Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1591
414
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Záměrně jsem si knihu chtěla přečíst mezi Houbařkou a Anežkou, abych nebyla až tak ovlivněna dvěmi lépe hodnocenýmu knihami této autorky. Za sebe mohu říct, že kniha je velice čtivá. Mě autorčin styl psaní vyhovuje. Do příběhu jsem se ihned začetla a zajímalo mě rozuzlení celého příběhu, kterého jsem se však nedočkala. Závěr je teda pro mě trochu zklamáni a jak už tu někteří psali, přijde mi že závěr knihy je uspěchaný a tak trochu napsaný na koleni. Přitom potenciál byl obrovský. Nicméně i tak se mi kniha líbila a proto nechávám 4hvězdy.
Těšila jsem se na tuto knihu, protože téma znělo zajímavě, ale velmi mě zklamala. Mám pocit, že autorka se v tom plácala a nevěděla kudy kam. Každá indicie v pátrání vyjde do ztracena a na konci víme to stejné jako na začátku.
Zase jedna kniha, kterou autorka dobře začala, ale postupně jako by jí docházela invence. Příběh ztrácí na poutavosti a závěr je už vůbec takový nijaký.
Čtivé, zajímavé, reálné. Otevřený konec tu spoustě lidem vadí, ale mně nepřišel otevřený. Eliška jela dál ve stejných kolejích jako celou knihu. Bohužel. Smutný příběh děvčete poznamenaného rodinnou tragédií.
Všude se teď píše o Viktorii Hanišové, všichni ji řeší a čtou a já jsem tedy taky neodolala. Do Rekonstrukce jsem se začetla jak blázen a hltala jsem ji jedním dechem. Když nad tím teď tak přemýšlím, ten příběh sám o sobě vlastně nebyl nějak mega poutavý, spíš mě strašně bavil a vyhovoval mi styl psaní Hanišové. Ani mi nevadí, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, vlastně trochu otevřeně. Přitom to je jedna z věcí, kterou na spoustě knížek nemůžu vystát..
První půlka knížky je úžasná, svižná a čtenář pluje na jedné lodi s hlavní hrdinkou Eliškou. Potom přijde zvrat a druhá poloviny knížky je nezáživná, musím se nutit do čtení, Eliška mi leze na nervy a vlastně i všechny ostatní postavy. Poslední kapitoly mě ani moc nepřekvapily, spíš jsem doufala v něco, u čeho zůstanu s otevřenou pusou. Bylo to jakési bez emocí, přitom z tohoto tématu šlo 'vytřískat' opravdu hodně.
Po Houbařce a Anežce je to zklamání. První třetina knihy je výborná. Dokud je Eliška dítě a žije u své tety, má kniha super atmosféru. Poté ale přijde zlom a ve chvíli, kdy začne pátrat po příčinách činu své matky, je to takové nijaké a nedotažené. Jako by sama autorka nevěděla, jak dál.
Skvělá kniha, která se četla jedním dechem. Nemám ráda otevřené konce, ale tady mi to vyloženě sedělo. Z předchozí knihy autorky Houbařka jsem nebyla moc nadšená, ale Rekonstrukce za mě rozhodně ano.
Na tuto knihu jsem se moc těšila, o to větším zklamáním pro mě byla. Byla plná podivných, frustrovaných a nesympatických postav, včetně hlavní hrdinky. Ta se celou dobu snaží vyřešit, proč její matka zabila svého syna. Je tím tak posedlá, že si tím sama ničí život. Celou dobu jsem čekala na konečné rozuzlení příběhu, což byl vlastně jediný hnací motor, proč jsem knihu dočetla. No a pak přijde konec a zklamání.
No, kniha, která vám hne se žlučí. Celou dobu jsem přemítal, do jakého žánru bych ji zařadil, nakonec z toho vyplynulo něco mezi detektivkou a novodobým psychologickým románem. Kniha byla velmi čtivá, Hanišová, stejně jako u Houbařky, dokáže čtenáře krásně vtáhnout do děje. Závěr byl celkem předvídatelný; co mě ale zaujalo, bylo, jak autorka dokázala kontinuálně a přehledně popsat změnu v mysli a v chování hlavní protagonistky. Rodinné determinaci se nedá utéct, a hlavní hrdina je toho příkladem. Myslím, že kniha dosahuje podobných kvalit jako Houbařka (i když ta se mi líbila o trošku více). Doporučuji.
Ten příběh plynul, navazoval na sebe a všechno to krásně sedělo. Nechyběla zápletka, překvapení, rozuzlení a dotknutí se spousty různých témat a postojů, která nutí k zamyšlení. Vyprávění opravdu graduje a styl vyprávění jakoby rostl spolu s hlavní postavou.
Za mě nejlepší kniha autorky, čtivé, napínavé, zajímavá fakta (matky vražedkyně atd.). Nicméně již tradičně mi u knih Hanišové chybí uzavření příběhu - i příběh této knihy zůstane neuzavřený, tentokrát mi to ale tolik nevadí:)
Tak tohle byl masakr. Téma dost brutální, autorka mu dodala ještě větší dávku autenticity, když zmínila několik reálných případů.
S hlavní postavou jsem se dost ztotožňovala a chápala Eliščiny motivace. Závěr mě přes prvotní překvapení vlastně potěšil a dal takové vysvětlení, které mi nakonec dávalo největší smysl.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Četla jsem to jedním dechem, nemohla se od příběhu odtrhnout, ale ke konci mi čím dál tím víc bylo jasné, že to nikam nepovede. Skok ve vyprávění a náhlý závěr mě docela zaskočily. Nejsem z těch, co potřebují mít v poslední kapitole vše vyřešené a vyjasněné, ale na můj vkus tu bylo až moc dějových linek, které bohužel vyšly naprázdno.
Nemůžu se zbavit dojmu, že tomu zkrátka něco chybělo, ačkoli to rozhodně nebylo špatné. Z námětu a popsaných případů vraždících matek mi každopádně běhá mráz po zádech ještě teď. Kdyby to šlo, dala bych 3,5 hvězdy.