BabaJaga11 komentáře u knih

Krásná knížka přírodní lyriky. O knížce jsem se dozvěděla v 1. dílu Stehlíkovy Země zamyšlené a usoudila jsem, že by to mohla být fajn knížka pro letošní Čtenářskou výzvu (kniha, která byla zmíněna v jiné knize). Už sehnat ji byla docela výzva :-). Nakonec jsem uspěla v kterémsi internetovém antikvariátě. Přiznám se, že první básně se mi četly trochu těžce. Autor používá různé typy rýmu, všelijak nepravidelně, takže jsem si každou báseň musela přečíst 2x po sobě, protože jsem o ty neobvyklé rýmy nějak "zakopávala". Přišla jsem však autorovi na chuť. Nakonec se mi ale nejvíc líbila Básnička pro mamku - tak prostá a tak výstižná...

36 30.11.2018

Zajímavá knížka, která je vedena v literatuře pro mládež, ale podle mého názoru jsou hlavně některé povídky už pro "hodně starou" mládež či spíše pro dospělé. Například povídka, která se odehrává v baru - převážnou část sice zabírají dvě "pohádky" ze života, které vypráví jedna z návštěvnic baru svým přátelům, ale osobně si nedovedu moc představit, že by mě taková povídka zaujala, když mi bylo řekněme patnáct. První z povídek, pojednávající o strace odchované v rodině, která jednoho dne ulétne a vypravěč příběhu ji honí ulicemi města a díky tomu zažije mnohá dobrodružství, včetně svatební hostiny, ovšem pobaví mládež i dříve narozené. No a jelikož místy se připomínají doby minulé a s nimi třeba pionýrské oddíly (v povídce Babi vede pionýry), bude přece jen podpora starších čtenářů potřeba. Tak jestli někdo s dětmi pojedete vlakem z Českých Budějovic někam dál, zkuste se podívat do tamní nádražní knihovny - přečtený výtisk jsem v ní nechala, tak si jej třeba můžete číst spolu :-).

36 30.10.2018

Soubor několika povídek, sjednocujícím prvkem jsou mezilidské vztahy, obvykle velmi komplikované. Příběhy se odehrávají v různých obdobích, od 2. světové světové války po zhruba 80. léta 20. století. Některé z nich vyznívají tragicky, konec většiny je otevřený, i když nepříliš veselý, zároveň však obvykle skýtá zárodek naděje do budoucna. Většinou jsou to ženy - manželky, dcery, kolegyně, které se svoje životní útrapy snaží přetvořit v něco lepšího, navzdory nepochopení okolí. Zezačátku mě trochu rušil styl knihy - čtenář rovnýma nohama "skočí" do příběhu, takže zpočátku ničemu nerozumí, a teprve postupně autorka odkrývá pozadí příběhu. Navíc mnoho věcí je řečeno jen v náznaku - na můj vkus je těch náznaků možná až příliš. I když musím uznat, že v životě je to tak velmi často - vpadneme do nějakého příběhu a než se zorientujeme, nechápeme nic. Nové pracoviště, přátelé, partnerova rodina, stále začínáme od začátku... Někdy jsem se musela v četbě vracet. Jinak se ale kniha čte dobře, povídky jsou krátké, ideální třeba do vlaku (můj výtisk, získaný zdarma z knih vyřazených knihovnou jsem dnes zanechala v nádražní knihovně v Přerově, takže je k dispozici :-)).

36 11.10.2018

Není to zrovna můj žánr, ale knížka se mi četla moc dobře. Nejen proto, že děj je napínavý, ale protože hlavní hrdina je typem kladného hrdiny, který se s opravdovým nasazením vlastního života snaží zachránit i ty, které ostatní už odepsali. Někomu to třeba může připadat přitažené za vlasy, ale podle mého názoru nejde ani tak o to, zda podobný člověk existoval, anebo je příběh nadporučíka Klosse ve skutečnosti příběhem několika lidí. Důležité je, že takový hrdina alespoň v knize či filmu existuje a může se stát inspirací pro ostatní.

