Svědectví o zármutku

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Jaký vlastně máme důvod věřit tomu, že Bůh je „dobrý"? Cožpak nás všechno, co vidíme, nenutí věřit v naprostý opak? Známý britský spisovatel se vyrovnává se smrtí své ženy. Otázky, které se zdály být uspokojivě zodpovězeny, znovu vyvstávají ve své trýznivé a bolestné podobě. Lewisova tragická zkušenost, které se úvahy dotýkají, byla ztvárněna v Britském filmu „Krajina stínů“. Kniha vyšla původně pod pseudonymem N. W. Clerk, protože Lewis si přál znemožnit identifikaci autora....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/113937/svedectvi-o-zarmutku-113937.jpg 4.577
Žánr:
Duchovní literatura, Náboženství, Filozofie

Vydáno: , Návrat domů
Originální název:

A Grief Observed, 1961


více info...
Nahrávám...

Komentáře (13)

Kniha Svědectví o zármutku

tonysojka
18.01.2021

Neodvažuji se komentovat tyto upřímné až intimní zápisky o utrpení ze ztráty milované bytosti, které některé z nás čeká, někteří je zrovna prožívají, a někteří.... s tím žijí.
Jen dvě citace :
"Má představa o Bohu není božsky nedotknutelná;potřebuje občas prožít otřes. A je to on sám, kdo s ní pokaždé zatřese!Vždyť Bůh sám je ohromným obrazoborcem.Nemohli bychom vlastně říci, že toto otřásání obrazu a představami je jednou ze známek jeho přítomnosti? Vrcholným příkladem je Kristovo vtělení:rozbíjí všechny dřívější představy o Mesiáši. Většinu lidí obrazoborectví„uráží“; a blaze těm, koho ne. Ale totéž se děje i v našich osobních modlitbách."

" Je možné, aby smrtelník kladl otázky, které Bůh vidí jako nezodpověditelné?Řekl bych, že to je docela dobře možné. Na žádnou nesmyslnou otázku odpověď neexistuje. Kolik hodin má jedna míle? Je žluť hranatá, nebo kulatá? Taková bude asi polovina otázek, které klademe – celých padesát procent našich teologických a metafyzických problémů."

Chesterton
16.01.2021

Kniha totiž začíná tam, kde film končí.....proto se rozcházejí.
Přesto je obojí moc dobré a snad je i lepší prvně vidět film a pokračovat Lewisovým autentickým promýšlením a prožíváním ztráty.
Po filmu se lze lépe vžít do jeho temně beznadějných pocitů jimiž prvně svůj obraz Boha na padrť rozbíjí a svým stylem myšlení pomalu skládá nazpět do centra svého bytí ku prospěchu nás všech.

"Někdy si myslím, že ostych - takový ten neohrabaný, bezdůvodný ostych - je mnohem horší překážkou dobrých skutků a prostého štěstí než kterákoli z našich neřestí. A zdaleka ne jen v chlapeckém věku."

Slovy, pocity i nezastřeným tápaním popisuje Lewis vlastně celoživotní kontakty se smrtí počínaje vlastní maminkou.

"Její nepřítomnost se rozprostřena všude a po všem jako se obloha klene nad celým světem."

Stejným způsobem v jeho srdci pomalu krystalizuje reálný obraz Boha.

"Takže ve skutečnosti má Bůh všechny ty vlastnosti, které pokládáme za špatné: nevypočitatelnost, samolibost, mstivost, nespravedlnost, krutost..... Ale toto vše, co nám připadá jako černé, je ve skutečnosti bílé. Černě to vidíme pro svou zkaženost."

Krásně potom popisuje chvíle, kdy v temnotách víry začne svítat . . .
4/3


hrdlickova_61
04.04.2019

C. S. Lewis je můj oblíbený autor a mám od něj ráda všechno, co jsem četla (a to je skoro všechno, co napsal). Jsem ráda, že napsal i o svém zármutku. Je to knížka prostinká, unavená, nepodobná těm mistrným a jiskrným předchozím, ale tvoří s nimi celek tak dokonale, až z toho mrazí. Mrzí mě, že se to stalo, ta tragédie i to zakolísání ve vztahu k Bohu, než byla víra znovu nalezena, protože to bylo bolestné - a to zkrátka člověk nikomu nepřeje. Ale když už se to stalo, pak tahle upřímná knížka o autorově rozpoložení a jeho závěrečná slova jsou myslím tím nejlepším, co mělo následovat a co opravdu následovalo.

