Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4305
1133
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
Nikdy nepíšu 2 komentáře k jedné knize, ale tentokrát musím. Příběh tatéra se mi zdál neuvěřitelný, přesně jak píší někteří další – skoro jako dětský tábor. Dala jsem plný počet hvězdiček, protože se mi to jinak četlo velice dobře a dalo mi to základní přehled, jak to v Osvětimi fungovalo. Ale po přečtení knihy „Utekl jsem z Osvětimi“ od Rudolfa Vrby připouštím, že tento příběh nemusí mít moc „obroušené hrany“, protože Rudolf Vrba také zmiňuje, že pro vězně na vyšším společenském žebříčku byl život v Osvětimi celkem snesitelný a Kanada byla v podstatě rájem, i když také někdy nebezpečným. Ale vězni netrpěli hladem a žízní a ti šikovní si mohli nakrást v podstatě cokoliv (boty, oblečení, cennosti). Co mě ale ve vyprávění Rudolfa Vrby zarazilo, když psal o dvou tatérech, jací to byli veselí chlapíci a jak o celé věci žertovali, ptali se vězňů, kde chtějí mít číslo vytetované. Za svými 5* si přesto stojím, i když mě některé věci na tatérovi mrzely. Ale nikdo nevíme, jak bychom se v tak hrůzném prostředí chovali.
Ten závěr... To byl teda fofr. Řekla bych, že je to jedna z jemnějších knih s touto tematikou. Místy jsem si říkala, že je to jemné až příliš. Na druhou stranu, někteří vězni asi opravdu měli "štěstí", že se ocitli na místech, která jim přinášela výhody a díky nim třeba i přežili. a mohou se tedy o svůj příběh podělit. Kniha se mi četla dobře, téměř na jeden zátah.
Válečné knihy, konkrétně tématika koncentračních táborů, jsou jedny z mých nejmilejších - proto jsem se, na základě všech recenzí, prostě musela pustit i do téhle a zklamaná jsem nebyla. Děj je to napínavý, chvílemi bolestný, velmi čtivě napsaný.. jen musím s některými souhlasit v tom, že se poslední stránky zdáli až moc zrychlené.
Na tuhle knížku jsem se velmi těšila. Obzvlášť po zdejších nadšených recenzích...
O to větší pak bylo moje zklamání. Je mi líto, ale kniha se mi vůbec nelíbila.
Samotný Laleův příběh, ač z místa plného hrůz a lidského utrpení, by byl námětem na perfektní román. A to jsem také očekávala.... Bohužel, autorka celý příběh zabila. Zpracování mi přišlo tak věcné, povrchní a odfláknuté, až to bilo do očí. Navíc to podání... Jakoby to vyprávěla malým dětem. Zrychleně, zkráceně, bez jakýchkoliv hlubších emocí.
A celkově i ta atmosféra v Březince. Vyvolává to v čtenáři dojem, jako by se tu hrdina ocitl na nějakém skautském táboře. Chodil si kam chtěl, měl volné dny, mohl v poklidu randit, prožívat chvíle lásky se svou milovanou.... Všichni esesáci mu šli téměř na ruku, a vše mu procházelo. V knize Lale vystupuje jako místní spasitel, který každému nezištně pomáhá .
Přišlo mi to táááák přitažené za vlasy.....
Můj vlastní dědeček zahynul v koncentračním táboře. Od útlého věku jsem poslouchala spousty autentických zážitků, zprostředkovaných mojí babičkou. Proto kroutím hlavou, a knížku hodnotím jako slabý průměr :-(
Velice zajímavá knížka - poutavý příběh, který jsem hltala slovo za slovem, a pak ošizený konec. Ne ošizený v tom smyslu, že by byl něčím španý. Byl ošizený autorkou. Od 26. kapitoly jsem měla pocit, že autorka spěchá ke konci, jako by to chtěla rychle dovyprávět než si odskočí na záchod. Prostě jsem měla pocit, že na konci 25. kapitoly se autorka rozhodla odejít a zbytek jen tak rychle proletět, aby se neřeklo, že je to bez konce. Takže hvězdičky nepatří autorce (ta by jich dostala méně), ale Laleovi a Gitě :)
Když jsem Tatéra z Osvětimi nedávno zahlédla v knihkupectví, ani chvilku jsem nezaváhala a hned si knihu koupila. A nelituji. Téma 2. světové války a holocastu mě zajímá a už jsem viděla spoustu dokumentů a četla několik knih. Je to poutavý příběh, myslím,že ničím nepřikrášlený, ukazuje, čím si vězni procházeli a že museli využít každou příležitost, aby přežili. A že i v takovém pekelném prostředí vznikala pevná přátelství ai milostné vztahy.
Koho tothle téma zajímá, určitě doporučuji.