36 01.10.2018

Pozoruhodná kniha - a jako spousta takových vyřazena z knižního fondu. Dokonalé vykreslení psychologie postav, všech pochybností, váhání, vášní, emocí. Většina knih, které jsem kdy četla o vztazích mezi mužem a ženou, mi připadala trapná nebo vylhaná. Tato knížka, ač napsaná začátkem 20. století, je nesmírně realistická a nadčasová. Každý se v ní může najít, pokud k sobě dokáže být upřímný. Ostatně schopnost být upřímný k sobě i k jiným je jedna z důležitých vlastností, která se prolíná celou knihou. A v závěru je to právě tato vlastnost, díky níž se vztahy mezi jednotlivými hrdiny příběhu, zdánlivě nenapravitelně pošramocené, mohou obnovit. Je to ve chvíli, kdy Torkild i Rosa, Doris, Aksel a další již cítí, že nemají co ztratit - tehdy dokáží být upřímní, pokorní a citliví. Knihu doporučuji všemi deseti :-). I když prvních zhruba 20 stránek nás do děje uvádí jen velmi zvolna, když se jimi prokoušete, zjistíte, že to stojí zato. Výtisk vyřazený z knihovny, který jsem získala zdarma, jsem včera nechala v nádražní knihovně v Ostravě-Svinově, tak ho tam nenechejte dlouho čekat :-).

36 27.09.2018

Opravdu brilantně napsaná kniha založená na skutečném příběhu objevitelů inzulínu. Mohlo by se zdát, že kniha z vědeckého prostředí bude suchopárná, ale opak je pravdou! Je plná emocí, ať už obrovské touhy hlavní postavy, dr. Frederika Bantinga, pomoci pacientům nemocným cukrovkou, kteří dosud na tuto nemoc umírali či láskyplného vztahu badatelů k pokusným psům, které bohužel ve jménu hledání léku na smrtelnou nemoc museli obětovat (tato oběť ovšem přinesla záchranu nejen mnoha milionům lidí, ale v poslední době i psů, mezi nimiž se tato civilizační choroba také lavinovitě šíří). Kniha ukazuje i jeden z obrovských problémů vědy, jež přetrvává dodnes - autoři geniálních myšlenek musí bojovat s omezeností a hloupostí okolí (včetně svých nadřízených), ale pokud i navzdory tomu uspějí, najednou se na jejich úspěchu chce obohatit kde kdo. Nejinak i šéf laboratoře, v níž dr. Banting s asistentem medikem Herbertem Bestem na vývoji inzulínu pracovali. Věhlasný pan profesor sice zapůjčil laboratoř, ale po celou dobu pokusů se válel na dovolené u skotských jezer a i po návratu kladl badatelům do cesty další překážky. Ovšem při udělování Nobelovy ceny za objev inzulínu se na něj, na rozdíl od Herberta Besta, nezapomnělo. Určitě doporučuji k přečtení každému, kdo se zajímá o medicínu a vědu vůbec.

36 16.09.2018

Krásná, ale smutná kniha. Ukazuje, jak se život umí zvrtnout, jak se i schopný, pracovitý a poctivý člověk může dostat do velkých nesnází.

36 18.02.2018

Na knížku jsem narazila v nádražní knihovně, svým rozsahem se totiž skvěle hodí na cesty. Měla jsem trochu jinou představu, totiž, že větší část knihy bude zaujímat líčení Alžírské revoluce v 50. letech 20. století. Mnohem více než popisem revolučních dějů se však autor zabývá nitrem svých postav. Některé z nich trápí obavy o syny či jiné blízké příbuzné, kteří uprchli do hor k povstalcům. Jiné se zabývají problémy zdánlivě všednodenními, i když je znát, že úzkost, která do jejich životů probleskuje, má něco společného i s tím, co se ve společnosti dalo do pohybu.

