Elevant komentáře u knih
(V OuLiPovském duchu jsem měl v úmyslu napsat k Věcem komentář bez použití písmene e, ale nakonec jsem si řekl, že by to nestálo za tu námahu a tak jsem si vytyčil splnitelnější cíl, a sice že napíši komentář, aniž bych použil slovo rebarbora.)
Perecova první kniha, má první kniha od Perece. Věci jsou literárním zpodobněním materialismu. Děj je co nejprostší, postavy v pravém slova smyslu se zde nevyskytují, místo nich tu Jérôme a Sylvie fungují jako univerzální průvodci po věcech. Čtenáři se dostává stotřicetišesti-stránkový výčet věcí, které tento manželský pár obklopuje, nebo věcí kterými by chtěli být obklopeni. V tomto ohledu je název knihy, Věci, výstižný titul a stručná sumarizace této knihy.
Slovo "věci" už jsem použil šestkrát, ale v té knize vážně nic jiného není. Věci.
S ohledem na to, že je tato kniha popisem, se čte překvapivě příjemně. Samozřejmě by nemělo smysl, aby byla příliš dlouhá, ale jako takový menší experiment je to velmi zajímavé. Zvláště první kapitola, kterou jsem si pro sebe nazval Hypotetická, je... troufnu si říct geniální. A pokud ne geniální, tak alespoň trošku geniální.
Za mě ideální učebnice. Čitelná, přiměřeně obsažná, příliš nesumíruje ani nekomplikuje učivo. Je příjemná i po estetické stránce, přebal je elegantní a originální a samotný text učebnice nenarušují žádné ilustrace. To někdo sice považuje za negativní vlastnost, ale já zkrátka preferuji učebnice, ve kterých mě neotravují infantilní ilustrace a křiklavé barvičky.
Zábavná knížka, ke které se i přes její dnešní neaktuálnost rád vracím. A dalo by se říct, že jako malý jsem se ji naučil nazpaměť.
Na co vlastně čekáme?
Tato bolestná otázka se mě zmocňovala pokaždé, když jsem knihu otevřel (plurál "čekáme" používám ve smyslu lidstvo). Odpovědi jsem nedostál. Místo ní mi kniha poskytla náhled do duše člověka procházejícího krizí existence. Dona Diega di Zamu sledujeme prožívajícího situace naprosto zbytečné. Milostné pletky, neúspěchy v zaměstnání, pití maté
- a to je asi tak vše, co se zde odehrává - to všechno jsou zbytečné činnosti které mají za účel rozptýlit a oddálit utrpení z čekání na smysl, na náplň života zde symbolyzovanou povýšením v úřadě a návratem k milované (a podváděné) choti.
Zde je mi Zama povědomý možná víc, než mi je příjemné. Koncem knihy se Zama svou touhou po ukrácení čekání postává do řetězce kolizí, děj se zde zahušťuje, kapitoly jsou kratší a naléhavější (ačkoliv je výraz "naléhavý" tak nejasný, přesto asi nejlépe vystihuje můj dojem z textu) a vše vede k Benedettovu typickému tragickému konci, který je zároveň nevyhnutelný i šokující.
"Věnuji obětem čekání"
(-z první stránky)
Ačkoliv je tohle jistě přínosná kniha, mám k ní jisté výhrady. Když jsem ji začal číst, čekal jsem že to bude učebnice. Netradičně pojatá, ale stále učebnice. Ale když jsem se začetl, zjistil jsem že její obsah je často jaksi neuchopitelný a čtenář má pocit jako by kniha nesdělovala nic konkrétního, spíš na něj chrlila neuchopitelné úvahy a on musí zkusit tyto úvahy aplikovat na konkrétní práci, kterou zrovna píše. Mezi ním a knihou tak vzniká propast. Mě osobně přisly přínosnější články od jiných spisovatelů, které se v knize objevují, spíše než samotné VanderMeerovy texty.
Na druhou stranu, když překonáte jisté překážky které se při čtení zjevují, shledáte tuto knihu vysoce inspirativní a přínosnou. Už jen tím, že nabízí spousty autorských úkolů pro posilnění vašich spisovatelských schopností a vede vás ke skutečně tvůrčím činnostem.
