Elevant komentáře u knih

Salinger dokázal zachytit hluboké a silné příběhy, které se odehrávají v životě všedních lidí, jaké potkáváme třeba v obchodech nebo na nádraží. V povídkách líčí útržky z těchto příběhů, zdánlivě banální situace ve kterých se tito lidé ocitají a ukazuje hloubku, tragičnost, komičnost a absurditu života, jaký žijeme. Je takřka neuvěřitelné, jak s každou povídkou stvořil také jednotlivé postavy, které žijí svůj vlastní život dál, mimo text knihy. Každá má svůj vlastní svět stejně tak, jak je tomu u skutečných lidí.
Z celkového dojmu lze poznat, že čtete knihu od autora Kdo chytá v žitě, ale styl psaní je zde odlišný stejně jako podání příběhu, protože Kdo chytá v žitě je vyprávěn hlavním hrdinou z jeho úhlu pohledu, zatímco zde se to hlavními postavami jen hemží (zřejmě proto, že žádná postava tu nepůsobí vedlejším, druhořadým dojmem). Proto ty čtenáře, které kniha Kdo chytá v žitě neoslovila, by se neměli nechat odradit. U mne to neplatí, protože Kdo chytá v žitě je bez nadsázky nejúchvatnější kniha kterou jsem kdy četl.
(Mimochodem, všiml jsem si, že téměř v každé povídce vystupují malé děti, často vykreslené jako něžné a čisté bytosti. Já na děti nahlížím spíše jako na ztělesněné id, každopádně je tento fakt hodný zamyšlení).

4 17.03.2020

K Wolkerovi mě přivedla jediná báseň, Umírající. Poprvé jsem ji slyšel v hodině literatury a každý verš do mě tepal téměř bolestně, při jejím poslechu na povrch vyplouvalo, co jsem dosud jen nejasně cítil, ale o čem jsem zatím nedovedl myslet. Chtíc přehodnotit svůj názor, 'Dosti Wolkera', založený na čtení o básníkovi, ale nikoliv na čtení jeho veršů, sáhl jsem po Těžké hodině:
A zůstávám ambivaletní. Mám dojem, že největší Wolkerovou trgédií  je jeho mládí... Je očividné, že byl mimořádně talentovaným básníkem, který uměl pracovat s formou, obrazností a konstruoval prosté, přesto okouzlující metafory: například v Baladě o snu mluví o "zabití snu" uskutečněním, v jiné baladě, O nenarozeném dítěti, je všechna bolest neMatky vyjevena v hrůzných slovech "Já nejsem žena, já jsem hrob." Já se ale nemohu zbavit myšlenky, že Wolkerův talent je jaksi mrhán v mládí, které plýtvá síly na náměty, jež se v poesii nikdy správně neuchytí (jakékoliv agitační motivy) a na vyprázdněnou bojovnost, která se hodí lépe do brožurek ČS strany socialistické. Mám-li i já spekulovat, co by, kdyby Wolker nezemřel mlád dvacet čtyři let, považuji za možné, že by z jeho sbírek, které už známe, byly téměř juvenilie. Přiznávám, že když tvrdím v podstatě to, že Wolker zemřel dřív, než se umoudřil, je v tom možná trocha pokrytectví, jelikož u takového Gellnera je mládí a nerozvážnost přesně to, čeho si cením, jenže Gellnerův světonázor na mne z dnešní perpektivy působí mnohem autentičtěji a závažněji než Wolkerův, jednoduše mne více oslovuje. (Mimochodem zvlášť zřetelně se jejich odlišnost rýsuje ve verši ze Slok druhého jmenovaného: "Neb bolest přemoci je víc než trpěti.") Wolkerovi nemám co vyčítat, právě pro jeho mládí, ale mám právo ho propříště zdvořile odsunout stranou a sáhnou bo básníkovi, který zdařilou metaforu o snu neutopí ve verších "když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teče". A při čtení básně Fotografie o hladu v Rusku jsem si nedovedl neopakovat: Mýlí se. Wolkerova bojovnost, obětavost a sociální uvědomělost, o které nepochybuji, vlévá krev do žil řádkům jako: "Pláči-li, nepláči pro mrtvé. Není jich. Pláči pro bolest živých." (Pohřeb), ale zcela jinak působí v antibásnické básni Moře: "moře jsme my, dělníci zvlněných svalů, cizí i zdejší, my, skutečnost jediná, skutečnost nejskutečnější!" Nakonec se nejpůsobivější zdají ty básně z pozůstalosti, které byly psané po rozsudku smrti, jako by tehdy se osobnost básníka dokončila. A tak se opět vracím k Umírajícímu.

