Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391187/bmid_podbrdske-zeny-8MR-391187.png
4
1167
1167
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Autorka je evidentně hodne zacyklená v pro někoho podivné nostalgii po dobách minulých, které nezažila, nicméně jako ženě, se mi kniha moc líbila, líbí se mi spisovatelčin styl psaní i obraty. Hezké odpočinkové čtení.
Knihu jsem si poslechl jako audioknihu a můžu říci ,že jsem rád , že jsem zvolil tuhle variantu. Kdybych knihu četl klasicky ,asi bych to nedotáhl do konce. Hodně depresivní a často nudné čtení, které se ale vůbec nikam neposouvá a děj se natahuje úplně zbytečnými popisy ,a když se děj konečně posune ,tak je to o velký skok. Konec příběhu mi přišel už takový narychlo sesmolený. Za mě velké zklamání.
Moje první kniha od této spisovatelky a wow moc se mi líbila, i přesto jak moc je syrová a velmi smutná.Již několikrát jsem psala,že jsem ráda za to,že žiji v této době.Vůbec si nedovedu představit co všechno si ženy musely vytrpět,strašná dřina na poli pak obstarat domácnost a to podotýkám vše ručně ( voda vesměs studená, kartáč a ruce, okopávat pole, nakrmit dobytek,zašít, zatopit atd, záda je bolely, postarat se o děti,postěžovat si pořádně nemohly, a takhle od rána do večera a znova každý den) a to jak se vlastně k nim jejich manželé chovali vulgárně, nebylo hezké. Dávám právem 5*.
Kniha je moc hezky napsaná, ale je hodně smutná a depresivní. Příběh několika generací žen v jedné rodině. Jejich těžký život... Knížka se mi líbila a doporučuji k přečtení.
Syrový, přesto hluboce lidský příběh několika generací žen, jejichž život rozhodně nepřipomínal pohádku,přesto se snažili jej žít a přežít..
Moje první přečtená kniha od autorky je moc hezky napsaná, i když líčí smutné příběhy tří žen, Emilky, Jany a Johany, které to neměly v životě lehké. Rozhodně jsem zvědavá na další knihy od autorky. Určitě doporučuji přečíst.
Kniha psaná krásným jazykem o těžkém životě několika generací žen jedné rodiny. Moc hezké čtení.
Velice smutná knížka, ale pěkně napsaná. Emilka měla velice těžký život plný dřiny a byla léta hodně nemocná. Jana brzo přišla o maminku, vyrůstat bez otce pro ní muselo být velice kruté. Možná ale už proto měla být v dospělosti silnější, vymanit se z vlivu rodiny a zahrnovat svoje děti láskou. Nechápu, proč Jana neměla ráda svoji dceru Johanu? V téhle části je knížka taková nevysvětlená, nepochopila jsem, co se dělo kolem Jany a Ivana. Konec vypadá optimističtěji, snad najde Johana lepší život v jiné zemi... Je tu hodně otázek na přemýšlení, ale je tu vidět jak jeden despota dokáže ovlivnit další generace. Myslím, že knížka mi v paměti chvíli zůstane.
Autorka Eugenie opět nezklamala.
Příběhy podbrdských žen jsou mnohem syrovější, tragičtější, přesto se mi zdály opravdovější než příběh Eugenie.
Klobouk dolů, Jana Poncarová psát umí a chytne vás za srdce příběhy obyčejných lidí v dobách ne tak dávno minulých. Už se těším na její nový román.
Vřele doporučuji.
Hodně smutné a místy až depresivní čtení. Tudíž mě příběh podbrdských žen pěkně dostal. Kniha na mě působila dost negativně, nebylo v ní příliš hezkých momentů, které bych si mohla zpětně vybavit. Zároveň jsem si pořád opakovala, jaké mám neskutečne štěstí, že žiju, s kým žiju, protože lépe by to už ani nešlo, a ta naše doba, byť občas stojí za zlámanou grešli, je v mnoha oblastech pokroková. Ale teď zpět k příběhu - jako kdyby v něm fungovala časová smyčka a hlavní protagonisté se z ní ne a ne vymanit. A jde to vůbec? To se dozvíte na konci. Bohužel, bylo to na mě příliš rozvleklé a někdy mě až obtěžovalo si o některých postavách číst. Některé se objevily, a pak najednou zmizely, a zase se objevily. Ale nebylo vysvětleno proč a nač. A pak najednou konec. Zničehonic autorka utnula příběhovou linku a napsala jakési završení. Takže jsem byla trochu zklamaná a moje očekávání nebyla přiliš naplněna.
