Freiherr komentáře u knih

"Něco odhodit a vzdát se toho, protože už v tom nelze pokračovat, tak patrně začíná dlouhý proces opouštění." Schopnost odpoutat se od věcí, zvyků a osob je důležitou lidskou kvalitou, která mnohým není vlastní. Autor se zastavuje u několika bodů, jež se dotýkají odpoutávání, z nichž největší prostor dostává stárnutí a smrt. Poslední hranice, kdy se odpoutáme i od života zde na zemi. Stále ovšem zůstaneme sami sebou a, dá-li Bůh, započneme novou etapu našeho života, která už bude bez konce.
Poněkud mě mrzí, že autor, benediktinský mnich, v knize tak málo nahlíží na danou problematiku očima víry a spíše zůstává na lidské rovině psychologizujících úvah. Ani jednou tak kupříkladu nezazní zmínka o svaté zpovědi, která je přitom velmi důležitou složkou skutečného odpoutání se od hříchů a začátkem nového života v milosti posvěcující.

1 05.06.2023

Kniha je krásným svědectvím o působení tohoto u nás nepříliš známého světce, jehož život byl prodchnut hlubokou niternou zbožností, schopností sebeobětování a především láskou k bližnímu přesně v duchu učení Pána Ježíše. To vše je podáno velice čtivým, místy až napínavým, způsobem.
O to více mě mrzí četné nepřesnosti objevující se na různých místech knihy. Podotýkám, že jsem si vědom, že se jedná o román, a tak nehodnotím faktografický základ příběhu. Některé omyly lze přičíst na vrub překladu. Například neexistuje žádné oltářní zábradlí. Zmiňovaný předmět se nazývá oltářní mřížka, která v katolických kostelích sloužila až do zhoubných reforem po druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech minulého století jako místo pro přijímání věřících a také oddělovala kněžiště od kostelní lodi.
Dále překladatel neodhalil jedno jazykové specifikum polštiny, která má slovo "kaplan" za synonymum k výrazu "kněz". V knize se to "kaplany" přímo hemží a někdy je tento titul přiřknut i kněžím, kteří zastávají mnohem vyšší úřad. Je totiž třeba rozlišovat mezi zastávanou funkcí (kaplan, farář, rektor, kanovník, okrskový vikář, biskupský notář atd.) a stupněm svěcení neboli stavem (biskup, kněz, jáhen, podjáhen, akolyta atd.). Kněz může zastávat všechny zmíněné úřady, nebo nemusí zastávat žádný, a přesto zůstává knězem. Stejně jako biskup (v katolickém chápaní) zůstává biskupem, i když už nestojí v čele diecése. Nechci v tomto komentáři hnidopišsky vypočítávat všechny překlepy či nepřesnosti, a tak zmíním ještě tři vážnější problémy.
Jeden zřejmě vychází z neznalosti tehdejší liturgické praxe: před popravou otce Abba měl jeden kněz sloužit mši přímo o půlnoci (3./4. října). Podle starých právních norem však mohla mše začínat nejdříve hodinu před rozbřeskem a nejpozději hodinu po poledni. Jedinou výjimkou byla vigilie Narození Páně (tedy tzv. půlnoční mše o Vánocích).
Dále se v knize píše, že kněz po vysvěcení slavil svou první mši svatou den před velikonoční vigilií. Nevím, jestli autor jen namátkou vybral tento den, ale každopádně "den před velikonoční vigilií" je Velký Pátek, kdy se jako jediný den v roce mše svatá neslaví. Těžko tedy mohl mít novokněz tehdy primici. Sice se v ten den slavila tzv. missa presanctificatorum (mše předem posvěcených darů), ale o skutečnou mši se nejednalo, neboť kněz neproměňoval chléb a víno.
Nejzávažnější problém, který je tím markantnější, že se ho (zřejmě) dopustil autor-katolický kněz, se nachází skoro na konci knihy. Otec Pallotti je povolán k umírajícímu židu, aby ho pokřtil. Ubožák vyzná touhu po křtu, kněz se ujistí, že věří v Trojjediného Boha a pokřtí ho. Dotud vše v pořádku. Ovšem pak se nově pokřtený začne zpovídat z hříchů ze svého předešlého života, kněz jeho vyznání vyslechne a udělí rozhřešení. Křest ovšem, jak vždy Církev učila, odpouští dědičný hřích, všechny osobní hříchy (lehké i těžké), všechny tresty za ně (časné i věčné) a kromě jiného uděluje milost posvěcující. Svatá zpověď tedy u nově pokřtěného ztrácí smysl, neboť je svátostí, která odpouští hříchy spáchané PO křtu a navrací milost posvěcující těm, ktěří ji hříchem ztratili.
Všechny tyto nepřesnosti a zavádědící informace možná čtenáři ani nepostřehnou, ale mně poněkud kazili dojem z četby. Přesto si z knihy odnáším hluboký dojem z kněžské horlivosti, pokory a schopnosti sebezáporu otce Pallottiho a nad výše zmíněnými problémy nezbývá než si povzdechnout. Vždyť co tady na světě je dokonalé?