Překvapilo mě, kam až se některé postavy ve svých úvahách dostávají. Často jde o filozofické rozmluvy s jinými, obvykle staršími a váženými lidmi, jež představují zastánce tradičních hodnot, anebo se hrdinové obracejí k Bohu, přírodě, sami k sobě. Místy jsem při čtení knihy prožívala podobné pocity jako u Exupéryho Citadely. Nevím, zda na to nemělo vliv i prostředí, v jakém se obě knihy odehrávají, ale dost možná, že aby člověk dospěl k podobným úvahám jako autoři obou knih prostřednictvím svých postav, musí se octnout na poušti nebo alespoň v krajině, která je jí podobná.

Každopádně z určité zasněnosti a místy až otupělosti (jak dokonale vylíčené alžírské vedro (!) - když k tomu připočtu vedro posledních dní u nás, udělalo se mi z vedra nakonec zle) následuje v některých kapitolách tvrdé probuzení. To tam, kde přijdou ke slovu zbraně, které se nevyhnou ani těm nejnevinnějším z nevinných...

35 30.07.2019

Kniha předčila moje očekávání. V těchto horkých letních dnech se moc dobře četlo o ledu, sněhu a teplotách hluboko pod -35°C :-). Stejně tak popisy přírody – světa rostlin a zvířat se mi moc líbily, protože evidentně vycházely z autorovy zkušenosti a dobré znalosti severské přírody.

Lidské příběhy a postavy pak působí hodně realisticky. Jistě, autor se příliš nezaobírá vývojem jednotlivých postav, tedy tím, proč asi jsou takové, jaké jsou, je to převážně "tady a teď". Jenže drtivou většinu lidí, s nimiž se denně setkáváme na ulici, také neznáme – a přesto si mnohokrát uděláme velmi rychle úsudek, kdo jaký asi je, stačí pohled, gesto... Typy lidí, které autor vykreslil, se najdou v každé době a v každé zemi.

Setkala jsem se během svého života s rozmazlenými a nafoukanými Natašami (a měla jsem co dělat, abych sem tam některé nedala pár facek, aby se probrala :-)) i mírnými, ale radostnými Galjami (kéž by těch druhých bylo víc). Nechyběl Saša (hned v několika vydáních), muž na první pohled dokonalý "borec", který ale při bližším zkoumání tak dokonalý není, naopak, je to muž, který nikdy nedospěje, sobec, který potřebuje, aby mu pořád někdo foukal na bolístku nebo mu říkal, jak je dokonalý, ale svému ženskému protějšku dává jen to, co sám uzná za vhodné a co ho hlavně nestojí moc úsilí, co jeho žena doopravdy chce, co jak prožívá, jaký má názor, ho nezajímá. A Máša - utrmácená životem, od něhož čekala něco jiného. Pak se ale přece jen rozhodne vše změnit, škoda jen, že už se o ní v posledním vyprávění nic nedozvíme. Pak je tu vzácný a obětavý Voloďa – ano, taky se mým životem nějaký mihl, bohužel jenom mihl :-).

Zajímavé je propojení příběhů, vyústění dvou prvních v tom posledním. Trochu mě rozčilovalo, že je v nich poměrně dost protivných postav, i když kdoví, kdyby je člověk lépe poznal, třeba by se s nimi dalo vyjít (ale s Natašou asi ani náhodou :-) ). Je ale fakt, že tím, že lidí, kteří jsou nám doopravdy sympatičtí a k nimž máme dlouhodobě vřelý vztah, za život zas tak moc nepoznáme, takže knížka je vlastně odrazem skutečnosti.

35 30.07.2019

Poté, co jsem od autora přečetla knihu Srážci úmluvy, měla jsem dost vysoká očekávání. Během čtení prvních stránek, na nichž se seznamujeme s Victorem (který mně byl v úvodu příběhu spíše nesympatický), jsem si říkala, že toto asi bude výrazně slabší. Rodinka vypadala jako dokonalá, až tedy na Victora. Rozčilovalo mě, že neustále listuju v rodokmenu a že jsou tam uvedena jen data narození jednotlivých členů rodiny, nikoli úmrtí. Jenže to všechno má svůj smysl. Postupně jsem se do knihy "zakousla" a nemohla přestat číst.

