Válka nemá ženskou tvář
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/368386/bmid_valka-nema-zenskou-tvar-MId-368386.jpg
5
267
64
Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě. Během patnácti let byla vydána ve 44 zemích a stala se autorčiným vůbec nejúspěšnějším dílem.... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2018 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
У войны - не женское лицо (U vojny ně ženskoje lico) , 1984
více info...
Přidat komentář
Četla jsem až novější vydání v anglickém překladu. Vzpomínky sovětek na hrůzy války, kterým často nechybí nostalgie – vždyť právě za války byly mladé, krásné a plné ideálů. Po válce už mnohé nebyly nic z toho. Nejsmutnější ale je, jak sovětský lid uvítal svoje vojačky. Vracely se válečné hrdinky a ženy, které ve válce nebyly, je vítaly nadávkami, shnilou zeleninou i kameny. A ještě mnoho let po válce zažívaly veteránky od civilistek ústrky. Protože určitě na frontě sváděly jejich muže, ne? Coby tam jinak dělaly? Vždycky, když slyším nějaké brumlání ve stylu "Pořád rovnoprávnost, ale chci vidět ženu dělat xyz.", mám chuť hodit po daném člověku tuhle knihu. Třeba by si ji přečetl a zastyděl se za to, jak málo se nadře ve srovnání s průměrnou válečnou zdravotnicí.
Průběžné příspěvky paní Alexijevičové na téma "zlo všude kolem, zlo ve mně" jsou skvělé a kruté. Toto je první kniha, která u nás vyšla (já ji čtu jako druhou v pořadí), dokonce ještě před rokem 1989. A jako se měla Odvážná školačka k Timurovi a jeho partě, tahle kniha jako by doplňovala Vasiljevova Jitra, co jsou zde tichá - a mnoho a mnoho propagandistické literatury o bezbřehé odvaze sovětského člověka a jeho ochotě položit život za vlast...
Moje třetí Absyntovka a musím říct, že zatím obsahově nejsilnější. Nejspíš je to tím, že ženy opravdu prožívají životní situace víc emotivněji než muži a při čtení to bylo opravdu znát. Neubránila jsem se slzám a to se mi nestává často.
"Musíme to sdělit. Někde ve světě se musí uchovat náš křik. Náš kvil..." (str. 330). Alexijevičová ho uchovává. Podává silné svědectví o nevyslovitelné hrůze, o statečnosti i naivitě sovětských žen, vojaček vychovaných k lásce k vlasti (té někdy tak kruté stalinské vlasti), o lidskosti. Je si vědoma toho, že existují dvě pravdy - vedle té "veřejné, prosycené duchem doby" i ta druhá, která ji zajímá mnohem více - "pravda jako taková, zahnaná do ilegality" (str. 114). "Píšu dějiny citů … Dějiny duše … Tedy ne historii války nebo státu, nepopisuju životy svatých hrdinů, ale dějiny malého člověka, který byl z prostého života vymrštěn do epických hlubin epochálních událostí. Do velké Historie." (str. 52 a 53).
Jedno z nejsilnějších svědectví, jaká jsem kdy četl. Ne román, pravda zachycená v koláži vzpomínek žen poznamenaných hrůznou dobou, v níž žily, milovaly a umíraly.
Nobelovu cenu za literaturu dostala zaslouženě.
Neskutečný příval surové válečné reality, ale zároveň i odhodlaného ženství vás prudce zasáhne už na prvních stránkách knihy...v prvních výpovědích těžce zkoušených žen. Z mého pohledu je ale takřka nemožné číst knihu bez přestávek, aniž byste si trochu oddechli od tohoto šíleného válečného kolotoče, ale ani přestat a nechat i jen jediný z příběhů nedořečen.
Kromě mnoha výpovědí o hrůze, bolesti a zraněné duši, na které bohužel asi nikdy nezapomenu, bych chtěla vyzdvihnout i některá pozitiva, jež mi utkvěla: Naivní ale opravdová hrdost na vlast a ochota za ni nejen bojovat, ale dát i to poslední, co ruský člověk má, a rovněž galantnost ruských vojáků ke svým frontovým sestrám.
