C.lementine komentáře u knih

"Číst Castanedu jako něco jiného než podvodnou antropologii znamená pozastavit impuls k ověřování, narušit režim významů. Rozhodně to znamená cestovat po chaasmotickém středu „jakoby pravdivého“, „jakoby nepravdivého“. Nakonec se vrací volba, kterou jsme začali – volba „mezi čaroději a kněžími. Přesto toto opakování naznačuje novou rezonanci: Castanedův text nabízí čtenáři pozvánku, výzvu; navrhuje výuční list. Je zvláštní, že to, zda čtenář dokáže létat, nebo ne, může záviset na pochybnostech Carlose." Castaneda’s Ecstatic Pedagogy: The Teachings of Don Juan, Abram Anders, University of Minnesota Duluth

1 04.12.2022

Ke knize s tak sebevědomým názvem bych se obvykle stavěla velice kriticky - přece jen, když se "něco snaží obsáhnout vše", většinou to pak má velice redukující charakter, který pak přirozeně některé problematiky zlehčuje... Do určité míry by se o tom mohlo mluvit i v tomto případě. Přesto ale!!! Wilberovy teorie po přečtení uplatňuji téměř denodenně v novém pohledu na svět, především skrvě vnímání světa ve 4 mapy kvadrantů. Přestože řeší velice hluboké spirituální problematiky evoluce Ducha, je schopen vědeckého vysvětlení současného společnosti, zaměřené na vnímání skrze technické prizma.

27.10.2022

Děkuji za tuto knihu! Děkuji za skvělý kurátorský výběr a děkuji dotazovaným, že do toho opravdu šli! Šimralo to a dotýkalo se to mých niterných koutů, působilo to, kde to mělo a zároveň svou vysokou intelektuální úrovní to konejšilo mou mysl, že je to výsledek dlouhé cesty, která není jasná, dogmatická a bez rozporu. Každý z rozhovorů mě nesmírně obohatil svými různými znalostmi, ke kterým se budu vracet a přesto všechny vedly podobným směrem. Formát rozhovorů se věcí nedotýká přímo, spíše jen zprostředkovává a přesto se mu plně daří naplnit svůj potenciál až po okraj.

4 19.01.2022

(SPOILER) Jak co nejlépe napsat recenzi intelektuální filozofické knize, která mi trochu unikala v plném pochopení a jejíž message zpíše naciťuji? Bachelard uvádí příklad ohně jako elementu a uvádí jej do různých vztahů s člověkem. Tak trochu se posmívá naší snaze o objektivitu, když ve všem co děláme jsme subjektivní. Přesto je tato subjektivita krásná, protože je plná metafor a zároveň často i protiřečení. O ohni tvrdíme, že má formu očistnou i pekelnou, že skrze sebe dává začít životu, ale také je ničí. Naše chápání není neduální, dávající vzniknout básnickým obrazům. Psychoanalýza jako proces zvědomování si různých subjektivních rovin, které k ohni máme, aniž bychom si to uvědomovali.

3 19.01.2022

Velmi příjemná cesta do hlubin nasáklých mechových polštářů. Moc oceňuji narativní vyprávění a symbolické obrazenství, které se mísí s biologickými informacemi a zajímavostmi. Tento způsob zdá se mi velice čtivým a hlavně memotechnickým pro všechny čtenáře, kteří stejně jako já, ke knize přichází bryologií nedotčeni. Moc se těším, až vyrazím na praktické pozorování do lesa... S lupou, samozřejmě!

2 25.12.2021

Strašně dobrý teoretický základ pro vývoj antropologie a hluboká studnice konkrétních příkladů z celého světa. Samozřejmě při čtení a tvoření názorů je potřeba brát ohled na zastaralé názory eurocentrického charakteru a koloniální vnímání "těch druhých".

3 19.07.2021

Komentář k celé sérii knih o Donu Juanovi. Do ruky se mi dostal poklad, obrovská studnice vědění, filozofie a léčení. Jde o opravdu rozsáhlé učení a získávání vědomostí. Carlos se setkává se starým indiánským čarodějem, který mu postupně odhaluje moudrost a vytrvalost bojovníka. V první knize učení Dona Juana ještě Castaneda nemá tušení s kým se setkává. Popisuje své zkušenosti s přírodníma halucinogenníma drogama, jako vize a návštěvy druhého světa. Teprve v dalších knihách se ukazuje, že drogové experimentování není hlavním bodem učení, že je to jen cesta, jak uvolnit naše vnímání ze zajetí rozumu. Castanedovo učení u Dona Juana je dlouhé více jak deset let a jeho charakter a vnímání světa se mění, jeho racionální jednotvárné vnímání reality se pomalu rozpouští. Postupem se čtenář stále více zamotává do toho, co z Castanedova vyprávění je realita, co už je vymyšlená fikce. A právě v tom, myslím, tkví pointa série. Náš rozum nad tím, co doopravdy je a co není, se tříští stejně jako ten Carlosův. Kniha samotná působí dokumentárním stylem a my tomu chceme věřit. Náš rozum běží na plné obrátky a brání se přijetí této jiné zkutečnosti. A osočování Castanedy z toho, že je podvodník, je na světě! Teprve po několik knihách mi došlo, že učení, které Castaneda popisuje odpovídá toltécké filozozii, kterou u nás známe především skrze Čtyři dohody.