3 25.03.2022

Poetismus Nezvalů a Seifertů mi není příliš blízký, je ti věc vkusu, Básním noci jsem dal čtvrtou hvězdu spíše z dějinného respektu. Jinak je tomu u Sepie (skvostný název, mnohem lepší než Sépie – ta může být i v akvariu, ale Sepie se vznáší v temné tiché hlubině mezi chaluhami a vlasy sebevražedkyň) – formálně poetistický text překonává tento směr, snad jej i kritizuje (viz báseň Žárovka) a pouští se do spirituálních vod, také někdy velmi temných. Veskrze moderní a formálně ápaditá lyrika se vrací k tradičnějším tématům a dává jim nový výraz, zkalený smutkem, melancholií, časté jsou motivy zániku, ano, i smrti – o obrazné morbidnosti.

Noc kropenatá slípka v kukani tmy
snese jen vejce jediné
bílá skořápka ještě dlouho tam leží
když hladové slunce žloutek vypije.

(Dětská báseň)

3 08.02.2022

"Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a rozumným rozrušováním smyslů. Všechny způsoby lásky, utrpení, šílenství; hledá sám sebe, zkouší na sobě všechny jedy, uchovává si z nich tresť. (...) Přichází k neznámu; a i kdyby zešílel a skončil ztrátou rozumu a nevhápal už své vidiny, přeci je viděl! Ať zdechne ve svém hnusu nad neslýchanými a nepojmenovatelnými věcmi: přijdou jiní hrozní pracovníci; začnou na obzorech, kde on se zhroutil!"
- Je to Rimbaud ve svém dopise Paulu Demenymu, kdo podává slova tolik vystihující báseň Opilá loď. Loď, osvobozená od posádky, plující bez cíle řekami i oceány poznává na nekonečném obzoru nejfantastičtější úkazy přírodní všemocnosti, exotické ostrovy, skvělé úsvity, vše se přelévající se zběsilostí moře, občas vyvolávající nejhnusnější nevolnost. Nakonec je loď příliš zpitá, její trup plný solné vody, a v té chvíli touží než zmizet v hlubinách.
"Však příliš plakal jsem. Úsvity vždycky drtí.
Vždy slunce kruté je a z luny vždy jde strach."
(Překlad F. Hrubína)