Nakonec musím říct, že se mi kniha moc líbila a i když znovu ji asi číst nebudu, že si ji budu dlouho pamatovat. Mimo jiné jsem přemýšlela, jak moc naše životy ovlivňuje lež, co by se možná nikdy nestalo, kdyby různé důležité, doslova určující informace nebyly vylhané. A bohužel lži se nevyhýbají ani ve skutečném životě nikomu, včetně nositelů různých ocenění. Záleží nakonec na tom, jak s tím vším naložíme. I nečekané a nepříjemné zjištění nám může otevřít dveře k něčemu krásnému. Mrzelo mě, že Victor žádnou z těchto příležitostí nevyužil... ale autora za to nekárám, protože tak, jak ten příběh skončil, mi připadal uvěřitelnější... bohužel... i proto nakonec dávám pět hvězd.

35 08.07.2019

Místy trochu moc postav (v každém příběhu jsou postavy jiné, pouze několik málo z nich - kapitána Klosse mezi ně nepočítám - se objevuje ve víc příbězích), takže jsem se občas musela vracet, abych si připomenula, kdo je kdo, ale jinak fajn. Ano, leckdo by řekl, že je to nereálné jako pohádka, ale i pohádky jsou potřeba :-). A hrdinové, kteří sice bojují na jedné straně barikády, ale snaží se nezabíjet zbytečně, byť by to ve válce bylo jakkoli ospravedlnitelné, jsou potřeba v každé době...

35 26.06.2019

Krásná kniha o nelehké době. Nevím, do jaké míry odráží skutečný příběh konkrétní rodiny, ale minimálně je skutečnými událostmi inspirována. Líbil se mi nejen příběh samotný a psychologické vykreslení postav, ale i to, že hlavní postavy se snaží všechny rány osudu překonat láskou a porozumění. To, možná paradoxně, vyzařuje z celé knihy. Kniha je obhajobou lidství a lidské důstojnosti, bez ohledu na to, jak moc jsme se provinili. Ač se nezříká trestu, který následuje, současně vede čtenáře k odpuštění.

35 07.06.2019

Laskavá a moudrá knížka povídek z Chodska, z nichž mnohé zachycují krásné chodské nářečí a starodávné venkovské zvyky. Knížka vypadá obyčejně, ale moc dobře se čte. Najdeme v ní lidový humor a takové to české furiantství, ale i obětavost, lásku a odvahu probíjet se životem, ať je jak chce těžký... Rozuzlení většiny povídek je dost překvapivé – někdy úsměvné, jindy předává čtenáři morální ponaučení. Knížka psaná sice pro děti, ale možná, že v dnešní době se bude spíše líbit dříve narozeným čtenářům :-).

35 31.05.2019

Z téhle knihy jsem poněkud rozpačitá, a to i přesto, že byla vydána přes 30 lety a je jasné, že možnosti chovu domácích zvířat byly tehdy jiné než dnes, ani ve městech nebyl veterinář na každém rohu, speciální krmení pro zvířata se těžko shánělo a usmrcovat nechtěná koťata či do lesa vyhodit psa bylo zcela legální.

Líbil se mi velký časový záběr, průřez celého autorčina života se zvířaty, který mapoval období od jejího raného dětství až po babičkovský věk. Knížka taky obsahuje některé zajímavé informace o různých druzích živočichů, včetně takových, kteří nepatří k častým domácím mazlíčkům.

Příliš mi nesedla forma. Kapitoly jsou dlouhé a všelijak propletené, u podobného žánru mám mnohem raději krátké kapitoly, z nichž každá je věnována konkrétnímu zvířeti či příhodě. Také jsem se nemohla zorientovat v autorčině rodině – někde sice uvedla, že ten a ten je její syn, ta a ta je teta, ale zejména u vnuků se často objevila jen jména, že jde o vnuka/vnučku, se člověk často dověděl až o několik stránek dále. Připadalo mi, jakoby autorka původně psala jen pro svoji rodinu či blízké přátele, pro které podobná vysvětlení nebyla potřeba. Ostatně v závěru sama přiznává, že vlastně ani neví, proč knížku napsala.

