Konec světů

21.10.2013

Přečteno během chvilky a jedním dechem, stejně jako většina Sandmanů. Příběhy jsou to krásné a obrázky skvělé, co chtít víc? Prostě srdcovka. Možná bych ráda víc Smrti, ale stejně...

03.09.2013

Po opětovném čtení můj nejoblíbenější díl Sandmana, i když se v něm král říše snů Morfeus objevuje minimálně. V krčmě Konec světů (která leží mimo všechny světy a časy) najde útočiště před podivnou bouří několik lidí (a jiných bytostí) a čas si krátí vyprávěním příběhů - příběhů o mořských příšerách, mýtických prezidentech USA, spících městech či o učňovských létech hrobníků z nekropole. Jde o pestré, zajímavé a duchaplné příběhy plné fantazie Neila Gaimana, vyprávěné dobrou společností. Některé vyprávěné příběhy jsou dokonce o lidech, kteří vyprávějí o tom, jak poslouchali vyprávění příběhů, v nichž postavy vyprávějí další příběhy:-).

07.06.2013

Brilantní. Stovku dávám opravdu výjimečně a tento Sandman si ji do poslední tečky zaslouží. Mám pouze dvě výtky - McKeanovy obálky nemusely být zmenšeny na začátku, kdyby uváděly každý sešit přes celou stránku, byl bych radši. A dále kresba u Nekropolních příběhů mohla být trochu preciznější - především šrafování by si myslím zasloužilo trochu více práce a pozornosti. Přesto dávám 100%. Dokonce i Kingův úvod nebyla bohapustá onanie nad Gaimanem, ale slušný rozbor knihy a má pravdu, že to není pro batolata. Nějak se mi to časově semlelo, že jsem to četl týden a vycházel mi jeden příběh na jeden večer - když říkám jeden příběh, není to přesné, protože většina příběhů, vyprávěna v Krčmě na Konci světů má v sobě vnořený další příběh, kdy postava v příběhu začne vykládat a příběh Petrafaxe obsahuje dokonce tři příběhy, z nichž dva se vnořují ještě do dalšího, takový příběhový Inception;-) King mimojiné v úvodu píše, že různých skrytých vychytaných narážek a souvislostí jsou v knize stovky a budu rád, když to zde komentující, případně velevážení pánové vydavatel+překladatel nadhodí, v rámci všeobecného obohacení. Podle všeho by měl být Gaiman i někde mezi návštěvníky krčmy, to by mě zajímalo obzvlášť. Já jsem si po druhém přečtení spojil pana Gadlinga do "Domečku pro panenky", kde se potkává co sto let (myslím) se Sandmanem. Gung Din je hrdina kiplingovy básně, ale jinak jsem tam toho moc nenašel :/ Největší pecka jsou každopádně příběhy z Nekropole, i když jak říkám, kresba by nemusela být tak odfláknutá. Jeden příběh je větší bomba než druhý a zhltal jsem je se zatajeným dechem. Už jen takový pohřeb na vzduchu, který se asi oproti čtyřem předchozím způsobům pohřebu běžně v mně známých kulturách nepoužívá, má Gaiman vystavěný s perfektní logikou a promyšlený do poslední podrobnosti. Úchvatné. V každém příběhu se taky objeví, když už ne Sandman, tak aspoň některý z věčných, což taky oceňuji.

Ten konec je takový tajemný, rozvinu svou hypotézu jak jsem si ten konec pro sebe pochopil já. !MOŽNÝ SPOILER ALERT! Bouře reality přivedla všechny pouníky na konec světů, protože se stalo něco významného. V druhém příběhu z Nekropole se objeví Destruction a vypráví mladému učni (vnořený příběh) o Nekropoli, která už dávno zanikla, protože její obyvatelé ztratili úctu k mrtvým a když tam přišlo "šest podivných poutníků" že jim umřela "sestra", zajímaly je jen obětiny a Osud proto jejich město nechal srovnat se zemí. Na konci pak sledujeme na obloze pohřební průvod, kde lze vidět spoustu známých postaviček ze sandmanova universa a jediný můj logický conclusion je, že se jedná o pohřeb Radosti, která pak metamorfovala v Delírium - na konci průvodu jdou navíc spolu se Smrtí, která oproti normálu není ani veselá ani usměvavá, měsíc se zalívá krví. Sandmana samotného jsem v průvodu nenašel. No tak nevím, každopádně až bude venku všech deset dílů, tak si to přečtu v kuse, i kdyby na to měl padnout celý víkend.

Gaimanova fantasie evidentně nemá hranic a když se k nim limitně blíží, potkají se všechny přepestré nitky v jedné krčmě na samém konci všech světů.

Všichni pořád čekají na konec bouřky a ono se POŘÁD nic nového neděje, jenom za zdmi hostince práskají blesky a každý odhaluje svoje veřejné i tajné zážitky. So „decameronish“.