3 14.09.2021

Znalci Kafkova díla často pokládají Dopis otci za klíč, kterým jde rozbít šifru jeho próz. Nabízí se otázka, je-li vhodné vztahovat tvorbu jakéhokoli spisovatele na jeho osobní život a interpretivat ji podle něj. Ti, kteří na tento postup čtení přistupují, tvrdí, že autor je nerozlučně spjat se svým dílem, jež vychází nutně z jeho zkušeností a duševních procesů, a je tedy nejvhodnější odvozovat význam knihy od autora. Zkoumají-li tedy nějáké dílo, zkoumají s ním i jeho tvůrce, což může být někdy velmi problematické. Odpůrci zase namítají, že interpretace díla skrze autora je omezující a může být pro dílo i likvidační, svou výstižnou, i když trochu patetickou průpovídkou, "Zrození čtenáře musí být vykoupeno smrtí autora" vyjadřují názor, že dílo je autonomní útvar, který žije vlastním životem, a s každým čtenářem je interpretováni, chápáno, rozeno nově a jinak. Ať už se stavíte na jakoukoli stranu (já sám například stále váhám a zatím se v problematice neorientuji natolik, abych se mohl rozumově rozhodnout, jakou cestu zvolit, avšak čistě intuitivně - což mi jako obyčejnému čtenáři může postačovat - se pohybuji na rozmezí mezi objema možnostmi, přičemž se volně přikláním k té druhé), je třeba uznat, že dílo Kafkovo je unikátní i v tom, jakým způsobem se dochovalo dnešním čtenářům. Téměř veškeré jeho spisy byly vydány posmrtně a nejde je považovat za dílo celistvé a dokončené, je plné škrtů a variací. (Kafka, jeden z nejvlivnějších spisovatelů 20. století, nebyl s to dokončit jediný svůj román.) Jedná se o tisíce stran fragmentů, črt, povídek, nekompletních románů, úryvků, deníkových záznamů a osobní korespondence. U málokterých autorů se fikční část díla natolik prolíná se soukromými texty, protože u Kafky je obojí vydáváno a čteno v těsné návaznosti. I proto je kolem Kafky vybudován takový kult osobnosti, proto jsou jeho fikční světy soustavně porovnávány se světem soukromým. Kafka nám nechtíce zanechal nepřeberné množství soukromých, ryze osobních textů.
Dopis otci je v rámci Kafkovy korespondence významný proto, že by se dal nadsazeně označit za, poněkud jednostrannou, Kafkovu autobiograii, jakousi summu života. Píše tu útržkovitě o svém dětství, dospívání, školní docházce a dospělých létech z perspektivy svého vztahu s otcem, Hermannem Kafkou, který byl po celou dobu zásadní a formativní - opakovaně mi na mysl přicházel příznačný název jisté Kafkovy povídky, a to Popis jednoho zápasu. Kafkův život skutečně byl věčným zápasem s jeho otcem, duševními vlastnostmi i tělesnou konstitucí, jak je v Dopise zdůrazňováno, protikladem svého neduživého, neurotického a plachého syna. Jejich vztah je tu analyzován důkladně, pečlivě, velmi hutně a stejně jako v prózách i zde autor užívá střízlivou, co možná nejvýstižnější řeč, která se podobá administrativnímu stylu úředníka. Jsem si jist, že Kafka se v rámci němčiny dostal až na samou hranici významu slov, a čtenáři překladu jsou tedy o tento fenomén částečně ochuzeni, protože čeština z podstaty nenabízí tak přesný a propočítaný styl jako "tvrdý" německý jazyk. Díky skutečně hluboké introspekci, která je ostatně Kafkově povaze vlastní (Kafka je ten psychologicý typ, který žije zvenčí dovnitř) se o pisateli dopisu dozvídáme neobyčejné věci - základ toho, co se kdy Kafka o sobě odvážil svěřit papíru, najdeme zde, Dopis je učiněný zlatý důl pro ty, kteří si zamilovali autorovu prózu, protože rysy, které nás na ní přitahují, nacházíme i zde. Ony 'expresionistické dojmy', pocit bezmoci, pocit vykořenění, pocit, že vaším životem hýbe nějáká nepochopitelná a nekontrolovatelná síla, úzkost a paranoia, to vše vychází z Kafkova duševního nitra a zde je to více než patrné. Čtenář se neubrání porovnávat a do jisté míry dokonce stotožňovat Kafkovu beletrii, zejména pak Proces, s jeho životem a se vztahem k otci, který po celý život hrál roli neviditelné a odcizené, ale v mysli stále přítomné síly, ze které se rodí pocit viny, stud, nízké sebevědomí, pocit neskutečna, nečinnost provázená touhou po úniku, a podobné běsy, které Kafku pronásledovaly. Vždy jsem si podobné dojmy, které provází existenci, představoval jako jakési soukolí usazené v člověku, které pracuje ve své dutině a čepelemi trhá a rozkrajuje člověka zevnitř, v Kafkově případě se však mohl na konstrukci tohoto stroje podílet nejen on sám, ale i jeho vlastní otec, a Kafka jej pouze promazával a udržoval v chodu.
"Ztratil jsem ve styku s Tebou sebevědomí a vyměnil je za bezbřehý pocit viny. (Ve vzpomínce na tuto bezpřehost jsem jednou o komsi správně napsal: 'Bál se, že ho ta hanba ještě přežije.')"
(Str. 52-53)
"Někdy si představuji rozloženou mapu světa a tebe, jak na ní roztažený ležíš. A tehdy mi připadá, že pro můj život připadají v úvahu pouze oblasti, které Ty buď nepokrýváš, nebo leží mimo tvůj dosah. A těch oblastí vzhledem k představě, jakou mám o Tvé velikosti, není mnoho a nejsou příliš utěšené (...).
(Str. 83-84)

