Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431333/bmid_prilis-hlucna-samota-xsD-431333.jpg
4
1045
132
Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrně u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě...... celý text
Přidat komentář
Vždycky když si zastesknu nad časy dávno minulými a pocítím zvláštní nutkání vrátit se alespoň prostřednictvím knížky do doby, kterou jsem nepoznal a poznat nemohl, poznat způsob života a myšlení lidí, které je mi sice cizí a nevlastní, ale které mě o to více přitahuje, vzpomenu si na Bohumila Hrabala, Pana Spisovatele, který snad jako jeden z mála (ne-li jediný) dokáže tak neodolatelně krásně a poeticky zachytit českou zemi a atmosféru v ní, všechen ten prostý lid s typickými vlastnostmi, nezaměnitelným humorem a nadhledem, zkrátka lidi nikoli intelektuální, ale lidově moudré, hovorově mluvící, filozofující nad svým životem, životním údělem, minulostí i současností.
Samotný pan Hrabal je naprosto nad věcí, představuji si jej jako postaršího pána (kterým pochopitelně později byl), sedícího za zlatých časů někde na terase pražské hospůdky s dýmkou v ústech a pivem na stole před sebou (vidíte už tu poetiku?), líně listujícího v novinách, jeden výtisk za třicet haléřů. A jak si tak listuje a cucá slova v ústech, občas přes stránky pohlédne do okolí, a co ho zaujme, to si zapamatuje a později použije.
Příliš hlučná samota se podobá ostatním Hrabalovým knihám, je psána formou vnitřního monologu hlavní postavy, ve kterém se opakují stále stejné motivy, což je někdy poněkud otravné, zvláště u jiných autorů, ale u Hrabala to je kouzelné a v tom nejlepším slova smyslu typické, protože jeho rukoupis poznáte již po pár větách. S tím přímo souvisí i poměrně osvědčené pravidlo: nesedne-li vám nějaká jeho kniha, pravděpodobně vám nesedne žádná jiná, ne proto, že by to bylo všechno na jedno brdo, ale právě proto, že Hrabal je Hrabal a jeho neuvěřitelně dlouhá souvětí, do kterých dokáže spojit kdeco, spojitelné i nespojitelné, jsou zkrátka proslulá a legendární (a pro otrlé).
Hrabal je pro mě jeden ze tří českých prozaiků dvacátého století, jejichž dílo považuji pro svou kvalitu a formu jako světové, světové úrovně dosahující (těmi dalšími jsou Karel Čapek a Milan Kundera). Hrabalovi zkrátka musíte rozumět, ano nebo ne, a pakliže se dostanete na jeho vlnu, pak sami pochopíte, o kolik by naše literatura byla ochuzena, kdyby ho nebylo.
Píše nádherně, no uznejte sami:
Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. (strana 7)
(přečteno 11. srpna 2012)
Úžasná kniha, myslím, že Hrabalova nejlepší, i když mi jich pár ještě chybí...
Nebyla jsem se schopná začíst, kniha mě nezaujala. Nelíbilo se mi ani filmové zpracování
První kniha od Hrabala, která se mi podařila dočíst. Dost mi dělal problém Hrabalův styl psaní - dlouhé věty přes půl stránky se spoustou myšlenek a slov+ žádné odstavce, díky kterým jsem se nemohla ani na chvíli zastavit aniž bych věděla o čem čtu. Taky se mi stalo, že jsem se v ději častokrát zrácela. Knihu člověk musí číst ve 100% soustředěnosti v mém případě i 100% klidu. Každopádně bylo to pro mě něco nového a po čase jsem si docela i zvykl na jeho styl psaní.
Výborná kniha o Haňťovi, který byl nedobrovolně vzdělán když 35 let pracoval jako dělník u presovacího lisu.
Rozhodl se, že až půjde do důchodu hydraulický lis odkoupí. Od malička miloval knihy víc než cokoliv jiného, doma se bojí více pohnout v posteli, protože by byl zavalen tunami krásných knih, které si za léta doslova nasyslil v práci.
Při čtení jsem si musel zvyknou na Hrabalův styl psaní.
Zajímavý příběh člověka, který celý svůj život zasvětil své práci u presovacího stroje, pak byl však jednoduše nahrazen jinými. Zajímavé čtení, ale chvíli trvá, než si člověk zvykne na Hrabalův styl psaní - ze začátku jsem měla pocit, že prostě plácá páté přes deváté, bez jakékoli dějové linie - k jeho psaní to ale prostě patří. Ale přiznávám, že odstavce mi hodně chyběly.
Kniha skvělá, ale film se vůbec nepovedl. Odešel jsem z kina, protože mě ten film strašně nudil a nebyl jsem tehdy ještě trénovaný, abych u filmu v kině vydržel.
Kolik jen nudných filmů mě vyhnalo z kina.
