Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402756/bmid_tiche-roky-yGd-402756.jpg
5
6566
6566
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.... celý text
Přidat komentář
Kniha se mi líbila, přečteno za pár hodin, ale chci víc.. Konec takový otevřený, myslím, že by z toho autorka mohla udělat pokračování.
Těšila jsem se, až si knihu koupím, měla jsem poznačeno v kalendáři, kdy vyjde. :-) Čtení jsem si náležitě užila. Hana to není, Hana je laťka nasazená hodně vysoko, ale proč srovnávat. Toto je příběh jiných lidí, jiných peripetií, jinak vyprávěný - a zase velmi čtivý, psaný krásným jazykem a odhalující různá zákoutí lidských duší.
Včera večer jsem knihu dočetla. I tato kniha Aleny Mornštajnové je výborná a líbila se mi. Určitě si knihu časem přečtu znovu a budu se ke knize vracet. Příběh je vyprávěný z pohledu dcery Bohdany a z pohledu otce Svatopluka, který se vrací do minulosti. Silný příběh o vztazích a událostech, které ovlivnily životy několika generací. Kniha se mi četla velmi dobře, přečetla jsem během dvou dnů. Kniha má povedenou obálku. Knihu doporučuji.
Pro mě top knihou Aleny Mornštajnové zůstává kniha Hana. Nechci knihy Hana a Tiché roky srovnávat, to ani moc nejde, každý příběh je jiný. Obě knihy jsou výborné, jen kniha Hana mě zasáhla trošku víc.
Paní Mornštajnová mě nezklamala, stránky ubíhají pod rukami, ani o tom člověk neví. Život hází hrdinům klacky pod nohy, ale konec příběhu dává opět tušit smíření a naději. Přebal knihy vytvořila má oblíbená knižní designerka Lucie Zajíčková. Řadím mezi knihy svého srdce.
Knihu jsem přečetla za pár hodin. Je výborně vystavěná, nutí vás číst stále dál. Střídání myšlenek a prožitků otce a dcery, zajímavá návaznost posledních vět i střízlivá délka knihy jsou výborné. Jediné, co mě mrzí je, že na další knihu paní Mornštajnové nudu čekat minimálně rok.
Tak tohle se opravdu povedlo! Na novou knihu Aleny Mornštajnové jsem se strašně těšila a měla jsem proč. V pátek jsem si k koupila a v sobotu přečetla. Tak moc mě nadchla, že mi k jejímu přečtení stačil pouhý jeden den. To se mi nestalo dlouho. Člověk by si ji nejradši šetřil dlouho a zároveň přečetl co nejdřív. Téma bylo skvělé vybráno a procítěně a poutavě napsáno. Generační romány já mám moc ráda. Autorka umí takovým způsobem vtáhnout do děje, jako bychom ten příběh žili s nimi.... Umí si tak neskutečně hrát s jazykem, že člověk stránky doslova hltá. Celou dobu jsem jsem napjatě čekala, jak to celé dopadne, byla dojatá, smutná, šťastná, překvapená, ... Přesně takhle má kniha na čtenáře působit. Za mě obrovská poklona, Mornštajnová je geniální spisovatelka.
Já neočekvál vlastně nic. Nečekal jsem žádnou novou Hanu a byl jsem ohledně téhle knihy poněkud skeptický. Ono je totiž docela časté, že se autoři po jejich bestsellerem uchylují k daleko méně propracovaným a napsaným knihám. To jsem si však neuvědomil, že tuto knihu napsala výborná spisovatelka Alena Mornštajnová a jednoduše jsem se musel uchýlit k přečetní téhle knihy. A díky Bohu za to! Takže, Tiché roky...
Když tak uvažuji, tak je nejspíš i lepší, že jsem moc neočekával. Tiché roky i přes svou nespornou kvalitu prostě novou Hanou nemohli být a je pošetilé si to myslet. Jednoduše není možné, aby byly všechny knihy (ať už napsány od schopných spisovatelů) naprostou šoičkou. A Tiché roky mezi tu špičku jednoduše nepatří a to dílo se nedokáže vyhnout srovnáváním s předešlo autorčinou knihou. Avšak stále to je velmi dobře propracovaný, napsaný a především dojemný příběh a navíc oceňuji, že se autorka snažila napsat jinou knihu, než je Hana. Hana byl drsný, ale zároveň strašně dojemný a smutný příběh z Druhé světové války, naopak Tiché roky jsou spíše melancholickým příběhem z dob komunismu. Jednoduše řečeno obdivuji autorčinu snahu nám naservírovat něco jiného, než jsme od ní zvyklí. Za to si zaslouží všechno uznání čtenářů.
