Snové písně 1.

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

George R. R. Martin je nejvýznamnějším autorem moderní podoby žánru fantasy a jedním z nejnadanějších vypravěčů současnosti. V objemné průřezové sbírce Snové písně nabízí čtenářům souhrn svých kratších prací, jenž ve dvou svazcích odkrývá autorovu vzrušující cestu od mladého spisovatele až po cenami zahrnovaného mistra. V prvním svazku se můžete těšit z raných prací George R. R. Martina včetně některých dosud nikdy nepublikovaných povídek, ale i z Hugem, Nebulou či Cenou Brama Stokera odměněných povídek a v neposlední řadě rovněž z novely Ledový drak, jejíž samostatné ilustrované vydání se stalo stále vyhledávaným bestsellerem mezi dětem určenými tituly. Okouzlující sborník zahrnuje rovněž autorovy obsáhlé komentáře, které z knihy dělají skvělou volbu pro Martinovy oddané čtenáře i pro novou generaci jeho příznivců....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/34_/346115/snove-pisne-1-CVB-346115.jpg 4.324
Série:

Snové písně (1.)

Žánr:
Horory, Povídky, Fantasy
Vydáno:, Argo
Orig. název:

Dreamsongs 1 (2003)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (3)

Kniha Snové písně 1.

Přidat komentář
Lenka.Vílka
20. května

Snové písně bych brala jako obyčejnou žďímačku peněz, ale ze sobeckých důvodu nemohu. Ano, dost povídek je i někde jinde. A já některé z nich už četla. Jenže třeba ke sbírce Písečníci a Písním mrtvých se nedostanu, takže sem se Snovými písněmi.

Víc o jednotlivých povídkách u jednotlivých povídek.

Do hodnocení nejsou zahrnuty povídky, které jsem četla už v jiných sbírkách. Čili: hodnocení je matematický průměr povídek, které jsem ve sbírce četla poprvé. Plus automaticky jedna navíc kvůli stavbě knihy (tentokrát výjimka, protože v případě Snových písní nejde hodnotit jenom povídky). Ale nebudu lhát. Na Mlha padá k ránu, Píseň pro Lyu a Ledového draka, jsem se na opětovné čtení těšila. Moc. Jednu povídku jsem ale nehodnotila, protože jsem jí nepochopila: Nezapomenutelná melodie.

Kniha je rozdělena na pět částí.
(Čtyřbarevný fanouš, Nestydatý profík, Světlo vzdálených hvězd, Dědicové Želvího hradu, Hybridi a hrůzy.)
Před každou částí má autor trochu času pro trochu slova. Mě to přišlo milý. Protože v ten moment vám dojde, že je to možná trochu víc osobní, než jenom pár povídek zase v další knize, než jinde, kde byly předtím.

Takže ono rozdělení a jeho obsah je vždy v kontextu doby, kdy to napsal, takže to dává dílu plusové body. A vážně se na něj může někdo zlobit, že je ta povídka slabší? Když se přizná k tomu, že to byla první, kterou napsal? Čtete povídky zasazené do kontextu, jak šel Martinův život a spisovatelsky se rozvíjel. Takže se toho vlastně dost dozvíte i o jeho životě. Taková hodně originálním způsobem pojatá autobiografie, řekla bych. A jak jsem psala k jeho jiné sbírce, "že v té době musel mít smutný období", on to tady v té knize píše. Hele, já to řeknu na plnou hubu. Tohle si přečtěte! Dozvíte se fakt hodně věcí.

("Ano, je to smutné, ale zatímco všichni moji kamarádi byli na Floridě a chlastali pivo s holkami v bikinách někde na plážích u Fort Lauderdale, já trčel doma v Bayonne a psal jsem."...ha! Ale kam to dotáhl von a kam voni!)

Jo, a taky moc hezký ilustrace.

PS: neskutečně mě pobavily první dva odstavce čtvrté části. Jak ale hezky Martin popsal své čtenáře, že jo? :D

PS2: Netopýři=Nightflyers

Chmur
25. dubna

Exkurze do Martinova života mě příliš nezajímala. Je to mimořádně talentovaný spisovatel, není to ale osobnost typu Tolkiena. Navíc mě jako fanouška Písně ledu a ohně v posledních letech nesmírně zklamal. Většinu povídek jsem znal z předchozích knih. To ale nevadí, rád jsem si je připomenul. Kvalita povídek je velice rozdílná. Já osobně mám nejraději povídky Netopýři a Píseň pro Lyu.

petrarka72
09.11.2018

Výpověď spisovatele o tom, jak se stal zručným vypravěčem, je vždy pozoruhodná, v tomto případě dvojnásob - Martin líčí, v jakém období a proč to či ono dílko napsal, a vzápětí ho předkládá ke čtení; evidentně rád a vytrvale objevuje nové světy, příběhy i techniky a ještě mu za to časem začali proklatě dobře platit... Tyto Snové písně jsou prvním, úvodním dílem jeho osobní výběrové antologie, což se projevuje tu a tam tím, že některé povídky zapomenete, sotva otočíte jejich poslední stránku - a ve výjimečných případech i v průběhu jejich čtení... Na druhé straně autor přehledně rozděluje své kratší útvary nejen časově, ale i žánrově, tím pádem čtenář ví, co může čekat, a když se i tak pustí do něčeho, co mu nesedí, může nadávat jen sám sobě, protože ano - osobní preference tady hrají obrovskou roli. Jedna: Čtyřbarevný fanouš - "učednické kousky" čili mainstreamové, komiksy inspirované a krátké sci fi povídky. Dvě - Nestydatý profík: to, co se podařilo prodat, hrdinské, duchařinou říznuté minipříběhy (Odbočka do San Brety je údajně klasika, ale osobně mne víc bavil Druhý stupeň osamění). Tři - Světlo vzdálených hvězd: "cestovatelské"; parádní Věž z popela a pozoruhodní Oceloví andělé. Čtyři - Dědicové Želvího hradu: trojí fantasy, jedna lepší než druhá, Osamělé písně Larena Dorra, Ledový drak a V pustinách. Pět - Hybridi a hrůzy: pro mne nejlepší, protože nejrozmanitější část, povídky kombinující snovou atmosféru, mýtus, sci fi a fantasy s hororem, ale paradoxně i humorem; parádní hyperrealistický Chlap z masovny, úžasně znepokojiví a inspirativní a údajně nejslavnější Písečníci, komická Opičí kúra a hitchcockovský Hruškovitý; dokonce i Nezapomenutelná melodie, kombinující duchařinu s kingovským rodinným hororem, a Netopýři, nekonečně dlouhá kosmická variace, mají něco do sebe... Druhý díl Snových písní si nepochybně přečtu - a pak se možná pustím i do jeho epičtějších děl; Hry o trůny zatím neznám, a přitom se zdá, že (a je vlastně jedno, z jakého důvodu) začínají patřit k všeobecnému vzdělání...