10.07.2022

Při četbě této knihy mi na mysl přicházelo adjektivum "milá". Milá je atmosféra, kterou Louie Kemp svým vyprávěním navozuje, milé (a zábavné) jsou anekdoty o Rolling Thunder Revue, milé je líčení Dylanových obav i radostí.
Kupříkladu na začátku je historka, jak parta kluků včetně Bobbyho a Louieho zkouší první cigaretu. Na scénu se přižene jako bohyně pomsty matka jednoho z nich a donutí chlapce zhluboka šlukovat. Netřeba dodávat, že devítileté děti se brzy svíjí na podlaze s kašlem a slzami v očích. Tato metoda, jak předcházet kouření mladistvých, je však přinejmenším sporná - fungovala snad u Louieho, ale u Boba rozhodně ne (a u mě taky ne).
Kniha se od ostatních podobých memoárů z pera Dylanových přátel odlišuje zvlášním důrazem na židovství a duchovní vývoj obou hlavních aktérů. Nechci zpochybňovat autorův pohled na Dylanovo náboženské přesvědčení, ale na základě několika Dylanových vyjádření v rozhovorech si nemyslím, že byl nebo je nějak zvlášť zapáleným židem. Kupříkladu ve svých Kronikách se k tomuto tématu dostává snad jen jednou, když s despektem píše o tom, jak ho tisk nazval po návštěve Izraele, kde se nechal vyfotografovat s jarmulkou na hlavě, sionistou. Autor také taktně přechází mlčením Dylanův rozvod a následný sňatek se zpěvačkou gospelové skupiny černé pleti, která, pokud je mi známo, rozhodně židovka nebyla.
Každopádně kniha jistě potěší všechny milovníky Dylanovy tvorby a poskytne zajímavé útržky ze zákulisí jeho života.

