Pýcha a předsudek

to bylo tak moc KRÁSNÉ!!!!
tahle kniha mě vytáhla z pořádné depky. Líbilo se mi jak byla psaná, na mě totiž velmi neobvykle,tak spisovně,že jsem si to úplně zamilovala!
Jak jsem nebyla zvyklá na styl psaní tak se mi to četlo pomaleji a byla jsem zato strašně moc ráda, protože jsem si ji mohla déle vychutnávat. Doušek po doušku.
Lízinka skvěle přemýšlela a líbilo se mi jak uvažovala o lidech.
Kam se na to hrabou booktok knihy tohle je ta pravá klasika a to patřím do young adults.
jdu hned koupit ostatní knihy od Jane Austin.

Lahůdka! To je tak, když je čtení potěšením.

Přečteno v rámci bookclubu. Moc jsem nevěděl co od toho čekat, ale oh boy, byl to slušný slogfest. První dvě třetiny knihy byly pořád to samé dokola. Drby o vztazích. Milion jmen a příbuzenských zamotaných vztahů (bratranci a sestřenice se mohli brát?!). Většina postav by zasloužilo obuškem přes záda, zejména pak paní Bennetová, pan Collins a lady Catherine, jak se mi vařila krev pokaždé, když někdo z nich něco povídal. Dílo totiž dává smysl především pro dobu, ve které vzniklo, neboť jsem často křičel "pošli ho/jí už do řiti panebože".

Nicméně i tak jsem ocenil některé pasáže, ironické komentáře tehdejší doby, zoufalost snah provdat své dcery do výhodného postavení (to opravdu nikdo ze šlechty nemusel nic dělat a žil jen z úroků nebo co?! potom co nikdo nic nedělá mě bavilo, jak pak vždycky někdo řekl, že nebude mít vůbec čas a pak stráví tři dny na návštěvě u někoho doma), nesmyslnost hašteření a rychlých obratů v názorech mezi jednotlivými rodinami. Konec měl spád a kniha opravdu dostála svému jménu.

Bylo to hezké, ale trvalo to dlouho - jak říká můj táta.

Následující citaci z knihy neuvádím jen protože mě baví, ale také protože s ní chci vypíchnout něco, co mi dělalo problém celou knihu. Nejenže kniha byla dlouhá a často se vůbec nic nedělo, ale bylo to psané stylem, že jsem si musel některé odstavce přečíst mnohokrát, abych vůbec pochopil jejich sdělení. Přemýšlel jsem, jestli knihu nezkusit v angličtině a jsem rád, že jsem se rozhodl pro českou verzi. Navzdory všemu řečenému výše musím ale podotknout, že česky překlad je zvládnutý bravurně.

"Lady Catherine měla ještě mnoho dalších otázek týkajících se jejich cesty, a poněvadž si na všechny doposud sama nezodpověděla, bylo nezbytné věnovat jí pozornost, což Elizabeth považovala za štěstí, jelikož jinak by se její myšlenky ubíraly úplně jiným směrem a zřejmě by po chvíli zapomněla, kde vůbec je."

Comic relief pan Bennet mě bavil nejvíce, ale to asi nikoho nepřekvapuje.

"Jsou-li mé děti hloupé, tak doufám, že jsem dost chytrý na to, abych to poznal."

"Nadevše ho těšilo jezdit na Pemberley, a to zejména když ho tam čekali nejméně."

Dlouho jsem váhala, jaký překlad si pořídit, ale nakonec jsem sáhla po osvědčené klasice od Evy Kondrysové. Text sice může být pro někoho složitější, ale skvěle zachovává ten správný náboj, vtip a skrytý sarkasmus, který celým příběhem proplouvá. I přes pár pomalejších pasáží mě styl psaní Jane Austen naprosto okouzlil.

Největší předností knihy jsou perfektně vykreslené postavy a jejich povahy. Elizabeth jsem si hned oblíbila – byla chytrá, pohotová a správně sarkastická (je vidět, že se potatila). Stejně tak mě od začátku bavil i pan Darcy pro svou tajemnost, odtažitost i počáteční namyšlenost. Líbilo se mi, jak se postupně odhaloval.
Nejvíc mě ale štval pan Collins svou vlezlostí a samolibostí, Lydia zase svou hloupostí a nevychovaností, až se to někdy nedalo číst.
Jane mi naopak přišla až příliš laskavá a naivní, ale líbilo se mi, jaký s Elizabeth měly vztah.

Autorka skvěle zachytila tehdejší venkovskou aristokratickou společnost a postavení žen, které se nemohly prosadit podle svých představ. Zároveň dokázala tehdejší dobu popsat s neuvěřitelnou nadsázkou a vtipem. A ty dopisy! Proč už si dneska nepíšeme takhle krásné dopisy?

