elzu komentáře u knih

Kdybych Pevné pouto četla jako čerstvě náctiletá, asi bych se trápila Sussiinou bolestí a ztrátou života, kdybych to četla v rané dospělosti, asi bych se nejvíce zahloubala nad autorčinou představou umírání, smrti a posmrtného "života". Jenže ja to četla až nyní-jako témeř 30letá matka dvou malých dětí, a tak mě nejvíce dostalo, jak Alice Sebold dokázala vykreslit onen nevinný barvitý dětský vnitřní svět. Jak se tento svět dokáže během pár chvil roztříštit...vlivem okolností, prostředí, i vlivem nás-rodičů... Když čtu, tak nespěchám, když čtu, tak nic nečekám, proto mi kniha rozhodně nepřipadala zdlouhavá, a proto mě ani nemohla zklamat, ačkoli film jsem viděla dřív a věděla jsem zhruba, co mě čeká...

2 07.10.2016

Pokud chtěla Jane Austen vykreslit různorodost lidských povah a jejich odlišných charakterových vlastností, pak se ji to povedlo. Pokud chtěla vytvořit obraz společnosti vyšších a středních vrstev, do které se už jinak než pomocí podobnych knih nedostaneme, pak se ji to povedlo. Pokud chtěla vsadit na téma, které bude aktuální, dokud budou lidé živi, pak právě pýcha a předsudky byly naprosto skvělý tah. Ale i přesto mě kniha ničím nevytrhla, neuchvátila, ani neobohatila. Proto 3 hvězdy a ne více. Těším se na Rozum a cit, rozhodně ho mám v plánu.

2 06.10.2016

Celou dobu jsem si přála (ačkoli Bilbo celou dobu snil o pravém opaku), aby ten malý tvor ke svému čajníku nezasedl už nikdy,aby jeho pouť pokračovala dál a dál, aby nikdy neskončila. A to i přesto, že jsem jako první přečetla Pána Prstenů, pak několikrát viděla filmové zpracování obou knih, a teprve po letech se dostala k samotnému Hobitovi. Klasický pohádkový námět boje dobra se zlem je fantazijním vyobrazením boje, se kterým se střetáváme dennodenně jak ve společnosti, tak i sami v sobě, v tomto případě příběh strhává čtenáře propracovaně a detailně vyobrazenou Středozemí, díky čemuž máte při čtení pocit, že tento svět a jeho obyvatelé opravdu existovali, a že jste aspoň na chvíli mohli být jeho součástí.

4 04.10.2016

Charlotte i Emily Bronte, sestry spisovatelky, před kterými se skláním! Díky románu Jana Eyrová jsem byla schopna nahlédnout do dob, kdy se konvenční společenská dogmata začínala pomalu ale jistě otřásat v základech, do časů, kdy ženy pokradmu získávaly důvěru ve svůj úsudek a schopnosti, kdy přestávaly být loutkami v rukou jiných, kdy samy začínaly rozhodovat o svých osudech. Se všemi následky. Nečetla jsem ani tak příběh Jany, čisté, neposkvrněné duše, která toužila po stejně tak čisté lásce a životním naplnění, jako jsem se snažila vnímat nadčasové myšlenky a názory, jež Charlotte Bronte již v polovině 19.století dokázala vyjádřit, a to v dokonalém kontrastu se strnulostí, zkostnatělostí a chvílemi až krutostí oné doby.

4 03.10.2016

Jsou to právě tyto děti, jež vychovává Atikus Finch, které dávají naší společnosti naději, že předsudky jednou budou překonány, že lidé jsou opravdu pouze jedni, bez ohledu na to, jak vypadají, odkud pochází, v co věří. Možná se změnil letopočet, ale podstata nenávisti klíčící ze strachu a neznalosti je v nás zakořeněna dodnes. Proto je tato kniha nadčasová a její téma mě zasáhlo o to více, že jej vypráví dítě. Jako matka bych si přála mít Atikovy vlastnosti, a děkuji paní spisovatelce Harper Lee, že mi ukázala více, než kdybych četla desítky rodičovských příruček.

2 03.10.2016

Příběhů o příkoří napáchaných na ženách je napsáno spousta, tato kniha v tomto ohledu není ničím výjimečná. Přesto ve vás život gejši Sajuri zanechá hluboký dojem. Vyvolá spoustu emocí. Možná za to může ten prudký kontrast mezi čistou duší malé Čijo a pokryteckými, povrchními praktikami japonské smetánky. Možná za to může zoufalství onoho příkoří, které dokáže život člověku přinést, pocit bezmoci, který nutí člověka osud přijmout, odhodlání a síla, které přece jen člověku dodá sílu bojovat, a naděje, která nikdy nepřestane žít. Možná...
Gejša Sajuri svým vyprávěním přináší obraz Japonska, jaké jsem ho neznala, z úhlu, který jsem neviděla, a to je další důvod, proč mě kniha oslovila.

3 03.10.2016