Dyaebl komentáře u knih

Běžně nečtu české klasické autory. Většinou v nich nedokážu nalézt to poetické kouzlo, které jejich zastánci tak rádi zmiňují. Přesto je rád zkouším a vždy si říkám, že to třeba tentokrát bude jiné a já objevím to nevyslovitelné krásno skrývající se za těmito díly. Tentokrát jsem dal šanci Vančurovi u něhož jsem skutečně měl naději, že mě nezklame. Z hodnocení je však patrné, jak má zkušenost dopadla.

Rozmarné léto lze totiž shrnout stejně jako tvorbu Hrabala, Poláčka, Basse, Jirotky a v moderní době třeba Wievegha. Humorná banalita.

Pravděpodobně z tohoto důvodu mě ani jeden ze zmíněných autorů nikdy nezvládl ničím zaujmout. Jsou to díla skutečně banální s mnohdy silným sentimentálně zabarveným apelem na „zlaté staré časy, kdy život byl jednodušší“. Já to zkrátka nežeru a nic poetického v tomto přístupu (nabízí se říci v tomto schématu) neshledávám.
Vančura má však oproti zbylým autorům však alespoň jednu výhodu. Nejlíp z nich píše. Rozmarné léto lze tedy ohodnotit jako banalitu zabalenou do krásného takřka barokního jazyka.

I přes zmíněnou kritiku stále plánuji zkoušet číst další česká díla, ale s každým dalším ztrácím víc a víc naděje. Českým spisovatelům zkrátka nedokážu porozumět.

6 05.08.2022

Tato kniha podává velmi výživnou definici – či diagnózu chcete-li – moderního kapitalismu. Doby tzv. postfordistické a já s tím nemám problém. Ba naopak s většinou autorových tezí souhlasím.
Teze jsou zde prezentovány jasně a atraktivně prostřednictvím filmů, literatury a Fischerových zážitků z učitelského života. Vychází z literatury, která se tématu věnuje více podrobně, nežli nám tu sám autor témata prezentuje. Přesto se však jedná o vynikající publikaci! To proto, že jelikož vychází z knih výrazně akademičtějšího zaměření, je tato psána přístupným způsobem a dané problémy tím vyjevuje srozumitelněji (až na kapitolu o realitě, která skutečně jednoduchá není).

Celkově se tak jedná o skvělou knihu a možná bych řekl, že jde o jistý úvod do moderní levičácké kritiky systému, v němž žijeme. Je však nutné zmínit, že jde skutečně o úvod a pro bližší porozumění je třeba se podívat do dalších knih, ale ostatně co jiného očekávat od knihy o délce sto stran, že?

Jediná výtka, kterou mám, je založena na tom, že ačkoli se jedná primárně o diagnózu, chybí mi zde nějaké řešení takřka neřešitelné situace. Co máme zkrátka dělat, se v této knize uspokojivě nedozvíte, ale jako úvod do moderního světa funguje více než dostatečně.

Mýtus a význam je přepis rozhovorů, které Lévi-Strauss vedl v 70. letech a které se dotýkají různých aspektů jeho díla. Z tohoto důvodu se přední francouzský strukturalista vyjadřuje jednoduchým jazykem, díky čemuž se jedná o snadno pochopitelné dílko.

Strukturalismus není jednoduchá záležitost a už vůbec ne ten antropologický. Zde se však ve stručnosti (na pouhých 50 stranách!) dozvíte, proč se L-S domnívá, že všichni lidé na světě myslí formálně stejně. Dozvíte se, co to jsou binární opozice a proč jsou důležité. Dozvíte se, jak se ve strukturalismu přistupuje ke zkoumání mýtů a jak s tím souvisí hudba a taky proč celý směr vychází z de Saussura a následně pražské školy založené Lévi-Straussovým přítelem a lingvistou Romanem Jakobsonem.

Jedná se tedy o vynikající intro do studia strukturalistického přístupu v antropologii. Pro hlubší pochopení zde představených konceptů samozřejmě potřebujete nahlédnout dál a hlouběji, ale věřím, že po přečtení Mýtu a významu budete mít potřebné základy pro další studium. Pokud vás to snad od tohoto směru odradí, i tak odejdete alespoň se základy a i to se počítá.

3 25.05.2022

„Číst Maldorora je závrať.“

Takto se vyjádřil ve své jedné studii Maurice Blanchot a já nemůžu než souhlasit.
Má osobní zkušenost s tímto dílem je zlehka zvláštní. Jednoho dne jsem se rozhodl, že už nebudu takový poetický barbar a vrhnu se na nějakou kvalitní poezii a vize ovládající mé myšlenky mi našeptávaly jedno jméno. Světe (databáze) div se, Comte de Lautréamont nebylo ono jméno. Rilke mi vyvstával v hlavě, ale o tom někdy jindy.