Odlehčení všech těch hrůz podle mě vůbec nebylo naškodu. Přečetla jsem tolik drásavě depresivních knih na téma holocaust, že jsem tuhle změnu tónu velmi uvítala.
Naopak jsem si dovedla živě představit starého pana Laleho, jak sedí v křesle a s rošťackým výrazem vypráví paměti.
Jistě, mohl něco vynechat, mohl něco přikrášlit. Ale můžeme mu to mít za zlé?
Doslov od syna dodal knize ještě další rozměr, neuvěřitelně mě dojal a zahřál u srdce zároveň.
Krásná kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem.
Další nezaměnitelný příběh z válečného prostředí. Z koncentračního tábora v Osvětimi, hrůzy všech hrůz. Tématika mě opravdu baví, alespoň protože vím, že pro některé to skončilo dobře.
Velmi silný a dojemný příběh o vůli přežít na místě, kde je přežití skoro nemožné ...
Silny pribeh, ktery jsem cetla jednim dechem. Pribeh o velkem utrpeni i stesti. A hlavne o vytrvalosti, pozitivnimu pristupu i v hruzach Osvetimi a o prave lasce. Konec me dojal. Jsem rada, ze se kniha nenechala unest milostnym pribehem a vypovidala podrobne i o zivote v tabore. Stale je treba si ty hruzy pripominat..
Trošku jiný příběh, ale určitě zajímavý pohled na to, co je člověk schopný udělat, aby přežil.
Tato kniha na mě prostě správně nezapůsobila. Věřím, že autorka zpracovala autentické vyprávění, ale paměť je ošidná věc... A příběh působí jako by si Lale vzpomínal jen na to, co mu slouží ke cti a nic jiného. Tyhle nápadná prázdná místa v celém příběhu mě bily do očí a určitě mi v knize chyběly. Navíc samotný styl zpracování je docela jednoduchý a přitom snad až příliš věcný. Je mnoho působivějších knih o tomto smutném tématu.
To, co zvedá moje hodnocení, je doslov napsaný Laleho synem. Ten působí naprosto pravdivě.
Jedna z nejemotivnějších a nejsilnějších knih, které jsem kdy četla. Jak tu někteří zmiňují, že se nejedná o přímo naturalistický popis života v Osvětimi, pro mě je to naturalistické až dost ( bití, mučení, střílení do lidí, neustálé transporty nových a nových vězňů, pocity beznaděje, neustálá přítomnost smrti, nedostatek hygieny, minimum jídla, strach o svoje blízké a hrůza z toho, když nahnali lidi do komor a pálili těla ) a opravdu mi to pro mojí představivost stačí. Ano, hlavním motivem je láska Lalea a Gity, ale pořád je tam ta válka, strach, hrůza z vojáků, z toho, že do minuty zastřelí kohokoliv i naprosto bezdůvodně, bez příčiny, jen tak z rozmaru. Podle toho, co jsem dohledávala, se to takhle vážně mohlo stát. Tento úhel pohledu je trochu jiný, více vyzdvihuje tu lásku, která je oba držela nad vodou. Mnozí takové štěstí neměli, nepřežili ani jediný den. Nemůžu si odmyslet vzpomínku, kterou mi vyprávěla moje babička, jak vypadal její tatínek, když se vrátil z koncentračního tábora, vychrtlý, vážil pouhých 35 kg a vypadal tak o 50 let starší, měl vrásky, strhané rysy a v jeho pohledu byla všechna bolest z prožitých hrůz, která tam prý už potom navždycky zůstala...
Obdivuji autorku, že se do tohoto tématu pustila. Příběh mě naprosto vtáhl, nemohla jsem přestat číst a celou dobu jsem se o Lalea a Gitu bála a přála si,aby to pro ně dobře dopadlo. Pokaždé když šel Lale pro jídlo s diamanty a rubíny v tašce, bála jsem se, že ho někdo uvidí. Pro mě prostě neobvyklé dílo, které si rozhodně zaslouží 5 hvězdiček ( kdyby bylo víc, dala bych víc ).
Dojal mě i doslov - jak synův, tak samotné autorky, ve kterém popisuje, jak se s Lalem seznámila a jak postupně získala jeho důvěru a on jí vyprávěl příběh. První doslov, který jsem opravdu dočetla až do konce a nevynechala jsem jediné slovo.
