Elevant
komentáře u knih
Rty a zuby
Bohuslav Reynek
Reynek ve svých sevřených a těsných verších rozehrává tichou hru o úzkostech, o běsech a především o naději, to vše na pozadí lyrických obrazů a biblických variací.
"Slepice, zloději staří,
úskoční, zakletí žháři,
na čelech znamenaní
rudě, a bíle na skráni,
kdákají, krákorají
o kurů krvavém ráji."
(Dvůr v dubnu)
Vítězný houpací kůň
David Herbert Lawrence
Tolik symbolů! Tolik významů! Tato vrstevnatá povídka popisuje dospívání chlapce velmi zkratkovitě, ale zároveň výstižně. Ačkoliv dojde i na téma mamonu a třídní nerovnosti, primárně se tu Lawrence zabývá pomocí četných alegorií psychoanalýzou a jejím chápáním dětské duše. Některé pasáže jsou skoro explicitně freudovské, v podstatě skrytě převypravují to, co se můžete dočíst v pojednáních takového Freuda nebo Junga, například chlapcova nutkavá záliba v houpání na koni...
Hřbitovní kvítí
Jan Neruda
Sbírka Hřbitovní kvítí obsahuje rozumitelné, téměř prozaické básně, ve kterých se občas blýskne geniální slovní obrat či metafora. Stále se tu opakují ty samé motivy, většinou krásně pochmurné, a autor si zoufá nad nerovností lidí, pomíjivostí života, křehkostí nevinnosti, nad smrtí a nad plynutím času. Ovšem co je zde čas jiného než smrt? Posuďte:
"Valí proud se světem bystrý, ostrý,
nekonečnou jeho rovná cesta,
jeho pískem zbořená jsou města,
jeho kalem národů jsou kostry."
(XIII)
Propast a jiné povídky
Leonid Andrejev
Andrejev je Dostojevskij v expresionistickém hávu. Povídky v této knize patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím z ruské literatury četl. Příběhy, které vypráví, jsou pokřivené a od začátku jakoby vymknité z reality, protože je zpravidla představuje z úhlu pohledu postav, které bývají nepříliš duševně vyrovnané. Čtenář Andrejeva je tak od začátku neklidný, protože si uvědomuje, že ne všemu může zcela důvěřovat.
Jen u velmi málo autirů se vyskytne schopnost zachytit duševní trýzeň člověka tak mistrně, jako u Andrejeva. V tom se částečně přibližuje Dostojevskému.
Ovšem jeho povídky jsou skvělé i po firmální stránce. Všemi prostředky zkrátka umí navodit potřebnou atmosféru, jak dokládá povídka Propast: její první část je naplněna výrazy, které až přemrštěně evokují klid, štěstí a snad i romantiku. Tento postup však je zcela ospravedlněn druhou částí povídky, kde tyto výrazy vystřídají jiné, zneklidňující a tělesnější, které čtenáře dovedou až na samý konec.
Ruská klasická literatura (1789-1917)
Jiří Honzík
Velmi dobře zpracovaná kniha, pouze s tím nedostatkem, že obsahuje zavádějící informace z důvodu socialistické propagandy.
Andrejev skutečně nebyl bolševik.
Farma zvířat / Animal Farm
George Orwell (p)
Farma zvířat je vyjímečná kniha. Skvěle napsaná, takže žádné pasáže nepůsobí absurdně či nepřirozeně, ačkoliv zasazují do jediné dějové linky postavy farmářských zvířat a porevoluční politické dění na jejich farmě. Co je však nejdůležitější, Farma zvířat funguje jako dokonalá alegorie k totalitní politice stalinistického ruska. Orwell zvládl naprosto přesně vystihnout všechny aspekty tohoto historického období velmi přímočaře a jednoznačně, leč nadčasově. Neboť syžet Farmy zvířat se dá aplikovat nejenom na stalinismus, ale vůbec na totalitarismus. Ovšem na druhé straně se dá vnímat také jako Orwellova obžaloba kapitalismu. A právě zde se s autorem jakožto kapitalista názorově rozcházím.
(Následuje SPOILER a hned po něm několik dalších.)
