budíček komentáře u knih

Život, láska a válka – tři slova, která procházejí celým příběhem a provázejí jeho hlavní hrdiny. Tento příběh jsem četla už několikrát a vždy v něm objevím něco nového. Kdysi ještě snad na základní škole, se mi líbil příběh lásky hlavních postav. Dnes s odstupem let, mě neméně fascinuje jejich touha po životě, byť je beznadějná. Pohled mladých lidí na válku kolem nich je často dojemný a přitom člověku dá mnohem víc, než by čekal. Jejich úvahy o životě a společnosti, ve které žijí, a které se jen jakoby objevují vedle jejich milostného příběhu, jsou neméně silné. Při dočítání posledních stránek mě vždycky mrazí a žasnu, jak silný příběh dokázal autor na těch pár stránkách napsat.

5 07.06.2013

„Zavři oči ! Zavři oči...
Za chvíli umlknou zvony, trombony, tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu ve kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří ukřižovat
nebo upálit
Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů
Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa !“

Václav Hrabě je jeden z malá českých novodobějších básníků, k jehož dílu jsem si našla cestu. Jeho verše pravda nezaujmou asi každého, ale znáte to – není člověk ten, aby se zavděčil všem. A taky záleží v jaké náladě je zrovna čtete. Přesto je jeden z mála básníků, který mě dokázal svými verši oslovit a některé jeho myšlenky v sobě mají prostě něco zvláštního. Můžu už jen říct, škoda ho, mohl napsat ještě spoustu krásných slov…

„Neony zvoní klekání
V tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem mezi stíny
na břeh jezera, kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin“

12 07.06.2013

John Steinbeck mě tímto přesvědčil, že i krátkou novelu dokázal napsat mistrně. Byť to byl příběh krátký - tak dojemný a silný. Přátelství je někdy těžké, těžší jsou ovšem naše vlastní rozhodnutí, o tom se přesvědčila i jedna z hlavních postav George. Konec byl tak dojemný a smutný až byl krásný (byť tragický). Myslím, že O myších a lidech budu vstřebávat dlouho a dlouho o něm budu přemýšlet. A to je to, co dělá knihu dílem v tom pravém slova smyslu. Nemůžu hodnotit jinak než plným počtem hvězd.

Co se stylu týče tak rozsahem tato novela není dlouhá, charaktery postav Steinbeck opět vystihuje přesně a popisy prostředí nejsou přehnané, naopak přesně dolaďují atmosféru příběhu. Nemám co vytknout, můžu jen doporučit...

6 07.06.2013

„EMILIA: Vy jste tak blízko všeho! Pro vás má všecko smysl! Pro vás má všecko nějakou cenu, protože za těch pár let toho ani dost neužijete… Oh můj bože, kdybych jen jednou ještě (Lomí rukama.) Hlupáci, vy jste tak šťastni! Je to až protivné, jak jste šťastni! A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete! Všecko vás zajímá jako opice! Ve všecko věříte, věříte v lásku, v sebe, ve ctnost, v pokrok, v lidstvo, já nevím v co, já nevím v co! Ty věříš v rozkoš, Maxi, ty Kristinko, věříš v lásku a věrnost. Ty věříš v sílu. Ty věříš v samé hlouposti, Vítku. Každý, každý, každý v něco věří! Vám se to žije, vy… blázni!“

Má věčný život nějaký smysl, má nějakou cenu, stojí vůbec za to?! S těmito otázkami se čtenář Věci Makropulos dříve nebo později potká. Jistě dlouhověkost by měla svá pro a proti, ale co převáží ?! Je podstatnější to, že můžete žít tak dlouho, že se můžete naučit všemu čemu chcete, že můžete navštívit všechna ta úžasná místa, co jich svět nabízí a zažít tolik zážitků, že na ně jeden život nestačí? Nebo za dlouhověkost prostě zaplatíte nudou, všední šedí, která vám veškerou tu radost ze života, která vám byla dána, prostě sebere a vy už nežijete a jen pustě přežíváte?! Nemáte už sny, cíle, ani plány. Nic vás nebaví, tak už jste schopní jen světem kolem sebe pohrdat a pohrdáte i sami sebou. Stojí to za to?!

Elina Makropulová se k receptu na dlouhověkost dostala spíše náhodou než vlastním přičiněním. Z mladé dívky se stala žena, která si život užívala plnými doušky, občas možná až nemístně, nicméně život jako takový pro ni už po čase ztratil význam a smysl. Přesto se slepě dál poutala k dlouhověkosti, protože nic kromě života (spíše snad přežívání) neznala a ze smrti měla strach.

Pohled mladší generace na život a jeho cenu se tu také objevuje. Prvním případem je postava Janka, byť je to pohled tragický. Druhým je pak Kristina, která se nebojí rozhodnutí, co s receptem na dlouhověkost vlastně udělat.

