Otec na útěku

(SPOILER) Děkuji aenigmě za komentář. Čím více feministek sem napíše své recenze, tím více je vidět jejich zbabělost, bezcitnost a nedostatek empatie. Nejen, že se schovávají za internetové pseudonymy, ale navíc ukazují, jak pro stromy nevidí les - účelově odvádějí pozornost od hlavního tématu knihy - bezpráví a nevymahatelnosti zákonů při rozvodech. A také proto jsem nechal napsat ediční poznámku - aby bylo zřejmé, že feminismus v konečném důsledku škodí i ženám.

Volání krve v sobě máme skoro všichni, jen málokdo to přizná. Proč si lidé pořizují vlastní děti, když jsou jich plné děcáky? Protože chtějí vlastní krev. Srovnání s pisatelčiným sousedem nechápu, co tím chtěl básník říct? Napsal ten soused knihu, že bych si ji pro srovnání přečetl?

Laktační psychóza, eutanazie, podpantofláci, šaría v Íránu, žena v mešitě, moje matka - to všechno jsou jen směšné pokusy, jak zamlžit klíčová poselství knihy - nefunkční justici, soudce jako bezcharakterní podvodníky, ohýbání práva, novinářskou prostituci, nezájem společnosti o rodovou diskriminaci a feminismus jako nenávistnou ideologii. Nikdo na světě se nezalíbí všem a určitě se ve spoustě zmíněných témat budu s mnohými rozcházet, ale knihu jsem nepsal jako prezentaci vlastních názorů, nýbrž abych ukázal, jak nefunkční jsou české instituce a spolu s nimi i mezinárodní organismy, vytvořené pro ochranu práv.

Arménii nijak neidealizuji, a mohu souhlasit, že za synovým posledním únosem zřejmě byla korupce. Ovšem nemá to nic společného s patriarchátem, úplatky existují všude nehledě na společenský systém.

Misogynie je typický feministický blábol, když nejsou věcné argumenty k tématu. Vnímavému čtenáři jistě neušlo, jak dobře jsem vycházel s synovou učitelkou nebo se svou učitelkou cizích jazyků, jak dobře se mi spolupracovalo s ředitelkou synovy školy, realitní makléřkou nebo s ženami pronajímatelkami, takže to s tou misogynií nebude tak žhavé. A ona slavná "pomstychtivost" při víkendovém zájmu bývalky o syna nebyla žádná pomsta, ale odůvodněný strach z dalšího synova únosu, který ostatně proběhl jen o měsíc později. Dělat ze strachu o dítě pomstychtivost, to se vám, nevážená aenigmo, moc nepovedlo.

Závěrem bych čtenáře těchto stránek upozornil na jejich sektářskou povahu, protože zdaleka ne každý čtenář zde může popsat svůj dojem z knihy. Za dva roky se mi ozvaly desítky čtenářů a všechny jsem posílal na nejrůznější stránky, aby tam napsali pár vět recenze. Zatímco na stránkách distributorů to je normální, zde se to nikomu nepodařilo. Takže kdo si chce udělat o knize pestřejší obrázek, ať se podívá na stránky Knižního klubu, Kosmasu nebo Luxoru, na Slovensku třeba na Martinus.