Tento příběh je trochu odlišný od ostatních knížek zabývajících se koncentračními tábory a 2SV obecně. Rozhodně se nejedná o žádný naturalistický popis života v Osvětimi resp. Auschwitz-Birkenau. Hlavním tématem knihy je milostný příběh a přátelství. Pro někoho to může být určité zklamání a nenaplnění původních očekávání, ale za mě to byla ukázka toho, že i v těch nejtemnějších časech je stále prostor pro lidskost. Nebyla jsem si úplně jistá, zda si kniha zaslouží 5 hvězdiček, ale nakonec jsem se rozhodla je dát, protože kniha se mi četla dobře, vtáhla mě do děje a po dokončení jsem měla takový ten "zamyšlený" pocit, že bych chtěla vědět trochu víc. Knihu určitě doporučuji všem, kteří nehledají asi úplně realistické vykreslení doby a jsou ochotni přehlídnout některé historické nesrovnalosti (o těchto nesrovnalostech v knize se zmiňuje zpráva auschwitz memorial center, pro zájemce dostupné zde: https://view.joomag.com/memoria-en-no-14-11-2018/0766192001543510530/p6?short )
Knihu jsem dočetla již před několika dny, ale potřebovala jsem si srovnat myšlenky. O holocaustu mám načtenu hromadu knih a tato mě při čtení pěkně vytáčela. Vůbec nezapadala do mnou vytvořeného rámce o této tematice. Nedalo mi to a trochu jsem tedy zapátrala v jiných zdrojích a najednou to do sebe zapadlo. Tato rozporuplnost (objevující se i v množství komentářů dole) pramení z naší neznalosti. Kniha totiž podává jiný, méně známý úhel pohledu. Mezi tisíci vězňů se našel občas jeden, který díky svým schopnostem a dovednostem, ale predevsím také díky notné dávce štěstí získal lepší postavení než ostatní. Nebylo jich bohužel moc ( a tím pádem ani svědectví), a proto jsou pro nás jejich životní příběhy tak nepochopitelné. Což samozřejmě nijak nezmenšuje hrůzy holocaustu.
Knihu jsem tedy vzala na milost. Vždyť nevzdat se v tomto každodenním děsu lásky, nenechat si zcela vzít “duši”, je vlastně ukázkou lidské statečnosti, boje a vzdoru. Každopádně nejsilnějším momentem byl ale pro mě doslov jejich syna. V něm bylo víc než v celé knize dohromady.
Celou knihu jsem se nemohla ubránit pochybám, zda to tak opravdu mohlo být. Mnoho věcí mi tam prostě nesedí. Ale jinak se četla moc hezky a jedním dechem, nejvíc mě však bavila na konci.
Hrůzy války jsou poměrně hojně a věrně zpracovány jinde. Všichni známe fakta z hodin dějepisu, z dokumentů a z návštěv táborů. O co méně detailů bylo tady, o to více se autorka mohla věnovat příběhu a
vztahu hlavních hrdinů a jejich každodenního boje o přežití. Literaturu věnující se této tématice zatím tolik načtenou nemám, ale tato kniha splnila má očekávání.
Velmi silný příběh, který mi připomněl, že si v dnešní době vážně nemáme na co stěžovat. To, čím si Lale a Gita i všichni ostatní vězňové museli projít, je strašné. Příběh ukazuje nejen každodenní nástrahy koncetračního táboru, denodenní boj o vlastní život, ale také velmi silná přátelství a lásku.
Kniha je napsána velmi čtivě, bohužel mi však úplně nevyhovoval autorčin styl psaní. Autorka tento příběh přepsala - dle slov Lale Sokolova, jenž se na sklonku života chtěl o svůj příběh podělit s veřejností, a tak na mě působí spíš jako pouhý popis než vyprávění. Také skutečnost, že Laleovi dlouhé měsíce vše procházelo (měl neskutečné štěstí v neštěstí), tomu na věrohodnosti moc nepřidalo. Nicméně se na konci knihy dočkáte i skutečných fotografií Lale a Gity a příběh je najedou tak neskutečně reálný, že vás zasáhne víc, než byste čekali.
Kniha se četla snadno a rychle. Ovšem toto téma mám načtené a tahle kniha mi do toho jaksi nenapadá. Přijde mi to hodně přitažené
a moc romantické . Nevím zda je to tím, že to byla prvotina a nebo nepřesným výkladem ( možná poznamenaným vypouštěním nehezkých věcí, na které chtěl Lale zapomenout). Čteno v rámci čtenářského výzvy. K této knize se již nevrátím.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Kniha Tatér z Osvětimi je v
| Právě čtených | 83x |
| Přečtených | 6 931x |
| Čtenářské výzvě | 2 432x |
| Doporučených | 329x |
| Knihotéce | 1 111x |
| Chystám se číst | 1 609x |
| Chci si koupit | 422x |
| dalších seznamech | 31x |
Skoro mám pocit, že by bylo lepší, kdyby tahle kniha ani nebyla napsána...
Skoro to vypadá, jako by si to hlavní hrdina navzdory hrůze, která se tam děla, užíval...
Ale kdo jsem, abych soudila?
Nicméně, knih, které považuji za mnohem mnohem lepší a pravdivější, je více, například Utekl jsem z Osvětimi.