1 26.06.2022

Dylan se dal na elektriku! To křičí název této knihy do světa. Bohužel už nedodává, že tomuto tématu bude věnována stěží čtvrtina knihy, přičemž zbytek se bude obšírně zabývat kulturou a vývojem hudební scény počátku šedesátých let, a to nikoli na osobě vyobrazené na přebalu, nýbrž především na Petu Seegrovi a desítkách dalších umělců, zhusta dnes skoro zapomenutých.
Netvrdím, že je špatné poukázat na vlivy formující Dylanovu tvorbu nebo naopak na to, jak jeho dílo ovlivnilo jiné, ale nemělo by to převážit nad vytčeným tématem knihy. Přesto oceňuji, že se autor věnuje faktu, který s odstupem půl století nemusí být zřejmý, a to, že mnoho Dylanových písní slýchali posluchači z úst jiných interpretů (jako například skupiny Peter, Paul and Mary).
Velikým nedostatkem knihy je jazyk - rozkosílaný styl, který zahrnuje široké spektrum výrazů od archaismů až po vyloženě hovorové lexikum, je třeba připsat na vrub celkem sedmi (!) překladatelům, kteří se na přípravě českého vydání podíleli. Četné překlepy by snad člověk odpustil, i když nevím, jak by se zastřelený Medhar (sic!) Evers tvářil na zkomolení svého jména. Co ovšem překladatelům evokovalo slovní spojení "podlehnout nemoci", když napsali, že Woody Guthrie podlehl nemoci natolik, že nemohl ani psát, mi není známo. Dle mého názoru má tento frazém jediný význam, a to zemřít na danou chorobu. Podobných jazykových perel je v textu několik a někdy význam uniká i po několikátém přečtení problematického úseku. Například slovo "neoetnický" je pro mě stále poněkud temné a ani hledání v českých či anglických slovnících příliš nepomohlo. Podobně je tomu se slovním spojením "sionistický tábor", které mi při prvním přečtení přineslo na mysl obraz nějakého spolku spiklenců osnujících plány na samostatný židovský stát, a přitom se jedná o obyčejný letní tábor pro chlapce z židovských rodin.
Závažnějším nedostatkem než jazyk jsou ale četné faktografické omyly. Například Dylan se nenarodil "v městě Iron Range", nýbrž v Duluthu. Iron Range je toponymum označující oblast - je to podobná chyba, jako kdyby někdo napsal, že se narodil ve městě České středohoří. Dále v písni Boots of Spanish Leather se do cizích krajin neplaví milenec, ale milenka, přičemž anglický termín "lover", který se pravděpodbně nacházel v originálu knihy, má širší význam než český "milenec". Podobných nepřesností je v knize více, a to si dovoluji hodnotit jen pasáže týkající se přímo Dylanovy osoby, jelikož s osudy dalších umělců v knize zmíněných (snad kromě Johnnyho Cashe, Buddy Hollyho nebo Everly Brothers) příliš obeznámen nejsem.
Zklamáním jiného druhu je pro mě absence obrazové přílohy, na kterou přitom autor v poděkování výslovně odkazuje.
Sečteno a podtrženo, potenciálním čtenářům bych místo této knihy raději doporučil biografii Down The Highway nebo Dylanovy vlastní Kroniky (ovšem nikoli v českém překladu, který soustavným používáním hovorového jazyka dělá z Dylana křupana, ačkoli on v originále používá sice idiomatický, ale přesto spisovný jazyk).

1 11.06.2022

Život a osobnost tak výzačného pontifika je těžké zachytit v úplnosti do jednoho díla. Každý autor si musí vybrat, zaměří-li se více na rovinu církevního působení Pia XII. nebo na jeho úlohu během druhé světové války či na rozbor jeho povahových vlastností. Otto Walter v této knize přichází s neotřelým způsobem podání života Eugenia Pacelliho formou jakýchsi žánrových obrázků, úryvků z jeho života, důležitých mezníků kariéry. Lehkost slohu a barvité líčení zahrnující i několik anekdot nám představuje Pia XII. jako člověka hluboké vroucí zbožnosti, pečlivého vystupování se smyslem pro řád a disciplínu a zároveň s obzvláštním zaujetím pro hudbu a dějiny a nadáním na jazyky.
Je zvláštní číst slova o nezměnitelnosti papežovy autority, o stálosti Církve, o tom, jak Vatikán vždy přežije své protivníky, když z historie víme, že toto všechno do značné míry právě smrtí Pia XII., andělského pastýře, jak ho nazývali, skončilo. Jeho nástupci v čele s papeži druhého vatikánského koncilu přišli s radikálně odlišným modelem Církve, která už nechce být societas perfecta, nýbrž napříště jen jedním z partnerů dialogu se světem.
Pius XII. završil dlouhou éru "piánských papežů" a ačkoli závěr jeho pontifikátu už poskytoval předzvěsti budoucích změn (reforma obřadů Svatého týdne, nový překlad žaltáře, změny v kalendáři), myslím, že je spíše než samotnému papeži, který byl čím dál častěji sužován nemocemi, musíme přičíst mužům, kterým svěřil svou důvěru, ale kteří toho nebyli hodni. Stačí uvést několik jmen - Annibale Bugnini (svobodný zednář a architekt liturgické reformy), Augustin Bea (papežův zpovědník a výrazná postava koncilu na straně liberálů), Giovanni Battista Montini (modernista, kterého Pius XII. prozíravě odklidil z Kurie do Milána, pozdější papež Pavel VI.). Ti a mnoho dalších stáli u zrodu nové epochy dějin Církve, která trvá dosud a která se čím dál tím více odvrací od toho, co zastával a co pro Církev a svět představoval Pius XII.

