Platforma

16.05.2022

*Valerie se ke mně přitiskla. "Žijeme v divném světe..." řekla. V jistém smyslu zůstala naivní holčičkou, před lidskou realitou ji totiž chránila šílená pracovní doba, která jí sotva dopřála chvíli na nákup, odpočinek a nový start. Dodala: "Nemám ráda svět, v němž žijeme."*

Kdybych měl ohodnotit život v (západní) civilizaci, dám tři hvězdičky. Stejně jako téhle knize. Což je vlastně ještě dost optimistické.

19.04.2022

Moje druhá kniha od autora, po Serotoninu, který byl tedy koncentrovaná deprese. Tady je vidět, že hrdina i autor jsou mladší ... MH je zajímavý spisovatel, je vidět, že jeho intelektuální úroveň je vysoká, což se paradoxně obrací proti jemu samému. Evidentně jako člověk má celoživotní problém se svým smyslem života, který nenachází. Hledá útěchu v sexu, což mu přináší jen krátkodobé potěšení. Platforma je zajímavá byznysovým příběhem a svou nekorektností vůči islámu. Také konec je relativně překvapivý. Pět hvězd hlavně pro čtivost a zajímavé neotřelé myšlenky.

03.03.2022

Schizofrenní kniha!
Při čtení působí neučesaně, kousavě a často i nudí.
Ale když ji nemáte v rukou a jen o ní přemýšlíte, nepřestáváte žasnout...
Má obrovskou morální sílu a poselství.
Žije si vlastním životem a čtenáře odvrhuje a přitahuje zároveň.
Netradiční spisovatelský um tohoto Francouze se nedá popřít. Někdy až intelektuální čtení pramenící ze znalosti prostředí, ale i lidských ambicí.
Živočišnost sexuálních scén je velice explicitně pojata, ale nepůsobí vulgárně. Prolínají se celou knihou a ve výsledku zjistíte, jak důležité je mít v životě člověka, který vnímá spojitost lásky s permanentní touhou a láskyplností tohoto druhu.
Čerpal-li autor ze svého života a přispěl-li jím alespoň z padesáti procent do celého příběhu, má rozhodně můj obdiv.
I název románu podtrhuje moje smýšlení o něm.
Celý obsah může rozpoutat bouřlivou diskuzi nejen na sociálních sítích, ale i mezi sobě blízkými lidmi, kteří jsou schopni bez studu hodnotit přečtené stránky a subjektivně sdělit ostatním svůj pocit z nich.
Kdyby byl obsah čtivější a mnohdy se nezajídal, nestyděl bych se jej označit za dokonalý.
I přes tuto drobnou vadu na kráse mi nečiní sebemenší problém zvolat: VOALÁ, VOALÁ...

01.03.2022

...nedočteno, proč také, když je spousty jiných knih ...

12.01.2022

Kniha se mi nečetla moc dobře, zvlášť povaha pana úředníka mě občas vytáčela doběla. Úsměvné mi přišly skoro všechny sexuální pasáže, protože byly jak podle nějakého pornografického scénáře a také z říše snů. Všichni vždy pozitivně naladěni a nadrženi, žádné komplikace, vyvrcholení přichází v několika vlnách a vždycky, všechny ženy ochotné naprosto ke všemu, kdekoliv, kdykoliv, veskrze "obchodní pojetí". Omezenost v tom, že sex je pilířem všeho, a kromě něj snad nic jiného, co by člověka naplnilo, neexistuje. Možná to byly nějaké halucinace, ale skutečně se v té knize mluvilo o lásce? Kde? Já jí v tom všem počínání nenašla. Nejsem žádný puritán, ale také jsem realista a jsem šťastná, že jsem kromě sexu v životě poznala i jiné radosti, např. právě tu lásku. Na druhou stranu se v knize vyskytly i věty, které mě pobavily a které jsem si podtrhla, třeba mě vyloženě zaujaly všechny ty podrobnosti ohledně cestovních agentur a snaha o jejich úspěch na trhu, bohužel dokud nepřišel "náš hrdina" se svým super nápadem. Nebo popis úřednické práce. Nebo pasáže, které blíže ukazovaly jeho povahu: " Uvažoval jsem, zda bych případně stejně snadno poznal Roberta, Josiane (...), pravděpodobně ano. Toto zjištění mě dvakrát nepotěšilo; paměť se mi neustále plnila v podstatě naprosto zbytečnými informacemi." Nebo jeho "četba" Firmy. Konec knihy mě dostal, i když jsem to trošku čekala, tak nějak lze poznat, kam to všechno směřuje, nakonec jsem litovala, že se to nestalo třeba uprostřed knihy, a pak se následné události víc nerozvinuly. Jenže, když už je ústřední postavou takový nemastný neslaný egoista, není o čem psát, nic se v něm neodehrává, čtenář s ním má i problém soucítit, nikam by to nevedlo. A to je škoda.