Je pravdou, že jen v některých pasážích probleskuje upřímnost výpovědí do té míry, že ženy zmiňují i zvěrstva napáchaná ruskými vojáky, ačkoli převážná část leží na bedrech nacistů. Válka ve skutečnosti nemá vítěze, ztrácejí všichni a není možné předpokládat, že výpovědi nebudou ovlivněny určitou mírou subjektivity. Přesto není dobré zapomínat, kdo konflikt rozpoutal a čí země jím byla prvotně zasažena.
"Vybavila jsem si raněného Němce, ležícího na zemi a zatínajícího bolestí prsty do hlíny, přišel k němu náš voják a povídá mu: Nesahej na to, to je moje země! Tvoje země je tam, odkud jsi přišel..." Marie Vasiljvevna Pavlovcová, partyzánská lékařka
Právě jsem dočetl... Myslel jsem si, že žádná válečná kniha mě už nedokáže překvapit, protože jsem jich přečetl poměrně hodně. Tuto jsem si musel dávkovat, tak obrovská hrůza a utrpení čišící téměř z každé stránky... Tohle prostě nešlo dát na jeden zátah, ani náhodou! Jasných pět hvězd a doporučuji k přečtení všem.
.... silné příběhy, během dnů kdy jsem knihu četla, jsem se cítila unavená a v noci se mi o tom i zdálo ...prostě v této době pro nás něco nepředstavitelného ....klobouk dolů před spisovatelkou, muselo to být velice náročné vyslechnout tolik příběhů...
Názorná ukážka toho, ako sa v ľuďoch počas vojny prebúdzajú zvieracie pudy.
A taktiež skutočnosti, že je vlastne jedno či si stál na strane víťazov alebo porazených, prehrali všetci. Stratili svoju mladosť, členov rodiny, city a v predstihu i budúcnosť. Silné dielo.
Tak jsem tu knihu srovnala s tímto vydáním. Sice tam možná přibylo pár jmen, pár vyprávění, které byli v jiném vydání jsou rozšířené, ale jinak bych asi referát už z této knihy nepsala- řekla bych že předchozí vydání bylo velmi emotivní. Tohle sice je docela stejný překlad, ale nějak mě to nechytlo.
Kdysi jsem tuto knihu četla, na škole jsem z ní psala dokonce i referát. Kdysi se mi moc líbila, neboť tam opravdu hovořili ženy, pro které válka znamenala utrpení. Dokonce tak byla i vysvětlena psychologie, nebo spíš nepochopení svých dětí jak oni chtěli žít, jak se vzájemně vykřesával vztah jejich dětí(nemohli pochopit, proč se rozvádějí, dokonce moc vzájemně se nepoznali povahově). Nyní jsem si koupila jiné vydání no tak snad budu srovnávat,
Nemůžu jinak, než dát plný počet. Její knihy jsou úžasné, když pomineme to, o čem jsou...
"Hodně z těch jejích příběhů jsem si zapamatoval - už kvůli vnukům. Často jim vyprávím o její válce, a ne o své. Všiml jsem si, že je pro ně zajímavější. Protože já reprodukuju hlavně vojenské a válečné znalosti, kdežto ona city. A city jsou vždycky výraznější a působivější než fakta."
A proto má tato kniha takovou sílu.
Jinak doporučuju i český dokument Kamarádky na smrt, ve kterém vypráví o své účasti ve válce ženy, které sloužily v 1. čs. armádním sboru.
V tejto knihe okreminého človek zistí ako rozdielne vnímajú svet muži a ženy. Samozrejme nemožno túto knihu hodnotiť inak ako vynikajúca a nezabudnuteľná.
Výborná kniha. Jak ostatně od této autorky lze čekat. Ale bez kapesníku to číst nejde.
Válce nechybí jen ženská tvář, válka nemá lidskou tvář. Ta zvěrstva přece nemohou dělat lidé, ale ani zvířata. Kde se to bere? To mě napadlo při čtení této knížky.
Dlho som ju čítala, dlho, nie vždy bola nálada, nie vždy som chcela.
Koncept je jednoduchý. Svetlana Alexijevič necháva hovoriť ostatné (občas aj ostatných). A v tomto vydaní už dáva všetko a necenzuruje.
O tom, aká bola ženská druhá svetova vojna.
