Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/152865/bmid_tisic-podzimu-jacoba-de-zoeta-nVJ-152865.jpg
4
324
76
Představte si říši, která se už několik staletí izoluje od okolního světa. Žádný cizinec nesmí vstoupit na její území, nikdo ji nesmí opustit. A přesto se otevře malé okno do této pevnosti: umělý, zdí obehnaný ostrov obývaný hrstkou evropských obchodníků. Ta země se jmenuje Japonsko, přístav Nagasaki a ostrov Dedžima, píše se rok 1799. Právě tam umístil David Mitchell svého hrdinu, mladého úředníka Jacoba de Zoeta, který doufá, že nalezne své štěstí. Namísto toho jej osud vžene do divokého dobrodružství: Zamiluje se do Japonky Orito, dcery samuraje a porodní báby. Jenže jednoho dne zemře Oritin otec a Orito zmizí. Objevují se zvěsti, že byla prodána do otroctví. Jakob vyráží hledat Orito a na nebezpečné pouti je sváděn z cesty lží, zradou a vraždami. 1000 podzimů Jacoba de Zoeta je obdivuhodně vystavěné umělecké dílo: historický román s exotickým nádechem, úžasnými zápletkami, děsivými námořními bitvami a množstvím postav.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2013 , Mladá frontaOriginální název:
The Thousand Autumns of Jacob de Zoet , 2010
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta - David Mitchell
V roce 1799 připlouvá do Japonska mladý úředník Jacob de Zoet. Vzhledem k trvající izolaci Japonska je zakázán vstup všem cizincům na japonské území. Proto je zřízeno několik malých obchodních stanic na ostrůvcích poblíž japonských měst. Ty slouží jako jediné místo styku mezi Japonci a okolním světem. Jedním z nich je i nizozemská obchodní stanice Dedžima. Ta je spojená mostem s Nagasaki, do kterého je cizincům zakázán vstup. Na Dědžimu vstupuje i Jacob de Zoet, který má za úkol odhalit korupci minulých ředitelů stanice. Jakob se pomalu seznamuje s chodem stanice a s jejími obyvateli. Jedním z častých návštěvníků Dedžimy je také studentka medicíny Orito, do které se Jakob rychle zamiluje.
Díky striktnímu dohledu japonských úředníků a velice malé rozloze Dedžimy, je tato stanice pro všechny obyvatele určitou formou vězení. Kniha ukazuje různé formy omezování lidské svobody na příkladech bělošských obyvatel Dedžimy, jejich otroků a také na samotných Japoncích, kteří nesmějí opustit svoji zemi. Dalšími důležitými tématy knihy jsou nevyzpytatelnost osudu a lidské svědomí. Všechna zmíněná témata se spolu vzájemně proplétají. Autor ovšem témata zpracovává spíše povrchově a jsou především osou, která propojuje dějové linie.
Po dějové stránce je kniha velice rozmanitá. Výrazná je především detektivní a romantická linka. Vyprávění má ale také několik dobrodružných, a dokonce i mysteriózních částí. Místy je děj ovšem trochu schématický, což se týká především romantické linky, která se nevyhýbá klišé a působí spíše jako eskalátor pro jiné události.
Velkou předností je výborný styl Davida Michella. Ten je velice čtivý a vtahující. Autor používá krátké popisné věty, které téměř "jakoby mimochodem" vkládá do probíhajících scén a rozhovorů. Většinou jde o popis nějaké drobnosti, která výborně dotváří atmosféru probíhající scény.
Číst "Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta" bylo velice zábavné a díky atmosféře také poutavé. Jako celek má ale kniha z mého pohledu jisté nedostatky. Mé hodnocení sráží lehká schématičnost, nedostatek hlubších myšlenek a jedna z dějových linek, která mi do knihy příliš nezapadala.