Ačkoliv by to dnešní čtenář očekával, tak ve Fermě zvířat se zřejmě neobjevuje kritika směřující proti kapitalismu. Hned na začátku knihy kanec Major (tedy Orwellovo zpodobnění Marxe) přichází s proroctvím rovné společnosti, které snad působí idealisticky, avšak nesměřuje k teroru. Teror totiž přichází, až když Napoleon (Stalin) vyžene Kuliše (Trockého) a nastolí autokracii. Zároveň s tím také popře socialismus. A co čteme na samém konci knihy? Prasata se ujala vlády nad farmou, udržují obchodní vztahy s lidmi, de facto se stávají lidmi - tedy kapitalisty. Tedy vykořisťovateli. Samozřejmě se nabízí otázka, zdali Orwell "fandil" zvířatům v jejich revoluci, ačkoliv věděl, kam směřuje, a zdali s nimi sdílel sen o rovnější společnosti. To však nyní nedokáži posoudit. A možná mi to ani nepřisluší.
Schizofrenie v kazuistikách
Helena Kučerová
Do této publikace autorka vybrala 15 velmi zajímavých kazuistik a jejich rozbory. Těmito kazuistikami podporuje první část knihy, ve které sděluje svůj pohled na schizofrenii. Jak sama říká, neměla v úmyslu psát učebnici schizofrenie, nýbrž se podělit o své zkušenosti se schizofrenními pacienty a nechat čtenáře nahlédnout bod povrch této nemoci tím, že ji ukáže takovou, jak funguje v praxi. Výsledkem je kniha, která mi připadala čtenářsky velmi vstřícná a ještě více fascinující. I pro mne jako laika byla srozumitelná (ačkoliv pod jmény medikamentů jsem si nedokázal nic představit) a vnímám ji jako příjemný úvod do této problematiky.
Existencialismus je humanismus
Jean-Paul Sartre
Tuto Sartrovu přednášku skutečně asi nejlépe vystihují slova "manifest existencialismu", nebo spíše "manifest existencialismu pro všechny zájemce". Sartre se totiž odklání od přílišné odbornosti a místo toho se věnuje uvádění věcí na pravou míru. Ve své době pro širší veřejnost reprezentovaly existencialismus černé roláky a ztrápené pohledy, které vrhali domnělí existencialisté od svých meruňkových koktejlů směrem do ulic čtvrti Saint-Germain des Prés. V této přednášce je nám představen čistokrevný existencialismus, takový, jaký ho Sartre zamýšlel, zbavený stereotypů, čistý a závratný... Shrnuto, z důvodu relativní stravitelnosti formy a naprosto zásadního obsahu doporučuji přečíst tuto přednášku každému, koho tento krásný filosofický směr jakýmkoli způsobem zaujal.
Buď už, prosím tě, zticha
Raymond Carver
Carverovy povídky jsouzcela upřímné: autor v nich nikdy nic nepřiklášluje, nodomýšlí ani nelže. Jsou prosty metafor, alegorií a dalších podobných odklonění od člověka. Dávají právě tolik smyslu jako život.
Carverovy povídky jsou průhledy,okna která dávají nahlédnout čtenáři na určitý úsek v příběhu lidského života, který se odehrává i po jejich skončení. V jejich otevřenosti a přímočarosti se skrývá nekonečno.
Vějíř lady Windermerové
Oscar Wilde
Typicky Wildeovská komedie stavící naproti sobě postavy konverzující v bonmotech, chytlavou zápletku a neduchy typické pro společnost pozdních let 19. století (nebo jejich satyrizaci). Doporučuji těm, kteří mají přečteného (shlédnitého) Filipa a chtějí zažít něco podobného.
Kdo se bojí Virginie Woolfové?
Edward Albee
Trošku absurdní, velmi vtipné, lehce i bolí. Drama Kdo se bojí Virginie Woolf je neskutečně hravě a s lehkostí napsané, naproti tomu vývoj událostí je posléze až mrazivý, jako ten led, co cinká ve sklenici.
Pokrytectví, přetvářka, maloměšťáctví, ty hrozné vlastnosti střední vrstvy se zde ukazíují v plném světle, dovedené ad absurdum, a spolu s repetujícímy replikami určitých postav tvoří takřka pitvornou frašku...
Big Bad Woolf.
Fyzikové
Friedrich Dürrenmatt
Fyzikové jsou brilatní groteskou plnou zvratů, jejíž myšlenku shrnují autorova slova: "Obsah fyziky se týká fyziků, její důsledky všech lidí". Jedná se o příběh geniálního fyzika, který se skrývá před zodpovědností za ničivý potenciá jeho práce. Je o obětování jednotlivce. Je to humorně a s lehkostí psaný příběh okořeněný absurdnímy poetismy, jenž vyznívá velmi tragicky. Zkrátka, je to skvělá hra.