Co se týče grafického zpracování knihy, je velmi výrazné. Text samotný je zakomponován mezi všelijaké ozdobné rámečky a obrázjy na okrajích, objevují se zde i celostránkové ilustrace. Většina těchto obrázků však ve vztahu k textu nedává smysl. Obsah knihy zase tolik neobohacují často jejejich jediný smysl to, že zpestřují stránky. I když je pravda že i to je užitečná funkce, protože pomáhá udržovat čtenářovu pozornost. Pak tu jsou ilustrace v podobě grafů a různých nákresů přes celé stránky, které předstírají že se vztahují na to o čem pojednává text, ale ve skutečnosti ksou v podstatě bezvýznamné. Například: v jinak velmi dobře napsané kapitole o střihu scén je graf, který by měl znázorňovat možnosti střihu určité scény. Takový graf by byl užitečný, kdyby nebyl stylizován do podoby barevné ponorky, která ztrácí všechnu přehlednost.
Na internetu jsem narazil na zajímavý komentář od KATEŘINY ŠARDICKÉ, který se zmiňeje v podstatě o stejných věcech jako ten můj, ale z jiného úhlu pohledu:
"Kniha divů je hra, dvojí hra, a je jen na čtenáři, jak k ní přistoupí! Troufám si říct, že je to od autora chyták – abyste mi rozuměli, v životě jsem nedostala do ruky komplikovanější příručku. Jeff Vandermeer se rozhodl napsat průvodce světem tvůrčího psaní, který je obrovský, těžký, plný ilustrací, map, vsuvek, odboček a komplikovaných cest, které zdánlivě nikam nevedou. Brodíte se horou šílených obrazů a obtížných vět, pochybujete o svém i autorově duševním zdraví. Jenže! Vandermeer je génius – jeho kniha jakoby ilustrovala samotný proces psaní. Takhle přesně vypadá moje hlava, když se zakousnu do nového příběhu. Jako shluk obrazů, jako generátor náhodných slov, jako chaos. Musíte na jeho hru přistoupit, ponořit se dovnitř, do vlastního nitra a spolu se čtením rovnou tvořit. Nehledejte v tom přímočarý návod, jak psát. Návody jsou k ničemu. Hledejte v tom zábavu, cvičení, naplno zahoďte zábrany a hrajte si! Pro začátečníky v psaní to bude komplikovanější, ale pokud máte dostatek představivosti (jakože byste měli mít, pokud chcete psát!), kniha vás spolkne a nepustí. Jen se nesmíte bát otevřít všechna pomyslná dvířka, co jste ve své hlavě zavřeli."
Patrně najlepší a nejrozsáhlejší slovník z oboru psychologie na českém trhu. Desetitisíce hesel na stovkách stran, perfektně přehledné, se srozumitelným výkladem. Pečlivá práce autorů, kteří slovník sestavovali a doplňovaly 30 let, se vyplatila.
Skvostné. Nietzscheho Genealogie morálky je první knihou, jež jsem od tohoto autora četl, a velmi mne oslovila. Nemohu říci, že se sám ztotožňuji s veškerými názory, avšak Nietzscheho nazírání na svět shledávám jednoduše fascinujícím. Toto byla jedna z nejinspiratívnějších knih, s jakými jsem měl to štěstí se kdy setkat.
Kniha nabízí přehlednou historii filosofie, od starověku po současnost skrze hlavní představitele daného období. Je podána velmi stručně a poslouží zejména laikům, kteří chtějí získat základní přehled.
Kniha byla čtena jako povinná četba, a rozhodně mě nezklamala. Hry jsou dobře přeložené, čtivé a zábavné. Obsahuje asi čtyřiceti -stránkový doslov, ve kterém je shrnut vznik a historický vývoj antického řecka a řecké literatury, který určitě stojí za to přečíst. Osobně je mi líto, že knihu musím vracet zpátky do knihovny.
Kniha se považuje za román, ale děj má poměrně přímočarý na 200stránkách textu psaným velkým písmem a a 2-centimetrovými okraji, takže počítejte, že kniha je přečtena velmi rychle. Zřejmě proto na mne působila zkratkovitým, povídkovým dojmem. Gradace příběhu funguje, ke konci knihy může být čtenář z jednání postav docela nervózní. V zásadě je Továrna na vafle opravdu podobná Farmě zvířat, ale odehrává se v továrně na vafle, a nedosahuje takových kvalit-příběh působí vykonstruovaně a samoúčelné. Je však psaný příjemným hravým jazykem a nutí k zamyšlení. A ty, co tolik napřemýšlí určitě alespoň pobaví.
P.S. Vydání nakl. Plus 2018 má krásnou obálku: ve tvrdé vazbě je vyříznutý obrys továrny, ve kterém je vidět první stránka s motivem vaflí.