Na knížku jsem se moc těšila, ale bohužel pro mě byla zklamáním. První část o Emilce se mi ještě líbila, ale další generace už byly nudné, nic moc se tam nedělo, hodně věcí bylo jen nastíněno, ale nedotaženo. Dočetla jsem do konce, ale nijak mě nenutilo číst dál, spíš už jsem ji chtěla mít za sebou.
Bohužel ani do 100. stránky jsem se nezačetla, příběh se nikam, dle mého, neposouval. Zároveň to nebylo tak dobře psané, aby i banální příběh byl zajímavý. Na mě nefungovalo.
Knihu jsem dnes dočetla a mám jí plnou hlavu. Nedalo se od ní odejít, pořád jsem musela číst dál, abych zjistila, jestli dojde k nějakému zlomu a život některé z žen bude šťastnější. Celých 400 stran nic, snad až závěr budí dojem, že Johanka se bude mít líp. Jinak autorku bych přirovnala k mojí nejoblíbenější současné české autorce Aleně Mornštajnové - jen s tím rozdílem, že Alena Mornštajnová ve svých knihách časové roviny mistrně prolíná a tak nutí čtenáře k zapojení šedých buněk mozkových :-))))
Uff. Celý příběh mi bylo neustále smutno a těšila jsem se na nějaký vzdor některé z žen, nejlépe lásku některého z mužů. Marně. Knihu jsem přesto přečetla jedním dechem.
Zpočátku jsem se do knihy nemohla začíst. Až po několika kapitolkách jsem se do ní dostala. Napsáno lidsky, bez servítků, tak, jak jde život, tentokráte většinou plný beznaděje. A že nebyl lehký, popsáno opravdově. Trochu mne zklamaly poslední stránky. Takové uspěchané, jakoby už nebylo co napsat, tak je příběh rázně ukončen opuštěním republiky, což bylo asi jediné východisko, jak se zbavit zátěže z minulosti. Ale na počet stránek se jinak knížka četla příjemně.
Smutný příběh s nadějí na konci. O tom, jak jedna chalupa a možná i jeden muž mají vliv na osudy žen (nejen) v jakékoliv době. Vzorce chování v rodině se dědí z jednoho na druhého a jen ten, kdo má odvahu odejít, se může nadechnout. Příběhy jsou prakticky pořád stejné - nepochopení, dřina, úzkosti, neschopnost se vymanit z nicotného života, který je stahoval neustále k tomu samému promarněnému kolotoči.
Z Johanky jsem cítila, jak táhne za sebou to závaží - závaží generace žen před ní, kdy byla žena jen služkou, kuchařkou a posluhovačkou, žádná láska, radost a hlavně naděje na lepší život svůj a svých dcer. Snad jen maminka Emilky. Doufám, že Johanka najde to, co bude pro její duši osvobozující a podaří se jí to závaží setřást.
Kniha se čte moc dobře, i přes tu temnotu a pesimismus, na konci svítí naděje.
Za všechno mohl starý pán. Ten zasadil nenávistné kořeny v této rodině. A ono jim to vydrželo dlouho. Rád čtu české generační příběhy. V této knize bylo hodně deprese a bolesti, závan štěstí aby člověk pohledal. Prolínání války a nástup komunistů dokreslil silný emoční román.
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny rodu
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Knížka se mi líbila i přes některé zdlouhavé pasáže. Hezky popsané myšlenkové pochody a běžný život žen tak, jak my si dnes už nedovedeme představit. 100% podřízenost svému muži, potlačování deprese, tutlané zdravotní problémy..
I když se sílícími touhami po zpomalení životního stylu a vracení se ke kořenům se třeba někdy do takových chaloupek v krajině vrátíme.. :) možná je trochu škoda, že autorka více nepracovala s pověstí o brdské vlčici. Konec byl za mě už moc překombinovaný.