aenigma komentáře u knih

(SPOILER) Knihu jsem vzala do ruky na základě internetové diskuze a reaguji kvůli extrémně kritickému a hostilnímu autorovu kontrakomentáři na komentář ReineOrtie, s níž souhlasím. Možná by bylo fajn, kdyby se autor obhájil tím, že tohle s ním udělaly životní zkušenosti a jedinou submisivní ženou v jeho životě byla jeho matka.
Asi chápu, že „volání krve“ je pro některé jedince extrémně silné, ale kdyby autor hned na začátku tolik neakcentoval, že si přál syna a tím, že ho měl hned „na první pokus“ se „mu splnil sen“ a jeho rodina byla tedy „kompletní“, tak bych to asi četla jinýma očima. Ale také by kniha možná nevznikla, protože by jeho boj nebyl tak intenzivní a vzhledem k vštípenému misogynismu by možná nebyl žádný, protože dceru si prostě nepřál – a více dětí by po ženě žádal jen pokud by se holka narodila první (a možná by zplodil dcer několik, dokud by se ten kluk prostě nepodařil). Máme souseda, který to má úplně stejně, akorát jeho manželka to měla opačně – ona chtěla dvě děti, on jen jedno a dvě pouze v případě, že první nebude kluk, pak by byl utrum. Nevím, jestli to té manželce přát, protože tím bude jejich dcera trpět, jelikož syn bude protežován.
Nefandím ani jedné straně, ale cílem této knihy je očernit protistranu a vykreslit se jako Rodiče. Hodně silná slova pro mě byla o „laktační psychóze“, protože matka měla o dítě strach – jako laik bych se této frázi vyhnula. Také je známo, že řada matek si vytvoří vztah k dítěti až po porodu.
Pan tchán byl podpantoflák, ale nikoli jako typický jižan, ale jako muž odkudkoli (můj otec je také podpantoflák a jeho otec byl též). A že tchyně nechala tchána odpojit je zcela v pořádku. Panu Jadlovskému doporučuji navštívit OCHRIP (v ČR jich máme celou řadu) a zamyslet se nad tím, zda by něco takového pro své blízké nebo dokonce pro sebe chtěl. Sama jsem s manželem mockrát mluvila o tom, že tak skončit nechci, takže je možné, že si to tchán také nepřál – ono u apalického syndromu není o co stát a trpí tím nejvíce ti blízcí.
Předpoklad rovnosti pohlaví při vlastním přiznání fyziologicky daných rozdílů a opakování termínu patriarchát je směšný. Ony to naznačují i autorovy úvahy o emigraci do Íránu, protože šaría je přece skvělá věc. Jistě, feministky to přehánějí, sama jsem spíše antifeministka, ale na rozdíl od pana doktora jsem za jím deklarovanou rovnost v rámci genderových rozdílů.
Čeština nikde moc dveře neotvírá, to už spíš ta španělština (kterou synkovi zřejmě odpíral) a ne každého baví jazyky a diplomatické služby. Autor se sice snaží vykreslit Arménii jako ráj na zemi (absence „toxického feminismu“ × negativní zkušenost s mocnou konzulkou), ale jeho zkušenosti, které sděluje (ale nejspíše si nepřipouští) ukazují na korupci, která se fatálně obrátila proti němu, takže o syna přišel.
Linka mysogynismu se táhne celou knihou a ilustruje ji mj. označení pomocnice imáma jako zvědavé ženské slídící po informacích – jenže co asi dělá taková sekretářka jiného, než že zjišťuje, copak návštěvník chce, aby to mohla přetlumočit řediteli, který není zvědavý na kdekoho z ulice.
Důraz na to, že není pomstychtivý také vypadá falešně ve stínu toho, že matce nesvěří syna kvůli sobotní výuce, aby ho sám pak z jiné sobotní výuky omluvil a vyrazil na výlet někam, kde ho matka nenajde. Nehledě na to, že kniha je plná očerňování všech, kdo nekonali v souladu s vůlí autora, v čele s matkou dítěte. Vážně chce otec, aby jeho syn četl něco tak nenávistného a vštípil si nabubřelé ego a nenávist ke všem, kdo mu nejdou na ruku?
Ediční poznámka samozřejmě podporuje celé dílo. Já jsem vyrůstala s oběma rodiči, takže jsem velmi dobře obeznámena s jejich četnými charakterovými vadami. Kdyby jeden z nich v mém životě nebyl z jakéhokoli důvodu přítomen, jistě bych si jej idealizovala, a to zvláště ve chvílích, kdy by mě vychovávající rodič svou výchovou iritoval – ten druhý by mi přece dovolil všechno!
Kniha se celkově četla dobře má spád, ale autor je přehnaně kritický a sebelítostivý macho, proto 2*.