3 06.09.2021

V Zápiscích z mrtvého domu "je nejvíce Dostojevského, ale nejméně dostojevštiny," jak se tvrdí v doslovu k vydání z roku 1958, jinak nepříliš cennému, protože tendenčnímu. Skutečně zde nenajdeme mnoho charakteristických rysů autovovy pozdější tvorby, namísto toho jsou ale Zápisky jistě nejautobiografičtějším dílem, ačkoliv musely být zřejmě kvůli dobovým společenským podmínkám koncipovány jako zápisky fiktivní postavy, která měla na rozdíl od Dostojevského samotného spáchala zcela nepolitickou vraždu, o které ale po úvodní, vymikající se kapitole nepadne ani zmínka. V jiném Dostojevského díle by to byl klíčový motiv, zde je od vraždy okamžitě upuštěno a dále není naznačováno, že by právě ona byla důvodem uvěznění, a ne politický zločin, za který byl vězněn sám autor.
Kniha je příhodně pojmenována Zápisky z mrtvého domu, není totiž pojata jako román či novela, ale skutečně jako autentické, mnohdy roztříštěné zápisky vězně. Tato forma byla zvolena právě pro svou autenticitu, román by zde se svou výpovědní hodnotou nevystačoval. Celé dílo je vysoce realistické a popisné, zachycuje každý aspekt vězeňského života, ten ale není vykreslován v tak hrozivém světle, jak by se mohlo předpokládat. To se týká především spoluvězňů - na rozdíl od toho, jak nelítostně obvykle Dostojevskij líčí ruskou duši (např. v povídce se zaměnitelným názvem Zápisky z podzemí, která je ostatně taky o uvěznení, ale metaforickém, existenciálním), zde je ke skutečným zločincům nanejvýš shovývavý, a po počátečním odcizení, které do jisté míry přetrvává, nachází v ostatních trestancích cosi překvapivého - krásu.

3 05.08.2021

Bezejmenný vypravěč bez minulosti i budoucnosti, potácející se mezi okamžiky za permanentního pocitu hladu, jež dosahuje rozměrů psychofyzického vyšinutí. Snaha o překlenutí tvůrčí krize zapříčiněné situační krizí zapříčiněnou krizí tvůrčí. Nedominantní zápletka tvořící podklad pro protagonistovu introspekci a zaznamenávání okamžitých stavů. Tušené autobiografické prvky pramenící z blízkosti vypravěče a autora a z mimořádné sugestivnosti. Hamsunův Hlad jako jeden z prvních překračuje hranici reality za pomoci vymknuté psychologie postav a předznamenává tak hnutí moderny na počátku 20. století, především expresionismus. Myslím, že Knut Hamsun, příbuzný Richarda Weinera, Ladislava Klímy, Friedricha Nietzscheho, Jakoba van Hoddise, Gottfrieda Benna či Franze Kafky je čtenářskou obcí nezaslouženě opomíjen.

3 18.07.2021

Nesmírně hutné eseje (mohu-li použít slovo "hutné" jako antonymum k "bezobsažné"), v nichž je na 45 stranách potištěných nesmyslně velkým fontem obsaženo více myšlenek, než jiní zkouší vyjádřit na stovkách stran. Nehodlám zde vypisovat, co všechno mě zde zaujalo a inspirovalo, protože odpověď zní: všechno (ačkoliv ne se vším bych souhlasil), poukáži jen na to, že Kundera je fenomenální v šíři pohledu, který shrne a vystihne smysl a význam románu v několika slovech.

