Vegetariánka
Han Kang
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/331358/bmid_vegetarianka-dti-331358.jpg
4
837
211
Ten pocit syrového masa rozžvýkaného mezi mými zuby. Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální společnosti její náhlé vegetariánství a zejména neoblomný postoj, s jakým se vzepře svému muži i rodině, představuje pro její okolí ohromný šok. Jihokorejská autorka získala za román roku 2016 ocenění Man Booker International.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , OdeonOriginální název:
채식주의자 (Čchesikčuidža) , 2007
více info...
Přidat komentář
Knihou nás provází tři kapitoly kdy v první Jonghje se zdá sen. Sen kde všude kolem ní je maso a krev. Přestane jíst maso, to však v její rodině vyvolá velký nesouhlas. V druhé kapitole se seznámíme s jejím švagrem a jeho úmysly. V třetí je to kapitola její sestry. Kapitoly jsou vzájemně propojeny v jeden příběh. Příběh, který je pro evropskou kulturu méně pochopitelným. Příběh, který nám otevře korejské postavení domácnosti, kdy se žena musí na vše dovolit manžela, otce, syna. Kultura kdy láska není na vrcholu žebříčku. Zvláštní kniha, zajímavý příběh. Není to kniha u které bych řekla Wow, ale určitě stojí za přečtení.
Na knihu jsem byla opravdu zvědavá. Vždy jsem žila v domnění, že Severní Korea je tou horší částí Koreje (a jako že to pořád platí), ale po dočtení jsem usoudila, že ani žití v Jižní Koreji není žádný med. Pravda, tam jim nevládne žádný pošuk, ale obyvatelé jsou stále stále silně ovlivněni náboženstvím, na čemž tratí dle mého především ženy. Autorčinu knihu proto chápu jako popis společenské skutečnosti a (prozatím) marnou snahu vymanit se ze zastaralých struktur tatíčka Konfucia. Je zde několik pro mě dost silných momentů - otcův nátlak na dceru Jonghje, aby začala jíst maso, vzpomínka na psa, bodypainting... Jsou to scény kruté a lascivní a jen tak na ně nezapomenu. Z toho mám pocit, že autorka nemá muže příliš v oblibě, nenajdete zde totiž jedinou mužskou kladnou postavu.
Celkově dávám čtyři hvězdičky za ne zcela vypilovaný vypravěčský styl, ale možná za to může překlad, jehož historie je taky celkem zajímavá. Každopádně kniha určitě stojí za přečtení a jsem zvědavá na další autorčiny práce.
Ohodnotila jsem pěti hvězdičkami, i když to není kniha ke které se budu vracet. Je to mistrná kniha o temných hlubinách v nás, které čím více je potlačujeme, tím více nás strhávají do temnoty.
Nevím, co je horší, zda číst o brutálním mučení a zabíjení, či o dlouhotrvajícím neviditelném psychickém týrání. Asi to druhé, protože krutost a brutalita nás ochromí a znechutí prvoplánově, zatímco při čtení o psychickém týrání se zpočátku nic neděje, ale jak poznáváte hrdinu a to, čím prochází, rezonuje ve vás děs, protože je to tak známé.
Jsem na vážkách. První dvě povídky mě strašně bavily,ale ta třetí mi vzala veškerý požitek z knížky, takže bych spíš hodnotila 3+.
Kniha je bizarní,ale co čekat od Asijské autorky :) Četlo se to dobře, jen opravdu je škoda toho konce.
Asie, jak jí mám rád. Trochu ulítlé, trochu melancholické a hlavně výborně napsané/přeložené.
Pro Odeonky mám už celkem dost velkou slabost... V mém okolí sklidila tato kniha obrovský úspěch a já byla šíleně zvědavá, zda nadšení přijde i mém případě... Ze začátku jsem měla z celého námětu obavy, ale potom se vše vybarvilo a já byla knihou a jejím originálním námětem totálně ohromená! Doporučuju!
Kniha, která mě dostala. Opravdu krásný a zároveň smutný příběh. Ale je fakt, že realita je prostě takhle krutá a my si to neuvědomujeme...