Jedna z myšlenek na závěr, která mi zůstala v hlavě: „Ohlížej se nazpět jen tehdy, přináší-li ti to potěšení.“

K niektorým knihám sa človek vracia opakovane, poznáte to. Pýchu a predsudok som si dala tentoraz tretíkrát. Pozreli sme si doma totiž minule film a napadlo mi, že je čas na pripomenutie si literárnej predlohy.
Ach, tak dobre mi to padlo! A pričom... taký jednoduchý námet: snaha (dobre) vydať dcéry. Ale pre ten štýl, humor, postavy a dialógy to vždy stojí za to. Pri tomto mojom treťom návrate k Bennetovcom som si vychutnala najmä Elizabethino správanie, uvažovanie a reč. Naozaj bola na svoju dobu výnimočne priama a odvážna vo svojej úprimnosti (aj k Darcymu, aj ku Collinsovi, aj k lady Catherine). Fascinoval ma aj pán Collins so svojou nebotyčnou podlízavosťou, pani Bennetová svojou jednoduchosťou a pán Bennet svojím ostrovtipom. Usmievala som sa pri Elizabethiných mylných predsudkoch, Darcyho pokorenej pýche, ale najmä pri jeho schopnosti sa nezduť, ale uznať a zmeniť sa. To sú vzácne vlastnosti a schopnosti, ktoré by sa slušilo mať všetkým.
Viem(e), že Austenová v živote nedošla k (vzťahovému) happyendu, o to viac si cením(e), že do kníh ho vždy vložila.

Moc krásná kniha. Taková jemná. I když některé ty postavy....k tomu ani není co dodat jak mě občas rozčilovaly.

Vynikající odpočinková klasika, která položila základy dnešním romantickým příběhům!

(SPOILER) Abych nebyl barbar, jednou za čas přečtu i klasiku. Film neznám.

Je to červená knihovna, ale ne v moderním slova smyslu – žádnou velkou vášeň ani drama nečekejte. City se odehrávají především v úvahách a ve značně zkrocených slovech. Z některých projevů bych snad ani nepoznal, kdo je do koho zamilovaný, tak krotké to je. Pokud už se vyskytnou obsahově dramatické části, autorka je často popíše velmi lehce až stroze. Například Elizabethinu odpověď na Darcyho druhé vyznání, tedy jeden z vrcholů celého příběhu, vlastně ani nedostaneme v přímém dialogu – je odbyta nepřímým popisem ve stylu „Elizabeth mu zmateně dala najevo, že její city se změnily“. Přitom zrovna tohle je scéna, kterou by dnešní spisovatel zdramatizoval a vytěžil na několik stran. Austenová ji skoro elegantně přejde. (A zároveň paradoxně dostaneme množství nepodstatných rozhovorů o nepodstatných věcech...)

Celý román je tedy psán velmi odlehčeně a některé postavy jsou spíš karikaturami. Jen několik postav je psychologicky propracovanějších, ale ani tam mi to úplně nefungovalo. Především mi není jasná údajná Darcyho proměna. Pan Darcy je ve druhé části popisován spíše jako vážný, málomluvný a společensky neobratný, čímž jsou omlouvány jeho předchozí neomalenosti, ale popravdě je to vůbec neumenšuje. Na začátku je prostě k Elizabeth jednoznačně povýšený a hrubý. Později se má údajně polepšit, jenže se současně na panství Pemberley dozvídáme, že byl vlastně odjakživa laskavý, velkorysý a skoro dokonalý člověk. Tak změnil se, nebo ne?

Ani jeho pomoc Lydii pro mě není důkazem charakterového přerodu, vždyť to udělat musel, pokud si chtěl vzít Elizabeth (měl z toho tedy osobní prospěch). Chybí mi skutečný Darcyho osobnostní oblouk, který by vysvětlil přechod od povýšeného Darcyho z první poloviny k téměř vzornému ženichovi z druhé.

Taky mi přijde zvláštní, jak přísně začne Elizabeth soudit sama sebe. V některých věcech se spletla, ale její původní odpor k Darcymu rozhodně nevznikl z ničeho. Není ani jasné, jak došlo k tomu, že se vůbec Darcy a Elizabeth do sebe zamilovali, když se přece tolik nesnášeli. Ten skok je dost velký. I sama Elizabeth na to téma vtipkuje, když odpovídá překvapené sestře, že se do pana Darcyho zamilovala přece ve chvíli, kdy spatřila jeho panství. Má to být vtip. Problém je, že po přečtení předchozích kapitol to nezní až tak absurdně :D Celá velká romance mě proto nepřesvědčila tolik, jak asi měla.