29.03.2024

Knihy, které si kupuji, si také půjčuji v knihovně (abych si je spolu s tím vším harampádím, co nosím v kabelce, neodrbala) a tuto jsem u dospěláků hledala marně, abych se pak dozvěděla, že ji mají zařazenou v DĚTSKÉM oddělení. To asi kvůli těm (fakt cool) ilustracím, protože rétorika je hrubšího zrna.
K titulu jako takovému jsem se odhodlávala několik měsíců, neboť jsem autora znala jen z online videí a přišel mi - jak to říct slušně - poněkud svérázný. Ale jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, protože ji koupím všem laikům (co se zdravotnictví týče) ve svém okolí. Oni si totiž lidé myslí, že se jich první pomoc netýká, že na to jsou tu profesionálové a že jim stačí vytočit 155, v horším případě 112 (neplatí pro specifické případy, kdy se vám ti hasiči hodí jako první víc). Omyl! Nějak nechci nechat svoje blízké, aby pak litovali, že se na nějaký bazální kurz vykašlali a také nějak nechci, aby ze mě byl apalik, kdyby oni měli příležitost mi pomoct včas a efektivně.
Kniha má na můj vkus pozvolnější rozjezd, ale pak nabere spád a určitě splňuje definici "první pomoc v kostce" už jen proto, že PP není jen KPR, příp. nalepení placek AED. A líbily se mi i rozhovory s dalšími odborníky, kteří čtení zpestřují svými zkušenostmi.

08.02.2024

Vztek jako životní motto, fajn.
Mnoho z uvedených problémů se jeví malicherně v kontextu válečných zločinů právě na ženách, kdy je femicida primárním cílem. Aktuální zprávy z Izraele jasně ukazují, že tamní ženy jsou ohrožovány na životě a brutálně mučeny teroristy – a kde jsou všechny feministky světa??! Západ se zabývá postavením (a posty) žen ve společnosti a řeší jejich kariéru. Jenže mají všechny ženy ambice šéfovat?? Mají zájem o vysokou pozici v politice, byznysu, státní správě nebo justici?? Znám řadu žen, pro které je životním cílem založit rodinu a být matkou, potažmo manželkou. A když se ženám nedaří počít nebo donosit dítě, je to pro ně daleko větší problém a životní prohra než kariérní postup. Kariérní linka se objevuje často, jenže to není výhradně o pohlaví, ale i o sympatiích a „fuckable“ ženy to mají v životě prostě snazší a často toho využívají – v mužském světě je ženská atraktivita mocná zbraň (viz Emily Pellegrini). Vzhledu se autorka nevěnuje, na to tady ostatně máme Ridinu Ahmedovou. Kruh bych uzavřela poznámkou, že mít dítě je volba a nikoli povinnost, proto není obhajitelné požadovat ještě více podpory od státu, než je již poskytována (stačí se podívat za hranice a člověk uvidí, jaká privilegia české matky mají, ony totiž zkrácené úvazky opravdu existují). Autorka na mě působí levicově i v otázce seniorů: chápu chudobu, ale člověk by měl na své stáří myslet včas a nedržet si byt 4+1 (v lepším případě s regulovaným nájmem, ideálně však v osobním vlastnictví) a zajistit i bezbariérovost svého příbytku, protože ztráta soběstačnosti je nevyhnutelná a ono udržovat velký byt/dům, když jej kvůli snížené mobilitě ani za celý den neprojdu, je nesmysl. Chtělo by to edukaci v tomto ohledu a neřešit stále jen ublíženost v důsledku problémů, které jsou preventabilní. I sociální dávky jsou zneužívané a nárok na ně mají primárně lidé, kteří do systému za celý život nepřispěli nic a nebyli si z jakéhokoli důvodu schopni nic naspořit. A že někdo vydělává málo a má těžkou práci? To je samozřejmé, každému není shůry dáno – stejně jako nejsme všechny sexy krasavice, tak nejsme všechny obdařené zářným intelektem, který by nám umožnil vykonávat zodpovědnější práci. Zaujala mě k tomuto poznámka o doktorském studiu – na stáž může vyjet stejně tak matka, jako otec: nevěřím tomu, že odloučení od potomka je snazší pro otce než pro matku (mnohdy jsou otcové víc prorodinní než matky). Jakási Julie Červená v Metru glorifikovala post manželky na úkor manžela popisem, že muž je vlastně neschopný ignorant, který si bez manželky neporadí. Jenže to je vůči mužům dost nefér. Boj proti stereotypům je dost nešťastný, pokud používá stejné zbraně, a sice útoky žen na muže, protože to je přesně důvod, proč se většina lidí (včetně žen) vůči feminismu vymezuje. Ženy nejsou lepší než muži nebo naopak.
Celá kniha se zaobírá tradičně dominantně maskulinním prostředím, zatímco ani zdaleka nekritizuje výrazně feminní obory typu zdravotnictví (sestry byly v ČR tradičně předně ženy, převaha lékařek přichází až v posledních letech, ovšem předlouhý několikanásobný rodičák tímto problém nedostatku lékařů prohlubuje). Neznám poměry ve školství, ale ve zdravotnictví se na rozdíl od autorky, která zmiňuje vysokoškolsky vzdělané sestry oproti sanitářům, orientuji velice dobře. Nejde ani tak o to, že sanitáři jsou muži, většina jich jsou beztak ženy, ale koho by bavilo provádět hygieny, že – i sestry s magisterským vzděláním suplují práci svých kolegyň sanitářek, protože ty toho přece mají hodně (cigárko každou hodinu), ačkoli sestry mají práce více A pokud se objeví muž jako sestra, tak je hýčkán a protežován. Některé ženy paradoxně odmítají hygienu od muže, ale muž ji od ženy neodmítne, protože tradičně pečují právě ženy. Stejně tak mohu zmínit i péči o vlastní rodinu (kterou když si pořídím, tak nějak musím počítat s tím, že mi vezme volný čas, který jsem byla zvyklá věnovat jen sobě, svým zájmům a ev. partnerovi). Stereotypizace starosti o domácnost z knihy jen čiší – autorka akcentuje muže jako gaučového povaleče, kterých je možná většina, ale velice tím křivdí mužům, kteří naopak doma zastanou více práce než ženy (a že jich není zanedbatelně málo!). Takže je vlastně otázka na co muže vlastně potřebujeme.
Zajímalo by mne, jak zjistím, kolik bere můj kolega, jenže netuším, jak to zjistit. Takto můžu snadno uvěřit tomu, že má vyšší plat, i když se jede podle tabulek a osobní ohodnocení je v zásadě fixní. A že by vedoucí pracovník měl mít plný úvazek je legitimní požadavek.
Ryze ženský exkurz: Občas se někde dočtu o specifickém pojetí reklamy – s modrou menstruační krví nemám na rozdíl od autorky problém, jako zdravotník jsem potkala řadu lidí, kterým pohled na rudou krev nedělá dobře a modrá tekutina je vizuálně rozhodně lepší než skutečná menstruační krev s cucky odloupané děložní tkáně. Stejně tak nečekám, že pleny budou inzerovány s močí i stolicí (na kterou jsou určeny).
Titul knihy je slibný a vábivý, ale člověk se nakonec dozví jen to, co trápí ambiciózní ženy. Mnoho žen je spokojených se svým statusem, jsou rády za křehké dámy a jsou vděčny, že Zákoník práce na ně myslí v ohledu zvedání a přenášení břemen, zatímco mužům nic neodpustí (takže 120kg žena je na tom lépe než 60kg muž). Ale proti výhodným zákonům nikdo nic nenamítá. Autorka by se měla příště striktně držet tématu a třeba zmínit i ženu jako sexuální objekt a oběť a neprolínat problémy, které trápí úplně stejně ženy jako muži (chudoba single seniorů se týká obojího pohlaví a existují i otcové samoživitelé nebo otcové na rodičovské dovolené, kdy asi nejvýraznějším příkladem je Dominik Landsman). Privilegovaní lidé tu byli vždy a stratifikace byla i mezi ženami.
Můj celkový dojem je žel zklamání, ale to je dáno velkým očekáváním. Argumentace je klasická selekce toho, co se autorce „hodí do krámu“. Lépe by odpovídal název PROČ JSEM TAK NA-ŠTVANÁ, neboť ačkoli je autorka přesvědčena, že mluví za ženy obecně, ztotožní se s ní jen někdo.