Prostě Woody. Ten nemůže zklamat. Jak jeho filmy tak i knihy jsou specifické a ne každý jim přijde na chuť. Já přišel.
Navíc se na svět kolem dívám podobně, neřkuli stejně jako on a taky mám podobný smysl pro humor, takže se mi jeho knihy čtou dobře (na škole ještě před tím než jsem se s Allenovou tvorbou seznámil jsem psal do ČJ povídku nějakou a později jsem zjistil, že je napsaná takovým stylem jakým se vyznačuje právě Allan, takže tak).
Ideální pro laiky kteří se chtějí vzdělávat v oblasti umění. Kniha je perfektně přehledná srozumitelná. Je doplněna dalším dílem Stručný příběh umění, který stejnou formou mapuje celou historii umění, několik témat se ale samozřejmě překrývá.
Opravdu stručná a opravdu přehledná historie umění. Obsahuje prakticky vše: od pravěkéko umění přes baroko po dadaismus a dál. Ideální pro laika který nechce být laikem.
Kniha je doplněna dalším dílem Stručný příběh moderního umění, který se zaměřuje na umění 20. století-několik kapitol (vlastně je jich dost) se ale překrývá.
Kniha vysvětluje především fráze vztahující se ke starověkému Římu & Řecku, například 'stoik', demoklův meč nebo titulní Achillus. Každé frázi jsou věnovány asi dvě stránky, na kterých je vysvětleno, odkud fráze pochází a co vyjadřuje. Je psaná docela čtivě a je ještě zábavnější, než jsem sám čekal.
Výborná kniha, spíše pro mládež, ale věřím, že osloví i starší. Osobně jsem ji četl asi ve 12 letech, a nejspíš se k ní ještě vrátím. Někdo jí vyčítá odbočky a poznámky pod čarou, ale právě to mě na ní baví.
Jeden z mála druhých dílů, který snese srovnání s prvním. Jen nechápu, proč ještě v češtině nevydaly třetí díl? Knihy na sebe sice přímo nenevazují, ale hrdiny jsem si docela oblíbil.
Autor je přirovnáván k Pratchettovi, ale já vidím velkou podobnost s Johnem Connollym a jeho knihou Brána do pekla. Obě knihy jsou výborné,
Nekromant je spíše humorná kniha -hlavní (anti)hrdina disponuje nádherně štiplavým cynickým humorem.
Ačkoliv je příběh výborný (podle mého by bylo zajímavé ho zfilmovat, jako film ve stylu Tima Burtona), ke konci nastává obrat ve vyprávění, příběh je zaměřen na vedlejší postavu, která je de facto nepřítelem hlavního hrdiny a čtenáři tady není jasné, komu vlastně fandit.
Kniha je zajímacou filmografií se strukturou kapitola=film a každý film autor důkladně rozpitvává a zasazuje do kontextu Allenova života. Pro mne byla kniha skvělou koupí - Woodyho obdivuji a sdílím jeho nahlížení na svět (téměř bych řekl, že jsme si podobní). A nejlepší způsob, jak knihu číst je po zhlédnutí každého filmu přečíst příslušnou kapitolu (sám to tak dělám, po tom, co jsem knihu přečetl naráz).
Škoda jen, že kniha (vydání 2015) končí filmem Kolo zázraků a další filmy neobsahuje. Možná vyjdou i doplněná vydání.
Tarantina považuji z mnoha důvodů za jednoho z nejlepších současných režisérů. První tarantinovku jsem viděl ve 14 letech (myslím že to byli Reservoir dogs) a vzápětí jsem zhlédl všechny ostatní. Struktura knihy je kapitola=film (plus stručná biografie Tarantina na začátku knihy) a každá kapitole podává zajímavé informace o vzniku, natáčení a distribuci filmu spolu s rozborem filmu.
Poprvé kniha vyšla v češtině v roce 2018, a toto vydání končí filmem Osm hrozných. Druhé vydání z roku 2019 je už ale doplněno o film Tenkrát v Holywoodu.
Kniha mi ležela na poličce půl roku a hodně jsem si od ní sliboval (od Nesse jsem už předtím četl výborné Volání netvora).Když jsem se do ní pustil,udělala na mě dobrý dojem.Postupně budovala tajemnou atmosféru nutící čtenáře přemýšlet nad příběhem. Když se však děj začne rozhalovat,to,co působilo temně a tajemně se mění v poměrně tuctový příběh,který nedokáže naplnit svůj potenciál a kupředu ho žene jen dobře vykonstruované napětí.