Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428845/bmid_zuzanin-dech-mkh-428845.jpeg
5
3027
3027
Jsou tři. Zpočátku děti. Svět je v rovnováze. Později se všechno změní. Ona miluje jednoho z nich, ji milují oba dva. Zuzana Liebeskindová je dcera cukrovarníka. Nic jí nechybí, kráčí životem lehce, obklopena láskou. Vzduchem se vznášejí vlákna přepáleného cukru. Třicátá léta dvacátého století v malém městečku Holašovice jsou sladká. Teprve během německé okupace začne Zuzana dospívat. Bolestně vrůstá do dějin a dějiny se vpisují do ní. Protože má židovský původ, je její osud předem daný. Transport. Koncentrák. Zuzanini přátelé Hanuš a Jan zůstávají v Holašovicích. Jejich cesty se však rozcházejí. Po skončení války se Zuzana vrací z koncentračního tábora, ztráty jsou ale větší, než čekala. Dokáže po všem, co prožila, ještě milovat? A má vůbec na výběr?... celý text
Přidat komentář
Můj komentář se asi příliš nebude lišit od většiny... Jedná se o velice krásný příběh, který je napsaný opravdu svérázným způsobem, který vyzněl i z audioknihy. Zprvu nezvyk, ale po chvilce mi to ani nepřišlo zvláštní. Parádní závěr. Je fajn, že zůstal otevřený...
Příběh OK, ale styl jakým je napsán mi připadá hodně, ale hodně zvláštní. Nejvíce mi to připomíná takový neosobní souhrn faktů. Když jsem četl první kapitolu, tak jsem si myslel, že je to jen na úvod, že je tam zhuštěný život Zuzaniných rodičů do jejího narození a pak už to bude "normální", ale ono ne. Po nějaké době jsem si na to samozřejmě zvykl, ale vždy když jsem knížku odložil a pak začal opět číst, tak jsem si musel zvykat znova. Nakonec se to nečetlo úplně špatně, ale ten styl mi prostě nesedl.
Dějově bohatá, lehce svérazně psaná kniha. Zajímavý styl psaní, který mi vyhovoval, přečteno rychle, "na jedno nadechnutí". Člověk se v textu neztrácí. I když byly některé pasáže drsné, je třeba přihlédnout k časové linii. Realistická, pěkně napsaná kniha.
Knihu jsem si vybrala na základě čtenářské výzvy a vysokého hodnocení. Ale bohužel se k názoru většiny nemohu přidat. Zuzanin dech mi nesednul. Styl psaní (přítomný čas), skoky v čase, absence přímé řeči, neosobní vyprávění. K žádné z postav jsem si nedokázala vytvořit vztah. Jistě, bylo mi líto, co se dělo Zuzaně v koncentračním táboře, ale bylo mi líto všech, kdo si to museli protrpět. Konec je velmi zvláštní, podivný a neukončený. Máme sice svobodu si domyslet cokoli, ale minimálně zmínka o tom, zda Zuzana napsala Janovi a jak proběhlo vyšetřování Hanušovy smrti být mohla.
Úžasná kniha, děj vtáhne od první stránky. Trochu mě mrzí, jak to skončilo, ale válka a potažmo komunismus byl neúprosný. Doufala jsem, že autorka tomu dá pozitivnější tečku, ale bohužel nestalo se.
Asi poprvé nevím, co ke knize napsat. Snad jen to, že Zuzanin dech byl naprosto dechberoucí, mrazivý a zkrátka nezapomenutelný.
Zajímavá kniha, která není až tak zaměřena na koncentrační tábory, ale spíše je zaujata příběhem tří kamarádů, na kterých se doba podepíše jinak a každý z nich i jinak skončí. Je to smutné a je to jedinečné. Zuzana je židovka, Jan bojovník a Hanuš se veze jak populista.
Tak to byla jízda. Nemohla jsem se od knížky odtrhnout, udělala jsem si noční směnu a přečetla ji na jeden zátah.
Zpočátku jsem si nemohla zvyknout na strohý styl psaní, ale pak jsem mu přišla na chuť.
Tento příběh si budu hodně dlouho pamatovat. Nejspíš proto, že nesnáším násilí a NIKDY nepochopím, co vede člověka k ubližování jiným. Ke konci už jsem asi ani nedýchala a jen nevěřícně kroutila hlavou. Hodně silné.
Knížku doporučuji!
Děj prvotřídní, na knize a celkově autorčině stylu mě ale nejvíc zaujal krásný bohatý jazyk, paradoxně většinou použitý v krátkých, osekaných větách. Má první, ale určitě ne poslední kniha z pera Jakuby Katalpy a zároveň pro mě jeden z nejlepších objevů poslední doby.
Prodýchat se na poslední stránku…
Vydechnout… Ohromeně.
Příběh, který nezdechne.
Zuzanina dechu se nikdy nezbavíte.