Hodnocení 3,5/5
Chvíli mi trvalo se zorientovat. Není to úplně snadné čtení, ale s tím se u pana Mitchella tak nějak počítá. A kromě příběhu se mi líbí i to, že tohle Japonsko je uvěřitelné od začátku do konce. Autor se nebojí jít do hloubky. A čtenáři to ocení - většinou :-)
S přibývajícím věkem se stávám alergickým na autory, kteří si pletou film s knihou a tahají filmovou kompozici, včetně její teatrálnosti a povrchnosti, do svých knih. Namísto uvěřitelného, hlubokého a kontemplativního knižního příběhu pak vzniká možná zprvu zdánlivě působivě nalakované, ale kýčovité a plytké cingrlátko. Není také nouze o idiotské nešvary ze světa filmu, jako jsou přítomnost epizodních postav zkarikovaných volbou scény (stárnoucí kapitán na latríně, střílející zloopat, nebo nebohého Zoeta klystýrující místní obdoba dr. House), rádoby směšný střih mezi kapitolami (biliár a zahrada, předsálí a síň 666 rohoží) a především celková neživost a absence niterna v zájmu svižnosti i tak nesmírně pomalu ubíhajícího děje.
Musim priznat, ze dle zavadejici anotace jsem cekala neco trochu jineho. Jakob se totiz osobne nevydava hledat Orito, celou dobu zustava na Dedzime. Stejne tak desiva namorni bitva neni v knize ani jedna. Takze celkove je kniha spise o atmosfere nez o nejake ceste za zachranou. Uz to tu zminovalo vice ctenaru, nejzajimavejsi a nejnapinavejsi byly kapitoly s Orito v klastere a musim rict, ze me velmi zklamalo, kdyz se nakonec dej stocil nekam jinam. Vic nechci prozrazovat at tu neni spoiler. Ale jako obraz Japonska te doby to bylo prijemne pocteni. Dalsim plusem bylo par velmi zajimavych postav.
Šógun asi zůstane mému srdci o maličko bližší, ale možná je to jen tím, že jsem ho četla před pětadvaceti lety. Tady jsem se musela trošku prokousat začátkem, námořnicko-skladištní nářečí mi neskutečně pilo krev a byla jsem zpočátku dost zmatená, kdo vlastně co říká a co si myslí. Dokonce jsem šla ještě jednou překontrolovat, že mám v ruce opravdu tu správnou knihu s úžasnými pochvalnými komentáři. No a pak se to rozjelo a nedalo zastavit až do konce. Některé knížky dočtu, odložím ... a už skoro nevím, o čem byly. Tisíc podzimů bude ještě chvíli doznívat, zanechává nálady, pocity, melancholii a myšlenky o životě. Bylo to vážně moc dobré. Děkuji.
Přiznám se, že do četby historického románu z Janponska se mi moc nechtělo, ale když už jsem měla přečtené všechny autorovy knihy, dala jsem tomu šanci a .....Mitchell mně opět vyrazil dech.
Postavy jsou velice plastické, a i když se jedna dějová linka odehrává na velice omezeném prostoru malého ostrova, tak příběh si žádná omezení nepřipouští a plně vás vtáhne do své atmosféry.
Příběh odehrávající se v Japonsku si naopak zachovává křehkost a neproniknutelnost (ano, z velké části je to dáno běžným kulturním rozdílem, ale funguje to skvěle). V románu je samozřejmě přítomné i téma nesmrtelnosti, které prostupuje celým Mitchellovým dílem. Ale tady je tak nějak citlivě zakomponováno a nijak výrazněji neexhibuje.
Román je nádherný i sám o sobě, ale pokud jste Mitchellovi fanoušci, pak musíte smeknout i před tím, jak citlivě přizpůsobil formu obsahové rovině.