Shodou náhod jsem měl zrovna doma knihu od již zmíněného Blanchota na téma Sada a Lautréamonta, a tak jsem se najednou ocitl v knihovně s výtiskem Zpěvů obohacených o Poesii a Dopisy jistého Isidora Luciena Ducasse (pravé jméno autora Maldorora) a ukázalo se, že Blanchot měl pravdu.

„Číst Maldorora je závrať.“

K dílu jako takovému se nehodlám nijak moc vyjadřovat. Ostatně pokud bych se o to pokusil, tvořil bych tu novou esej. Zde je však na místě alespoň doporučit vydání od Academie, které kromě Zpěvů obsahuje i zbylé texty Ducasse. Poesie, která technicky vzato neguje celé Zpěvy Maldororovy, je součástí tohoto vydání, které obsahuje i podrobnou studii od Bruna Solaříka na téma Lautréamont/Ducasse a výborně poukazuje na dichotomii dvou takto odlišných děl stvořených mladým buřičským autorem.
Toto vydání nemohu než doporučit.

Jednoduše řečeno: Ducassova Poezie popírá Lautréamotovy Zpěvy. Alespoň na první pohled.

Proč jsem se nevyjádřil vůbec k dílu jako takovému, ptáte se? Inu odpověď jsem již naznačil výše. Samozřejmě bych zde mohl napsat, že Zpěvy jsou rozděleny do šesti zpěvů a do hromady strof. Mohl bych zde napsat, že Maldoror je nejspíše personifikace čirého zla, která na sebe bere různé podoby a že v celých Zpěvech se vyskytuje v různých fyzických podobách, aby mohla kopulovat s malou vší a u toho oslavovat zlo způsobované těmito vlasovými potvůrkami a aby následně mohla praktikovat sexuální styk s žraločí samicí. Nabízí se však otázka: k čemu by vám to, drazí čtenáři, bylo? A co vám já mohu odpovědět?

Prostě čtěte.

Čtěte a žasněte. Avšak nezapomínejte na Blanchota a jeho citát uvádějící tento komentář. Myslete na to, že závrať je přirozená součást četby této „básně v próze“. Nezbývá než oželet fakt, že více toho mladý buřič nestihl napsat. Jeho život se totiž nese ve stylu jeho díla. Můžeme truchlit nad jeho tragikou, ale není právě ta tragičnost tím faktorem, který dodává celému autorovi onu specifickou auru?

5 04.03.2022

S Kotletou mám velmi zvláštní vztah. Tehdy v době vydání Nářezu mi bylo třináct čtrnáct let a jako mladý fanda fantastiky neznajíc téměř nic z tohoto žánru jsem se naučil kupovat knihy v knihkupectví, přičemž rozhodujícím faktorem byla obálka a anotace knihy. Neřešil jsem pověst ani autora ani knihy. A recenze či knižní doporučení mi byly na míle vzdáleny. Tento přístup se ukázal jako užitečný, neboť bez něj bych nikdy nevzal do ruky knihu začínající větou: „Mluv, zmrde!“

Nebýt tohoto úderného začátku, nejspíše bych se ke Kotletovi dostal kdoví kdy. Ale díky tomu, že jsem se k němu dostal v takto mladém věku, mi nezbývá než být vděčný. Tato kniha na mě měla totiž velký vliv.

Knihy tohoto žánru, tedy čistého braku, dnes užívám jako odpočinkovou četbu, u níž se zkrátka pobavím a užiji si onu „béčkovost“, jež z nich přímo srší. Zároveň se však domnívám, že nebýt této knihy, nedostal bych se tak brzy k tolika zajímavým autorům a myšlenkám a nebyl tím, kým jsem dnes. Ač se to nemusí zdát, tato kniha byla pro mě důležitou součástí dospívání a ač se z literárního hlediska skutečně nejedná o nic hlubokomyslného, Kotleta stojí za pozornost.

Hustej nářez je jízda, kterou si užijete.

9 11.12.2021

Kulturní vzorce jsou vynikající prací prakticky znázorňující kulturní relativismus, tedy směr, jenž je založen na myšlence rovnosti a jednotnosti jednotlivých kultur. Ve zkratce to znamená, že nebudeme zastávat názor, že jedna kultura (především západní), je lepší než jiná. Práce Benedictové následuje učení jejího mentora Franze Boase, který je vlastně zakladatelem myšlenky rovnosti kultur.

Kniha je koncipována a psána tak, že i laik bude nadšen. Začíná částí, v níž teoreticky vysvětlí její základy a následně se přesouvá k části hlavní, v níž teoretický základ prezentuje na konkrétních kulturách a především tato část je nesmírně fascinující. Minimálně pro současného čtenáře bude pravděpodobně velkým šokem popis a fungování tří kultur, které tu autorka prezentuje a které si (jak se ostatně píše v anotaci) vybrala právě pro jejich diametrálně vzájemnou odlišnost.