A přece jsem si po létech ten film koupil, ale zážitek z něho je tentýž. Katastrofální! A to stál v době kdy vznikl 80 - 90 milionu korun.
[043/10] Uff... takže... jsem mírně na rozpacích. Jednak proto, že Hrabalovi nikdy nepřijdu na chuť díky jeho neuvěřitelně dlouhým větám. Někdy si dokonce říkám, jestli to má z pohledu korektury a chudáka Čeština dobře (což sama neposoudím, protože čarková a pomlčková múza mi zrovna nejsou blízké) a nebo to je vše už dnes jedno a čárky si můžeme psát letem světem. Řekla bych spíše to druhé, protože kromě slov jako "že" se ve škole o čárkách moc nedozvíme. A jednak proto, že mu nejspíše nikdy neproniknu do hlavy. A nejspíš to tak je nakonec i dobře.
Dejme tomu, že to byl stejný "cik-cak-myšlenkář" jako já. Skákání od jedné úvahy k druhé, to mi není cizí. Problém je ovšem v tom, že on na tom byl podle mě daleko hůře, takže mu někdy ani sama nerozumím. Nebo je tu ještě jedna možnost, že to vše měl tak do detailu promyšlené, že mi tím velmi často vytřel zrak a já mu zkrátka jen z nevinné neznalosti poklonu nevysekla. To vše ovšem nemění nic na faktu, že to v mnoha ohledech byl PAN spisovatel.
(053) Tak jsem opřen o zábradlí se díval dolů na lidskou práci, viděl jsem, jak přišla do slunce učitelka a přivedla skupinu školních dětí, myslel jsem zkrátka, že učitelka je tady na exkurzi, aby děti viděly, jak se starý papír presuje, ale viděl jsem, jak učitelka vzala knihu, vynutila si pozornost dětí a pak oddělila trhací proces tak, aby to děti pochopily, a děti ano, jedno za druhým braly knížku, a když stáhnuly obal z desky, vzaly do prstíků za stránky a snažily se vytrhnout a roztrhnout knihu, ale kniha se bránila, nakonec ale síla dětských ruček byla větší, a tak se dětská čela vyjasnila a práce jim šla od ruky jako dělníkům a dělnicím, které přikývnutím děti povzbudily v práci...
Sama kniha je geniální úvahou o tom, jak lehce se něco krásného přemění na dokonalé sračky (pokud mohou být vůbec dokonalé..) a o tom, že někdy je lepší to zapíchnout a rovnou se při tom "zapíchnout".
Když jsem nad tím tak na posteli seděla, vybavil se mi film. Možná tím, že snímek se zabýval převážně tou okrajovou fci. knihy a nezaváděl čtenáře/diváka do extrémních myšlenkových zkratů, přišlo mi to vláčnější, uvolněnější, ale rozhodně ne srozumitelnější... a proto dávám čtyři. Já tu "hrabalovskou" formu prostě nikdy plně neocením a to ne že bych se nesnažila. Snažím, až krev potím...
(013) Někdy spím v pozici Thonetovy židle takhle až do půlnoci, a když se probudím, zdvihnu hlavu a mám promočenou nohavici na koleni od slin, jak jsem se do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko do sebe v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.
Nádherná kniha skvělého spisovatele.Mimo jiné mne zaujaly úžasné monology hlavního hrdiny.
Tohle je snad moje nejoblíbenější knížka od Hrabala... Vezme za srdce toho, kdo naslouchá... Je smutná i krásná, absurdní... Budete se smát i plakat. Postava Mančinky prožívá v příběhu plno neskutečných komických událostí.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Kniha Příliš hlučná samota je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 1 635x |
| Čtenářské výzvě | 179x |
| Doporučených | 110x |
| Knihotéce | 306x |
| Chystám se číst | 330x |
| Chci si koupit | 57x |
| dalších seznamech | 4x |
Smutný příběh s krásnými myšlenkami. Kupodivu vůbec mi nevadí Hrabalův zvláštní styl psaní, naopak, jeho knihy čtu jedním dechem.
"Jednadvacet Slunečnic svítilo v temném příšeří sklepení a několik myšek, které se třásly chladem, protože nikde už nebyl papír, jedna z těch myšek přišla až ke mně a zaútočila na mě, maličká myška skákala proti mně na zadních a chtěla mě zakousnout nebo snad povalit, možná mě chtěla jen zranit, celou silou svého myšího tělíčka skákala a kousala mě do mokré podrážky, vždycky jsem ji něžně odsunul, ale myška znovu a znovu se vrhala na moji podrážku, aby nakonec docela udýchána seděla v koutku a dívala se na mě, dívala se mi do očí, a já jsem se rozklepal, viděl jsem, že v těch myších očích je tu chvíli něco víc než hvězdné nebe nade mnou, víc než morální zákon ve mně."
Jen ten konec jsem nějak nepochopila, byl slisován nebo si to jen představoval?