Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
1961
1961
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Bože...Právě jsem dočetla...
Narodila jsem se koncem padesátých let jen pár kilometrů od Životic, v nedalekých Žermanicích. A až dodnes jsem o tom, co se tehdy skutečně stalo, vlastně nevěděla vůbec nic. Jen to, že se tragédie odehrála právě v tomto regionu, evidentně způsobilo, že se o ní doslova nechtělo nic vědět...
Paní Lednické znovu po zásluze nejen tleskám, ale hluboce se před ní skláním. Poprvé to bylo za Šikmý kostel, díky kterému náhle český národ zjistil, že existovalo a existuje Těšínsko. Nyní za to, že snad český národ zjistí, že nevýslovně a opakovaně trpěli i lidé, žijící na okraji naší země, nejvíce vzdálení od jejího centra, s nimiž doboví politici vždycky hráli své strategické hry...
Paní Lednická, děkuji a těším se na další vaše knihy.
Zpracování knihy je úplně jiné než předchozí autorčiny knihy, ale zároveň poutavé.
Po přečtení mi však vrtá hlavou jedna věc. Vyrůstala jsem na Ostravsku, chodila jsem do slezských škol, a nedokážu pochopit, proč jsem o této tragédii neslyšela ani na základce, ani na gymnáziu... Takovéto události by se neměly zapomínat. Děkuji autorce za jejich připomenutí.
Čekala jsem od toho víc, námět je hodně zajímavý, ale styl vyprávění mi nevyhovoval, ocenila bych zpracování do románu. Přesto mě kniha velmi zaujala, je to část dějin o které nic nevíme.
Neměla jsem vůbec ponětí, že se taková pohroma a strašná tragédie udála,paní Karin Lednická fakt umí, s jakým citem tuto knihu napsala a velké díky, že tuto událost otevřela a znovu připomenula a napsala o ní tuto nádhernou knihu,ještě dlouhou budu nad tímto příběhem přemýšlet, je to hrozné, smutné, nepochopitelné. Za mě by to měla být povinná četba,já se k ní určitě ještě vrátím a jsem ráda, že ji mám ve své knihovně ostatně jako její předešlé knížky,, Šikmý kostel ".
Netradičně pojatá kniha o životické tragédii v r.1944. Nesmyslná akce partyzánů Kaminskeho skupiny, kdy ve zbytečné přestřelce zastřelili tři bezvýznamné členy gestapa a jednoho hostinského rozpoutala odvetu, která zapříčinila smrt mnoha nevinných mužů a žen nejen ze Životic, ale i z vesnic blízkého okolí. O této brutální akci gestapa jsem nikdy neslyšel a velký dík spisovatelce, že jí připomněla, neboť by neměla být zapomenuta vzpomínka na tyto události. Smutné je to, že nebýt této hloupé a naprosto zbytečné akce, tak by pravděpodobně většina z těchto lidí dožila v poklidu konce války, což ovšem nikterak nesnižuje vinu a brutalitu členu gestapa a jejich pomocníků. Za mě naprosto precizní a skvělá kniha z pera paní Lednické.
Ono takovych nezminenych treagedii je urcite vic nez Lidice, Lezaky. i nase město tu svoji má. Nehodlám se v knize nijak pitvat, to co p. Lednická předvedla je opravdu úctyhodná práce. V kontextu ael všech historických údálosti 2. sv války mně to nějak.. napíšu neohromilo jakože, wowo to není možné! Není to správné vyjádření. Já jen že toho je tolik a jedna větší hrůza než druhá. Vyjadřuju se v tomto jak blbeček asi. Ale tohle si prostě vzájemně dělali a dělají lidi. Tohle? Úplně za NIC a ještě jednou velké NIC, protože se jeden blbeček rozhodnul, tady zemřelo tolik lidí. Hnus prostě. Ale to nemění nic na tom, že je to skvěle zpracováno. A ještě poslední věc. Proč to srovnáváte se Šikmým kostelem?
Knihu jsem vzala do ruky spíš ze zvědavosti. A dočetla na jeden zátah. Bavil mě formát i styl, je zde spousta fotomateriálu, takže postavy rázem dramaticky ožívají, máte k nim bližší vztah než pouze k jménům.
Je to velmi autentické, ošklivé, potvrzující, že člověk člověku vlkem...
Moc jsem na knížku čekala, po Šikmém kostelu a druhém díle trochu zklamání, ale jde o zcela jinak psanou věc, takže nejde porovnávat. Vůbec jsem o této tragédii nevěděla, takže kniha splnila účel.
Informace o Životicích mě překvapily. Vůbec jsem o této tragédii nevěděla. Styl psaní knížky mi vyhovoval, dobře se mi četla. Moc ji doporučuji.