Jak už tu uvádí komentáře přede mnou, jedná se o ideální vstup do sociální a kulturní antropologie a i kdyby vás snad odrazoval poněkud teoretický začátek, není důvod zoufat. Deskripce tří unikátních kulturních celků vás dokáže přesvědčit, že jak tato kniha, tak celý jí zastávaný směr má hodnotu a stojí za to, abychom se jím i dnes zabývali. Dokonce je možná právě dnes ideální doba snažit se chápat kultury tímto způsobem a nesoudit tak lehce odlišné náhledy na takřka cokoliv.

Po téměř dvou měsících Plošiny zdolány. Ačkoli by přesnější vyjádření bylo, že Plošiny po celou dobu mého čtení (čti snažení) zdolávaly mě.

Mille Plateaux je mnohem více hra než kniha. Autoři píší, že kromě první a poslední plošiny si můžete knihu číst, jak chcete. Klidně i tak, že začnete číst jednu plošinu a uprostřed přeskočíte na jinou, protože přesně takhle kniha i vznikala. D&G se ráno vzbudili a domluvili se, kdo bude na jakých plošinách pracovat a následně jeden napsal 10 řádků tuhle, 20 řádků támhle. Ať už autorům těmto postup věříme doslovně, nadneseně či vůbec, ve finále na tom nezáleží. Tisíc plošin totiž působí dojmem, že přesně takto dílo vznikalo.

A proč tu mluvíme o plošinách a ne kapitolách? No přece nebudeme uvažovat systematicky, molárně a stromově! Kolik systémů už bylo napsáno s jasnou logickou strukturou, s dopodrobna vypracovanou argumentací, kde jedna věta navazuje na druhou a jedna kapitola na další. Plošiny jsou oproti tomu čirým produktem molekulárního a svobodného, nomádického myšlení. Samotný rhizom!

Rozhodnete-li se pustit do tohoto masivního díla a doposud jsou pro vás pojmy výše zmíněné velkou neznámou, počítejte s absolutním znásilněním mysli. Nebojte se nepochopení, nýbrž jej přijměte. Vydržte, jelikož čím dále budete, tím větší smysl vše začne dávat. Nakonec do sebe vše zapadne jako dokonale fungující stroj.

A pokud byste opravdu vůbec netušili, místo zoufání porušte doporučení autorů a přečtěte si závěrečnou plošinu, která osvětluje spoustu věcí vcelku jednoduše srozumitelnou cestou. Vězte však, že je to přiznání porážky a mnohem větší zábavu skýtá tápání v textech. Umění zbavit prostor jeho rýhování je dlouhodobý a náročný proces…

5 20.08.2021

Gradiva je knihou unikátní už jen z toho důvodu, kolik významných lidí ovlivnila. Především se jedná o surreální umělce jako Masson či Dalí a rozhodně se podívejte na jejich vlastní ztvárnění Gradivy, protože to rozhodně stojí za to. A samozřejmě se příběh Norberta Hanolda zalíbil Freudovi a to tak moc, že se rozhodl napsat o něm esej a především na Gradivě prezentovat svou slavnou metodu výkladu snů.

Pokud bych se zde měl vyjádřit o uměleckém provedení novely a rozebírat její postavy a k tomu komentovat esej o bludech a snách, nejspíš by se tento komentář změnil v další esej, která by ani čtenáře mého příspěvku nejspíše nezajímala, tak se omezím na stručné shrnutí mých závěrů.

Gradiva má i přes svůj malý rozsah kvalitní příběh, který by dle mého mohl obstát i dnes jako samostatně stojící počin, jelikož v současné době se k němu lidé dostávají spíše skrze Freudovu studii a nebudu lhát. Jsem taky ten případ.

No a Freudova esej vás může zaujmout ze dvou důvodů. Buďto vás po přečtení Jensenova díla zajímá nějaké jeho další rozpracování a interpretace (tedy stále řešíte primárně estetický zážitek z četby samotné) nebo vás zkrátka zajímá aplikace Freudovy psychoanalýzy v praxi a já věřím tomu, že ať preferujete první či druhou možnost, rozhodně touto četbou neuděláte chybu.

A na závěr taková perlička. Jelikož se Gradiva vyloženě nabízí k psychologickému prozkoumání tím, jak velkou roli v ní hraje blud a snovost, není se proč divit, že kniha upoutala zájem slavného psychoanalytika. Zajímavostí však je, že se Freud ze zvědavosti obrátil na Jensena s dotazem, zdali zná metodu psychoanalýzy a pokud ano, zdali ho inspirovala při psaní Gradivy.

Jensen o tom neměl vůbec tušení. A přesto se mu podařilo napsat něco, co tak vyloženě okatě flirtuje s touto metodou.