Ač osobně považuji pořízení zvířete za čin, který by měli mít na starosti dospělí a měli by jej předem řádně promyslet, někdy mi připadá, že autorka svá varování až přehání. Zejména když varuje před zachraňováním zvířat z ulice (mají choroby apod. – jenže přenosné choroby mnohem snáze chytneme od jiných lidí; souhlasím ovšem s tím, že by takové zvíře mělo být vyšetřeno veterinářem) a před přílišným upnutím se dětí na zvířata, z toho důvodu, že smrtí zvířete jsou děti obvykle velmi zdrcené. Jenže smrt je součástí života – a jak se naučit ji přijímat, když v dětském věku nemůžete mít a posléze oplakat morče, kanárka nebo kočku? Jak se později naučit vyrovnat s mnohem horšími ztrátami? A jak se naopak naučit vnímat konečnost života a radovat se z každé chvíle s někým milovaným, ať již jde o zvíře nebo o člověka? S tímto se opravdu nerodíme a může nás tomu naučit jen škola života...

Některé myšlenky autorky jsou však až nebezpečně prorocké. Zamýšlí se například nad životem hospodářských zvířat, která jsou určena jen pro produkci. Je to ještě život? A je ještě životem každodenní lidský koloběh vstávání do práce, vydělávání peněz, nákupů a konzumu? Co by asi autorka řekla současným poměrům, kdy toto všechno nabylo mnohem obludnějších rozměrů než před 30 lety?

Nedokážu říct, že je tato kniha krásná, taková mi totiž nepřipadá. Ale je poučná. Možná Vás místy vytočí, tak jako vytočila mě, ale vede k přemýšlení, a proto stojí za přečtení.

35 21.05.2019

Knížku jsem si obstarala kvůli letošní Čtenářské výzvě (kniha poprvé vydaná v roce 2019). Četla se dobře a rychle. Co oceňuji, je celý příběh autorky Moniky Benešové a upřímnost, s jakou jej vypráví, včetně různých nepříjemností a životních selhání. Líbila se mi i závěrečná kapitola - Osobní přání - dokládající, že autorka během své dlouhé a v mnohém strastiplné (ale zároveň krásné a inspirativní pouti) přece jen vyspěla z ufňukánka v mladou, dostatečně sebevědomou ženu. Ti, kdo by se o podobnou cestu chtěli pokusit, jistě ocení seznamy zastávek na cestě, kde bylo možné opatřit jídlo či jiné základní potřeby, osprchovat se apod. Stejně tak i seznam věcí, které se osvědčily - ten může posloužit i při cestě do jiných zapadlých končin.

Co mě zklamalo, je literární hodnota knížky. Chápu, že autorka není spisovatelka, jak v úvodu sama předesílá, ale vystudovala žurnalistiku a jako novinářka se několik let živila. Čekala bych tudíž, že text bude kvalitnější. Dost mě rozčilovaly spousty různých hovorových a expresivních výrazů. Pokud se vyskytnou v přímé řeči, případně v popisech momentálních myšlenkových pochodů autorky, je to příjemné oživení, ale ve vyprávění to vadí. Kniha pak působí, jako kdyby ji psal nějaký teenager, kterému je spisovný jazyk úplně fuk. Také několikeré opakování vět ve stylu "už nejsem ta rozmazlená holčička" není příliš přesvědčivé (totiž ve chvíli, kdy už nečím nebo někým nejste, o tom obvykle přestanete přemýšlet), byť jak už jsem uvedla výše, závěr mě přece jen přesvědčil, že Monika prošla velkou vnitřní změnou :-).

V knize toho najdete spoustu o lidech, městech, silnicích, cestách stopem, kempech, zkrátka o civilizaci, ale mnohem méně o divočině, až má člověk občas pocit, že Pacifická hřebenovka musí být docela zalidněná a v pohodě. Chápu, že setkání s lidmi, zvláště když byli ochotni pomoci, byla krásným zážitkem, ale relativně málo zážitků z divočiny (a nemusí jít přitom o setkání s pumou nebo jiným nebezpečným zvířetem - všude jsou rostliny, ptáci, hmyz, anebo aspoň skály různých barev...) celé putování dost zkresluje. Nemůžu dát víc než tři hvězdy, škoda.

