Zmizet
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/113521/bmid_zmizet-4z5-113521.jpg
4
1525
330
Tři novely současné české autorky, držitelky ceny Jiřího Ortena za rok 2007. Ve třech příbězích popisuje autorka mezní rodinné situace, které dají rodinám nový směr. V první novele je to chvíle, kdy vypravěč, malý chlapec celoživotně soupeří se svým starším bratrem o přízeň rodičů. V klukovské potyčce utíká před svými pronásledovateli a vběhne pod auto. Kvůli těžkému úrazu přichází o nohu a tím získává větší pozornost rodičů. Naopak starší bratr se náhle ztrácí. Zpočátku se zdá, že možná utekl z domova, právě kvůli současné rodičovské nepřízni, po čase je však jasné, že jde o něco mnohem vážnějšího. I druhý a třetí příběh reflektuje niterné rodinné vztahy a sourozenecká pouta, která ani tady nejsou příliš silná.... celý text
Přidat komentář
Nevím, čím to je, ale knížky od P. Soukupové mě pořád nutí, abych četla a četla. I když je tato kniha smutná a plná bolesti, čeština je nečeskou, přesto jí tak nějak lidsky rozumím a chápu postoje a pocity zúčastněných. Líbila se mi víc než K moři a Pod sněhem.
Tři rozsáhlé povídky s názvy Zmizel, Na krátko a Věneček. Hluboká psychologická sonda do nitra všech postav. Syrová výpověď dvou dětí (Zmizel a Na krátko) a jedné ženy, která se myšlenkami vrací do dětství (Věneček). Ve všech příbězích jde o pochroumané nitro, odcizení, žárlivost, vztek, poznamenání, smutek, nenávist, které si s sebou aktéři nesou celý život. Ve všech povídkách se prolínají myšlenky a přemítání jednotlivých postav, problém vidíme z různých úhlů, ale nedočkáme se ani zlepšené komunikace, ani šťastného závěru.
Smutné, drsné, syrové, bez příkras a bez obalu.
Moje první Soukupová a rozhodně ne poslední. První dvě povídky byly tak chytlavé, že jsem je přečetla skoro na jeden zátah, poslední povídku jsem četla spíš na sílu, ztrácela jsem se v těch nepopsaných / naznačených vztazích. Příběhy jsou dramatické a přitom tak reálné.
Pro mne rozhodně zábavnější čtení než 'Pod sněhem'. Tři povídky, mnoho osudů a osobních příběhů, tentokrát jsou příběhy ukončené. I tak mi forma úplně nevyhovuje, občas se v ní ztrácím. Náměty zajímavé...
Výrazné zklamání. Čtení pro ženy, které mne bezezbytku dost nudilo. První povídku jsem měl vůbec problém dočíst, ta sama o sobě neobstála, druhá už byla zajímavější, třetí rozhodně nejlepší, každopádně jsem celou dobu čekal, že se ony tři povídky na konci postmoderně protnou a kniha vytvoří nějaký rámec, autorka ale nic takového nenabídla, navíc ani nebyla schopna dodržet předem zvolený rastr dětského vypravěče, hodně mne rušilo, jak se vypravěči střídali a jak malý chlapec popisoval něco, čeho nebyl svědkem a co prožívali a cítili bez jeho přítomnosti jeho rodiče. Leitmotiv zmizení byl zajímavý a vlastně bylo dobré to nedořečené a nevyřčené, na konci třetí povídky a celé knihy jsem ovšem několikrát kontroloval knihu, jestli je můj výtisk v pořádku a nechybí v něm několik posledních stran. Autorka je celkem očividně zaujatá proti mužským hrdinům, všichni bezezbytku jsou looseři, většinou mají i problémy s alkoholem a také se svou manželskou a otcovskou rolí, všechny ženské postavy zase kouří a nezvládají svou roli mateřskou. To, že v druhé povídce všechny sledují jako z udělání nekonečný novácký seriálový škvár Ulice a vytváří tak autorce - scénáristce téhož promo, je trochu velká malá domů, ale co už... Každopádně Magnesia Litera pro mne po přečtení této povídkové knihy definitivně ztratila kredit (v kontextu s tím, jak se letos zachovali porotci, když z nominací vyřadili jednoznačně nejlepší knihu tohoto roku Děštová hůl s poukazem na to, že Jiří Hájíček už je příliš známý a dělat touto cenou reklamu nepotřebuje...uff).
Bohužel mne minimálně toto "dílo" neoslovilo, naopak mne utvrdilo v přesvědčení, že se mám české literární scéně raději vyhýbat.
Díky téhle skupině jsem objevila Petru Soukupovou, konkrétně Pod sněhem, po značném odstupu jsem se dostala k její další knize Zmizet. A superlativy opět nešetřím. Tři příběhy, každý úplně jiný, každý pojímající téma zmizení jinak, a jak je pro Soukupovou příznačné, psané neuvěřitelně přesvědčivě, lehce drásavě,s nejniternějšími problémy mezilidských vztahů popsanými tak přesvědčivě, až se z toho čtenáři svírá srdce.