3 22.04.2022

Kniha trpí, lze-li to tak říci, stejným způsobem jako ostatní studie Boba Dylana, jeho osobnosti nebo díla, které se nechtějí omezovat jen na řeč holých faktů, pokud tedy přijímáme za fakta informace alespoň částečně ověřitelné. Autor nám totiž představuje své vidění a vnímání Dylana, stejně jako to dělal sám Dylan v dokumentu "Dont Look Back", o kterém jeho autor D. A. Pennebacker řekl, že v něm Dylan hrál sám sebe - tedy nebyl takový jako ve skutečnosti, ani nebyl, jaký by chtěl být, nýbrž byl takový, jak chce sám sebe zahrát.
Pokud od knihy očekáváte klasickou biografii, raději si přečtěte velmi dobré dílo Howarda Sounese "Down The Highway". Daltonův "Kdo je ten chlap?" je více studií Dylanovy osobnosti a její sebeprezentace na veřejnosti, což ovšem neznamená, že v ní není mnoho přínosných a někdy i málo známých informací (například zmínka o existenci třetího dokumentu o anglických turné z let 1965/66 "You Know Something's Happening"). Oceňuji rovněž velmi pěkný jazyk a některá nápaditá slovní spojení (třeba "patina Dylanova hlasu").
Co mi ovšem v průběhu četby vadilo, je užívání slova "hipster" ve spojení s Dylanem a jeho souputníky. Nejenže se vyskytuje skoro bez nadsázky na každé druhé stránce, ale je také, alespoň podle mého názoru, anachronismem vzhledem k současnému významu tohoto slova označujícího mladého muže obvykle s plnovousem, brýlemi a flanelovým sakem. Chápu, že tento termín v průběhu času prošel vývojem a v jisté době snad označoval i příslušníky subkultury, do které (opět snad) Dylan patřil, ale v posledních několika dekádách se význam ustálil a získal svrchu zmíněný obsah.

Je symptatické, že se autor nesnaží otázku v názvu knihy zodpovědět nějakým definitivním až dogmatickým přístupem typu "Dylan je další beatnik" nebo "Dylan je protestsinger" nebo "Dylan je písničkářský bard na cestách". Každá tato škatule byla (do jisté míry) v určité době platná, ale nikdy nemůže definovat člověka v jeho celistvosti. Abychom se mohli alespoň přiblížit pochopení toho, kdo Dylan ve skutečnosti je, musíme si před oči postavit všechny ty různé Dylany, jak se postupně objevovali, a hledat, co měli společného, na co reagovali, proti čemu se vymezovali. Zároveň je třeba neztrácet z mysli to, že Dylan je stále na živu a nejen to - je mimořádně aktivní. Před nedávnem vyšla nová deska autorských písní doslova přeplněných aluzemi, po covidové pauze znovu obnovil koncertní turné (navíc nutno dodat že s nejlepším hlasem za posledních dvacet let) a na podzim je naplánováno vydání jeho knihy "Filosofie moderní písně" - to jsou všechno známky, že vývoj toho, kým je (pro nás, pro sebe sama, pro dějiny) nekončí.