1 11.08.2021

Pokud nepatříte mezi suverénní jedince, kteří měli jasno o tom, kým jsou už v mateřském lůně, tento útlý román ve vás musí vyvolat otázky. Nepříjemné a zajímavé otázky o vlastní minulosti. Demián totiž není o ničem menším, než o hledání či tvoření sebe sama. Pro prezentaci tohoto všech se dotýkajícího problému se Hesse rozhodl trápit mladého Emila Sinclaira nekompromisní a hlubokou psychoanalytickou sondou do jeho života.

Pokud by se snad někdo rozhodl podniknout podobnou sondu do mého nitra, rozhodně bych nebyl nadšený. Snoubila by se tu zvědavost týkající se mého skrytého já s odporem vycházejícího od nechuti vědět o sobě to, co se dozvídáme my, čtenáři, o Emilovi. A přesto bych chtěl číst takto psaný román o sobě, abych na sebe mohl nahlédnout optikou všeprostupujícího pohledu pro lepší vysvětlení mých určitých vlastností a rysů. A přesto bych nechtěl!

Podobné úvahy mne vedly k dotazu, zdali jsem sám měl svého Maxe Demiána, který mě ovlivnil za rámec mých osobních možností, čímž ze mě učinil naprosto jinou osobnost, kterou bych jinak nemohl být. Případně lze dotaz obrátit a ptát se, zdali jsem sám nebyl ve svém životě někomu Demiánem. A upřímně? Tento dotaz mi přijde ještě zajímavější. Vždy je přeci příjemnější vrtat se v někom jiném. Nebo se pletu?

Demián (nyní ve smyslu románu) je fascinující dílo, u něhož si budete klást spoustu otázek. A dovolím si říct, že i tehdy, nejste-li příznivci psychoanalýzy, protože ať chceme nebo ne, naše jáství není produktem vlastního svrchovaného rozumu, nýbrž se jedná o všemožnou spleť vlivů pocházející z výchovy, vzpomínek, sociálního prostředí a v neposlední řadě od našich soukromých Demiánů.

A koho by úvahy o vlastním já nezajímaly?

4 10.08.2021

Někde jsem četl přirovnání Odkladu k filmu a jedná se asi o nejpřesnější vyjádření toho, co se v knize děje.

Jak anotace napovídá, příběh se odehrává týden před podepsáním Mnichovské dohody a má silně epizodní charakter. Na co vás však nepřipraví je asi třicet dějových linek prolínajících se v jednom odstavci. K tomu si přičtěte fakt, že mnohdy odstavec vypráví příběh či situaci jeho/jí, aniž byste věděli, k jaké postavě se zájmeno vztahuje, a máte zaděláno na skvělý guláš.
Nebo na skvělý román.

Styl je zde skutečně klíčový a netypický. Minimálně na Sartra. Ale jakmile pochopíte jeho hru, spočívající na záměrné absenci konkrétních postav v určitých situacích, tak teprve začíná pravý umělecký počitek. Je totiž úplně jedno, kdo jakou situaci zažívá, protože Dohoda se dotkla všech. Teprve poté zjistíte, kdo onen moment jak prožíval. A věřte mi, je rozdíl určitou situaci znát a prožít.

Jinými slovy si zde Sartre předsevzal, že se zaměří na lidský faktor Mnichovské dohody, nikoli ten čistě politický. Tedy jak se dotkla jednotlivých lidí. Z tohoto důvodu se odchyluje od způsobu vyprávění, který je užit ve Věku rozumu. Na jednu stranu se jedná o jisté osvěžení, na stranu druhou mě mrzelo, že se více nedozvíme o osudu Matouše, Marcely, Daniela a Borise, kteří tu sice vystupují, ale v omezene míře.

Každopádně se stále jedná o výborné čtení, u něhož však musíte přistoupit na autorovu hru a oprostit se od "tradičního" vnímání románu. A pokud zvládnete svou mysl adaptovat na vnímání jednotlivých situací jako filmových scén, nebudete litovat.

2 04.08.2021

Sartre je znám tím, že svou filosofii prezentuje uměleckou formou. V Nevolnosti líčí bezprostřední styk se surovostí existence a stejně dobře v Cestách k svobodě řeší další z klíčových pojmů - svobodu. Tedy otázku toho, co pro nás znamená svoboda jednání a následná odpovědnost za spáchané činy.

Jako kulisu pro explikaci těchto myšlenek nám slouží nechtěné těhotenství Marcely s Matoušem, doktorem filosofie. Ten se rozhodne pro potrat. Problém spočívá v tom, že se rozhodne za oba a jak si Marcela tuto skutečnost uvědomí, máme tu kolizi dvou proti sobě stojících svobod. Matouš si chce totiž za každou cenu udržet svou svrchovanost a závazek v podobě dítěte by ho o ní definitivně připravil. Avšak časem se Matouš dostává do něčeho, co nazývá věkem rozumu a otázka suverenity se přehodnocuje. Ale to vyzrazuji příliš příběhu.

