Dešťová hůl
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294939/bmid_destova-hul-HCr-294939.jpg
4
965
238
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Přidat komentář
Poslední díl trilogie mě nezklamal.Četla jsem opět jedním dechem, zajímavé téma, popisy pocitů i krajiny kolem mých rodných Vodňan, do kterých se dá snadno vcítit.
Příběh zaujme svým jakoby bojem s větrnými mlýny, který se musí vyplatit, alespoň pro pocit čistého svědomí. V podstatě mravní hodnoty (členství v indiánské skupině, kde si nové indiánské jméno si musí člověk zasloužit), určují postoj k nepravostem, i za cenu bitek a nepřátelství.
Pokora a citová nostalgie k životu na vesnici otvírá pohled na historii, který není ten s popularitou. O to víc je zajímavější.
Dešťová hůl - je šamanská na přivolání deště, neboť dutá a jako přesýpací zní jako kapky životodárné vláhy.
Líbila se mi a bonusem mi bylo načtení od Martina Pechláta - bezkonkurenční 5*+
V psaném textu Hájíček stále vede. Kniha se čte dobře, takže není téměř co vytknout, jen námět mě tentokrát příliš nezaujal. Příběh se tak nějak táhne a vleče, omílá se stále dokola to stejné jako Tereza, kamarádi, vztahy, dědictví, nespavost a zase Tereza. Bylo tu ale i několik dobrých motivů, které mohl autor více rozpracovat, jistě by pak byla kniha zajímavější.
Skvělá kniha. Stejně jako Rybí krev a Selský baroko. Styl psaní Jiřího Hájíčka mě prostě baví. A navíc se děj odehrává v jižních Čechách, které mám moc ráda.
Přečteno během víkendu, čtivost Dešťové holi rozhodně nelze upřít. Ale stejně jako v Rybí krvi i tady mi něco chybělo, něco možná přebývalo a něco vadilo. Téma nebylo nezajímavé, čachry s pozemky, život na vesnici, touha po dítěti, nespavost, krize středního věku, spojitost s půdou, rodnou hroudou, to vše zpracované do ryze českého příběhu. Přišlo mi to ovšem vysoustružené tak nějak nuceně, až neživotně. K tomu postavy, které mi extra neseděly, Zbyněk se svojí umanutostí, protivně odtažitá Tereza, osazenstvo vesnice rovnou vykresleno tak, že člověku musí být nutně nesympatické. Ač téma působilo, že by mohlo být silné a do hloubky sahající, nakonec jen tak běželo po povrchu. O kousek lepší než Rybí krev.
Lepší než Rybí krev, ale Selský baroko to nepředčilo. Opět zajímavý námět zpracovaný čtivou formou. Jen si nemůžu pomoct, ale snad zatím žadná postava z hájíčkovo tvorby mi nebyla sympatická!
Opět pěkná, napůl vesnická próza z jižních Čech. Velice dobře se čte. Nestrhlo mě to jako Rybí krev, ale doporučuji. Pěkné téma - člověk se poučí o katastru nemovitostí, pokud by nevěděl co je elvéčko a pod. Poučení je skryto i v čachrech machrech, které jsou na vesnici trochu víc vidět, ale zametají se pod koberec, aby tam člověk prostě mezi nimi mohl žít. Líbí se mi děj zasazený do Českých Budějovic, líbí se mi vypravěčský styl autora. Druhé nosné téma - touha po dětech a osamocení, i když člověk nežije zrovna sám, k těm skoročtyřicátníkům nějak patří. Buď je tam dítě nebo je tam touha po nich. Hájíčka mám ráda pro jeho zobrazování všedních věcí, dialogů i promluv k sobě sama, které uskutečňuje mnoho z nás, troufám si říct, přesně tak, jak je zachycuje autor. A vyhovuje mi děj zasazený do českých reálií. Je to milé čtení, ačkoliv z něj chvílemi sálá beznaděj, smutek a zklamání. I tady se hlavní hrdina nakonec rozkouká a nevzdá.
Typický Hájíček - výborné téma, špatné zpracování. Tentokráte k tomu ještě přidal nemístně sladký závěr, stejně tak nevysvětlené odbočky např. k jihočeským Lakotům - už jen s tímto nápadem by se tak krásně dalo dál pracovat a rozvíjet jej (a zůstalo u rozpačitého výkřiku). Ten nevyužitý potenciál témat mě u Hájíčka vždy rozčílí, ale objektivním pohledem musím uznat, že je to minimálně průměrná kniha, a kdyby se autor trochu snažil nebo své dobré nápady převyprávěl někomu spisovatelsky zručnějšímu, z Dešťové holi, Selského baroka i Rybí krve by byly poklady naší literatury.
