Princezna klenotů

(SPOILER) Knihu jsem přečetla jedním dechem, protože mě opravdu zajímalo, jak to nakonec dopadne, jenom mi to celé připadalo takové utahané, spousta příprav a pátrání mi přišla tak trochu zbytečná a část z nich jsem ani nepochopila, proč tolik pátrání a všeho na cestu která tedy trvala dva dny celkově jsem tam tak trochu postrádala takové to dobrodružství na té cestě, dalo se to pojmout lépe. A taky to že Marina je znovuzrozená Mani to mi přišlo až takové přitažené za vlasy a tak trochu mě to i odrazovalo od čtení, celkově pořád všichni s tou Atlantidou, lpěním na starém nedocílíme něčeho nového, lepšího. A také se v knize objevuje i několik nesrovnalostí, např. Matýsek je sysel, jak si ho pamatujeme z tercie, ne jezevec. Ale spoustu z těchto chybiček najdeme až poté co celou sérii několikrát přečteme. Tento díl mi celkově přišel tak trochu zbytečný. Jinak Rafaelku opravdu miluju, autorce fandím a chápu že je opravdu těžké to všechno udržet, zvlášť když jde o devítidílnou sérii.

Kniha na mne působí dojmem, že autorka by už chtěla sérii ukončit, ale neví jak. Postrádám v tomto díle mapu Muriásu. Místo ní je v knize mapa Atlantidy, která si však někdy odporuje s textem (v mapě Kilimážské/v knize Kirinážské hory).

Ohledně hlavní zápletky příběhu - především je třeba si uvědomit, že včelám je srdečně jedno, kolik dní zbývá do Hromnic ("už jen 38 dní..."), včely se totiž neřídí lidským kalendářem a otrockým držením termínů. V zimě jsou přikrmovány, takže opravdu nehrozí, že by zemřely hlady, když se dobré počasí o pár dnů zpozdí. Mají trochu jinou starost - potřebují, aby se alespoň trochu oteplilo, aby se mohly vyprášit = vyprázdnit si odpadní váčky, aby si nekakaly v úlu. Celé to bláznění s přesným počtem dnů, které ještě zbývají do celosvětové katastrofy, tak vůbec nedává smysl, je odtržené od fungování přírody a nejlépe odpovídá moderní nalinkovanosti našeho času.

Ještě nesmyslněji je však vykreslena hlavní hrdinka. Marina má být jakousi garantkou rovnováhy a moudrosti na zemi - přitom však sama vůbec nerespektuje základní zákonitosti světa, např. smrtelnost. Není právě Marinino počínání fackou do tváře harmonii a přírodě, když není schopná nechat Rowana odejít, zemřít, když přitom vidí, že jen přežívá?

Onu přírodní katastrofu (mlha, astma, nemocnice plné lidí na dýchacích přístrojích, zákazy nadbytečného ježdění autem,...), způsobila Marina, ano, ta Marina, která má být garantem rovnováhy v přírodě, to celé zavinila svou neochotou smířit se odchodem své lásky. Je škoda, že právě tato hlavní zápletka je tak nesmyslně vystavěná, protože to této zajímavé sérii dost ubírá na kvalitě, přitom se s ní dalo krásně pracovat a mohla knihu naopak velmi pozvednout.

V knize je celá řada nelogičností. Aine je nesmrtelná, straší tu už pár miliard let. Ale v tomto díle se náhle dovídáme, že neví dne ani hodiny, kdy ji Marina bude muset nahradit. Cože? Prosím? Vždyť miliony, ba miliardy let byla bez vílí dědičky a ničemu to nevadilo. Stejně tak nesmyslné je ošetřování Rowana. Když leží v bezvědomí, Aine a Marina se u něj střídají, aby ho udržely při životě svou přítomností, svou energií. Ale jakmile se Rowan probere, je od něj Marina svou matkou odehnána kvůli špatným energiím, prý by neměla na Rowanovi lpět, dokud nebude silným partnerem. Proč? Předtím byl přece ještě slabší a žádné špatné energie se neřešily, navíc Marina je přece už z předchozího, Manina života, proslulou léčitelkou, takže: může mi někdo vysvětlit toto opatření? A navíc ten zákaz scházení nakonec není vyžadován a oni dva se stejně vídají.