Tisíc podzimů jsem začala číst před lety, když knížka u nás vyšla, ale tehdy jsem ji nedočetla. Nějak mě nesedla. Uplynulo pár let, přelouskala jsem ostatní Mitchellovy knihy a zase skončila u téhle. No a ... bomba! Sevřený historický román, žádná šílenost jako sencislo9 nebo propojování skrze čas a prostor jako v Hybatelích, nebo Atlasu mraků. Prostě jen příběh zamilovaného mladíka na malinkém evropském prostoru u japonských břehů. Krása.
Odfláknutá ediční práce (překlepy kam se podíváš) mě už ani nepřekvapuje. Bohužel ... :/
Myslela jsem, že nic lepšího než Atlas mraků si už od Mitchella nepřečtu. Oukej... spletla jsem se :-)
Tisíc podzimů je v porovnání s jinými Mitchellovými knihami formálně poměrně sevřený román, ale nechybí v něm jeho typické „postmoderní“ srandy: střídání různých vypravěčů (s jejich osobitým jazykem i postojem ke světu), příběhů i samostatných mikropříběhů. A dějová linka (po poměrně pozvolném začátku) nijak nezaostává – chvíli si budete připadat jak v Pirátech z Karibiku, chvíli jak při sledování dobrodružného animé a jindy jak u Příběhu služebnice.
Je to skvělý. Fakt.
Okouzlující styl D. Mitchella jako by byl ovlivněn japonskou jemností. Čím víc se do něj člověk zahloubává, tím mu víc propadá. Je to autor, který bude mít své velké obdivovatele a zároveň odpůrce, ale to už je osud všech výjimečných lidí. Za mě skvostné čtení. Úžasný zážitek.
Nádherný historický román. Jaké štěstí, že má autor japonskou manželku.
Toto je asi nejvíce dějová kniha od Mitchella. Až zpětně člověk zjistí, že "mitchellovská propojení" jsou i tam, kde by čtenář žádná nečekal, a při čtení později vydaných knih si říká, kdy jednotlivá z nich už vlastně vymyslel.
Moc dobře se četla, sice je obsáhlejší, ale člověk se začte a nejednou je v polovině :-)
Úžasná kniha. Atlas mraků mě nijak nenadchl, ale je to možná tím, že se mi dostal do ruky v době, kdy jej četl KAŽDÝ a nadšeně chválil a to mě vždy povzbudí k nadměrné kritičnosti. Ale Tisíc podzimů je kniha mně bližší, náležitě obsažná, se spoustou informací z historie a japonských reálií, která přivádí čtenáře k hlubokému zamyšlení o různých životních cestách a motivacích, o různém prožívání téhož, ke srovnávání minulosti a současnosti - lidé jsou pořád stejní, jen kulisy se mění. Při čtení se zcela odpoutáte od okolí, je to jako ponoření do světa snů.
Zajímavý mix různých stylů, chvíli máte pocit, že čtete Clavellova Šóguna, když tu najednou narazíte na pasáž jako vystřiženou z Melvillovy Bílé velryby nebo třeba z Musašiho. A pak vám dojde, že je to jako obvykle David Mitchell, který to všechno umí spojit do fungujícího celku.
Co se týká děje, Tisíc podzimů není žádná divočina jako třeba Atlas mraků, je to prostě jen zajímavý historický román z uzavřeného Japonska na přelomu 18. a 19. století, hezky napsaný i přeložený, který vás určitě nezklame.
Nelituju, že jsem si ho přečetl, doporučuji i ostatním (zejména pokud vás zajímá japonská historie), ale asi mám od Mitchella oblíbenější knihy.
Tato kniha byla druhá, kterou jsem od Davida Mitchella četla a doslova jsem jí přečetla jedním dechem. Knihu jsem všude nosila sebou a četla jí, kde jsem mohla. Je opravdu výjimečná, propracovaná, zábavná i dramatická. Rozhodně doporučuji a dávám pět hvězdiček.