4 25.06.2018

Kniha mě vtáhla magickou silou ještě dříve, než jsem vůbec otevřela první stránku. Slyšela jsem o ní a už jsem věděla, že to bude jeden z těch magických klenotů. Nemýlila jsem se. Ajvaz nás provádí z první roviny vyprávění oslím můstkem či červí dírou - jak kdo chce - do roviny další. (Např. hlavní hrdina čte knihu a najednou se octneme uprostřed dění samotné knihy.) A tak to pokračuje stále hlouběji a hlouběji. Roviny se proplétají, na chvíli navracejí zpět do příběhových linií. Přes různý časoprostor příběhů je základním motivem postup a hledání nějaké věci. Na konci, když onu věc najdeme, uzavřeme tím najednou všechny příběhy a dostaneme se opět na počátek. Formou mi proto kniha připomíná princip labyrintu - kdo zná film "Inception", může si udělat představu. Obsahově pak díky snovému přeskakování ze světa do světa a rozumově nepobratelné zvraty postavené na racionálním základu připomínají magický realismus.

Silná kniha asi v jakémkoliv režimu. Stejně si člověk pokládá otázku, jestli i teď to funguje podobně. Co všechno tě systém nutí dělat o čem ani nevíš, v jaké naivní představě žiješ a přežvykuješ všechno, co ti přinesou na podnose. Četlo se to velmi dobře, kapitoly jsou dobře rozestavěné, kvalitní, přitom populární, opravdu je možné si to představit jako divadelní představení. Antiutopistická představa jak je všechno řízené strachem a nenávistí vlastně funguje pravděpodobněji než možnost dosáhnutí celkového štěstí.

Kniha se mi ze začátku a stejně tak i na konci zdála... No, zkrátka moc perfektní. Peníze nepeníze, všechno funguje, krásně si tu spolu filosofujeme, přecházíme do jiných těl, bojujeme za náš les, svou myslí dosáhneme úplně všecho, co chceme, opouštíme Hollywood, abychom šli do pouště... Všechno je to tak nějak perfektní, umělé. Nebo třeba ještě nejsem dostatečně vyspělá, abych tomu porozuměla. I to je možné. Na druhou stranu mě velmi zasáhla Richardova bitva se sebou samým. Chvíle, kdy měl pocit, že jeho svoboda je důležitější než cokoliv jiného a že je potřeba se v některých situacích vzdát něčeho, aby mohlo přijít něco podobného. Líbil se mi popis fází, kterými si jejich vztah s Leslií, možnosti, ve kterých je možné rozvíjet vztah stále dál a dál. Minimálně mi to dalo naději do budoucna. :-)
Asociace: Hrad v Pyrenejích

Dialogická konverzace mezi materialismem a spiritualismem. Průvodce základů myšlení těchto dvou různých pohledů, jejich kořenů i důsledků. Řeší se tento základní rozpor, ale spíše na filosofické úrovni uvažování postav než na vyhrocené úrovní náboženského přesvědčení, která je dosazena na platformu dopisování muže a ženy, kteří se po třiceti letech opět náhodou sejdou a vzpomínají na jejich idylické splynutí duší a následný názorový rozchod. Příběh je dojemný, ačkoliv trochu kýčovitý, ale slouží bezvadně k vysvětlení protikladých filosofických přesvědčení.
Asociace: Mučedník, Ženy, které běhaly s vlky, Čtyři světové strany, Divoká kachna

K. přichází do vesnice jako plnohodnotná, sebevdomá osoba, postupně však jeho seběvědomí nabourává neproniknutelný byrokratický systém, který zde vládne. Všichni mají svou předurčenou pozici a argumenty, proč je vše tak, jak je, vůči kterým se K. nemá jak bránit a který jej nakonec postupně ubíjí. Palčivá nekonečná atmosféra šesti předlouhých dní, v níž je hlavní náplní vysvětlování K-ovi, jak vesnice a zámek ve svém principu funguje. K. až jaksi pohádkově přichází bojovat na zámek - jako v pohádce, je však po "Kafkovském" způsobu udusán, zničen, rozprášen na kopytech. Nemožnost se postavit vyšším mocím, marná snaha a boj proti nim, tvoří podlě mě tématický základ knihy. K. se provrtává jaksi stále hlouběji a houběji do problémů, do nemožnosti cokoliv změnit.

Kniha, která může být naší generaci velmi blízká především proto, že přesto, že je 101 let stará a časoprostorově-sociální kontext je opravdu jiný, s Knulpem nás něco spojuje. Snad to může být ten pohled na romantického rozervaného hrdinu, snad to může být začátek individualismu, se kterým jsme dnes hluboce spojeni. Rovněž mě baví i ta hra s Nomádstvím - je všude a nikde. Všichni jej milují, všichni se jej snaží mít, ale on tak nějak proklouzává, je jako vítr, jako Godot. Tak nějak dokonalý, ale pomíjivý jako květina.

Obsah štěstí ve formě smutku. Stejně nesnesitelnou lehkostí se četly všechny milostné příběhy, filosofické úvahy, historická fakta. Honba za něčím abstraktním, téměř neexistujícím, protože einmall ist keinmall a touha po nekonečném opakování sice je, ale právě ta by z toho vytvořila kýč. Překrásně vykreslené charaktery vystavěné na jedné metafoře morální otázky nechtěného ubližování. Zbavit se imperativů! Přesun z tíhy do lehkosti zdá se mi teď jako to nejjednodušší na celém světě.

3 09.11.2016