Objevují se i jazykovědné nesmyslnosti (překlepy ani nezmiňuji). Například se dozvídáme (505), že české ř je vlastně takové keltské caol r, tedy slender r. Nikoli, české ř je jiné. Když se na to podíváme laickým pohledem, budou nám samozřejmě obě hlásky připadat podobné - ale to nám bude připadat polské rz taky a s ním ještě spousta dalších hlásek. Vývojově však spolu keltské caol či slender r a české ř nemají nic společného, české ř vzniklo cca ve 13. století. Můžete zhlédnout video "How (Not) to Pronounce the 3 (or 4...) Rs of (Irish) Gaelic", kde je výslovnost keltských r či nahlédnout do Bičovského "Úvodu do vývoje keltských jazyků". A ještě jiný příklad - Rowan (535) prohlásí o Marině, že má TU náruč, nikoli TO náručí, protože je přece žena. To mě opravdu rozesmálo, podobnu argumentaci jsem slyšela naposled ve školce, kdy mi kamarádka líčila, že musí říkat MOJE bratranec (ne MŮJ), protože je přece holka. Myslím, že někdo tak "geniální" jako je Rowan by si měl být vědom toho, že člověk může mít části těla zcela jakéhokoli rodu (tu hlavu, to koleno, ten klín). Nebo se snad Rowan domnívá, že když je sám muž, že nemůže mít tu ruku, tu paži nebo tu lopatku?

Celkově začínám mít pomalu alergii na Atlantidu a na to, jak i po takových milionech let všichni pořád jen vzdychají po tom ztraceném ráji. Atlantida byla jedna velká radost, kdežto Muriás je (achich ouvej) jen samý smutek. Skutečně? Vždyť si v Muriásu všichni žijí v luxusu a radovánkách, dělají jen co je baví a nedoléhají na ně zdaleka problémy lidského světa. Elemetálové mi z toho vycházejí jako zhýčkané bytosti zaseklé v (zidealizované) minulosti, na které nezdravě lpí, a místo proklamované moudrosti a nadhledu tak ukazují jen svou nesoudnost a neschopnost se oprostit od něčeho, co je dávno ztracené. Za ty miliony let se s tím už přece museli nějak vyrovnat a zvyknout si, žít dál. Proč se neustále babrají v jedné dávné katastrofě, když od té doby zažili stovky dalších? Místo toho, aby se nad ni povznesli a šli dál, si naopak neustále hýčkají vzpomínky zaznamenané do nejmenšího detailu, pamatují si, co kdo v Atlantidě řekl či udělal, jak vypadal každý koutek Nemetonu... je to tak únavné, tak vzdálené skutečné realitě, kde je paměť selektivní, nespolehlivá, vypouští, zapomíná... Celou sérií prostupuje názor, že lidé jsou odtrženi od přírody, ale na vzpomínkách na Atlantidu je nejlépe vidět, že ani elementálové nerespektují její základní principy a koloběh. A osobně se domnívám, že elementálové už za ty miliardy let pěkně zdegenerovali.

V prvních dílech působilo jiné plynutí času u Kentaurů dost velký problém, vždyť Arthos musel mezi studijními ročníky vynechávat x let - a najednou Aidan chodí s Marininou třídou už třetím rokem a očividně mu to žádné věkové potíže nečiní.

Cheiron podstrčí Marině Anetin horoskop, protože chce, aby jí došlo, že Anetino datum narození bylo zfalšováno. Proč Marině? Vždyť kentauři jsou odborníky na horoskopy, takže proč by si toho nevšiml nikdy nikdo jiný? A proč by zrovna Marina měla tuhle záhadu rozluštit, když je kolem ní mnoho daleko lepších matematiků a astronomů? Marinin vztah k Anetě je podlě mě spíše kamarádstvím ze soucitu a vyústěním Marinina spasitelského komplexu, důvěrnější vztah spolu nenavážou, jejich hovory se točí především kolem povrchních témat jako je móda.