Každopádně autorka má můj obdiv - teoreticky mohla trávit život léčbou svých neduhů pod dohledem lékařských kapacit, ale navzdory jejich doporučením se vydala na cestu, která ji nakonec zachránila, a ještě o té cestě napsala knížku (ať už je kvalita jakákoli, napsat knížku není legrace a stejně jako vydat se na obtížnou cestu chce i psaní a vydání knihy dostatek odvahy a pevné vůle). Jen mě trochu mrzí, že autorka po návratu neřekla lékařům, že právě její CESTA jí pomohla, a nikoli jejich léky. Vím z vlastní zkušenosti, že oni by si s tím sice nevěděli rady a nejspíš by si to ani nenapsali do dokumentace, ale dokud se lidé budou bát vydávat podobná svědectví, budou lékaři pacientům stále doporučovat takovou léčbu chronických nemocí, která je nejen neúčinná, ale často i zbytečně zatěžuje dosud zdravé orgány.

35 24.03.2019

Knížka se mi moc líbila. Samozřejmě těžko soudit, jak to bylo doopravdy, zda například přesvědčování Čukčů, aby posílali děti do škol a nechávali se ošetřit v nemocnici, probíhalo tak nenásilně, jak autor popisuje. A i kdyby to byla pravda, stejně se najde dost lidí, kteří budou tvrdit opak. O tom, že staré Čukče jejich dospělé děti uškrtily, aby je nemusely dále živit, jsem četla ve více knihách. A identita neidentita, nepřipadá mi to jako něco, co by se mělo dít ve 20. století, tím méně pak ve století 21. Samozřejmě, existuje vždy možnost nechat původní národnosti být, nepřibližovat se k nim, aby si zachovaly původní kulturu i se vším, co k tomu patří. Jenže Čukčové nebyli "netknutí" civilizací, již dávno prodávali bílým osadníkům cenné kožešiny a dostávali za ně zaplacenu směšnou cenu. Nemyslím si tudíž, že by mezi ně negativní jevy jako alkoholismus přinesli teprve šiřitelé socialismu. Mimochodem, asi nejvíce propagandistická je na celé knize výše uvedená anotace. Jinak kniha popisuje jednak boj za zlepšení životních podmínek Čukčů, jednak jejich zvyky a obrovskou lásku rodičů a jejich dětí, malých školáků v internátní škole. Bohužel to je v ostrém kontrastu s pozdější brutální euthanasií starých rodičů.

35 24.02.2019

Tato knížka si na mě počkala až do dospělosti. Získala jsem ji v dobročinném bazaru, kde ji nikdo nechtěl – a co s ní jiného, než přečíst a posunout dál, třeba do nádražní knihovny? Líbila se mi moc, je v ní dobrodružství a napětí, morální otázky (šestnáctiletý hlavní hrdina Jaroslav i další mladí lidé, s nimiž se seznámil, přitom jednají často až překvapivě dospěle - alespoň na dnešní poměry), mezigenerační vztahy, líčení polského venkova někdy v 60. letech 20. století... a samozřejmě i rodící se láska dvou mladých lidí.