Původně jsem si šla půjčit autorovu jinou knihu, ale sáhla jsem po této. Čtení to je britalntní, Tuvia je excelentní rétor a překladatel odvedl skvělou práci (tedy až na výjimky, kdy je jasné, že to asi mohlo a mělo být formulováno jinak a už sám název by možná vyzněl lépe, pokud by byl "Chyťte TOHO Žida".
Přepokládám určitou nadsázku, jinak by bylo dost neuvěřitelné, jak to v Erecu i okolo chodí. Kniha je samozřejmě subjektivní, tak nečekejte faktografii. Za mě je to ale v pořádku, já jsem a vždy budu na straně vyvoleného národa. A kdo je na stejné vlně, ten se pobaví - kdo není, bude pohoršen a rozhořčen.

3 12.11.2023

Knihu jsem chtěla přečíst, proto jsem vytrvala i přes pomalý rozjezd. Místy je hůře uchopitelná a někdy jsem si nebyla jistá návazností děje.
Určitý vliv má překlad (překlepů je mi líto, ale bez toho se asi žádná kniha neobejde), který dost často nebyl český - už jméno hlavní hrdinky je v češtině ne příliš časté, ale ustálené "Lea" a skloňuje se podle vzoru "žena", stejně je to s hebrejskými slovy, např. chala - chala je prostě chala a netřeba ponechávat "challah". Moše byl Moše (až na výjimku, kde je o pár řádků níže ponechána původní německá verze Mosche), proto neskloňovaná, byť přechylovaná, Leah zní těžkopádně.
Jannek mě dost štval, i když se dalo čekat, že je za jeho chováním něco víc a tak konec, kdy si Lea konečně vybrala svou lásku (její prozření bylo také těžko uvěřitelné) člověk i opláče.
Nemám ráda "umění" o době šoa. Tohle se odehrávalo později, ale stejně mi rvalo srdce, že genocida vlastně pokraačovala.

1 25.07.2019