HODNOCENÍ: 9/10
Ne vždy se to povede, ale tady název knihy sedí, jak se říká ,,jak prdel na hrnec". Melancholický román, který má ohromnou hloubku. Příběh vás několikrát donutí se nad sebou zamyslet.
Bohdana neměla úplně štěstí a Svatopluk zásadní životní problémy řeší dost neštastně, ale o to víc je kniha reálnější a zajímavější.
Alena Mornštajnová se s tímto tématem bravurně popasovala.
Je to po Haně má druhá kniha od této autorky a rozhodně se těším na Hotýlek a Slepou mapu, které na mě čekají v mé knihovně. Vřele doporučuji.
„Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, ticho volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou. Ticho našeho domu bylo nervózní a křehké, naplněné nevyřčenými slovy. Hrozilo, že se protrhne a všechna zadržovaná slova se vyhrnou ven, zůstanou viset ve vzduchu a už nikdy se na ně nepodaří zapomenout.“ (s. 89)
Alena Mornštajnová v románu Tiché roky mapuje na pozadí československé historie osudy jedné rodiny. Díky zvoleným vypravěčům časové období zahrnuje víc než sedmdesát let (z pohledu otce), přibližně deset let z pohledu dcery.
Hlavní hrdinka – Bohdana – je podobně jako Hana (Hana), nebo Anežka (Slepá mapa) nezakořeněná. Podobně jako ve Slepé mapě autorka volí pro trojici ústředních ženských postav jména začínající stejným písmenem (Bohdana, Blanka, Běla; Eva promine…).
Autorka umí mistrně charakterizovat jednotlivé postavy, gradovat příběh. I když osud Blanky se začne odvíjet až na str. 93, tak její role ve vztahu k Bohdaně je patrná od začátku.
Líbí se mi naplnění názvu. Posledních cca 50 stran jsem dával pozor na slovesa označující Bohdanino vyjadřování…
Vztahy Bohdany k Zubovi, ale i k Běle mě oslovily nejvíc. Věřím, že díky očekávanému závěru Bohdana zakořenila… Osudy jednotlivých postav jsou uvěřitelné.
Mohla autorka zvolit lepší úvod než zachycení pocitů náctileté vypravěčky, která
v 90. letech ručně píše na dvacet dopisů, aby je rozeslala domnělým příbuzným a odhalila rodinné tajemství? Soucítil jsem s Bohdankou, když ji bolely ruce od psaní dopisů, s napětím jsem očekával, jaká přijde odpověď. A především jsem s napětím četl kapitolu za kapitolou…
Líbila se mi plynulost vypravování, návaznost jednotlivých kapitol (poslední/ první věta). Moc hezká je grafická úprava.
„Kdyby se Svatopluka někdo zeptal, co se mu na něm samém líbí nejvíc, chvíli by předstíral, že přemýšlí a pak by odpověděl – hlas. Opravdu, hlas měl mužný, zvučný a příjemný. Dokázal jím upoutat posluchače při veřejných projevech a na schůzích i okouzlit mnohé dívky tak, že spíš než obsahu slov podlehly jejich melodii.“ (s. 65)
(audiokniha)
Jedním slovem nádherné! Krásně, procítěně napsané a tak neskutečně dobře podané - to snad umí jen tato autorka. Kniha se mi líbila snad dokonce o malinko víc než Hana, která se mi dostala do rukou jako první v pořadí. Je tak lidská, dojemná a emocionálně hluboká. A ještě ve mě doznívá... Upřímně řečeno mi chybí slova a nevím, co napsat dál... Dávám plný počet hvězdiček, ani jinak nemohu - a doporučuji!!!
ACH MŮJ BOŽE! Já prostě Paní Spisovatelku Alenu Mornštajnovou zbožňuji. Strašně jsem se snažila si knihu trochu šetřit, abych si ji užila, ale nebylo to reálné. Přes veškerou snahu jsem si ji pošetřila jen na tři dny a jsem nadšená. Všechny knihy od této autorky mají u mě vždy plný počet. Tato kniha není výjimkou. To je taková paráda. Od první do poslední stránky. Od obálky přes střídání kapitol otce a dcery. Určitě doporučuji.