Více v recenzi.

(SPOILER) Asi to bude delší komentář, tak možná rovnou napíšu "spoiler", abych někoho nepřipravila o překvapení.

Předně začnu tím, kde se žádné překvapení nekonalo, a to je Marina. Za celých 8 dílů u chronické fňukny, které všichni tancují za zadkem, nedošlo k žádnému osobnostnímu posunu.
Bohužel.
Sice mám před sebou ještě jeden díl, ale už si velké naděje nedělám.
Jestli tohle má být ta vymodlená, dokonalá, reinkarnovaná mediátorka Atlantidy, tak všem lidem a elementálům pomáhej... Vesmír.

Hrdinsky se sice vzepne a zachrání svoji životní lásku i svět (který ovšem v podstatě sama ničila) obtížnou poutí (ale opět s hromadou lidí za zadkem), a vzápětí hysterčí u hrstky kamenů, ač v podstatě o nic nejde. A navíc do kterých ani nevlezla sama.

Ale abych nebyla úplně nefér, v této knize má (krom prvního dílu), konečně aspoň jeden legitimní důvod fňukat.
Mně osobně by se asi taky nelíbilo, kdyby mě celý svět z ničeho nic začal považovat za chodící reinkarnaci jakéhosi Atlantského idolu, a tím úplně vymazali můj nynější život, identitu i jméno.
Tím spíš, kdybych já si vůbec na nic nevzpomínala.

Další, kdo je k uzoufání, je Aine. Královna víl, několikanásobná matka, která se chová spíš jako starší ségra se zastydlou pubertou. Sympatické to není ani trochu.

No a do třetice tu máme věčně nedokrmeného erotomana Rowana. Sotva vstal z mrtvých, jeho jedinou mrzutostí bylo, že je dočasně dysfunkční. Nakonec mu autorka popřála, ale celý "plodivý rituál", který s Marinou provedli na zahradě domku v její vísce, jsem se regulérně prochechtala. A bylo mi trapně i za ně.

Na nervy mi lezl i jasný odkaz na dobu c*vidovou, kdy mi místy přišlo, že autorka s jistými opatřeními sympatizuje, což bych do někoho, kdo tlačí ezo horem spodem nikdy neřekla.

A teď k těm světlejším bodům:

1) Ishan. Troufám si říct, že je to jediná světlá hvězda celé série. Tou byl i Arthos, než se autorka rozhodla nám ho znechutit. Snad totéž neudělá i s Ishanem, protože by to byla fakt škoda. Ishan je skvělá postava, s mozkem v hlavě (ne v kalhotách) a srdcem na správném místě. Sympaťák každým coulem, který se neutápí ve zbytečném patosu, a radši jedná. Nejspíš taky jediný dospělák v celé knize.

2) Narážky na ezo a jiné zajímavosti. Několikrát jsem odešla googlit, protože mě to opravdu zaujalo, a to už se mi hodně dlouho u jiného dílu Rafaelky nestalo.

3) Překvapivá odhalení. I když vám teda ledacos postupně dojde (třeba kdo je Petr), tak mi to přišlo jako zajímavé zpestření děje. Ale možná byl autorčin záměr strčit do knih i témata reinkarnace.

Zbytek byl v podstatě zmatený guláš scének (proč nás má zajímat, kdo schovává lidem knížky ze skříněk?), pobíhání z místa na místo, Marinina trapného dohazování borců svým spolužačkám podle jejího výběru, a trocha té školní docházky.
K tomu nějaké ty logické nesmysly a sáhodlouhé, podrobné popisy míst, které silně převažovaly nad samotnou akcí.

Konec trochu navnadil na poslední díl, i když marně přemýšlím, co se tam bude ještě řešit, protože se zdá, že plodivý rituál Ro a Mňauríny už odboural i tu nejposlednější kletbu.

Snad to celé autorka ukončí nějak důstojně.
Ale to uvidíme...