Sartre je píšícím filosofem a jako takový své ideje představuje v románech, povídkách a hrách. Vzhledem k tomu, že je spisovatelem dobrým, vše funguje výborně. Až mě mrzí, že se více myslitelů nevydává podobnou cestou prezentace svých myšlenek prostřednictvím literatury, která je dost přístupná.

Zároveň mi je líto, jak jsou Cesty k svobodě opomíjené na úkor již zmíněné Nevolnosti či Zdi a ač se jedná o skvělá díla, věřím, že si Cesty zaslouží více pozornosti. S tím souvisí i lítost nad absencí překladu třetího a posledního dokončeného dílu Cest.

Pokud vás zajímá Sartrovo zpracování slavného odsouzení ke svobodě a nechce se vám prokousávat Bytím a nicotou, pak je tohle dílo pro vás.

4 20.07.2021

Máme tu dvě povídky přesahující rámec běžně chápané literatury, přičemž každá nabízí jiný náhled na to samé – erotično. Netuším, kdo se jak k této knize dostane, ale nepředpokládám, že se tak stane z náhody či proto, že by si někdo o tomto kousku přečetl v dějinách literatury. Takže přejdu rovnou věci.

Bataille se zabývá sexualitou a erotičnem, což nejsou totožné pojmy. Sexualita je něco, co sdílíme se zvířaty a ve stručnosti se jedná o pouhou touhu po páření, kterou v tomto směru více než jasně popsal Schopenhauer ve svém krátkém díle Metafyzika lásky. Erotično je na druhou stranu něco diametrálně odlišného od sexuality v tom smyslu, že erotika je aktem čistě rozumovým. Sexualita je zkrátka biologická potřeba sexu způsobujíc zachování druhů. Bataille si všímá toho, že erotično je akt popírající sexualitu, jelikož lidé mají sexuální styk z pouhé zábavy. A co víc! Lidé stále vymýšlí nové způsoby jak erotiku praktikovat. Erotiku, která nemá žádný praktický účel. Tedy se jedná o akt absolutně bezcílný… nepraktický.

Bataille tedy dospívá k názoru, že veškerá erotika je záležitostí čistě lidskou a rozhodne se ji ve stylu Markýze De Sade zkoumat jako jev připodobnitelný myšlení.

Mimochodem skupina myslitelů kolem Batailla se zapříčinila o rehabilitaci De Sada. Do této doby byl totiž vcelku neznámou osobností (viz např. dílo Bataillova přítele Pierra Klossowského Sade můj bližní).

Tímto myšlením dospívá k závěru, že erotika podléhá určitým zákonům. Problém spočívá v tom, že se jedná o zákony podmíněné společností a ve stylu Nietzscheho pracuje na tom, aby poukázal na tyto hranice erotična, které jsou dány všeobecnou morálkou.

Z tohoto důvodu se Bataille rozhodl bourat hranice toho, co je a není „správné“ v oblasti erotiky. Proto vzniklo jeho beletristické dílo, které je založené na myšlence transgrese, neboli překonávání zákazů (nejen) v oblasti erotična. Celé dílo se tedy zaobírá touto myšlenkou a pro lidi neznalé této filosofie se bude jednat o pouhou prasárnu, čímž je znehodnoceno dílo nejen Batailla, ale i samotného De Sada.

Pro hlubší pochopení mohu doporučit první kapitolu Myšlení vnějšku Michela Foucaulta, kde se přesně tomuto autorovi věnuje (což je i dílo, díky kterému jsem na Batailla narazil, takže vřele doporučuji).

Závěrem se jedná o unikátní prasárnu, jež vám, pokud nejste podobní prasáci, nic nedá. Leda tak znechucení. Ale zkuste číst především Příběh oka s myšlenkou transgrese na mysli a sami uvidíte, co vám toto zapadlé dílko dokáže nabídnout.

P.S. Po dlouhé konverzaci s přítelem na toto dílo jsme objevili unikátní „ice-breaker“ konverzací: „Nechala by ses pochcat?“
A opravdu funguje.

3 11.06.2021

Prázdno jako vrchol plnosti. Absence jako přítomnost přítomného. Kdybych měl tělo, sevřel bych si rukama hrdlo.

Temný Tomáš je příběh vydávající se za filosofický spis a zároveň filosofickým pojednáním na pozadí zdánlivého příběhu. Je obojím a zároveň ničím.

Myslím, že by se Blanchot za takové vyjádření nezlobil - koneckonců užívám jeho jazyk.