3 18.07.2021

Povídka s mimořádným názvem Kuře melancholik je natolik typicky naturalistická, až jsem měl pocit, jako bych četl samotného Zolu. I zde mne rušily některé nedostatky, které jsou dle mého názoru naturalistům vlastní a které tu nehodlám rozebírat, nicméně stejně jako Zola i Šlejhar umí napsat velmi silný příběh s použitím syrové estetiky, ale na rozdíl od Zoly jsou postavy v jeho próze více schematické a působí jen jako prototypy, loutky, které mají odehrát svou určitou roli. (Jak je tomu ostatně i u Émila, jen ne tak okatě.)
K naturalismu mám velmi ambivalentní vztah. Na jednu stranu je mi sympatická jeho estetika, na druhou stranu zásadně nesouhlasím s jeho myšlenkovou základnou. Takže v podstatě mi byl Šlejhar (či Zola) takový "guilty pleasure".

3 26.03.2021

Hravé Zábavné Neotřelé Inovativní.
To je jen několik málo přídavných jmen, kterými se dá pojmebovat tvorba Christiana Morgensterna, vyslovujícího nevyslovitelné, a s ním i celá nonsensová poesie. Když však Morgenstern píše básně, není to jenom nevinná hra se slovy, dětský požitek z tvorby. Když totiž čtenář pozorně naslouchá, uslyší pod povrchem slov cosi zneklidňujícího. Zneklidňujícího takovým způsobem, jako člověka zneklidňí slova kocoura Šklíby, když rozpráví s Alenkou: "We're all mad here. I'm mad. You're mad."
Kniha 77 šibenic (Už ten název zní krásně. Zkuste ho říct nahlas. A teď znovu) obsahuje Morgenterna v novém překladu (Jan Janula, Jana Pokojová), který je dle mého skromného názoru více než důstojný. Sice košilela se mi zamlouvá více než halalena, ale naopak takový Krkavec Rek je přeložen velmi zdařile.
A v neposlední řadě Karolína Žitná, ilustrátorka. Morgensterna interpretuje po svém a knihu by mělo smysl si pořídit už jen kvůli jejím kresbám. 77 šibenic je díky ní krásný artefakt.

3 14.12.2020

Jak už zde bylo řečeno, Foster v této knize pracuje většinou s americkou literaturou (s několika vyjímkami, významné místo přenechává např. antice). V tom nespatřuji větší problém, protože americká literární historie je dostatečně obsáhlá, a autor zde zmiňuje z velké části u nás zavedené autory, a ti, které by čtenář nemusel znát, jsou mu představeni. Vůbec nejčastěji hovoří o modernistech, které známe: Joyce, Eliot, Woolf(ová). Je ovšem i určitý důvod, proč mluví právě o nich. Krom toho, že k nim Foster očividně chová vřelý vztah, také nejlépe vyhovují jeho úmyslům. Foster totiž vykládá literární díla stále jedním způsobem: hledá v nich symboly a další figurace. Když mluví o Joycovy či Eliotovy, vychází mu to, protože právě tito autoři se symboly pracovali. Jenže to je jen jeden z možných způsobů, jak dílo interpretovat. A protože tomuto způsobu se meze nekladou, jelikož pracuje s intertextualitou a má neomezené zdroje, Fosterovy závěry působí někdy prostě směšně, například když na straně 249 mluví o zranění Jakea z Hemingwayovy Fiesty.
Na druhou stranu zde autor svým čtenářům velmi efektivně ukazuje, jak pozorovat vývoj postavy uvnitř literárního díla a chápat či si zdůvodňovat, proč se určitý příběh odehrává tak, jak se odehrává.
Fosterova kniha na mne udělala dojem velmi čtivého průvodce po čtení, který ocení především laici, kteří se teprve seznamují s literární teorií. Obsah knihy je omezený, rozhodně se nezabývá větším množstvím teorií četby a literatury, nicméně chápu, že to ani nebyl záměr. Psát v ní třeba o strukturalismu by nejspíš moc smyslu nedávalo.
Ještě jedna poznámka na závěr: čtenáři, nenechte se odradit autorovou zbytečně dlouhou předmluvou a úvodem, který připomíná spíše upoutávku a nejvíce v něm Foster hovoří o to, že středoškolští učitelé v americe jsou super, protože studentům dávají přečíst jeho knihu. Po tomto úvodu se všechno jen zlepší.