"Pri Stalingrade... Vynášam dvoch ranených. Jedného kúsok odtiahnem a vraciam sa. Takisto druhého. A tak striedavo, lebo sú ťažko ranení, nemôžem ich nechať, obaja dostali zásah, ako vám to len povedať, no vysoko do nôh, stekajú z krvi. Dôležitá je tu každá, každá minúta. Keď som sa už odplazila ďalej od boja, dym zredol. Odrazu si všimnem, že som vyniesla nášho tankistu a Nemca. Zhrozila som sa: naši tam hynú a ja zachraňujem Nemca. Bola som v panike. Tam v dyme som ich nerozlišovala... Vidím, že zomiera človek, kričí... A-a-á... Obaja sú obhorení, čierni. Niet medzi nimi nijakého rozdielu. A potom som si všimla cudzí medailón, cudzie hodinky, všetko cudzie. Prekliata uniforma. Čo robiť? Odtiahla som nášho, rozmýšľam: 'Vrátiť sa po Nemca, nevrátiť?'. Viem, že ak ho nechám, o niekoľko hodín zomrie. Steká z krvi. Odplazila som sa k nemu. Oboch som vyniesla.
Bol to Stalingrad... Najstrašnejšie boje. Najstrašnejšie. Ty môj poklad... Nemôže byť jedno srdce na nenávisť a druhé na lásku. Človek má len jedno srdce, preto som stále myslela na to, ako si zachránim to svoje."
Že vojna nemá ženskú tvár? Má ich stovky, tisíce...
Jedinou chybou tejto knihy je, že je tak jednostranná, až má človek pocit, že všetko zlé počas vojny vykonali len a jedine Nemci, zatiaľ čo chudáci Rusi sa len bránili a všetky vojnové zločiny a zverstvá, ktoré majú na konte sa nedajú ani porovnať s tým, čo im spravili Nemci. Pri čítaní treba zobrať trochu rozumu do hrsti a byť k článkom kritický. Na druhej strane je to nenahraditeľný zdroj spomienok na zverstvá vojny z prvej ruky. Žiadne hrdinstvo a štatistiky a rozprávanie tak, ako to chce niekto počuť, ale subjektívna spoveď toho, aké to naozaj bolo.
Válka nemá ženskou tvář je rozhodně velmi silná kniha a myslím si, že je to jedno z těch nedoceněných děl, která by si zasloužila více pozornosti, než se jim dostává. Pro mě znamenala zcela nově otevřený pohled na válku, ženu v ní a Ženu obecně.
Skutečně, jak někteří v komentářích píšete, jde o další nástin tzv. Ruské duše, ale myslím si, že autorka jde ještě dál. Zobrazuje až esenci ženství. Popisuje dívky na frontě, které dokázaly v sobě najít takovou odolnost a sílu, že se vyrovnaly i mužům, ovšem stále si ponechaly svou ženskost, ženskou psychologii a soucit. Dnes už jsou trochu vyčpělá tak velká slova jako čest, milosrdenství a láska k vlasti, ale pro tyto ženy to nejsou pouhé vyprázdněné pompézní pojmy, ale skutečné a silné ideály, kvůli kterým byly ochotny obětovat úplně vše. To je na této knize skutečně inspirující.
Jediné, co mě trochu zaráželo...V knize jsou popisovány strašné zločiny a krutosti, kterých se dopouštěli fašisté, a sovětští vojáci se chovají čestně, spravedlivě a milosrdně snad ve všech kapitolách. Jde o skutečná svědectví žen, takže těžko lze vinit z nějaké politické korektnosti nebo čeho, ale další knihy podávají i jiný pohled na chování sovětských vojáků (např. Želary nebo Jozova Hanule od Legátové), který není tak lichotivý. Nekritizuji to, ani si nemyslím, že to byl nějaký záměr, ale jak říkám, překvapilo mě to...
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) vzpomínky Sovětský svaz partyzáni ženy v 2. světové válce Rudá armáda cenzura ženy v armádě ženy a válka
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Kniha Válka nemá ženskou tvář je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 334x |
| Čtenářské výzvě | 65x |
| Doporučených | 47x |
| Knihotéce | 185x |
| Chystám se číst | 288x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 4x |
Kniha se hezky četla i jsem se zasmál. Jinak jsou to samé hrůzy, ale i ty bychom měli znát.