Pro mě příběh tak niterný, že o něm ztěží dokážu psát. Neumím ho obalit do slov, neboť jazyk Jakuby Katalpy je vším… Sladký jako Liebeskindův cukr. Po nádherném nenávratném dětství a dospívání hlavní hrdinky drsnější než smirkový papír.
Vím, že se neodpoutám. Cítím ten příběh ve svých útrobách – jak se mnou plazí. Svírá mě a bodá. Při vzpomínkách na první polovinu knihy unáší do snového světa, ze kterého se mi chce nyní plakat.
Světlo a tma.
Láska a nenávist.
Dobro a zlo. Strašně moc zla.
Zuzana.
Jan.
Hanuš.
Překrásný pan Liebeskind.
Vůně lesa.
Neutichající sténání cukrovaru.
Sladkost.
Prach.
Tělo, co vydrželo. Duše?
I když se do Holašovic vrátím – a že ne jednou, nebude to stejné, protože už vím, jaký osud čeká chlapce se zlatými vlasy a dívku, která ho hledala na stránkách obrázkové knížky.
Nevyhnutelná nutnost popasovat se s utrpením hrdinů, které milujete, je krutá.
Jen s chabou útěchou knihu odkládám, abych se k ní mohla vrátit, i když tak úplně se už vrátit nelze – tam, kde ještě nevíte, co bude…
Pochybuji, že někdy zapomenu. Zuzany se nezbavím… Ani nechci.
Jakubě Katalpě se klaním a posílám upřímné a objímající „děkuji“.
Autorčin talent a práce se slovy mě fascinuje a Zuzanin dech se čte skvěle. Příběh není veselý, ale nutně potřebuji vědět, jak to s hlavní hrdinkou dopadne. Chci i nechci dočíst. Věčné dilema čtenářovo.
I přesto, že mám pocit, že knih s podobným námětem se v poslední době vyrojilo až až, četby Zuzanina dechu určitě opět nelituju. Téma holocaustu je sice už natolik „provařené“, že se může zdát, že už nemůže přinést nic nového, mě osobně něco jiného a zajímavého opět přineslo. Možná to bylo díky trochu odlišné formě zpracování, které autorka pojala velice minimalisticky a osobitě. V poslední době této formě psaní docela přicházím na chuť (podobně překvapivě v dobrém slova smyslu na mě působila třeba kniha od Michala Vaněčka Mlýn). Kniha působí dost stroze, neobsahuje žádné přímé řeči, věty jsou krátké bez zbytečných a zdlouhavých popisů, a přesto je zde vyjádřeno naprosto vše. Emoce i přes tu určitou strohost vůbec nechybí.
Tento příběh o milostném trojúhelníku na pozadí druhé světové války je vymyšlen velice hezky, neměla jsem problém se do jednotlivých postav a jejich prožitků vžít, vcelku žádná z hlavních postav mě nenechala chladnou, každou jsem si musela buď zamilovat, nebo nenávidět. Závěr je slušně vygradovaný a naprosto skvěle, i když drsně a překvapivě vypointovaný. Možná můžu říct, že Zuzanin dech mi na konci úplně vzal dech.
Co napsat o této knize? Slyšela jsem ji jako četbu na pokračování a byla naprosto pohlcená. Liebeskindova dcera, která měla kosti z cukru a přežila hrůzy Osvětimi. Toliko chtěné, očekávané a milované dítě. Ten příběh regulérně miluju. Katalpa mě dokázala dokonale vtáhnout do děje a já prožívala se Zuzanou její vzestupy i pády. Navíc celá koncepce příběhu je naprosto skvělá. Pohádkové dětství plné lásky v kontrastu s dospělostí, tyranií, zradou a krutostí, která hlavní hrdinku neopouští ani po konci války. Rozhodně jsem dostala něco úplně jiného než jsem čekala. Zuzanin dech zakončil můj triptych příběhů z druhé světové války.
Smekám před autorkou.
Tato kniha se mi líbí po všech směrech. Zajímavé, plastické postavy, děj, který čtenáři nedovolí román odložit, maximální dodržení historických reálií, pozoruhodný styl psaní, chyby a nesrovnalosti téměř nulové (stále ale musím přemýšlet o větě: "slzy nechává klouzat po spáncích" - kudy jí ty slzy proboha tečou?!).
Obzvláště jsem ale ráda za to, jak se autorka nebála více ponořit do života Židů za války a po válce. Nic tady není růžové a snadné (dostat zpátky majetek, mít práci, být přijat společností). Tohle mi u Hany od A. Mornštajnové docela chybělo.
Doporučuji!
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) zneužívání milostné příběhy romantika domácí násilí ženy v 2. světové válce perzekuce holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 2020 |  Zuzanin dech |
| 2017 |  Doupě |
| 2014 | Němci |
| 2006 | Je hlína k snědku? |
| 2008 | Hořké moře |
Zajímavý příběh napsaný zvláštním způsobem. Dalo by se říct zpravodajsky. Krátké stručné věty. Přesto je napsaný citlivě a uvěřitelně. A konec... Mám pocit, že pro Zuzanu byl dobrý. Doporučuji.