Pokud bych však měl vyjádřit jakoukoli myšlenku k tomuto dílu vlastním jazykem tak, abych Tomáše přiblížil někomu, komu je podobný styl uvažování cizí (až se nabízí pojem heideggerovské uvažování), pak vůbec nevím jak. Snad bych mohl prohlásit, že celý tento počin je jisté zvnitěrnění objektivna či reality. Nebo ještě jinak. Že se jedná o popis vnitřního subjektivního vnímání světa vnějšku, v němž mizí veškeré hranice mezi vnitřním (myšleno extrémně niterným) a vnějším. Pak si však nejsem jist, nemotám-li se v kruhu. Zároveň se nemůžu zbavit pocitu, že snaha explikovat Blanchota podobným způsobem je naprosto absurdní, jelikož se domnívám, že se Temný Tomáš právě takové snaze ve vší své neosobní osobitosti brání tak urputně, až samotný koncept vysvětlení úspěšně boří.

Přečtěte si sami a uvidíte. Nečekejte však, že lehce pochopíte.
A pokud ve vás teze "nic nicuje" vyvolává nevolnost, radši se od podobných kousků držte dál.

Uděláte líp.

1 31.05.2021

Souborné vydání tří textů raného Barthese nám představují slavný Nulový stupeň rukopisu společně se Základy sémiologie. Tyto texty již v českém překladu vyšly v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1967. Toto starší vydání má oproti tomu od Dauphinu jednu výhodu v podobě výborného doslovu od Vladimíra Mikeše, který rozhodně doporučuji především k lepšímu pochopení samotného pojmu Rukopisu. Navíc se v něm Mikeš věnuje i rozboru mýtu v Barthesově chápání, což pro čtenáře neznalé Mytologie může znamenat další plus.

Avšak oproti tomuto starému vydání se nám v této publikaci představuje ještě třetí esej, po níž je celá kniha pojmenována – Kritika a pravda.

Jedná se o Barthesovu obhajobu jeho specifického přístupu k literární kritice, na který zaútočil svým textem Raymond Picard a spousta jeho následovníků. Barthes zde odlišuje dva druhy kritiky, přičemž Picarda řadí do staré kritiky, která je založena na objektivitě, vkusu a jasnosti. Oproti tomu nová kritika přistupuje k dílu zcela odlišně. Nesnaží se podávat jediný možný výklad/smysl díla se zřetelem na autora a jeho dobu. Právě naopak.

V Kritice a pravdě se setkáváme se zárodkem tzv. smrti autora, což je myšlenka, představená ve stejnojmenné (a doposud nepřeložené) Barthesově knize, v níž myšlenky naznačené zde dotahuje do konce. Ve stručnosti a značné zjednodušenosti lze říci, že v tomto pojetí si dílo žije svým vlastním životem od momentu, kdy je dokončeno, a tedy nepatří už ani autorovi samotnému. Na závěr jen zmíním, že podobný názor na literaturu zastává i Milan Kundera jak je patrné z jeho esejů.

„číst, psát: celá literatura přechází od jedné touhy k druhé. Kolik spisovatelů psalo jen proto, že četlo? Kolik kritiků četlo jen proto, aby psalo? Oni všichni přiblížili k sobě oba břehy knihy, obě tváře znaku, aby z nich vzešla jediná řeč. Kritika je jen jedním okamžikem této historie, do níž vstupujeme a která nás povede k jednotě – k pravdě rukopisu.“

V roce 1994 vyšla česky kniha s názvem Dějiny šílenství, která však svým obsahem odpovídá tak třetině francouzského originálu. Teprve nyní, tedy o takřka 30 let později, se českému čtenáři poprvé dostává možnost přečíst si původní nezkrácenou disertační práci Foucaulta z roku 1961. A je to vážně něco.

K obsahu samotnému se zde vyjadřovat nehodlám, jelikož na takto malém prostoru by jakákoli snaha o shrnutí působila značně komicky a nedostatečně. Každopádně pokud by vás zajímalo, o co zde Foucaultovi šlo, pak nabízí wikipedie vcelku solidně podané informace.

Já zde kromě kratičké faktické vsuvky na začátku zmíním snad jen to, že pokud se hodláte věnovat pověstné archeologii vědění, tímto rozhodně nezačínejte. Ač se jedná o první práci z této oblasti, silně v sobě nese známky Foucaltova raného uvažování, které je prosáklé jazykem fenomenologie. Díky tomu jsou některé kapitoly dost těžko čitelné a u čtenáře bez patřičné zkušenosti s fenomenologií se mohou začít projevovat známky šílenství.

Ohledně tématu migrace se vyjadřovat nebudu. O tom zde už skvěle píše Jackjelly.
K tématu nenávisti zmíním jen to, jak je zvláštní, že nenávist je založená především na drobných rozdílech. Nikoli na zásadních odlišnostech. Copak už jste někdy slyšeli, že by někdo vyjadřoval svou nenávist vůči Eskymákům nebo Aborigincům? Spíše se střetnete s nenávistí hrdého Moravana namířené proti blbému Pražákovi.

