Věk Vodnářky

(SPOILER) K Rafaelově škole mám tak trochu specifický vztah, první díl jsem začala číst, když jsem zrovna jako Marina šla do primy, bohužel však ne na Rafaelovu školu. A vlastně s ní tak trochu vyrůstám, jenom jsem asi během té primy přečetla všech pět dosavadních dílů, a tomu pátému jsem tak trochu nerozuměla, avšak když jsem se k němu po třech letech vrátila, zjistila jsem, že je vlastně taky dobrý svým způsobem. Marina se v průběhu série krásně vyvíjí. A teď přijde ta kritika, bohužel. Quaerite, et invenietis, Hledejte a naleznete, tohle heslo se nese celou knihou a tak je to i s těmi chybami, když se podíváme pozorněji, najdeme je. Tenhle díl byl tak trochu o ničem. A navíc mi přišlo tak trochu zbytečná celá ta šaráda kolem toho jak Petrovi sdělit že Aine je Fany, stačilo by to udělá rychle, ne ho chudáka celý rok strašit, někdy je lepší terapie šokem, jak říká pan profesor Emanuel, paradoxně on tohle celé strašení vymyslel. Petr že je Reth??? Hrůza, nic horšího se stát nemohlo, všichni jsme znovuzrození atlaňťané!!!?!?!?!?!!?!?!
Tak já už končím, možná bych si i pokračování přečetla, kdyby nějaké bylo, i když asi radši ne, koukat se jak dalších milión let skáčou všichni Marině za zadkem

Celkově - všimli jste si, jak série, která měla původně vést ke sbližování lidí a elementálů, k šíření elementálské přírodní moudrosti mezi (v tomto směru údajně zaostalé) lidi, se nakonec zvrhla naopak v co největší izolaci mezi lidmi a elementály? Snad k tomu přispěl vývoj autorky, která léty nabyla dojmu, že lidem není pomoci, snad se postupem let odvrátila od labyrintu světa a namířila do ráje svého srdce, což se promítlo do její literární tvorby, nevím. V každém případě to ale nevyznívá příliš sympaticky. Všimněte si, jak byla lidská babička Fialková v průběhu dílů degradována z blízké Marininy důvěrnice, s níž si rozuměla a jíž se svěřovala s věcmi, které otci by třeba neprozradila, na pouhou služku, která pouze zajišťuje, aby bylo co jíst, aby Marina včas vstala, aby pořád bylo co na stole něco dobrého (bábovky, štrůdly), zatímco její lidský a citový rozměr byl zcela potlačen. V Marinině životě ji vystřídala druhá babička, elementálka Luna, zkrátka měsíc. Dědeček, který nehrál ani v počátečních dílech jinou, než jen doplňkovou úlohu byla rovněž ještě více upozaděn. Pouze otec Petr je z tohoto čím dál většího opomíjení lidského prvnku v sérii vyjmut, ovšem jen díky tomu, že je v něm nakonec odhalen znovuzrození elementál Reth, jinak by ho nejspíš čekalo stejné zapomenutí, jako další lidské postavy. V zpomeňme například Marininu kamarádku Katku nebo Patrika (z nějž autorka, v souladu se svou pozdější misantropií udělala křiváka, co zradil Médeu - přitom v závěru prvního dílu jsem ho považovala za jendoho z možných budoucích Marininých nápadníků, měl pro to všechny předpoklady, jako např. sepjetí s přírodou, zrzavé vlasy, určitá podivnost, protože jako chlapec z biofarmy se vymyká průměru, takže mohl být Marininým adekvátním lidským protějškem, jeho otec byl navíc v šestém díle souputníkem Petra Fialky při hledání elementálských světů).

Kdyby měl Petr Fialka alespoň trochu hrdosti nebo mužské cti, nikdy by nemohl sebestřednou, nespolehlivou a povrchní Aine vzít zpátky.