Pohled starší generace (skupinky silných mužů v tomto případě) mi přišel místy spíše humorný, alespoň pan Kolenatý to bral spíše s humorem a ironií. Pan Vítek v tomto objevu viděl dar pro lidstvo – otázka je, zda by o to lidstvo vůbec stálo a zda by toho jak má lidstvo ve zvyku nezneužilo, no a pan Prus se rozhodl tvořit elitu a jeho názory působily až nebezpečně…Nicméně u těchto jejich úvah si čtenář mohl udělat obrázek, co jsou vlastně zač.

Po rozhovoru s Emilií si však všichni přítomní začali klást otázky, zda to za to stojí, jestli je to dar nebo naopak prokletí a hezky to nakonec vyjádřil překvapivě sám pan Prus :

„PRUS: Tak vidíte, věčný život! Kdybychom mysleli na rození… místo na smrt… Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou života…“

Co dodat - další Čapkova hra, která stojí za přečtení, není náročná, není dlouhá, místy vtipná a určitě se u ní zase zamyslíte, minimálně nad tím, jestli byste sami chtěli žít věčně nebo ne…

4 07.06.2013

„Alquist: Já žaluju vědu! žaluju techniku! Domina! sebe! nás všechny! My, my jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím, pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo! Nu tak praskněte svou velikostí!...“

R.U.R je dílko, které není rozsahem nějak dlouhé, ale i na těch pár stránkách dokázal pan Čapek vytvořit něco děsivého a zneklidňujícího, něco, co donutí člověka, aby přemýšlel už při četbě, a aby se zamýšlel nad jeho řádky i po dočtení. A aby ho u toho přemýšlení mrazilo v zádech. Co je podstatné?! Pokrok. Přímočarý pokrok. Pokrok za každou cenu i na úkor všeho ostatního, ať už jsou to lidské hodnoty, city a v konečném důsledku i lidský život. Přesně tak na mě působily úvahy jedné z hlavních postav Domina. Ano, jeho původní myšlenka měla být ryze dobrá a všem prospěšná, ale svět není jen černý a bílý a ty nejušlechtilejší ideály se bohužel celkem často zvrtnou. Chtěl zbavit lidstvo bídy, povinností, práce a námahy. Mělo si už jen užívat životních požitků, námahu by obstarali roboti. Díky nadbytku materiálních hodnot a věcí, které by roboti produkovali, by už neexistoval nedostatek a každý by si bral, co by zrovna potřeboval. Byl by to takový domnělý umělý ráj. Jenže …Něco se zvrtlo a lidi začali být nepotřební. Došlo k tomu, že se přestali množit, přesněji – nemohli. Zato robotů se sériově vyrábělo víc a víc, a jejich moc postupně rostla a lidé si toho, že je něco špatně, všimli až příliš pozdě. Hodnota lidského života v posledních chvílích nabyla na významu a to, co zato stojí a je podstatné si nakonec uvědomili i hlavní hrdinové – bohužel pro ně pozdě:

„Hallemeier: Byla to veliká věc, být člověkem. Bylo to něco nesmírného. Ve mně bzučí milión vědomí jako v úle. Milióny duší se do mne slétají. Kamarádi, byla to veliká věc.“

V poslední části šlo o zoufalou snahu robotů zachovat vlastní existenci. Podstatné bylo ale také to, že si roboti neuvědomovali vůbec jednu zásadní myšlenku a to, že lidé bez robotů byli schopni žít, ale roboti bez lidí nikoli. Což dříve nebo později muselo vést k jejich zániku. Konec symbolizoval určitou naději. Příběh snad ani nemohl končit jinak…

Co se rozsahu týče, jak už jsem naznačila, je to dílko, které se dá přelouskat hodně rychle (ne ve dnech, ale v hodinách – když je čas). Řešit styl u pana Čapka také nemá smysl, on byl a je prostě Pan spisovatel a i když je v povinné četbě, tak jeho díla jsou tak nadčasová, čtivá a místy zneklidňující, že zaujmou snad každého.

6 07.06.2013

Tento pohádkový příběh podle pana Kinga se mi líbil. A hodně. I když osobně si myslím, že je to spíš příběh než pohádka (jednou v budoucnu bych ji svým dětem zrovna asi před spaním nečetla :). Příběh občas trošinku strašidelný, s napínavým a zajímavým dějem, s nějakým tím poselstvím, které si tam každý najde sám podle své chuti a taky příběh o síle přátelství. Má svého záporáka, který byl tak dokonale záporný až občas vyvolával pocity nechuti, svého klaďase, který ty pocity občas trošičku vyvolával tou svou dokonalostí;) (opravdu jen občas a opravdu jen trošku), svého zbabělce, který si nesl své břemeno po celou dobu děje a také své hrdiny, kteří sice působili občas jen jako okrajové postavy, ale jejich úloha v příběhu byla obrovská... Jo a ten drak tam byl taky...