Krásná a zároveň smutná kniha. Každý má ke svému vegetariánství svůj důvod i přístup. I já jsem vegetariánku už přes deset let a rozhodně bych neměnila. Docela mě šokovalo, jak se k Jonghje zachovalo její okolí - manžel, rodina. Jestli je to v Koreji tak "nenormální" nejíst maso. Střední část byla typicky "japonská" (i když vlastně spíš korejská). Připomnělo mi to styl Rjú Murakamiho. Závěr knihy už byl dost smutný - zoufalá snaha Jonghe stát se něčím jiným než člověkem....
Velmi zajímavý, krásně napsaný (přeložený) příběh. Vzdávám hold nejen autorce, ale i překladatelce. Doporučuji přečíst včetně informacemi nabitého doslovu. Z knihy i doslovu se dozvíte o korejské kultuře, fungování v rodinách/manželství, různých sociálních zvyklostech, ale zejména o tom, jak se v této asijské kultuře cítí ženy a jak na ně pohlíží okolí, pokud se ve své tolika lidmi jednoznačně předpokládané roli ženy a manželky začnou trápit a chtějí najít jinou cestu. Tady to šlo trochu do extrému, nechci zjednodušovat, ale přála jsem hrdince, aby se stala šťastným stromem. :-) Aby našla sama sebe, své ženství, svou svobodu a radost ze života. Ale kniha nekončí optimisticky... Ani depresivnost příběhu mi nevadila. Bylo to skvělé čtení!
Domnívám se, že tato kniha měla být tou odvážnou až revolucionářskou obžalobou upjaté korejské společnosti. Oh, mám na mysli jihokorejskou společnost, na severu mají teď trochu jiné starosti než vegetariánství. Nebylo by na škodu si přečíst takovou volnomyšlenkářksou knihu, kdyby se to ovšem povedlo. Hlavní hrdinka se rozhodne prolomit konvence společnosti tím, že se z ní stane magor, hurá. Ze začátku se to jakžtakž dá, protože jen nejí maso a všechny zavrhne. Četl jsem dál s očekáváním, že přijde alespoň jedna rada jak přeměnit tofu v chutné jídlo, to je pro mě jedna z nevyřešených záhad kvúli které jsem knihu koupil a trápí mě skutečně mnohem více než duševní zdravý korejských žen. Kniha od začátku do konce graduje divnost a nepochopení hlavní hrdinky zpúsobem "ještě větší magor než jsme si mysleli" až je zní jen schizofrenní kostra co si myslí, že je strom. Bingo, přesně tohle tu potřebujeme. Připadá vám společnost moc upjatá? Máme řešení, pořiďte si schizofrenii.
Krom toho, celá ta kniha je vlastně napsaná dost upjatým stylem. Suché jak moje pokusy s tofu. 200 stran bez jediného vtipu.
Víte jak poznáte vegetariána? nijak, sám vám to řekne.
Kniha k přečtení jedním dechem, film psaný písmeny.Mistrovsky napsaná, znepokojující, ale krásná.Jakoby ji tvořily obrázky korejské zenové malířky że současnosti. Nalėhavé a smutně krásné čtení.
Já to chápu tak, že to měla být kniha, jejíž hrdinka měla především upozorňovat na hloupé předsudky společnosti, na zabedněnost a netolerantní přístup jejího okolí. Jenže nějakou neopatrností autorky se z ní stala kniha o magorovi co skončil na psychyně a zatrpkle odmítá vše, i kdyby ho to mělo stát život.Zdá se, že to mohlo být daleko lepší , kdyby se vše nesnažila tolik vyhrotit, netlačila tolik na pilu a nechtěla tam vtěsnat příliš mnoho různých myšlenek. Myslím že v tomto případě platí , že jednodušší by bylo lepší. Zřejmě také z tohoto důvodu čtenáři neví co si o knize myslet.