Proč nikoho nikdy nenapadlo, že by orly mohla vyslat Marena, když jsou tito ptáci v tak hojném počtu zabydleni na jejím zásvětním hradě? Nechápu, proč je její pokus o likvidaci mladší sestry omluven tím, že chudinka zažila pád Atlantidy, přišla o otce, matka se o ni ve svém zármutku moc nestarala, viděla doby ledové a nejrůznější strádání obyvatelstva, přišla o milovaného muže... Tohle má omluvit její jednání? Možná by neškodilo, kdyby si autorka nastudovala něco o každodenním životě v minuosti nebo se jen rozhlédla kolem sebe, snad by pak uznala, že Marena je jen rozmazelná a má se až moc dobře. Stačí se podívat na všechny ty lidi, co přišli o rodiče, životní partnery, děti, střechu nad hlavou, práci,... zkrátka, je mnoho osob, které jsou na tom mnohem hůř než Marena a přesto své sourozence nevraždí, tuhle výmluvu tedy neberu a Marenino nepotrestání považuji za špatný příklad pro dětskou literaturu.

Více později v recenzi.

Tak, série dočtena. Musím přiznat, že bohužel neměly díly stoupající tendenci, právě naopak - proto i tento poslední díl hodnotím jako nejslabší - neděje se zde nic převratného, zajímavého, jen všední dny ve škole + koncert (to mi přišlo naprosto mimo - koncert něco zachrání?). Připadá mi, že nejlepší byly tak první tři, čtyři díly, pak už autorce došly nápady a jen sem tam, něco převařila, přechutila a v posledním díle naprosto pokazila. Škoda, mohla to být skvělá série, kdyby nebyla tak protahovaná naprostými zbytečnostmi a splácaninami s rádoby esoterními prvky. Jak už jsem psala u některého z předchozích dílů - méně je někdy více. Tady to zamotávání všech různých duchovních cest, nauk a pod. byl naprostý úlet. Autorka měla ponechat čistě svět elementárů, případně slovanskou mytologii a nepřidávat nic dalšího.

(SPOILER) Já pořád nemůžu uvěřit, že už je konec. První díl jsem četla asi ve 4 třídě, teď jsem v deváté a dál už nic. Je mi líto, že knížky nejsou známější, protože jestli nějaká série s devíti díly stojí za to, tak rozhodně tahle.
A k posledními dílu. Je skvělé, jak se s postavami postupně vyvíjel i svět, kdybych porovnala jak to bylo v prvním díle a v tomhle poslední, je jasné, jak se rozvinul. Za tu dobu jsem se se všemi postavami opravdu sblížila a jsem moc ráda, jak nakonec všechno skončilo. Sice jsem neodhadla, kdo na malou Marinu poslal orli (myslela jsem, že ve skutečnosti Marina není Mani, takže na ni Mani někde že Zasvětí posílá orli, protože žárlí), ale stejně mě to vzalo. Jen je mi líto, že Marina neskončila s Arthosem.

Ač jsem při skončení četby předchozího dílu byla značně skeptická, poslední díl Rafaelky příjemně překvapil.

Marina konečně (konečně!!!) prodělala alespoň nějaký malý vývoj kupředu a stala se zralejší a dospělejší.

Aine to bohužel nepotkalo, ale to už bych asi chtěla moc.

Poslední kniha se hodně blíží knize první: není tolik zmatená, je tam nějaký posun, pár životních mouder, a i když je to celé taky spíš letem-světem, tak už se vám to chce zase číst.

Líbí se mi i to, že si nakonec každý někoho vhodného našel, i ta sebeosamělejší a sebenešťastnější duše.
Líbí se mi i skryté poselství a přání pro budoucnost téhle planety.

A to dokonce natolik, že odpouštím i obvyklé nedotaženosti (ta vlaštovčí voda nás má zajímat proč? Ten Petr z Terezína je tam v rámci kontextu tohoto světa proč?), i fakt, že jsem ten poslední školní ročník jaksi vůbec nepochopila.

Kniha končí otevřeně, takže je dost dobře možné, že se autorka do svého světa ještě někdy v budoucnu vrátí (podobně jako to udělala Rowlingová).

Miluju pohádky. Miluju, když jsou s přesahem. První díl Rafaelovy školy vyšel když moje dcera chodila do třetí třídy. O tu knížku jsme se tenkrát přetahovaly, četly jsme ji večer v posteli společně, jedná druhé na střídačku. První kniha byla Vílí křídla, další postupně následovaly. V dospívání se dcera přiklonila k jiným tématům, mě láska k hrdinům této série zůstala ač jsem spíše ve věku rodičů hlavních hrdinů . A až mi bude zase ouvej, smutno, nebo se budu chtět válet dlouhá rána s krásnou knížkou, zas po některé z nich sáhnu. Kdo máte dcery 8-10 let zkuste se s nimi na tyto knížky kouknout.