3 07.04.2022

Odpoledne křesťanství by si mělo dát pozor, aby se k večeru nerozplynulo jako slunce ve vlnách. Tak se totiž stává systémům – náboženským, spirituálním i politickým – které, hledajíce své nové vyjádření, opustily to, co je činilo jedinečnými. Nabízím několik otázek, které mne při čtení knihy napadaly.
- Opravdu Mons. Halík, jak sám píše, kněz se 43 lety zkušeností, považuje vyznání hříchu proti šestému přikázání za trapné? Je snad proud Boží milosti odpouštějící těžký hřích prostřednictvím kněžského rozhřešení trapný, nepotřebný nebo snad nahraditelný ujištěním o všeobecném Božím milosrdenství, jak se zvláště na západ od nás namnoze děje? Neříkal snad náš Spasitel, že kdo se chtivě byť jen podívá na ženu, cizoloží s ní ve svém srdci?
- Autor se na jednom místě věnovaném problému stejnopohlavních svazků pateticky táže: „Smím tyto lidi [homosexuály], když konečně najdou partnera pro život, nutit k závazku celoživotního zřeknutí se touhy po intimitě, nebo jejich lásku nanejvýš „velkoryse“ označit za „menší zlo“, než je samota či promiskuita?“ Nejprve si neodpustím jednu logickou námitku – princip výběru ze dvou zel předpokládá, že existují jen špatné možnosti. Církev ovšem vždy nabízela onu třetí, která jediná nevede a priori ke hříchu, a tou je celoživotní pohlavní zdrženlivost ať už v myšlenkách, pohledech či skutcích spojená s vroucí modlitbou a snahou hledat své místo ve světě na základě rozlišování Boží vůle. V tomto kontextu mě napadá myšlenka, která se dá vztáhnout na mnoho výroků v této knize: Opravdu se má měnit morální nauka Církve jen proto, že se nehodí do dnešní doby? Nebo to je snad jeden z aspektů onoho slavného aggiornamenta?
- Je všeobecně známo, že Mons. Halík je velkým zastáncem a propagátorem druhého vatikánského koncilu, který v knize neváhal nazvat „hvězdnou hodinou 20. století“. Tento koncil podle něj uzavřel „gentlemanskou dohodu“ Církve s moderním světem. Gentlemanská dohoda ovšem předpokládá, že se jí účastní gentlemani. A promiňte, ďábel coby původce, podporovatel a inspirátor tolika prvků moderní doby vskutku gentlemanem není.
- Do očí bijící výsměch katolické nauce v knize sice zaznívá z úst amerického teologa Davida M. Knighta, ale Mons. Halík jeho myšlenku označil za „celkem logickou“. Jedná se o otázku, proč vlastně nepřipustit platně pokřtěné nekatolické křesťany k ostatním svátostem, uznáváme-li, že platným křtem žijí stejně jako katolíci v milosti posvěcující. Pomineme-li základní problém, že milost posvěcující se ztrácí i jediným těžkým hříchem – například již zmíněným přestoupením šestého přikázání sexuálním životem v neplatném svazku, nabízí se otázka, jak by mohli ke svátostem přistupovat ti, kteří mají zatemněné povědomí o jejich podstatě. Věří snad „platně pokřtění nekatoličtí křesťané“ v reálnou přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii podle definice Tridentského koncilu? Sdílejí katolickou nauku o svaté zpovědi? Nahlíží stejně na svátost svěcení kněžstva? Odpověď mimo vzácné výjimky zní ne! Proto by se dopustil svatokrádeže, kdo by bez náležité dispozice přistupoval ke svátostem i ten, kdo tomu z moci svého úřadu nezabránil.
- „Žádné dogma nám nebrání v naději, že peklo je po Ježíšově projití prázdné.“ Proč tedy generace věřících před námi konaly přísné posty, dávaly almužny, zbožně získávaly odpustky, když je peklo prázdné? A co mnohá vidění omilostněných duší – zdály se jim snad přeludy?
- K několikrát opakované „nutnosti“ světit ženaté muže a udílet jáhenské svěcení ženám stačí poznamenat, že ani tak progresivní papež jako František to (bohudík!) neučinil, ač k tomu na Amazonské synodě bylo nakročeno, a dokonce v nedávné úpravě kanonického práva pod trestem exkomunikace zakázal pokus vysvětit ženu. Snad si správně uvědomil, že ani papež nemá právo měnit Božský základ víry a že by takový pokus byl stejně zcela neplatný, jako třeba svěcení „biskupek“ u anglikánů.
V tomto výčtu prapodivných výroků bych mohl pokračovat ještě dlouho (nepřítel jménem tradicionalismus, Bohem chtěná pluralita náboženství, subsistit, chybějící cedule s nápisem „Nesuďte!“ nad dveřmi Svaté inkvizice etc. etc.), ale, jak říká žalmista, unaven jsem již voláním. Čtenář jistě nebude mít problém tyto a mnohé další problematické názory v knize najít.
Na závěr ještě poslední otázka: Je tato „odpolední“ cesta skutečně ta, kterou se má Církev ubírat? Já spatřuji mnohem více naděje v návratu k tisícileté tradici Církve v duchu hesla arcibiskupa Lefebvra: „Tradidi, quod et accepi.“ - Předal jsem, jako jsem přijal. S důvěrou jsem předal jsem víru, morálku, liturgii, modlitby zděděné po předcích bez toho, abych se je snažil, já nedokonalý člověk, vlastními invencemi měnit.