Část toho zřejmě souvisí s dobou vzniku románu. Ta je patrná nejen ze způsobu zacházení s emocemi, ale vůbec z celého popisovaného světa. Dnes se emoce zdůrazňují někdy až do extrému. U Austenové se naopak i velmi silný cit může odehrát mezi několika zdvořilými větami, pohledem a následnou úvahou. Pro dnešního čtenáře je to někdy možná osvěžující, někdy možná frustrující.

Bavilo mě také samotné nahlédnutí do minulosti, i když je to dost děsivá představa života lidí, jejichž jediné rozptýlení jsou návštěvy, plesy a drby. (A pokud někdo skutečně "musí pracovat", začíná být podezřele blízko chudobě.)

Austenová si ale ze svého společenského světa evidentně umí dělat legraci. Líbí se mi humor a ironie, které jsou přítomné do té míry, že jsem chvílemi pochyboval, nakolik vůbec máme některé scény brát vážně. Právě to mě na románu bavilo asi nejvíc.

Nechápu stížnosti některých čtenářů, že je Pýcha a předsudek složitá kniha. Přečetl jsem ji prakticky v jednom tahu. Děj je jednoduchý, přímočarý, spíše předvídatelný a postav není tolik. Ano, jazyk je oproti současné próze o něco květnatější a formálnější, ale právě tak akorát. Naopak mě bavil a patřil k tomu nejpříjemnějšímu na celé knize. Není to rozhodně taková liga jako třeba Jméno růže.

Na knihu mě nalákal i způsob vyprávění. Vypravěč je extradiegetický a heterodiegetický, ale s převážně interní fokalizací skrze Elizabeth, takže většinu příběhu vnímáme právě přes její perspektivu. Austenová navíc pracuje s polopřímou řečí, takže se hlas vypravěče nenápadně prolíná s Elizabethinými myšlenkami a hodnocením, na několika místech vyprávění krátce přechází do ich-formy. Hranice mezi vypravěčem a postavou je tak příjemně rozostřená. Tato vypravěčská technika tedy byla jedním z dalších důvodů, proč mě kniha zaujala.

Když si jednotlivé výhrady sepíšu vedle sebe, skoro to vypadá, jako by se mi kniha nelíbila. Jenže ono se mi to četlo dobře. Je to svižné, vtipné, příjemně ironické a překvapivě lehké čtení. Není to můj žánr, velká romance Elizabeth a Darcyho mě úplně nepřesvědčila a větší psychologickou hloubku bych tam úplně nehledal, ale ani jednou jsem se vyloženě nenudil.

(SPOILER) (7.5/10) Dobře, nakonec ty 4 hvězdy dám, i když mi to hlavně zpočátku přišlo poněkud zdlouhavé a měl jsem problém se vyznat ve všech těch postavách. Také asi nebudu zrovna cílová skupina a tak nechci knihu urážet - nejdřív mi přišla trochu úmorná, ale později mě začalo zajímat, jestli je Darcy skutečně takový lotr (a potvrdilo se mi mé očekávání, že ne) a v závěru jsem do toho vážně i docela ponořil, takže výsledný dojem je nakonec kladný. Zatímco doba se mění (a ta z knihy mě pramálo láká, když jediným smyslem v životě ženy je jen se co nejlépe provdat), charaktery lidí už tolik ne. A běžně se stává to, že si někoho zaškatulkujeme a odsoudíme, nebo se z původně sympatického člověka stane podrazák. Ač by se tedy v kolonce "povinná četba" jistě našly tituly, které mi sednou více, jsem celkem rád, že jsem to zkusil.

Nějak jsem měla zafixováno, že se jedná o klasický milostný román. Překvapilo mě, že tomu tak není. Spíše satira v kulisách anglické "urozené" společnosti. Čekala jsem více prostoru pro Darcyho. Není to úplně můj šálek kávy, ale četlo se dobře.

Když se řekne Pýcha a předsudek, první, co se mi vybaví, je film z roku 2005 a tedy s hlavní hrdinkou K. Knightley a dalšími, tudíž při čtení knihy jsem si představovala povětšinou postavy z této filmové verze.
Je neuvěřitelné, že J. Austenová napsala tuto knihu v roce 1813! Předestřela nám, jak vypadala anglická společnost na konci 18.stol. Hlavním tématem je především výhodné provdání dcer, jak jinak. S pěti dcerami nemá paní Bennetová o zábavu nouzi.
Jsou tu vtipné dialogy i nemilosrdné ukázaní, že údělem ženy nebylo nic jiného, než se vdát a zaopatřit se tím do budoucnosti.
Každá z hlavních postav měla své charakterové zvláštnosti. Nechybí ani popis přírody a panství, až jsem měla mnohdy pocit, že se ocitám na stejném místě jako oni. Na druhou stranu tu byly místa, kdy jsem se chvílemi nudila.