„Nebudu jíst maso, zdál se mi sen…“ těmito slovy to všechno začalo. Jinak poklidný život v manželství, kde manžel pracuje a manželka se stará o domácnost – pravá asijská idylka, jak by se dalo říci. Asijské země jako je Japonsko, Čína či v tomto případě Jižní Korea jsou kulturně velmi tradiční a společensky úzkoprsý. Jakýkoliv náznak individuality se trestá vyčleněním z kolektivu. Kolektiv je vším, všichni občané jsou spojeni do jednoho živoucího organismu, díky kterému jsou silní všichni. To má však za následek právě zmíněné problémy s individualitou.
Do chvíle než se hlavní hrdinka “vzdá“ masa jsou všichni spokojení. Jakmile se však neobjevuje maso na talíři, ale v koši rázem se všichni v okolí hlavní hrdinky změní v jejich skutečné, zatvrzelé a ve směs kruté bytosti, které začnou hlavní hrdinku nechutným způsobem tyranizovat. Ať už v podobě fyzického týrání ze strany otce, tak psychického ze strany manžela a příbuzných.
Bylo mi jasné, že kniha s názvem vegetariánka od asijského autora nebude popisovat přípravu salátů a tofu. Autorka se však chopila pro nás až banálního tématu (vegetariánství), které však nechala rozvinout v asijské dívce. Výsledkem je skutečná tvář asijské společnosti.
Příběh sám o sobě není nikterak složitý. Vlastně zcela naopak, je jednoduchý a čtivý. Knihu otevřete a přečtete klidně v jeden jediný den, protože se vám jí nebude chtít odložit.
Určitě stojí za přečtení a zamyšlení. Doufám, že v budoucnu narazím na další knihu od této autorky.
Vegetariánka získala mou pozornost jak samotným názvem, tak původem autorky. Je zde zachycena tradiční východoasijská konvenčnost a poukázáno na dominantní rys společnosti, tedy hlavně nevybočit z řady a nevyvolávat pozornost, což na straně druhé vzbuzuje potlačovanou touhu tuto poměrně pokryteckou jednolitost rozbít, šokovat a především osvobodit se. Vegetariánství (či veganství, což není v tomto případě podstatné) lze nicméně těžko vnímat jako ústřední téma tohoto příběhu. Hlavní hrdinka se stala vegetariánkou a "krvavý" boj se svými příbuznými za svou novou životní filozofii vede zjevně nikoli z přesvědčení, ale protože ji nahání noční můry, které spojuje právě s jezením masa. Maso a krev ale vytváří ideální dramatický protiklad křehké a jemné kráse hlavní protagonistky a barevnému, snovému světu květin a stromů, které jsou spolu s ptáky a motýly výraznými prvky asijského výtvarného umění. Možná proto si autorka vybrala právě vegetariánství, jakkoli to klidně mohla být třeba homosexualita či jiné tabuizované téma ve společnosti.
Knihu chápu především jako kritiku zažitých, tradičních zvyků a způsobů chování, které jednotlivce, a ženy obzvlášť, v (nejen) této asijské zemi sešněrovávají, o které se zde svádí boj, a kvůli nimž je snaha potlačit a potrestat jakýkoli úkrok stranou nezařazeného jedince. Pro mne přesvědčivé, věrohodné a přes násilnosti a známý zvýšený důraz na sexualitu (podobně jako u Murakamiho) i velmi poetické. Za podání příběhu z pohledu prvních dvou vypravěčů, manžela a švagra, dávám plný počet bodů. Třetí část, sestřino vyprávění, už poněkud ztrácí dech, vlastní myšlenku spíše rozmělňuje a kniha vyznívá pomalu do prázdna.
Tři řekněme povídky vyprávěné z pohledů tří osob – manžela, zetě a sestry – a točící se kolem jedné ženy. Ženy, která byla celý život tichá, snažila se nevyčnívat, plnit očekávání, ale nepřekvapovat ani nezastiňovat. Ženy, která byla dobrou dcerou, manželkou i hospodyní, nikoliv protože by se v těchto rolích viděla, ale čistě protože se to od ní očekávalo. Až ji jednoho dne manžel najde doma u lednice, jak vyhazuje všechno maso…
V několika verzích zde máme zobrazeno, jak se tlak společnosti a potlačování našeho vlastního já může podepsat na našem duševním stavu. Jít proti proudu je pro mnohé z nás těžké, ale jít s proudem za cenu obětování vlastní osobnosti je ještě těžší a pro každého. Nutně pak musí dojít k bodu, kdy se v nás něco zlomí a my začneme hledat východisko. Na hloubce onoho zlomu pak záleží, jak bláznivé nebo realistické to východisko bude. Někdo začne znovu, někdo vše ztratí a zmizí v zapomnění, jiný se rozhodne přestat být člověkem.