Plešatá zpěvačka / Židle
Eugène Ionesco
Ionescova Plešatá zpěvačka je povinností pro každého milovníka absurdního divadlo z pochopotelných důvodů. Jednak prakticky vzato tapočala éru tohoto nového divadla, druhak se stala prototypem absurdní hry. Je to hra velmi odvážná, která porušuje většinu pravidel platících ři psaní divadelních her, ale když je čtenář schopen se s Ionescovým stylem popasovat a přistoupit na jeho (anti)hru, čeká ho velmi vytříbebá zábava.
Jednoaktovka Židle se téměř nepodobá divadelní hře jako spíše nějàké jevištní performanci; hlavní slovo tu mají kulisy a nejdůležitější je manipulace s ptostředím na jevišti. Je to jedna z těch her, které skutečně mohou vyniknout pouze na jevišti a už ne tolik na papíře. Přesto oceňuji její vydání spolu s Plešatou zpěvačkou, díky čemuž se dostane do širšího povědomí. Mimo to i samotné vydání Plešaté zpěvačky a Židle v jednom souboru od nakladatelství Artur je velmi povedené: nechybí precizně zpracovaná biografie autora v datech, a byla zde zařazena i Ionescova krátká úvaho o hře Plešatá zpěvačka, o jejím vzniku, smyslu a inscenacích.
Měděné pole
Gyrðir Elíasson
Krátké povídkové miniatury, které zaznamenávají malé situace, zdánlivě bazvýznamné okamžiky, které jsou však schopny vyvolat silný dojem, často až tísnivý. Na mne osobně Měděné pole působilo jako jedna z nejsmutnějších knih, se kterými jsem se v poslední době setkal, ačkoliv nedokáži přesně říct, proč.
Do takových malých příběhů však často zasahuje nějáký prvek, který je přesahuje. Něco neobyčejného, magického nebo prostě neinterpretovatelného. Jako například tvář pod víčky, záhadně vítaný cizinec, vystřižený Výkřik nebo portugalské úmrtní oznámení.
Kniha hrůzy
* antologie
Působivá hororová všehochuť. Čtenář možná může být lehce zklamaný anotací, která slibuje děs a hrůzu, avšak v knize jsou kromě čistokrevných hororů (krvák Zubatí duchové, duchařina Hudba Bengta Karlssova, vraha) zastoupeny také téměř surreálná, lehce zneklidňující povídka Alice pod igelitem, fantasy povídka Troud, ocílka a křemen, nabo záhadná a tísnivá povídka Něco smutného a temného. Knihou se tedy netáhne bezděčný pocit strachu, nýbrž temná atmosféra vykreslená s pomocí vytříbeného a velmi kvalitního literárního stylu autorů. Každá povídka je odlišná a přirozeně mne neoslovily všechny, nicméně ani jedna nepůsobí amatérsky či odfláknutě. Tuto knihu si tedy budu pamatovat jako velmi vydařenou antologii.
Tišitel
Antonio Di Benedetto
Di Benedettova novela Tišitel se, stejně jako celá trilogie, nese v duchu existencialismu a velmi se podobá Sartrově Nevolnosti.
Mrzí mne, že se di Benedettovy nedostává v evropě tolik pozornosti, kolik si zaslouží. Koneckonců je to jeden z nejlepších latinskoamerických autorů.
Tišitel se vyznačuje stejným stylem vyprávění jako celá trilogie čekání, je psaný velmi prostým, minimalistickým jazykem který přesně zaznamenává myšlenkové pochody postav, a zárověň jsou zde nenásilně vsunuty velmi poetické a krásné výrazy. Po obsahové stránce dochází v této knize stejně jako v jiných knihách Benedettovy trilogie k marnému boji jedince, který stojí proti mocné úzkosti ze života, zde reprezentované hlukem. Hluk je zde výtvorem lidí, představuje to nejhorší z nich a z jejich civilizace, nenechává hrdinu spát a přivádí ho do nevyhnutelné záhuby... Po dočtení takové knihy ve mně bude dlouho rezonovatjistý pocit marnosti.
Slon
Sławomir Mrożek
Zábavné absurdní miniatury, a ačkoliv jsou zastíněné Mrożkovou dramatickou tvorbou, přesto jsou velmi kvalitní. Úředníci létají z oken, Engels s Marxem popírají existenci žirafy, labuť poruší dobré mravy, beruška mystifikuje generála. Zkrátka příjemné čtení na absurdní odpoledne.