Velmi dobře zpracovaná publikace, při jejímž čtení vysvítá, nakolik se změnil náš jazyk za něco málo přes sto let. Změny to jsou mnohdy dost razantní - "vyhynutí" předminulého času, ztráta zbytků aoristu (vece) i supina (jít spat). Ale i morfologie substantiv se změnila (hosti, bratří, veš - správný tvar pro novější všechen). Gebauerovo dílo se tak vlastně neintencionálně změnilo v historickou mluvnici českou...

4 18.02.2021

Kdesi jsem četl, že úroveň stylu i obsahu papežských encyklik dosáhla vrcholu u papežů Pia IX. a Lva XIII. Tento soubor výňatků z papežských dokumentů a promluv tuto tezi dle mého názoru potvrzuje.
Název knihy je trochu zavádějící, jelikož se v díle v prvé řadě nepojednává o Bohu či svátostech, nýbrž o problémech Církve, jež jsou dnes stejně aktuální jako v době vydání knihy před sto lety. Velkým tématem je chápání a úloha papežství v dobovém kontextu násilného zbavení papeže světského panství po dobytí Říma. Dále se řeší sociální otázka - tedy problémy dělnictva, které se na konci 19. století dostávalo do područí různých štváčů (výsledek těchto agitací v podobě nám dobře známé lidové demokracie a socialismu není třeba představovat). Oceňuji rovněž kapitolu pojednávající o manželství a zásazích státu do udělování této svátosti - jako například nutnost civilního obřadu. Kéž by se současný Svatý otec nechal inspirovat myšlenkami tohoto horlivého obhájce katolické nauky!

2 18.01.2021

Otec Holota v této útlé knize zajímavou formou představuje vývoj chápání Eucharistie od dob prvotní církve, přes scholastiku až k modernímu (nebo lépe řečeno k modernistickému) chápání. Kromě zkušeností různých kněží s přítomností Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti se kniha zabývá i problémem bludného chápání Eucharistie v reformovaných "církvích".

2 18.01.2021

Kniha je poutavá nejen svou epistulární formou, ale především na výsost zajímavým tématem. Vždyť koho z tradičně smýšlejících katolíků by někdy nenapadlo, jak by vypadal návrat tradičních mší do farností. Bryan Houghton nám zde nabízí svůj pohled, přičemž je třeba mít na paměti, že originál vyšel v sedmdesátých letech, a proto autor nemohl znát Summorum pontificum, Traditionis Custodes, vývoj FSSPX, vznik FSSP atd.
Biskup Forester, „hlavní hrdina“ románu, na sklonku svého života vydává okružní list kněžím své diecéze, v němž dovoluje sloužit tradiční mši svatou při současném zachování Novus ordo. Ovšem postup vracení mše svaté všech věků není, alespoň dle mého názoru, úplně šťastný. Mám na mysli zvláště ad hoc vytvořenou hybridní mši – zjevně inspirovanou přechodnou podobou mše mezi lety 1965 a 1969. Tato reforma reformy, ač míněna dobře jako úprava hlavních nedostatků Novus ordo, by však z dlouhodobého hlediska neobstála.
Domnívám se, že mše svatá má být sloužena výhradně podle schválených liturgických knih – tedy kompletní tradiční mše svatá bez čtení v národních jazycích přímo ve mši a s Confiteor před přijímáním.
Čtenáře může překvapit, že ze strany Říma nedošlo proti biskupu Foresterovi k žádnému zásadnějšímu výpadu. Lze však očekávat, že kdyby biskup žil déle, stihl by ho podobný osud jako v knize často zmiňovaného arcibiskupa Lefebvra...