Vegetariánka je zajímavý příspěvek do světové literatury a její osud za hranicemi a uvnitř Koreje je vcelku fascinující. Příběh sám o sobě je však naprosto nemastný neslaný. Ani přes silné téma nezanechá žádný dojem, ničím výjimečným neosloví.
Název vůbec nevystihuje podstatu díla a naopak (hádám že teda spíš západní čtenáře) může vést k naprosto jiným (mylným) očekáváním. Čekala jsem knihu o vzpouře proti konvencím, ale těžko se to dá označit za vzpouru proti čemukoliv, když máte diagnostikovanou schizofrenii a mentální anorexii (i když vás k tomu zjevně ta společnost dohnala). Psychická nemoc je stigma i v „naší“ kultuře, natož v úzkoprsé Asii, proto reakce hrdinčina nejbližšího okolí není vlastně vůbec překvapivá.
S hrdinkou se však nedá nijak ztotožnit nebo sympatizovat, protože kromě několik útržků v první části jí do hlavy „nevidíme“, jejím motivací nerozumíme a všechny další postavy jsou povahově i morálně přinejmenším pochybné. Muži jsou slaboši, sobci a ubožáci, veškerá odpovědnost leží na ženách, což je pro tyhle šovinistické společnosti příznačné. Navíc autorčino vykreslení „vegetariánství“ (které je ve skutečnosti špatně zvládnuté veganství) v asijských kulturách rozhodně nepřispěje k boomu změny životního stylu.
Doslov hodně vysvětluje, ale pořád korejské literatuře nemůžu přijít na chuť, stále mi to přijde jako slabší odvar Japonska či Číny.
Kniha se mi líbila, byl to zvláštní zážitek. Jednání postav bylo chvílemi malinko nelogické, ale je to asi jednak projev kulturní odlišnosti( např. u knih H. Murakamiho také člověk musí chápat japonskou mentalitu, aby dokázal pochopit někdy pro Evropana nesmyslné jednání postav v jeho románech) a asi také překladu. V doslovu je zmíněno, že anglická překladatelka vynechala některé pasáže a v podstatě dosti dílo upravila. Možná, kdybychom měli možnost porovnat ho s nezkráceným originálem, vzniklo by úplně jiné a snad celistvější. Ale i i v této podobě je to velice působivý zážitek. Kdybych tušila, do čeho jdu, asi bych si knihu nevybrala, bylo to drsné, syrové a zároveň chvílemi zcela poetické a duchovní a symbolika mi unikala. Nedokážu odhadnout, jestli bych byla schopna knihu znovu přečíst.
Mám pocit, že existuje něco jako "asijská mentalita" a jako taková podprahová nitka se to objevuje u Murakamiho, čínských autorů, a viditelně i u Korejců. Je to zvláštní odvaha k sebeobětování, i za cenu ztráty života neuhnout z vytyčené cesty. A to je zde velice patrné.
Štítky knihy
zfilmováno vegetariánství Korea korejská literatura duševní poruchy, duševní nemoci Bookerova cena
Vegetariánka
Zajímavý vhled do korejských vztahů, které se mi zdály studené, formální, bez snahy se vzájemně pochopit. Vztah rodičů k Jonghje je dost děsivý – nevyhovíš, odepisujeme… A hrůzostrašná scéna se psem mi dost dlouho strašila v hlavě.
Tak mě napadá, kdyby se někdo zvenku díval na naši společnost, zdála by se mu taky tak zvláštní? My to asi nedokážeme posoudit, nám se zdá vše v pořádku…
Pro mě dost depresivní, ponuré, bez špetky naděje. Snad i proto nižší hodnocení, i když působivé to bylo dost.
Tři plus.