Zánik domu Usherů a jiné povídky (38 povídek)
Edgar Allan Poe
Vedle známého souboru povídek Jáma a kyvadlo je tu ještě tato sbírka méně známích povídek. Pokud však čekáte jednoznačně hororové povídky, musíte být zklamáni, protože v těchto příbězích se Poe zaměřuje nejen na horor, ale výrazně také na satyrické povídky a zajímavé literární experimenty. Z takového literárního mišmaše vyplývá, že ne každému se zalíbí vše. Osobně mne nejvíce potěšily temnější příběhy, jako Berenice či Stín - parabola, což je také důvod proč upřednostňuji sbírku Jáma a kyvadlo.
Nicméně i mezi humornými povídkami jsou vyložené skvosty, jako třeba Metoda doktora Téra a profesora Péra. Kouzlo těchto humoresek spočívá hlavně v Poeově květnatém jazyku, který vyniká v archaickém překladu z roku 1927 (za používání zastaralých překladů je však edice Omega, ve které tato kniha vychází, četně kritizována).
Literární experimenty, jako je dialog Síla slov nebo povídka Landorská chýše, která v žádném případě není povídka (jak autor sám dosvědčuje) vybočují ze všeobecně známé Poeovy povídkové tvorby, ve všech těchto textech je však přítomna jakási neurčitá jazyková krása, která je příznačná pro Poeovu básnickou tvorbu. Mimochodem, povídka Ligea obsahuje báseň Červ dobyvatel, kterou osobně řadím hned za Havrana... Doporučuji se s ní seznámit v překladu Jaroslava Vrchlického.
Balady
Jiří Wolker
Jistě, Jiří Wolker skutečně byl proletář, a v jeho sociálních baladách se to mnohdy odráží, ale to nic nemění na tom, že to byl neskutečně talentovaný básník. Jeho balady jsou velmi přístupné a otevřené, a proto se velmi dobře čtou. Stále jsou však také sofistikované a každé slovo je na správném místě. Ve Wolkerově sbírce balad se skutečně nenašla žádná báseň, která by mne něčím neoslovila, ať už námětem či zpracováním.
Příběhy vášně a lhostejnosti
Stefan Zweig
Zweig mne už při čtení Amoku přesvědčil o tom, že je mistrem psychologické novely, a v této povídkové zbírce mne opět nezklamal:
Měsíční ulička (***)
Nejslabší povídka, působí téměř kýčovitě, ale takový dojem ve mne zanechalo samotné zakončení povídky, povídka jako taková byla příjemná, ačkoliv kvůli svému malému rozsahu jen klouzala po povrchu - nebyl zde tak perfektně vykreslený Zweigův typický "hloubkový ponor" do nitra postav jako v jiných povídkách.
Leporella (*****)
Zweig v této povídce mistrovsky uplatňuje svůj smysl pro gradaci, která je ve značné části jeho tvorby zásadní: Leporella je příběh gradující mánie, značně absurdní mánie, která však má tragické následky. Jedna z nejtypičtěji "zweigovských" povídek.
Zánik srdce (*****)
Hlavní hrdina se cítí odvržený vlastní rodinou: je sporné, zdali je tento pocit racionální, ale to je koneckonců vedlejší, důležitější je, že sám sebe uvrhne do hluboké apatie, která rozeřírá mysl i tělo. Zweig zde vypravuje o člověku, kterýxse cítí zbytečný, a tak se emocionálně izoluje od svých blízkých a od světa kolem. Autor zde provázal duševní stavy s tělesnými, neboť hlavní postava trpí chronickými bolestmi jenž existují paralelně s emocionálním utrpením, které tak dostává nový rozměr a rozšiřuje možnosti metaforyckých popisů tohoto stavu. Neboť je známo, že Zweig bez metafory nedá ani ránu.
Čtyřiadvacet hodin ze života jedné ženy (*****)
Tato povídka o hráčské vášni mi připoměla Dostojevského, který nakonec taky ztvárnil toto téma ve své novele Hráč.
Tato Zweigova povídka je zajímavá tím, že vypravěč vypráví o tom, jak vypravěčka vypráví o tom, že se jednoho dne setkala s patologickým hráčem, kterému se rozhodla pomoci, snad proto že už byla ve středním věku, bez manžela a s dětmy, které jí už vyrostli a opustili ji, takže právě vůči hráči zahoří mateřskou láskou. Autor zde popisuje ženu, která uniká zbytečnosti života tím, že se přimkne k tak nešťastnému člověku, jako je gambler a toto svazující pouto ji strhávé s sebou do propasti.