Musím dát dvě hvězdičky vzhledem k hodnocení předešlých dílů - toto byl prostě pro mne nejslabší díl. Charakterizuje ho naprostý chaos, připadalo mi, že autorka posbírala všechny své poznámky a tady je nějak naházela (ne zcela dokončené kapitoly, střídání scén, hluchá a zbytečná místa ap.). Prostě směřování celé série jde dolů z kopce. Poslední díl přečtu, ale domnívám se, že kdyby autorka celou sérii věnovala pouze elementálům, udělala by lépe, tady se snaží nahustit všechna možná témata z esoteriky, mystiky, bájí a ekologie. Prostě méně je někdy více a tady to platí dvojnásob.

Tak jsem dočetla 8.díl a nemůžu se dočkat, až vyjde 9. !!!! Doufám, že to bude brzy!!!!! :-) Moc se těším!

Rafaelova škola je můj život. Miluji tuhle série, už jsem jí též dočetla, a jako u každé krásně napsané knihy je mi to líto, protože je to, jako bych ztratila nejlepšího přítele. Obdivuji styl psaní paní Štulcové a jsem jí nesmírně vděčná, že tento svět stvořila. Opravdu je to krásně vymyšlený svět, úžasné postavy a všechny knihy mají pořád ten magický nádech. Přijde mi, že tyhle příběhy vás do sebe vtáhnou více, než jakékoliv jiné. Opravdu čarokrásné knihy.

Přestože si celou sérii přečtu určitě znovu, tento díl mi bavil ze všech nejméně. Přišel mi takový... Nedotažený? Zmatený?

Na tuto knihu jsem se velice těšila, protože pro tuto sérii mám ve svém srdci zvláštní místo, neboť jsem s ní vyrůstala, ale... Jsem docela zklamaná. Shrnu to tak, jak to cítím, i když to nebude úplně nejlepší.
Už první kapitola na mě začala působit moc spirituálně. Chápu, že je to série o Elementálech a všech těchto věcech. Nikdy dřív mi to nevadilo, ale v tomto díle toho už na mě bylo moc. Naopak výuka kentaurů o horoskopu se mi neskutečně moc líbila.
Dále mám bohužel pocit, že místo toho, aby se všechny problémy vyřešily, jak by tomu mělo v posledním díle být, tak jich ještě víc přibylo a já se v tom začala motat.
Normálně šesti set stránkovou knihu přečtu jako nic, ale v tomto případě mi to dělalo trochu problém. Ne, že by byl styl psaní autorky špatný, to vůbec ne, ten mám naopak velice ráda, ale nějak jsem se nedokázala do knihy začíst. Připadalo mi, že se kniha vleče. Až posledních sto padesát stran jsem si velice užila.

Z Mariny, která mi v předchozích dílech připadala úžasná, se mám pocit stala hrozná plačka. Bylo tu i pár skvělých vlastností, jako například myšlení a emoce, ale na můj vkus ta smutná emoční stránka se projevovala nejvíce.
Rowana jsem si vlastně užila hrozně málo. Chápu, proč se tam tolik neobjevoval, neříkám, že ne, ale na to, jak jsem se do něj zamilovala... V tomto díle mi také nepřipadal charakterově úplně podobný minulým dílům.
Ishan byl ale pro mě velkým překvapením. Tuto postavu jsem si z celé knihy oblíbila úplně nejvíce. Nejen pro jeho úžasný smysl pro humor, dokonalé myšlení, ale i pro jeho lásku k Marině.


Nesmí to ale nevypadat, že je tato kniha tak hrozná. Našly se tu vážně úžasně napsané části, které jsem si zamilovala, úžasné byly i popisy všeho, jak světa, který už tak dobře známe, ale i míst, které jsme v tomto díle navštívili poprvé a za které jsem neskutečně ráda. Další úžasnou pozitivní věcí byl Ishan, naprosto kouzelná postava, kterou si z této série rozhodně odnesu v dobrém.



Snažila jsem se napsat špatné i dobré věci, ale ty horší prostě převažují...
2,5/5⭐