Dešťovou hůl jsem si užila, byla jsem zase doma. Příběh, jaký se mohl stát komukoliv, uvěřitelné postavy a osudy. Ta "detektivní" pozemková zápletka mě sice nezaujala, ale brala jsem ji jen jako jeviště, na kterém se můžou rozjet vztahy jednotlivých aktérů.
Tato kniha mi trochu připoměla seriál Báječná léta. Tolik sentimentu, to já nemám ráda, zabírá to místo jiým, důležitým věcem. Z linky okolo pozemků se dalo vytěžit trochu víc, a kniha by byla dokonalá.
Kniha se četla sama, ale týden po přečtení nadšení jaksi vyprchalo. Mám takový těžko definovatelný dojem, jako by Hájíček jen klouzal po povrchu a na dřeň se nedostal. Za pozornost ale Dešťová hůl přesto myslím stojí.
Po Rybí krvi, která se mi líbila (byť s určitými výhradami ke způsobu psaní autora) jsem s nadějí a navnaděna sáhla po jeho dalším románu.
Ovšem tentokrát Hájíček vaří z vody - hodně kalné a blátivé k tomu...
Pozor, možné spoilery...
Sledujeme příběh Zbyňka - chlapíka, který vlastně neví co v životě chce. Z rodného venkova odešel do města. Od své venkovské (lehce prostinké) lásky k umělecky založené vzdělané ženě, se kterou kromě manželství a rodiny buduje bydlení ve starém městském bytě. Což ovšem po deseti letech shledává prázdným a nudným.... A v této chvíli se začíná odvíjet takřka detektivní příběh - který by možná byl napínavý a zajímavý, kdyby ovšem nebyl založen na základní neznalosti problematiky.
Sto ran holí (dešťovou či dubovou, to je jedno) autorům, kteří se ani nenamáhají zjistit si základní informace o oblasti, která je v jejich příběhu klíčová!
Vskutku nemusím být odborníkem či snad dokonce "profesionálem v oboru" - jak je nám hlavní hrdina opakovaně představován - abych věděla, že změna územního plánu se řídí určitým zákonem a přesně danými postupy, které opravdu nelze tak jednoduše obejít. Už jen proto, že tu změnu neprovádí úřad malé venkovské obce, ale obec s rozšířenou působností. Tudíž nám předkládaný zločinný motiv, kterak se místní buranské zatupitelstvo mini obce jen tak mimochodem neohlášeně sejde a odhlasuje si změnu územního plánu, kterážto je hnedhle platná, se dostává do roviny fantasy či sci-fi, což (předpokládám) autor neměl v úmyslu. Děj příběhu se odehrává dle autora v roce 2015 a tento zákon o výstavbě a územním plánování v té době již platil opravdu dlouho. Takový diletantismus mne prostě uráží...
A odhlédnu-li od faktických chyb celého příběhu a zmateného hlavního hrdiny, vykresluje Hájíček ostatní postavy a situace tak neskutečně černobíle, až to bolí. Zatímco v Rybí krvi byli i hrdinové z vesnice minimálně průměrného IQ, tentokrát o tom lze pochybovat. Oslovují se zásadně jako "Bohuna" a "Evina" (že by inspirace v Troškových Slunce seno....?), jsou veskrze závistiví, jednodušší, chamtiví, případně alkoholici či gambleři. Naopak městké osazenstvo příběhu je zhýčkaná intelektuální sebranka popíjející víno každý večer a tlachající zásadně jen o umění. Ach jo...
A dalších sto ran holí bych autorovi udělila za ten konec - něco tak přeslazeně uměle kýčovitého muselo dát opravdu hodně práce vymyslet - pokud se ovšem jednoduše neinspiroval v nějaké profláklé telenovele či u Rosamunde Pilcher...
Nadšení. Pro mě zatím nejlepší Hájíček. Zraje jako víno. Postavy a jejich podoba je velmi dokonale popsána. Celý příběh ma děj který vás vtáhne, ale da i prostor na zamyšlení se.
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkov
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Dešťová hůl je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 1 367x |
| Čtenářské výzvě | 211x |
| Doporučených | 55x |
| Knihotéce | 292x |
| Chystám se číst | 295x |
| Chci si koupit | 55x |
| dalších seznamech | 4x |
Super. Čtivé a zajímavé téma.