6 21.12.2020

Vskutku podnětná kniha plná zajímavých úvah nad modlitbou, smrtí a především láskou k Bohu a k bližním. Mnozí současní církevní hodnostáři, ale i obyčejní kněží, by si měli vzít k srdci myšlenku, že nikoli organizování všemožných akcí pro veřejnost či zabývání se světskými problémy, nýbrž obětavá služba svěřeným duším a úsilí o spásu své vlastní je jejich primárním úkolem jakožto prodloužené ruky Kristova kněžství.

1 12.11.2020

Homér, a já věřím, že vskutku autorem či konečným redaktorem obou eposů tento básník byl, k nám i po více než dvou tisíciletích promlouvá ústy svých šestiměrů (hexametrů). Kdesi jsem četl, že je pro obě epické básně příznačný takzvaný homérský klid. A vskutku, ať básník popisuje nejlítější bitevní ryk, Achillovo lání nad padlým druhem nebo bohatou hostinu, kdy, slovy Homérovými, muži touhu po jídlu a vínu zukájeli všechnu, jazyk zůstává stále stejný a pokojně si plyne ladnými verši dál. Dokonce i když přichází Priamos žádat vraha svých synů o vydání těla Hektorova, což je má nejoblíbenější část, ani tehdy klid není porušen. Podle mě to ještě více vynikne v překladu Antonína Škody - posledním a troufám si říci i nejlepším českém časoměrném překladu, který jsem četl, srovnávaje ale i novější (Vaňorný, Mertlík, Šrámek). Pro někoho snad může být překážkou archaický jazyk (zvláště pokud čtenář zápolil už s v porovnání se Škodou velmi moderním přízvučným překladem Vaňorného). Na druhou stranu se však může kochat nepřeberným množstvím epitet (Trója lepohrazená, krásnoholenci Achajští, smrt dlouhormutná...), které mu budou jistě ještě dlouho znít v uších.
Na důkaz že i před tolika staletími si děti stavěly hrady z písku, přikládám následující úryvek:
Hrnuly tam se v řadách voje hustě a napřed Apollon,
štít drže převzácný; i bořil přesnadno Achaiů
ohradu, tak jako hoch si jakýs hraje na břehu mořském,
jenž, když z písku zdělá svou hračku v radosti dětinské,
zas ji nohou a rukou rozhází, takto se bavě:
stejně jsi Argejských rozházel, Foibe pomocný,
dlouhou práci a píli a strach na všecky jsi pustil.
(XV; 360-366)

6 10.11.2020

Ačkoliv otec Kubíček primárně nechtěl napsat životopis, přesto v této útlé knize dostáváme velmi pěkný přehled jeho pozemské pouti, na níž kráčel s Bohem. Vybízí nás, abychom se také snažili hledat Boží projevy ve zdánlivě všední každodennosti. Teprve až náš život skončíme, budeme moci posoudit, nakolik se nám to dařilo.
Rád bych vyzdvihnul v knize obsaženou myšlenku nesení vlastního kříže. Ten, kdo každý den překonává drobná protivenství, svůj kříž poponáší sice jen o malý kousek, zato soustavně. Kdo se však vyhýbá všemu, co je mu nepříjemné, nechává kříž opřený o zeď a kráčí s lehkostí. Jelikož však Bůh touží po naší spáse (obvykle více než my), vloží nám v závěru života onen kříž na bedra najednou, abychom v krátké době prošli vším, co nám pro celý život přichystal. Proto neotálejme s nesením vlastních křížů - vždy se s námi ten, který nám ho nésti pomůže!