Avšak co považuji za důležité zde více rozvést, se týká právě tzv. ur-fašismu neboli věčnému fašismu.
Na základě pronikavé historické analýzy různých fašistických režimů dochází Eco k závěru, že oproti nacismu je fašismus mnohem fluidnější a přizpůsobivější termín - proto existence mnoha fašismů. Všechny však vykazují určité znaky, které zde Eco popisuje (je jich 14) a z nichž mrazí. Některé zde stručně zmíním.

Velmi silný tradicionalismus. Odmítání modernismu. Co je moderní, je totiž nutně zlé, jelikož to jde proti dobré tradici. Nesouhlas s různorodostí. Jediným privilegiem jedince bez společenské identity je to, co je společné všem - fakt, že se narodili ve stejném státě. Velmi silný nacionalismus podpořen xenofobií a velkými konspiracemi, jelikož nás „oni“ ohrožují. Odmítání pacifismu, jelikož život je permanentní boj. Odmítání rozvažování nad činem. Čin je totiž krásný sám o sobě a přemýšlení je formou kastrace. Odpor k intelektuálům (kteří za každého fašistického režimu byli první umlčováni). Hojné používání výrazů jako „intelektuálské svině“ či „univerzity jsou doupata komunismu“.

Nepřipomínají vám tyto znaky něco?

10 06.05.2021

Jakkoli jsem velkým odpůrcem detektivního žánru, Sedmou funkci jazyka jsem si nesmírně užil. Proč? Především protože se nejedná v první řadě o detektivku, nýbrž o postmoderní román. Na knihu jsem narazil v rámci studia postmoderní filosofie a když jsem zjistil, že nějaký Laurent Binet napsal knihu o zavraždění Rolanda Barthese, věděl jsem, že tohle musím přečíst. Vzhledem k hodnocení je patrné, že se jednalo o dobré rozhodnutí.

V prvé řadě musím zmínit, že pokud se neorientujete v tom, jaké diskuze se v 80. letech vedly na poli filosofie a sémantiky či neznáte osobnosti jako Derrida, Foucault či Searle, nejspíš si nemáte šanci tento skvělý kousek užít ani z poloviny tak, jak si zaslouží. Odkazů a skrytých detailů je zde totiž nespočet a bylo nesmírně zábavné je hledat.

Takto skvěle zpracovanou cestu do nikterak vzdálené minulosti plnou zajímavých a slavných osobností jsem si maximálně užil a nezbývá mi než Sedmou funkci jazyka doporučit. A to především zájemcům o postmoderní filosofii. Navíc na sexuální scénu na pitevním stole popsanou jazykem Deleuzovy filosofie jen tak nezapomenu.

„Analytický filozofové, to jsou fakt dříči. Něco jako Guillermo Vilas, ne? Jsou strašně otravný, trávěj hodiny a hodiny definováním různých těch termínů, u žádný úvahy nikdy nezapomenou uvést předpoklad a pak předpoklad předpokladu a tak dále. Kurvy logický to jsou. Na začátku ti dvacet stránek vysvětlujou věci, co vydaj tak na deset řádek. Divný je, že filozofy z kontinentu pořád sekýrujou za to, že se oddávaj bezbřehýmu fantazírování, že nejsou přesný, že nedefinujou termíny, že dělaj literaturu, a ne filozofii, že postrádaj matematickýho ducha, že to jsou poetové, že produkujou neseriózní, skoro mystický bludy (i když to jsou samí ateisti, ne?).“
(neznámý student, odposlechnuto v kampusu)

6 02.05.2021

Náhoda tomu chtěla, že jsem v jeden večer při prohlížení této knižní databáze narazil na úvodní stránce na e-knihy zdarma, kde na mě pokukoval zrovna Hrabal s jeho Ostře sledovanými vlaky. Původně jsem neplánoval strávit svůj večer s Hrabalem, ale jelikož jsem od tohoto uznávaného autora doposud nic nečetl, řekl jsem si ono „jasně, proč ne?“

Stejně jako Ota Pavel, mě nikdy Hrabal nelákal. Považoval jsem oba tyto autory za spisovatele spoléhající na sentimentalitu stylu „jó kdysi za našich časů, to bývávalo líp!“ Po přečtení vychvalovaných vlaků můžu prohlásit, že jsem měl pravdu jen na půl. Pokusím se vysvětlit, co za problém jsem měl s celou knihou, jelikož dle zdejších komentářů Ostře sledované vlaky může hodnotit nízko jen mladý nesečtělý maturant, který neví nic o literatuře a o životě ještě míň.

Co můžu vyzdvihnout je rozhodně atmosféra malé vlakové stanice, která v knize (bohužel) jako jediná skutečně exceluje. To je ovšem na šedesáti stránkách to vskutku málo. Nedostatky brutálně převažují.