Příběh tragédie v Životicích je psán jiným stylem než Šikmý kostel. Vyprávění jakoby v novinářském stylu, poměrně strohý popis tragických událostí. Prvních pár stránek jsem si na to zvykala a pak jsem se ponořila do knížky a nemohla jí odložit.
Je s podivem, že se o této události poměrně málo ví a mluví, narozdíl od Lidic a Ležáků. Napadá mě, kolik podobných vesnic a příběhů se za války stalo.
Doporučuji přečíst všem.
Očekávala jsem trochu více po Šikmém kostelu. Možná by bylo lepší kdyby tragický osud vesnice Životice byl vyprávěn jako příběh. Každopádně jsem dosud neměla vůbec ponětí, že se tahle pohroma udála a myslím, že by se měla dostat více do našeho povědomí, aby se už nikdy neopakovala.
... těšila jsem se na ni. Po dvou dílech Šikméno kostela jsem očekávala ještě víc. Trochu mi vadilo množství jmen v knize uváděných. Ztrácela jsem se v nich. Věta "Do vesnice můžete, ale ven už ne" mi připomněla Lidice. A věta "Za jednoho mrtvého Němce zemře 10 místních občanů" mi zase připomněla Habermannův mlýn
Nemám slov. Nemám. Ještě teď to všechno vydýchávám. Se školou jsme do Životic jezdili - do památníku, ale vnímali to mlhavě, prostě jako děti. Teď už vím a je mi z toho úzko, i když jsem to neprožila. Děkuji.
Velmi oceňuji autorčin "strohý" styl. Nic jiného se k takovému tématu nehodí víc. A určitě se půjdu blíž podívat na její další tvorbu.
Velké díky Karin Lednické za to, jakým způsobem nám přibližuje a zprostředkovává naši vlastní historii. Díky!
Líbil se mi citlivý přístup spisovatelky k tak tragické době, navíc dala prostor čtenářům aby se s tématem pro občany v této lokalitě velice kruté doby, blíže seznámili i pomocí dokumentů.
Musim se priznat, ze jsem o teto tragedii vubec nic nevedela, a velmi ocenuji to, ze diky pani Lednicke se o ni dovi spousta ctenaru. Kniha je skvele napsana, stridaji se historicka fakta s beletrii, a me tento styl hodne sedl, a skvele je to, ze kniha obsahuje i spoustu dokumentu a fotografii. Autorka si urcite dala se zpracovanim knihy spoustu prace, za coz klobouk dolu a palec nahoru.
Je dobre, ze se takoveto po(zapomenute) tragedie pripominaji.
Od útlého věku základní školy nám bylo vyprávěno o osudu Lidic, na okraj přidány Ležáky. O tom, že podobně šílené osudové rány stihly i jiná místa, jsem neměla tušení. To, že se o nich nemluví, nesnižuje však význam celé tragédie. Naopak, celá ta hrůza mi přijde ještě víc bolestnější. Jakoby dvojí metr - něco za zmínku stojí, něco ne. (Uuuuh, nechci toto pitvat, s dvojím měřením se teď potkávám tak nějak pravidelně, každý den něco…)
Životní příběhy tamějších pozůstalých tak zůstaly poznamenány navždy.
Líbí se mi autorčino pojetí knihy. Den po dni, na střídačku s dokumenty a novinářskými vsuvkami.
Z autorky cítím nejen silný citlivý vztah ke kraji, ale i její hlubokou pokoru.
Nezbývá než ji za tuto útlou knihu plnou fotografií poděkovat. A že mám, ač bez patřičných kořenů, slzy v očích.
Karin Lednická se stává pojmem. Vytahuje vám z podvědomí děje, o kterých jsme ani netušili, že tam jsou.
Ale co mě dost leká: Jednou nějaká Jiná Karin zpracuje pověsti o válce na Ukrajině. O národnostních třenicích, které předcházely. O lidských štítech. Taky to asi nebude veselé čtení.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Těžko popsat. Karin Lednická je výjimečná autorka a touto knihou to opět dokázala. Šikmý kostel mi někdy přišel až příliš natahovaný, ale tady, tady to bylo perfektní. Líbila se mi kombinace beletrie a literatury faktu. Ano, bylo tam hodně jmen a postav, v těch jsem se občas ztrácela, ale vzhledem k tomu, co se stalo je dobře, že se o těchto lidech mluví. Moc jsem ocenila fotografickou přílohu. Je to silné svědectví o nacistickém masakru v Životicích, co tomu předcházelo a jaké následky to mělo. Měla jsem husinu a často slzy v očích a nepochopení, jak se něco takového mohlo zapomenout. Jsem si jistá, že tuto knihu budu doporučovat dál a že jsem jí nečetla naposledy.