1 09.11.2020

Velmi kvalitní publikace stojící výše než různé popularizační knihy typu Zamarovského. Autor v tomto díle popisuje rozličné aspekty mykénské civilizace (písmo, obchod, architektura, dějiny...) s přesahem na mínojskou Krétu a do civilizací východního Středomoří.
Za nejpřínosnější považuji kapitoly věnující se vývoji písma v této oblasti. Vzhledem k tomu, že lineární písmo B bylo rozluštěno teprve v polovině minulého století, považuji statě prof. Bartoňka za velmi zdařilé.

1 29.10.2020

Nepopírám ani nesnižuji význam Athénské ústavy pro historické bádání. Z literárního hlediska se však jedná o nepříliš zdařile uspořádanou kompilaci. Skoro bych chtěl věřit, že, jak poznamenal prof. Oliva v předmluvě, autorem tohoto díla nebyl Aristoteles sám, nýbrž některý z jeho žáků. Takto by se dala vysvětlit jistá slohová neukotvenost, přeskakování od tématu a podobně.

29.10.2020

Dalo by se říci pěkná populárně naučná kniha, která i dnešnímu čtenáři stručně přiblíží vývoj Čech a přilehlých korunních zemí od legendami opředeného dávnověku až k císař pánu Františku Josefovi. Pěkným doplněním výkladu jsou také zdařilé reprodukce obrazů.
Velkou vadou na kráse je pro mě však protestantsko-kališnické zaměření autora, které se ke slovu nejvíce dostává při popisu husitských válek a reformace. Domnívám se, že i v knize určené pro neodborníky by měl autor zachovat alespoň elementární objektivitu a nepokrytě nevyzdvihovat loupící a vraždící hordy husitů, kterými mnozí následovníci kalicha nepochybně byli.

2 05.10.2020

Důležitá kniha pro každého, kdo se chce seznámit s platnými církevními právními normami. Je dobré, že jsou kodifikovány i záležitosti vysluhování svátostí či úcty k Eucharistii - teď už jen zbývá, aby je všichni, kdo jsou CIC vázáni, dodržovali. Kánon 1024 říká, že svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž - upřímně doufám, že se odpovědné osoby budou tohoto navždy držet a že se někdy v budoucnu nesetkám v Církvi svaté s "jáhenkami, kněžkami a biskupkami", které už nyní v jiných křesťanských denominacích působí.

1 17.09.2020

Vskutku zdařilá sbírka nejdůležitějších příběhů z Písma svatého doplněná nádhernými rytinami. Kniha neobsahuje přímo úseky z Bible, nýbrž zdařilá převyprávění doplněná kratšími citáty. Chtěl bych také vyzdvihnout jako již komentář pode mnou výborné technické provedení knihy - pevná vazba, velkoformátové reprodukce rytin, koženková (asi) obálka - zkrátka za tak nízkou cenu výhodná koupě.

2 15.09.2020

Tato kniha mě naučila milovat a nově prožívat adoraci. Teď vím, že není potřeba před Pánem chřestit zrnky růžence nebo šustit stránkami breviáře. Bohatě postačí tiché patření na Jeho Tvář spojené s nasloucháním Jeho hlasu.
Zápisky tohoto benediktina obsahují také krásnou korunku odčiňování za hříchy kněží a Pán zaslíbil vyprošení mnohých milostí pro ty, za které se ji budeme modlit. In sinu Jesu je kniha především určená pro kněze - Pánovi nejbližší přátele, ovšem užitek z ní mohou mít všichni věřící. Nezáleží, kolika hříchy jste obtížení, Pán Ježíš nabízí své vroucí přátelství každému, kdo mu dovolí vstoupit do své duše a nechá se po malých krůčcích proměňovat k obrazu svého Spasitele.

4 09.09.2020