3 23.11.2020

V době, kdy jsem četl knihu Spisovatel z povolání, jsem měl od jejího autora přečteného pouze Kafku na pobřeží a několik povídek, takže jsem ještě nebyl plně obeznámen s Murakamiho postupy a tématy. Což mi však nedělalo nejmenší problémy, protože Murakami se v této knize o spisovatelství zdaleka nepouští do rozborů svých děl. Namísto toho hovoří obecněji o svých pracovních návicích, motivacích a opakovaně naráží na své počátky v kariéře spisovatele. A dokud se drží podobných témat, zůstává kniha na úrovni zajímavých tematických esejů, s jejichž závěry můžete i nemusíte souhlasit. Jakmile však Murakami začíná hovořit o svém vztahu k odborné literární veřejnosti, pouští se na tenký led a čtenář se začíná ošívat. Tento japonský autor byl vždy spíše miláčkem čtenářů než kritiků, a navíc západních čtenářů. Není proto divu, že se s tímto faktem snaží vypořádat. Stručně řečeno zde píše, že si jej kritika nrvšímá a jemu na tom nezáleží, protože má své čtenáře, svůj klid a své místečko za psacím stolem v pracovně. Podobně když rozebírá svůj vztah k literárním cenám, tvrdí, protože jich zatím moc nedostal, že pro něj vlastně vůbec nic neznamenají. A čtenář by mu to snad i mohl věřit, kdyby ho o tom autor tak vytrvale nepřesvědčoval.
Nyní bych měl poukázat i na své výhrady k formální stránce knihy. Je možné, že na vině je překlad, nicméně Tomáš Jurkovič na mne působí dojmem slušného překladatele, už jenom tím, jak si poradil s Kafkou na pobřeží. Navíc, ve svém doslovu sám Murakami píše, že tyto texty nekoncipoval tak jako jiné své eseje nebo romány, nýbrž se je snažil psát jako přednášky, tedy značně odlišně od své dosavadní tvorby. To mi připadá jako chybný přístup, neboť běžně Murakami píše se zručností řemeslného mistra, jenže zde se neustále uchyluje k jednotvárným větným skladbám a odstavce zakončuje naprosto zbytečnými větami typu "Takový je můj názor." Navíc z takových prohlášení získávám pocit, že autor tomu, co napsal, příliš nedůvěřuje. Musím však podotknout, že pro správnou interpretaci této knihy je třeba si uvědomit, že Murakami své myšlenky nijak nezobecňuje, nýbrž za všech okolností mluví výhradně o své osobě a svých vlastních přístupech k tvůrčímu psaní. Což ostatně také často zdůrazňuje.
Velké překvapení mne čakalo na samotném konci knihy, a byl jím doslov od jistého Michala Jareše. To byl naprosto neuvěřitelný bizár. Suverénně nejzapamatovatelnější a nejdivnější ze všech doslovů, co jsem kdy četl. Nemohu se rozhodnout, jestli jej považuji za zdařilý doslov, ale spíše ne. To však nic nemění na tom, že mi jeho poslední věta polechtala bránici jako motorovka. A omlouvám se za tento stupidní příměr.

3 09.11.2020

Jak už zde bylo řečeno, na všech 240 stranách se rozhovory nevěnují pouze knihám, nýbrž často odbíhají od tématu, což však v nejmenším nepovažuji za nedostatek. Tato kniha se totiž nesnaží být učebnicí dějin literatury, knihtisku či čtenářství. Namísto toho obsahuje rozmanitý rozhovor dvou vyjímečně erudovaných mužů, jejichž znalosti v oblasti historie, literatury, filosofie a kultury jsou fascinující. Bohatost poznatků a faktů jejich rozhovorů mne dokonce donutila, abych si vytvořil ke knize rozsáhlý rejstřík, což mluví myslím samo za sebe.

3 30.10.2020

Kdo od Bradburyho prvotiny Temný karneval čeká čistokrevný horor, bude zklamaný: tyto povídky nejsou o děsu a vyvolávání hrůzy, ale o expanzi reality. O odhalování vnitřních souvislostí mezi fenomény, jejich pokřivování a přetváření různých jevů v symboly. Tak se šaty stávají člověkem, rakev se stává nástrojem zadostiučinění a děti se skutečně stávají vrahy. V takové různorodé směsici povídek jsou přítomny příběhy poetické, symbolické, humorné i děsivé - tady se musím zmínit o povídce s názvem Emisar, která člověku nedá spát. Čtenář ve výsledku tedy nejspíš neocení všechny povídky, tak jako mě neoslovily ty humorně laděné, přesto knihu přirozeně doporučuji, neboť je zajímavá, zábavná a je podstatnou (ačkoliv lehce zastíněnou pozdějšími vědeckofantastickými díly) částí autorovy tvorby.

