově:
Hoc satis in titulo est. Etenim maiora libelli
Et diuturna magis sunt monimenta mihi.
Quos ego confido, quamvis nocuere, daturos
Nomen, et auctori tempora longa suo.
-----
Postačí jistě ten nápis, neb písní mých svazečky útlé
Větším mi pomníkem budou, delší též přečkají věk;
I když mi ke škodě byly, přec věřím pevně, že jméno
Nesmrtelné mi dají, slávu pak po všechen čas.