Za touto knihou stojí velmi pečlivé studium, které se bohatě promítlo do pořádně tlustého svazku, jak už bývá u Mitchella zvykem. Přesto příběh opět chytí a nepustí a není opominuta linka, která prochází jeho dalšími knihami. Klobouk dolů před překladatelkou.
Úžasná kniha! Nejnadšenější jsem z toho, že většina Mitchellových knih (zatím nemám přečteno vše) tvoří jedno velké dílo, kde se objevují jednotlivé postavy, ať už v hlavních či jen vedlejších rolích.
Knihu jsem měla již delší dobu v knihovně a až díky výzvě jsem se k ní odhodlala. Měla jsem strach z toho, že je příliš dlouhá, ale děj byl natolik zajímavý, že jsem to přečetla velmi rychle. Nikdy jsem nečetla knihu s podobným námětem, zaujala mě jak doba, tak místo děje. Jediné, co bylo trochu náročnější, zorientovat se v postavách, zejména v japonských jménem. Jinak perfektní román.
Úžasný zážitek: velice propracovaný, zajímavý, zábavný, napínavý, dramatický, romantický, nostalgický, jímavý i poučný příběh, v němž si hlavní postavu (vlastně obě) nemůžete neoblíbit, a přitom ji/je musíte i obdivovat za jejich kroky související se zvláštní dobou a místem.
Japonsko zde vlastně není představeno jinak než zástupcem Eda a vyhlídkou z ostrůvku Dežima s holandskou faktorií na japonské Nagasaki, dál se nedostaneme. Přesto Japonsko, zemi tisíců podzimů - tehdejší a z toho odvozené i dnešní, s jeho kulturou a stále zcela odlišnými prvky - pochopíme. Tedy pochopíme trošku lépe, protože Japonci "nechtějí, aby je cizinci poznali."
Střet tak odlišných kultur je takový, že v té době ještě porozumění (doslova i přeneseně) bylo skoro nemožné a jakékoli spolužití a soužití prakticky vyloučené, jak ukazuje i závěr knihy, který snad každého dojme.
Autor své Japonsko zná, našel k němu cestu, samozřejmě v jiné situaci - až po 200 letech od doby, kterou popisuje. Pochopil jeho křehkost i poezii, vymyslil proto naprosto geniální titul své knize a ve vhodných chvílích používal krásný (p)opisný jazyk týkající se přírody, atmosféry, živých tvorů i neživých věcí (za vše třeba "venku bambusy prosívají vánek"). Velice pěkný styl a jazyk, včetně rozkošných prohřešků jazykových na cestě mezi holandštinou a japonštinou, překrásně se vyjímá i v češtině díky skvělému překladu.
A jakoby nestačil vhled do japonské kultury a nátury, pobaví nás totéž u zdůrazněných charakteristik ostatních zastoupených národností, nejen Holanďanů v hlavní roli...
Mimořádná kniha (žádné mysteriozno nebylo třeba, jen život), moc se mi líbila.
Poznámky pod čarou po přečtení všech komentářů níže:
1) sama nemohu srovnávat s Atlasem mraků (nečetla jsem), nakousla jsem pár jiných knih, které mne svou mysteriozností ale odradily, takže souvislosti nevidím, ovšem tahle kniha obstojí sama za sebe
2) moc se mi líbil komentář ohledně Jacoba, jaký to byl "frajer" a jaký měl "zásaditý charakter" (rozumíme tomu, i když je to ve stylu japonské holandštiny :-)
A na úplný závěr citace znalce uvedená v úvodu doslovu:
"Země se jedna od druhé liší,
jenže Japonsko je odlišné i svou odlišností."
Cees Nooteboom: Mokusei
Štítky knihy
Japonsko anglická literatura dobrodružství kolonizace námořníci Japonci Nagasaki
Autorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
tak toto bola asi najlepšia zo všetkých „mitchelloviek“. krásny príbeh o strete kultúr. kniha, ku ktorej sa určite ešte vrátim.