První setkání s touto autorkou a neskutečně mi sedla. Styl psaní, vykreslení postav, sourozenecké "bitky" a celkově děj povídek, ač povídky normálně nevyhledávám a nemusím, vše hodnotím plným počtem hvězdiček.
Knihy od P. Soukupove ctu jednim dechem. Vyborne popsane myslenky desetileteho ditete, podezrivam autorku, ze si chodi tajne cist cizi deniky. Ale vrta mi hlavou, jak sakra muze nekdo jen tak zmizet? :-)
Po nedávném zážitku s „K moři“ jsem byl hodně zvědavý a měl jsem i velká očekávání, ale zklamán jsem v žádném případě nebyl.
Líbilo se mi, jak Petra Soukupová dokáže popisem běžných denních situací plasticky vykreslit dětské i dospělé postavy, takže je má čtenář ve své hlavě jako živé.
Líbilo se mi, jak dokáže navodit atmosféru nejistoty jednou větou, když na konci odstavce ten předchozí text okomentuje z pozice všeznalého vypravěče - myslím nějakou větu ve smyslu: „Ještě neví, jak bude ráda, že mamince dnes nelhala.“. Je to sice takový trik, ale funguje to. Stejně tak funguje epizodní vstupování jiných vypravěčů (nebo obecně více pohledů na stejnou událost). To jednak pomáhá vyprávění, ale hlavně to ukazuje, jak nespolehlivé má člověk vzpomínky a jak si často nepřesně interpretuje situace, které se mu odehrávají přímo před nosem.
Líbilo se mi, že novely tématizují běžné věci, které jsou kolem nás, i když děláme, že neexistují. Třeba že se sourozenci dost často opravdu nenávidí. Nebo že rodiče upřednostňují jedno dítě před druhým. Nebo že rozhodnutí, u kterých se tváříme, že je děláme pro dobro druhých, jsou učiněna ze sobeckých příčin, z lenosti... Proto jsou ty postavy tak uvěřitelné.
Už méně se mi líbilo, že postavy mužů si byly dost podobné - pravidelný návštěvník hospod jen pár krůčků od reálného problému s alkoholem; fanoušek sportu, který nemá citlivost ke svému okolí a vše by nejraději řešil tvrdě... To se mi zdálo být trochu klišé. Ale možná to tak beru, protože jsem ta potrefená husa, když chlastám jak Zeman a nenechám si utéct žádný zápas Sparty. ;-)
Ale jinak líbilo. Líbilo a moc.
Jo, ještě jedna věc: V poslední novele „Věneček“ mně přišlo hodně zvláštní (a takové nepřirozené), že se ani jedna ze sester nepozastavila nad tím, že čtou cizí dopisy. Dost času jsme se tam věnovali pocitům Hely i Hanky, ale ani náznak úvahy nad tím, že by mohly respektovat soukromí svých nejbližších. Třeba z úcty k nim, a nebo z obyčejné slušnosti. Ale možná, že je jejich přístup normální a jen já mám nějakou podivnou představu o tom, jak by měl člověk přistupovat k neveřejným věcem jiných lidí...
Petra Soukupová je velmi empatická autorka, která se umí lehce vžít do charakterů různých postav majících protikladné zájmy. Ústředním tématem tří povídek jsou rodinné vztahy a rivalita mezi sourozenci. V určitých pasážích se mi vybavily vlastní zážitky z dětských let - pokoj nuceně sdílený se sestrou, který by často pro nás obě nebyl dostatečně velký, ani kdyby se zázračně nafouknul do velikosti celého světa :) U každého příběhu máme pocit, že je to celé nějak špatně, ale zároveň chápeme všechny zúčastněné strany a to, proč jednají, jak jednají.
Takovy prumer, prvni povidka se mi libila, pak uz to bylo slabsi. Neurazi, nenadchne.
Soukupová oplývá talentem vyjádřit cokoliv jednoduše a přitom výstižně a to je mnohem těžší, než psát složité rádoby moudré kecy.
Ve svých knihách přechází z nepřímé řeči do přímé, žádné úvozovky, a přece je to dokonale srozumitelné.
Líbilo.
Tři povídky. Každá je trochu jiná a přesto mají mnohé společné. Velmi nepříznivý vliv osudu. Tuhne z toho až krev v žilách. Člověka to nutí zamyslet se, jak kruté dokáže být dětství a sourozenecká "láska". Hold ne vždy musí kniha končit happyendem. Povedené dílo!
Soukupovou má čím dál raději, její knihy mě vždy úplně odrovnají svou nenápadnou syrovostí. Nejvíc mě zaujala první povídka, z té je mi úzko ještě teď, víc než měsíc po přečtení.
Vynikající,asi se budu opakovat, ale mě se příběhy obyčejných lidí líbí čím dál víc a P.Soukupová je navíc dokáže zajímavě podat.
Štítky knihy
česká literatura rozvod sourozenci rodinné vztahy osamělost dětský hrdina rodinná tajemství Magnesia Litera zmizení dětí despotický rodič
Část díla
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
co k téhle knize říct? Není to vůbec můj žánr a přečetla jsem si ji kvůli čtenářské výzvě, ale musím říct, že jsem ji hltala celou dobu! Všechny tři příběhy byly reálné, velice smutné, ale stály za to!