Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12932/bmid_selsky-baroko-rUp-12932.jpg
4
1473
343
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005... celý text
Přidat komentář
Nelze jinak... já v tom kraji žiju a tak vlastně čtu o něčem, co je mi velmi, ale velmi blízké....
Dočitala jsem v porodnici, než jsem šla rodit, takze ji budu mit spojenou s posledními dny tehotenstvi ;-) za mě super, mam rada knihy, kde se hrabou v minulosti, dávných křivdach...jiskření mezi hlavními hrdiny, popisy jihoceskych vesnic. Moc me to bavilo
Hodnotila bych to pěti hvězdičkami, kdyby se to s tou Danielou nakonec nevyvrbilo zrovna takhle. Vůbec mi to do celkové atmosféry příběhu nesedělo. Jinak tedy Hájíček nezklamal a naopak mile překvapil, Pavel byl taková příjemně podivná existence a ty vesnické příběhy, to je vždycky takové kouzelné. Jsou založeny na pravdě? Mají všechny vesnice takové?
Popravdě četlo se mi to obtížně. Jsem Jihočech a náš venkov mám rád, ale do četby Selského baroka jsem se musel nutit. Nepřirozenost, nudnost a taky snad i jistá absurdnost dialogů mezi postavami (i mezi těmi vedlejšími) mi připomínala prvotiny mladých a nevypsaných autorů. Takhle spolu prostě lidé ve skutečnosti nemluví. Minulost Rozálie Zandlové mě nezajímala a postupně mě začala i otravovat. Ukňouraná ublíženost a strojené pohodářství Pavla Straňanského mě dokonce poněkud popuzovaly. Závěrečné senzační rozuzlení příběhu mi přišlo nereálné a směšné. Zaujalo mě, že Pavel, který neustále dával na odiv svou chudobu a nedostatek příjmů, neustále vysedával po kavárnách a hospodách, napájel se tam veškerým sortimentem a sežral při tom horu tatranek. Chystal jsem se na tuto knihu celých těch 15 let od té doby, co jsem jí poprvé v roce 2005 listoval v knihkupectví a nečekal jsem takové zklamání.
Jsem rad, ze tu je nekdo, jako pan Hajicek.. Nekdo, kdo zasazuje sve pribehy do jihu Cech a ty pribehy jsou ctive a netypicke. Super kniha
Přečteno neplánovaně, leč poměrně tématicky 17. listopadu. Pro záhady řešené v knihovnách, archivech a starých matrikách já mám slabost.
Mela jsem misty problem se zacist, ale asi uz to tak budu mit vzdy v prvni polovine knihy od pana Hajicka. Hodne jmen, ve kterych se zpocatku trochu ztracim... ale porad me drzi to prijemne vypraveni, atmosfera venkova, pocit, ze jsem vlastne venku, sviti na me slunce, fouka vitr z poli a ja vlastne nectu, ale divam se do dali po krajine... jako jsem to mela s Rybi krvi i Destovou holi, za pulkou se vzdycky chytnu a knihu prelouskam raz dva. Bude to i tim, ze uz znam postavy a autor pomalu rozkryva a vysvetluje a ja se chytam a zacinam postupne chapat a spojovat si cely pribeh stejne jako hlavni hrdina.
Jižní Čechy, Holašovice - známé selské baroko a další vesnice. Atraktivní prostředí, atraktivní a v literatuře stále neotřelé téma 50. let. Nejasná minulost jihočeské vesnice, pohřbené, ač nikdy nevyřešené křivdy, příkoří a zloba. To vše však zabaleno do příliš málo atraktivního hábitu. Velmi dobře rozehraný part, který však sklouzne do laického povídání, které klouže po povrchu. Ano, spousta pěkně a poutavě popsaných, avšak málo obsažných plků. Přílišná pozornost na samotnou postavu v životě ne právě úspěšného vypravěče, genealoga Straňanského, mi taky nevyhovovala. Co je vlastně pointou Hájíčkovy novely? Hledět do budoucna? Tlusté čáry za minulostí? Způsob, jak nezapomenout? Velká témata postrádající duševní hloubku. Na knihu se ve čtečce už pár let "prášilo". Pokračování této venkovské trilogie čeká, obávám se, podobný osud.
Jiří Hájíček je pro mě takový záhadný autor... Dešťová hůl se mi hrozně moc líbila, jeho novinka Plachetnice na vinětách nebyla špatná a tak jsem sáhla i po Selském baroku... A já vám nevím... Určitě je mé hodnocení a celkový pocit ze čtení ovlivněn tím, že moc nemusím genealogii... Je to holt něco, co není úplně pro mě... Jeho styl psaní je ale krásný a já budu jeho knihy číst i nadále.... Nyní mám v plánu Rybí krev a doufám, že to bude ta top autorova kniha...