Velmi dobrá kniha. AM je spisovatelka, která umí poutavým a přitom lehkým stylem provést čtenáře skrz velká dramata. Kniha vypráví (nejen) o historii jedné rodiny. Příběh je silný a odkrývá důvody z pohledu otce (v er formě) jeho nevšímání, nulovou komunikaci s dcerou, jeho osudy i osudy dalších členů rodiny. Z pohledu dcery (v ich formě) pak sledujeme snahu najít místo na světě, najít smysl a zázemí. Psychologie postav je skvěle uchopená. Kniha jako taková vypráví i o době a to i když je to beletrie. Přečteno na jedno nadechnutí. Hezká hra s konci a začátky jednotlivých kapitol.
Paní spisovatelka určitě tušila, že její novinka bude srovnávána s Hanou. Jenže obrovská síla Hany spočívala v tématu a v době, kdy se odehrávala. Nový román se odvíjí v kulisách doby nedávné. Ale i ta je už pro mladší ročníky historií. A je tedy správné, že se o ní píše. Každá doba nějak své hrdiny formuje (či deformuje). Je dobře si to připomínat – vždyť lidská paměť je tak milosrdná a dává zapomenout, maluje na růžovo… a my všichni si neseme svá tajemství, lži, mlčení, strachy…proto jsou hrdinové HM, tak pochopitelní a blízcí.
Krásný, čtivý a uvěřitelný příběh až do poslední stránky. Je to něco jako vychutnávat si svůj oblíbený dezert dokud nespolknete poslední sousto. A právě to poslední sousto bylo pro mne na knize to nejlepší. A klidně bych si i přidala... Asi tak. Díky za knihu.
Obálka se moc povedla.
Paní Mornštajnová je skvělá spisovatelka. Moc jsem se na další knihu těšila. A dostala jsem to, co jsem očekávala. Parádní čtení. Ty příběhy jsou tak opravdové. Takhle umět psát.... Děkujeme.
Paní Mornštajnová je prostě mistryně vypravěčka... Miluju tyhle zdánlivě obyčejné příběhy, ve kterých je toho ale tolik mezi řádky! Ani tento příběh mě v ničem nezklamal.
Tato velmi očekávaná kniha od paní Mornštajnové byla sázka na jistotu. Po přečtení Hany a Hotýlku jsem si byla jistá, že nebudu zklamaná. A musím říct, že rozhodně nejsem!
Opět paní Mornštajnová zvládla skvěle popsat vlastnosti, povahy a události postav na méně než 300 stránkách. Opět smekám!!
Tento příběh budu muset chvíli vstřebávat stejně jako Hanu. Je to skvělé, upřímné, bez chyby.
Při čtení jsem nevěděla, zda mám otce Svatopluka nesnášet nebo ho mít ráda a litovat ho. Bohdanu jsem naopak měla ráda a litovala od samého začátku. Především musím vyzdvihnout to, jak jsou dokonale rozlišeny kapitoly o otci a o dceři. Otec je popisován z třetí osoby, dcera “píše sama o sobě”. Výborný nápad!
Sečteno, podtrženo... tato kniha si zaslouží velkou slávu, OBŘÍCH PĚT HVĚZD a hlavně místo v mé knihovně a srdci. Jednou bych chtěla umět psát stejně jako paní Alena.
P.S.: “Doufám moje oblíbená autorko, že napíšete něco dalšího! Budu se těšit!”
Skvěle napsaná kniha vyprávěná ve dvou časových liniích dvěmi postavami. Na začátku trochu chaos, ale pak se zorientujete a začnete si v hlavě sestavovat, co se vlastně stalo, kdo je kdo... některé věci vám dojdou až ke konci a to vás pak nutí knihu znovu číst od začátku. Za mě super knížka, kterou přečtete na jeden zátah.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány rodinná tajemství podle skutečných událostí
To nie je kniha. To je KNIHA. Rovnako uzasna ako Slepá mapa a Hana. Moj "knižný zosit" je zapisany mnozstvom myslienok z nej. Nadherna. Smutna. Ako byva aj život.
Milujem sposob, akym autorka sklada slova do viet. Milujem jej styl pisania.