Podle této předlohy vznikl film Krajina stínů, který ale vyznívá do vytracena a s Lewisovou knížkou se tím pádem rozchází. Což je škoda, ale možná ne zase tak velká, jak to vypadá, protože určitě inspiroval k zamyšlení, k účasti a k přání, aby se ti dva někde mimo náš svět znovu setkali a aby se stalo něco ještě lepšího, co si ani neumíme představit. Tak, jak je to řečeno v závěru Letopisů Narnie. A to je cesta zpátky k tomu, o co se C. S. Lewis s námi chtěl podělit.

mirektrubak
20.12.2017

S hodnocením osobních zápisků, kterými někdo přímo reflektuje smrt nejbližší osoby, je to těžké. Jak bychom mohli o této knize napsat, že je „špatná“ nebo „dobrá“, vždyť každý má přece právo na vlastní způsob prožívání zármutku (Hanka si, myslím, správně všimla, že originální název lépe odpovídá povaze knihy) a individuální vypořádávání se s tak devastujícím zásahem do života.

Zaujal mě jeden aspekt, který se v podobných případech často opakuje (byť to zde není nijak klíčové téma, musím říct) - my, věřící lidé, jsme svědky těch nejhorších věcí ve světě (války, genocidy, epidemie...) a dokud nejsme osobně zasaženi, tak sice soucítíme s obětmi, ale zásadně to neovlivňuje naši víru. A pak přijde jeden konkrétní zásah do našeho života (který je sice tragický, ale z „celosvětového“ hlediska zanedbatelný) a náhle začneme zcela vážně pochybovat o Boží existenci a Jeho dobré vůli. „Jak může Bůh udělat něco takového?“ ptáme se. C.S. Lewisovi (ani nikomu jinému) tyhle úvahy v žádném případě nevyčítám, ale co tento typ reakce o nás vlastně říká? Že považujeme sami sebe za tak důležité, že k nám má mít Bůh speciální přístup? Nějaká verze Orwellovy slavné věty („Udělej to jim, ale mně ne, Pane“)? Lidsky se to dá samozřejmě snadno pochopit, jen se pak nabízí otázka, jestli to s takovým postojem může na světě vypadat jinak, než jak to vypadá - jako na abiturientském večírku solipsistické univerzity.

Klamm
09.04.2017

Zhmotnit své bolesti duše na papír, je jedna z nejúčinějších svépomocných terapií. Byla by škoda, pro tak zkušeného spisovatele této zbraně nevyužít ve vyrovnání se s hlubokým žalem...

,,Vzhlížím k nočnímu nebi. Je snad v tom nekonečném prostoru a čase něco jistějšího než to, že i kdybych vše probádal, nikde bych nenašel její tvář, hlas a dotek? Zemřela. Je mrtvá. Je tak těžké to slovo pochopit a vštípit si je do paměti?"

Janek
30.01.2017

Kniha jako povzbuzení, kniha jako lék.
C. S. Lewis mi mluví z duše, rozumím každé jeho větě. Je mi velkou útěchou, když zjišťuji, že truchlení zřejmě mívá obdobný průběh.
"S utrpením si prostě nemůžete počít nic jiného, než je vytrpět."

ThrisaManx
23.05.2016

"Je racionální věřit ve zlého Boha? Ve vesmírného sadistu, potměšilého imbecila?"

Do té knihy jsem se zamilovala. Lewis mne tímto zas a znova o sobě přesvědčil, jak velký a hluboký je to člověk. Krásné, i když velmi smutné myšlenky.

Hanka_Bohmova
17.04.2017

Lewis zůstává Lewisem, nečekejte citové výlevy, spíš nevyrovnané myšlení mimo hranice toho, co jsme dosud "věděli" a co "dává smysl". Místy mám chuť se ozvat, ale neodvážím se. Nejsem na přednášce, nevedu disputaci, čtu záznam (anglický název Grief Observed mi připadá naprosto přesný), výsek duševních pochodů člověka v mezní životní situaci.
Nebyla bych hned tak hotova s výčtem zajímavých bodů textu. Dobře jsem poznávala i některé z těch svůdných pastiček zármutku. Ale chci ocitovat úryvek, který lze podle mě aplikovat na mnohem širší okruh vztahů než jen k zemřelým, a potěšilo mě, že autor se k němu v závěru vrátil a uvažoval podobně.

"Malinké vločky mě samého, mých dojmů, mého výběru padají na její obraz - nakonec bude skutečná podoba úplně skryta. Deset minut - deset sekund - skutečné H. by to všechno napravilo. Ale i kdyby mi těch deset sekund bylo umožněno, o jedinou vteřinu později by ty vločky začaly padat znovu."

1