3 28.08.2020

Skvěle napsané mrazivé povídky, v jejichž průběhu si čtenář vybuduje k postavám svůj vlastní, vyjímečný stav, a dále jen sleduje, jak se řítí do záhuby. Jediný aspekt povídek, který mi vadil bylo relativně časté usměrňování vývoje událostí a z mého pohledu příliš násilné vedení děje tam, kam autorka potřebovala. Toto však více než vynahrazuje plynulá kolize událostí, která je nezbytná pro podobné příběhy a která je zde zvládnuta dobře tak, aby nakonec došlo k nevihnutelné, ačkoliv leckdy překvapivé tragédii.

3 25.08.2020

Po přečtení Salingerovy knihy Kdo chytá v žitě jsem se rozhodl přečíst si i další knihy autora, a nyní došlo na Franny a Zooey. Tato kniha mne naoslovila tolik, jako Kdo chytá v žitě, v což jsem nicméně ani nedoufal. Přesto mne tyto dva kratší texty velmi bavily, ať už svým typickým salingerovským stylem, anebo samotnými postavami které v nich vystupují. S rodinou Glassových jsem se poprvé setkal v povídce Den jako stvořený pro banánové rybičky, která je prvním nástinem Salingerovy galérie postav, které jsou představeny v této knize. Franny a Zooey se pohybují na pomezí novely a scénáře, duch knihy spočívá totiž v rozhovorech, které spolu postavy vedou, a které v nástinech vypovídají o nich samých, o historii rodiny Glassových a v neposlední řadě také o autorových názorech na existování v americe 50. let.

3 29.06.2020

Velmi se mi líbí překlad, který je vstřícný ke čtenáři, a také grafické zpracování knihy: nakladatelství Institutu H21 dalo nový kabát Millovým nesmrtelným myšlenkám. Knihu mohu jedině doporučit všem inteligentním lidem, nejenom těm, kteří se hlouběji zabývají filosofií, neboť texty J. S. Milla se bezprostředně dotýkají praktického života nás všech.

3 28.06.2020

Zajímavý a nevšední pohled na jednu z nejlepších básní, jakou může americká literatura nabídnout. Autor popisuje svou tvůrčí činnost jako velmi empirickou a vědeckou, což nečekaně snoubí se svou básnickou vnímavostí a citlivostí. Po přečtení této eseje budu na Havrana nahlížet zase novýma očima.

3 04.06.2020

Je pravda, že kniha nebyla taková, jakou jsem ji očekával. Od svých patnácti let sbírám a čtu všechny knihy, které jsou srovnávány či připodobňovány ke knize Kdo chytá v žitě. Tak jsem se dostal k Leonardu Cohenovi, aniž bych tohoto tvůrce předem blíže znal, měl jsem jen hrubou představu o jeho osobě. A ke svému překvapení se mi do rukou dostala kniha velmi křehká a těžko uchopitelná. Spíše než román jsem měl dojem, jako bych četl poesii, a líbilo se mi to. Čím dál víc. Ze začátku jsem se zdráhal přistoupit na Cohenovu hru, ale postupem stránek mne do sebe skutečně vtáhla.
Mé pocity z knihy se mění, stejně jako v průběhu čtení, i doteď... Cítím, že po tom, co jsem ji dočetl, ji v sobě stále mám, a ona se vyvíjí.

3 01.06.2020

Hororové prvky jsou z mého pohledu nepříliš účinné, zkrátka jsem se nebál... bude to tím, že Gogolův styl je zde výrazný, a já mám Gogolovy povídky zafixované jako humorné satyrické texty, z nichž se větší část jeho povídkové tvorby skládá. Nicméně mě Vij nesklamal, zkrátka další Gogolova povídke, jejíž četbou jsem si zpříjemnil den.

3 24.05.2020