29.03.2024

(SPOILER) Knihu jsem vzala do ruky na základě internetové diskuze a reaguji kvůli extrémně kritickému a hostilnímu autorovu kontrakomentáři na komentář ReineOrtie, s níž souhlasím. Možná by bylo fajn, kdyby se autor obhájil tím, že tohle s ním udělaly životní zkušenosti a jedinou submisivní ženou v jeho životě byla jeho matka.
Asi chápu, že „volání krve“ je pro některé jedince extrémně silné, ale kdyby autor hned na začátku tolik neakcentoval, že si přál syna a tím, že ho měl hned „na první pokus“ se „mu splnil sen“ a jeho rodina byla tedy „kompletní“, tak bych to asi četla jinýma očima. Ale také by kniha možná nevznikla, protože by jeho boj nebyl tak intenzivní a vzhledem k vštípenému misogynismu by možná nebyl žádný, protože dceru si prostě nepřál – a více dětí by po ženě žádal jen pokud by se holka narodila první (a možná by zplodil dcer několik, dokud by se ten kluk prostě nepodařil). Máme souseda, který to má úplně stejně, akorát jeho manželka to měla opačně – ona chtěla dvě děti, on jen jedno a dvě pouze v případě, že první nebude kluk, pak by byl utrum. Nevím, jestli to té manželce přát, protože tím bude jejich dcera trpět, jelikož syn bude protežován.
Nefandím ani jedné straně, ale cílem této knihy je očernit protistranu a vykreslit se jako Rodiče. Hodně silná slova pro mě byla o „laktační psychóze“, protože matka měla o dítě strach – jako laik bych se této frázi vyhnula. Také je známo, že řada matek si vytvoří vztah k dítěti až po porodu.
Pan tchán byl podpantoflák, ale nikoli jako typický jižan, ale jako muž odkudkoli (můj otec je také podpantoflák a jeho otec byl též). A že tchyně nechala tchána odpojit je zcela v pořádku. Panu Jadlovskému doporučuji navštívit OCHRIP (v ČR jich máme celou řadu) a zamyslet se nad tím, zda by něco takového pro své blízké nebo dokonce pro sebe chtěl. Sama jsem s manželem mockrát mluvila o tom, že tak skončit nechci, takže je možné, že si to tchán také nepřál – ono u apalického syndromu není o co stát a trpí tím nejvíce ti blízcí.
Předpoklad rovnosti pohlaví při vlastním přiznání fyziologicky daných rozdílů a opakování termínu patriarchát je směšný. Ony to naznačují i autorovy úvahy o emigraci do Íránu, protože šaría je přece skvělá věc. Jistě, feministky to přehánějí, sama jsem spíše antifeministka, ale na rozdíl od pana doktora jsem za jím deklarovanou rovnost v rámci genderových rozdílů.
Čeština nikde moc dveře neotvírá, to už spíš ta španělština (kterou synkovi zřejmě odpíral) a ne každého baví jazyky a diplomatické služby. Autor se sice snaží vykreslit Arménii jako ráj na zemi (absence „toxického feminismu“ × negativní zkušenost s mocnou konzulkou), ale jeho zkušenosti, které sděluje (ale nejspíše si nepřipouští) ukazují na korupci, která se fatálně obrátila proti němu, takže o syna přišel.
Linka mysogynismu se táhne celou knihou a ilustruje ji mj. označení pomocnice imáma jako zvědavé ženské slídící po informacích – jenže co asi dělá taková sekretářka jiného, než že zjišťuje, copak návštěvník chce, aby to mohla přetlumočit řediteli, který není zvědavý na kdekoho z ulice.
Důraz na to, že není pomstychtivý také vypadá falešně ve stínu toho, že matce nesvěří syna kvůli sobotní výuce, aby ho sám pak z jiné sobotní výuky omluvil a vyrazil na výlet někam, kde ho matka nenajde. Nehledě na to, že kniha je plná očerňování všech, kdo nekonali v souladu s vůlí autora, v čele s matkou dítěte. Vážně chce otec, aby jeho syn četl něco tak nenávistného a vštípil si nabubřelé ego a nenávist ke všem, kdo mu nejdou na ruku?
Ediční poznámka samozřejmě podporuje celé dílo. Já jsem vyrůstala s oběma rodiči, takže jsem velmi dobře obeznámena s jejich četnými charakterovými vadami. Kdyby jeden z nich v mém životě nebyl z jakéhokoli důvodu přítomen, jistě bych si jej idealizovala, a to zvláště ve chvílích, kdy by mě vychovávající rodič svou výchovou iritoval – ten druhý by mi přece dovolil všechno!
Kniha se celkově četla dobře má spád, ale autor je přehnaně kritický a sebelítostivý macho, proto 2*.

Děkuji ReineOrtie za komentář, beru ho jako pochvalu. Potrefená husa zakejhala. Tak strašně chtěla knihu odložit už na začátku, až ji dočetla do konce. Kdybych si někdy přečetl podobný komentář, o knihu bych měl rázem zájem, už jen proto, abych si udělal vlastní názor. Pobavilo mne také předhazování vlastní pravdy, asi jako feministka spíše oceňuje předhazování lží.

Kniha je napsaná pro všechny a většina čtenářských reakcí mi přichází od žen, použité obraty vystihují životní realitu současné Evropy.

Je celkem normální, že se rodiče v těhotenství těší na syna nebo dceru, bedlivému čtenáři by nemělo uniknout, že moje bývalka to měla přesně obráceně, ale u ní to jistě není misoandrie, sebestřednost, vzývání matriarchátu ani dehonestace mužů, tyto termíny mají feministky jen pro ideologické nepřátele.