Jedna z mých nejoblíbenějších knih, ke kterým se ráda vracím. Ještě si pamatuji, když jsem ji před lety četla poprvé. Tehdy jsem ji považovala jen za nudnou povinnou četbu. Nemohla jsem být dál od pravdy.

Austenovou? V životě ne!
...a pak mi zivot naserviroval povinny seminar jenom o ni. A vite co? Zamilovala jsem si jeji obrazy britske spolecnosti, nonsalanci, pokrytectvi, predsudky i naivni viru v lasku. Pohadkove vypraveni o bolavem hledani stesti je preci vzdycky sazka na jistotu a v podani britskych gentlemanu maloktera krehka divka dokaze odolat.

05.05.2026

(SPOILER) Četla jsem podruhé. Poprvé jsem četla v angličtině před pěti lety a ani jsem si původně nepamatovala, že jsem knihu četla. Teď ve mně ale zanechala mnohem větší dojem.

Jako asi spousta ženského čtenářstva jsem propadla panu Darcymu. Ale nejen u něj jsem vnímala, jak skvěle jsou popsané charakteristiky různých osob - svébytného pana Darcyho, povrchní Lizziny matky a sester... Naprosto jsem si dovedla představit podobný příběh v dnešní době, i přes dnes naprosto nepřijatelné historické detaily. Prostě každý zná ty typy lidí a ta dynamika by byla dneska podobná. Samozřejmě ne zcela, právě kvůli věcem, co už dnes naštěstí nejsou. To, jak rychle se tehdy lidé brali a z jakých důvodů (třeba je opravdu dobrý nápad provdat svou dceru za budižkničemu jen proto, že jí tento budižkničema přemluvil k útěku), mě teda docela děsilo.

Román napsaný před více než 200 lety a pořád okouzluje čtenáře po celém světě a obléká nové kabáty. Jako tohle krásné vydání od @rybkapub i s původními ilustracemi.

Před 200 lety bylo jediným posláním mladé dívky dobře se vdát a Austenová na toto téma rozehrála košatý a nakonec i napínavý příběh se špetkou ironie a vtipu. Sledujeme rodinné a sousedské vztahy, lásku a intriky, různé povahy a jejich (ne)soulad.

Pro mě to byla zajímavá sonda do tehdejšího způsobu života a pokud jste někdo nečetli a rádi byste se ponořili do přístupné klasiky, můžu jen doporučit!

"Elizabeth napadlo, že kdyby se všichni členové její rodiny smluvili, jak se za večer co nejvíce znemožnit, nemohli by zahrát své role s větším elánem nebo větším úspěchem."

"Každým dnem se mi potvrzuje, že lidská povaha je nestálá a nelze spoléhat, že to, co se jeví jako záslužné nebo moudré, skutečně takové je."

"Proč bychom tu na světě byli, když ne pro zábavu našich bližních a abychom se zase my zasmáli jim?"

"Vzpomínej na minulost, jen když ti to přináší potěšení."

Taková klasika o které toho již bylo napsáno mnoho. Líbí se mi nové vydání s barevnou ořízkou a ilustracemi. Elisabeth a Darcy, ach... Kniha, která bude čtena pořád, v jakékoli době. Děj plyne polehoučku, pomaloučku, nenuceně a nechybí očekáváný sladký konec. Přečteno, ale vím, že se k ní znovu už vracet nebudu.

Navzdory tomu, že pravděpodobně nejsem typická cílová skupina podobných románů, mě kniha příjemně překvapila a četla se mi dobře. Zaujalo mě hlavně vykreslení Anglie na začátku devatenáctého století a přiblížení tehdejších společenských zvyků.

Filmové adaptace jsem před čtením neviděl, takže jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, a asi až v polovině knihy mi došlo, kam se příběh vlastně ubírá.
Celkově hodnotím kladně.
83 %.

Je mi skoro blbé zanechávat tu tak kontroverzní hodnocení, ale pravdou je, že jsem prostě zklamaná.
Před Pýchou a předsudkem jsem četla Emmu, a to už budou asi dva roky. Tehdy mě to sice neokouzlilo, ale na druhou stranu jsem se nemusela do čtení nutit.

Tady... první stovka stran odsýpala, tempo mě až překvapovalo. A pak - zásek. A dobrých dvě stě stran absolutně o ničem (až na tu aféru kolem pana Wickhama a Lydie). Styl psaní si mě bohužel nezískal, stejně jako postavy, které mi opravdu nepřišly propracované.

Nesvedla bych to líp, ale jiní to líp svedou (nebo svedli).

S pocitem černé ovce tu zanechám tohle hodnocení a rychle se vrátím k Tolstému.

Moje nejoblíbenější od JA. Propracované charaktery, krásné dialogy. Svědectví o době, ve které byly ženy vydané na milost mužům a majetkovým poměrům. Když se to chýlí ke šťastnému konci, tetelíte se blahem.