Jihočeská vesnice.
Při pátrání se historie začíná mísit se současností.
Krásné čtení.
(2013)
Snažil jsem se, ale po několika stránkách odloženo.
Je hezké krásně popisovat atmosféru míst, ale když nejde spisovatel trochu čtenáři naproti a ten nemá vlastně chuť jít s ním a číst dál, tak je to prostě chyba spisovatele.
Uplne muj salek kavy to nebyl.. Autor je vyborny v popisech prirody, budov, nalad, ale co se postav a konstrukce deje tyce, ponekud pokulhava. Nosne tema vnimam jako zajimave a neohrane, lec zpracovane ne zcela idealnim zpusobem. Jmena se mi celou dobu pletla, z casti pasazi jsem mela pocit, ze slouzi jen jako "vata" na vyplneni stranek - bez vztahu k cemukoliv v deji.
Hlavní hrdina Pavel, genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, dostane neobvyklou zakázku. Díky ní se dostává do nedávné historie a rekonstruuje příběh z 50. let. V té době přivedlo udání několik sedláků do vězení. Vše je však zamotané a před Pavlem vyvstávají další a další otázky.
Musím říct, že ač zajímavé téma (ať už genealogie, tak hlavně kolektivizace vesnice), úplně mě nechytlo. Na jednu stranu se mi moc líbil styl, jakým je kniha napsána. Popis vesnic i krajiny se mi moc líbil a celkově se mi kniha dobře četla. Bohužel jsem se občas ztrácela v postavách, hlavní hrdina pro mě byl nesympatický a pořád jsem jakoby na něco čekala. Konec byl sice překvapivý, ale ani to nepomohlo zlepšit můj názor.
Každopádně na pana Hájíčka nezanevřu a určitě si přečtu i jeho další knížky.
V některých svých postřezích a dialozích nadějný, jako celek to připomíná svého hrdinu - divného pavouka, který se pokládá za chytřejšího a zajímavějšího, než ve skutečnosti je. Hlavní problém vidím v tom, že postavy vystupují jako umělé figury v dramatu, jednání naprosto neodpovídá jejích věku a postavení. Jako by všechny nežily šedesát let ničím jiným než křivdami z období kolektivizace - včetně lidí, kterým má být v knize kolem třiceti... A cílem je pomocí těchto figurek převyprávět příběh v souladu s dogmaty dnešní doby. Příběh tak působí spíše jako z učebnice, než jako ze života.
Můj první Hájíček... Konečně! Bylo to totiž jedno velký skvělý!
Originálně zpracované téma, které nevidím v knihách příliš často, a které mě zajímá, kolektivizace vesnice 50. let, utajená historie, promlčené křivdy, staré bolesti, skvěle vykreslené prostředí i postavy,...
Dokonale popsané, jak je za totality ještě mnohem jednodušší mezi lidi roznášet jed a nenávist. Tolik těžkých lidských osudů, lží a polopravd na tak malém prostoru musí pohnout s každým...
Navíc ten Hájíčkův jazyk, to bylo jak pohlazení! Knížka je to útlá, akorát tak na jedno odpoledne, protože nedá člověku, aby ji odložil a slova “Nedonutili mě nenávidět,” se mi zapíšou do paměti!
První kniha, kterou jsem od autora četla. Těžké téma. No.. Celkem to na mě dolehlo. Těžkých témat je dost, ale nějak to mohlo být lépe napsané, místy jsem se i ztrácela. A tak zvláštně zpracované. Mohlo to být lepší tedy.
První kniha, kterou jsem přečetl od Jiřího Hájíčka. Vzpomínám si, že to byla zároveň první kniha, kterou jsem začal číst v roce 2018. Půjčil jsem si najednou všechny 3 díly z této vesnické trilogie a všechny knihy jsem postupně přečetl. Knihu hodnotím na 80 %.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Selský baroko je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 2 086x |
| Čtenářské výzvě | 417x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 317x |
| Chystám se číst | 432x |
| Chci si koupit | 75x |
| dalších seznamech | 13x |
Velmi zajímavým způsobem napsaná kniha. Něco mezi románem s historickým podtextem a detektivními prvky.
Miluji krásu jižních Čech, obrazy od místních malířů, přírodu zdejšího kraje i krásu jednotlivých vesniček, úvozy, kapličky na každém rohu i těch pár zaniklých vesnic v příhraničí.
Kniha mi byla velmi blízká i svým tématem, kdy všechny tvrdě poznamenalo období padesátých let. Lidé si tyto křivdy a bolesti pamatují i dnes a není se co divit, vyprávějí o tom svým dětem, ty naslouchají, ale kdo nezažil už nikdy nepochopí.