Hlavní problém nacházím v samotných postavách a situacích, kdy spolu interagují. Kromě toho, že vypravěč je absolutně neuvěřitelná postava, která má potřebu zbavit se svého traumatu z neúspěšné sexuální epizody (která je rovněž velmi uvěřitelná) tak, že o tom bude s každou další ženou mluvit a „svádět“ je, nedává vůbec žádný smysl rozhodnutí, které tato postava udělala na konci s panem Hubičkou (další vynikající postava, která je schopna se bez jakéhokoli následku chovat jako dítě při svém vlastním disciplinárním řízením). Rozhodnutí sabotovat ostře sledovaný vlak bych si představil jako psychicky vypjatou situaci, v níž jedinec bude promýšlet, co tím způsobí sobě, svým bližním a samozřejmě nepřátelům. Dala by se napsat celá kniha jako jeden dlouhý monolog člověka v tak tísnivé situaci. Zde celé rozhodnutí padne bez jakéhokoli motivu a přijato je našim protagonistou stejným myšlenkovým pochodem, se kterým jsem já začal číst tuto knihu. „Hele, odbouchneme vlak?“ „Jasně, proč ne.“
O podobně stupidní situace není nouze. Stačí si jen připomenout již nastíněnou situaci, kdy náš vypravěč zažije příjemnou chvíli se slečnou, s níž prohodil tři věty, z nichž jedna spočívala na stížnosti ohledně nedostatečné sexuální výkonnosti.

Jednoduše podáno: nerozumím komentářům vyzdvihující tuto knihu na piedestal literatury pro svou lyrickou poetičnost. Jediná poetičnost v Ostře sledovaných vlacích spočívá v krásně vykreslené atmosféře železniční stanice v momentech, kdy se na scéně neobjevují žádné postavy.

Tato kniha je zkrátka příliš absurdní pro realisticky vykreslenou protiválečnou prózu, málo lyrická pro poetický výlet do starých dobrých časů a příliš málo absurdní na to, aby mohla být vnímána jako absurdní skvost typu Ionesca či Becketta.

No a závěrem?

Závěrem mi nezbylo nic.

Chmurný válečník opravdu není žádné generické pohodové fantasy či začátek epické ságy o celém jeho světě. Nejedná se však ani o lineární příběh jednoho hrdiny. O co tedy jde?
Základní premisa spočívá ve světě, v němž existují vedle lineárních lidí i entity, u nichž si nikdo není úplně jistý tím, co jsou zač.

Metaválečníci.

Kromě zvláštních jmen disponují podivnými zbraněmi a ještě nepochopitelnějším "smyslem" života – vraždit další ze svého druhu.
Zvrat nastane, když se u jednoho metaválečníka začnou v tom bezbřehém vraždění objevovat nejzákladnější existenciální otázky nikoli jen o vlastním životě, ale o smyslu a původu celého jeho druhu. Svých obětí se začne v kalužích krve a jiných tělesných tekutinách vyptávat na důvod toho všeho. Avšak cesta za zdánlivou odpovědí se, jak asi tušíte, nebude ubírat ve jménu vyššího dobra po cestě asketického osvíceného mnicha...

Jedná se o knihu, která se nebojí do nezkrotné brutality implementovat nejzákladnější otázky týkající se samotné existence. A to není vůbec běžný recept na úspěch.
Přes veškeré mé pochyby v průběhu četby nakonec hodnotím rozhodně kladně a mohu Chmurného válečníka doporučit všem, kteří jsou ochotni přistoupit na autorův nekonvenční přístup a neodpovídají na jakoukoli filosofickou otázku slovy: „Eehh, vždyť to je hovadina.“

Na závěr ještě musím ocenit QR kód s hudbou k Chmurnému válečníkovy složenou autorem samotným, která skvěle podtrhne atmosféru celého zážitku.

7 25.03.2021

Pokud se snad domníváte, že pro moderního člověka mytologie znamenají jen stará vyprávění o původu božstev či fungování světa, tak vás Barthes dokonale vyvede z omylu. Aplikujete-li sémiologii na kulturní a společenské fenomény (ideálně na popkulturu obecně) odhalíte nesmírně zajímavá zákoutí všech věcí a jevů kolem vás. A i navzdory faktu, že jsou eseje v knize již téměř 70 let staré, můžeme vidět, že některé mýty stále přetrvávají (kupříkladu české pivo a svíčková či hloubka pracích prostředků), zatímco jiné se naopak zajímavě vyvíjí.

Barthesova analýza mýtů a jejich následné objasnění v druhé části knihy můžu vřele doporučit jakémukoli zájemci o sémantiku. Avšak nutno podotknout, že předchozí zkušenost alespoň se Saussurem rozhodně není na škodu pro lepší porozumění.
A malé plus na závěr - eseje jsou originální, kousavě ironické a trefně humorné.

3 24.02.2021