35 22.11.2018

Knížka se mi celkem líbila, i když nemůžu říct, že bych ji "zhltla na posezení". Jenže totéž u mě platí i pro ostatní svérázné cestopisy Zdeňka Šmída. Zdaleka mě "netáhnou" tak, jako většinu čtenářů - a vlastně vůbec nevím, proč to tak je. Trochu mám pocit, že to může být kvůli hlavním postavám, které se mi pokaždé popletou, nevím, koho spárovat s kým (přestože celkem jich bylo v této knize 6 včetně autora-vypravěče a myslím, že v ostatních knihách je to podobně), a tak na mě pak knížka působí chaoticky. Každopádně, z výše uvedených důvodů jsem zatím přečetla z celé řádky těchto knih jen dvě další – "Za písní severu" a "Expedice k Čechožroutům" a nebýt toho, že se mi "Tanec lovců lebek" zrovna hodil do čtenářské výzvy (poslední kniha již nežijícího autora), asi bych se k ní vůbec nedostala. To by ale přece jen byla škoda, protože vedle specifického humoru (ne moc často, ale občas přece jsem při čtení vyprskla smíchy) mi připadají cenná i fakta o uvedených zemích, cestováním po nich, jídlem a pitím počínaje, přes zákony (většinou velmi přísné), společenské zvyklosti a ochranu přírody až po informace o domorodých národech, historii apod. Samozřejmě, od doby vydání knihy uplynulo již 7 let, od doby popsané cesty asi ještě o něco málo více, takže ledacos se mohlo mezitím změnit, ale i tak si myslím, že někomu, kdo se do těchto končin chystá, může knížka aspoň trochu napovědět. A že kniha není napsána s lehkostí, jako knihy předchozí? Mám tak trochu pocit, že autor snad už v době psaní pociťoval tušení blízkého konce... na posledních stránkách najdeme úvahy o tom, že s přáteli sice neviděli z navštívených zemí vše, co vidět chtěli, ale že se tam již nevrátí. Samozřejmě, že člověk tak může uvažovat už kvůli vyššímu věku. V době, kdy vyšla tato knížka, bylo Z. Šmídovi 74 let, tedy ne úplně ideální věk na cesty do náročných tropických podmínek. Ovšem věk přece jen asi na mysli neměl, když zemřel při potápění na Seychelách, tedy při aktivitě, na niž by si většina lidí jeho věku netroufla. Každopádně, i mně je líto, že žádná nová knížka Z. Šmída už nevyjde. Ač, jak už jsem řekla, tyto specifické cestopisy nebyly pro mě úplně to pravé, opak můžu říct o jeho knižních putováních po řekách (vydána tři - Mže/Berounka, Otava a Lužnice), která schraňuji jako poklad nejcennější.

35 17.11.2018

Dost překvapivá kniha, a to hned z několika důvodů. Kriminální zápletka je na první pohled jednoduchá, děj zezačátku až nudný, ale rozuzlení je poměrně nečekané (i když už asi od poloviny knihy je lze vytušit, ale pořád jsem se zdráhala uvěřit). Kniha potvrzuje známé úsloví "cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly". Zde jde o velké ideály, směřující k nastolení nového světového řádu - a velké peníze požadované skupinou únosců jako výkupné, s odůvodněním, že tyto peníze budou použity pro zlepšení života lidí v chudých oblastech světa. I když i postavy, které s únosci bojují, případně jsou v roli obětí, se zamýšlejí nad tím, do jaké míry je tato myšlenka správná, vždyť šlo o peníze velmi bohaté rodiny, pro niž nebyl problém dát výkupné dohromady a která jich zřejmě nenabyla vlastní poctivou prací, vyznění knihy je jednoznačné - světového míru a odstranění chudoby nelze dosáhnout teroristickými akcemi či násilím obecně. O to víc mě překvapuje, že kniha u nás před rokem 1989 mohla vůbec vyjít. Další věc, která stojí za zamyšlení - dopadlo to jinak, než si skupina idealistů vysnila. To, co se zde ukazuje v malém měřítku a pouze v románu, ve skutečnosti a ve velkém měřítku platí o to víc - revoluce obvykle dopadají jinak, než si jejich iniciátoři vysní...

35 28.10.2018

Napínavé od začátku až do konce! Krásné popisy divoké dálněvýchodní přírody, čtení jsem si užila. Jediné, co mi trochu vadilo, byly sny členů geologické expedice, jak na místech lesů vyrostou města a továrny. Naštěstí nezabíraly velkou část knížky. A chápu, že po mnoha týdnech v divočině člověk může toužit po civilizaci, zvláště když ani pořádně neví, co to obnáší, jak všemi opěvovaný pokrok přírodu snadno a rychle zdevastuje. Bohužel lidstvo se stále nepoučilo, byť taková místa, jaká se v knize popisují, dnes už na Zemi nejspíš nikde nejsou.

35 13.10.2018