06.01.2022

Houellebecqovo velké téma je (přibližně řečeno) osamělost a beznaděje, kterou si jeho postavy víceméně marně kompenzují různými prostředky - v této knize kariérou, trochu taky alkoholem, ale hlavně sexem, který, aby stačil, musí být čím dál zvrhlejší... Z toho, co jsem zatím četl, je Platforma nejdepresivnější*: skoro pro všechno kromě uvedených šidítek má hlavní hrdina ironii, cynismus, ne-li nenávist, o to zdlouhavěji a s únavnou detailností podává pornografické pasáže; na konci románu se těší už jen na to, jak jej po smrti co nejrychleji zahrabou do společného hrobu a co nejrychleji zapomenou, podobně jako v Serotoninu. Právě z téhle temnoty ale tím jasněji zazáří (pravda asi jen dvakrát) okamžiky nepředstírané náklonnosti nebo nadšení z neporušené přírody.
Na rozdíl od Houellebecqových knih vydávaných v Odeonu/Euromedii je tato kniha dobře zredigovaná, z jazykové stránky se čte dobře.

*) psáno v době, kdy jsem ještě neznal Možnost ostrova...

15.12.2021

Zbytečná snaha šokovat explicitními výjevy a náhodnými nihilistickými úvahami. Možná to v roce 2008 mělo jiný náboj, teď jsou to jen skřeky stárnoucího muže, který poslouchá pouze svoje dunění v kládě. Dočetla jsem to jen protože jsem čekala na části, které by stály za zdejších 80 %, ale kromě jedné citace Kanta nic. A citovat Kanta je fakt chytrolínský na první dobrou, to umí každej.

Snažil jsem se v knize najít tu hodnotu a hloubku knihy, která stojí za takto vysokým hodnocením, ale bohužel nic. Nářky nějakého úředníka a hlubokomyslné filosofování nad turistikou v chudých zemích, kde si i průměrný Evropan přijde jako boháč. Opravdu slabota. Jenom řeči, prázdné myšlenky a láteření, jak je všechno špatné a nespravedlivé. Tak takto opravdu ne.

19.11.2021

Místy nechutné, pasáže citované z jiných knih, novinových článků nebo vědeckých studií (občas navíc nepřeložené v angličtině) - to jsou momenty, kdy člověk přemýšlí, zda raději knihu neodložit. Ale je nějak magicky chycen, a najednou se dostává k pasážím, kdy jenom kroutí hlavou nad neotřelostí a provokativností některých myšlenek. I přes očekávatelný šokující závěr kniha dýchá u Houllebecqa nezvyklým klidem a smířením.
Dost dobré. Ale ne pro každého.

08.10.2021

Tak tenhle Houellebecq se čte sám, ale mrazí z něj!

16.09.2021

Autor (nebo jenom jeho hlavní hrdina?) je "starý" sprosťák a rasista (i když v tom druhém případě bych si s ním v některých popsaných případech docela notovala). Nad těmito vlastnostmi ale jako základ pro moje nesympatie trůní mizivá míra tolerance, tedy vysoká míra opovrhování, hrubé hodnocení až odsuzování jiných lidí (jevil se skoro jako misantrop od přírody, dívčiny z toho vyjímaje), zejména právě zesnulého otce, kterého častuje tedy velice nevybíravými přídomky. Sám na sebe skoro nikdy kriticky nepohlíží a rozhodně neztrácí čas nějakým sebezpytem.
Nicméně čtu srdnatě dál a docela se mi kniha líbí v druhém plánu jako zajímavý cestopis po Thajsku. Hrdinovo hodnocení těch pár bestsellerů, které četl (Grishamova Firma a Baldacciho Total control) a zahodil (přesněji zakopal na pláži), bylo rovněž nevybíravé, ale za mne vcelku souhlas. Ovšem už v polovině jsem se začala nudit - celý ten hotelový byznys mne nijak nezaujal, stejně jako výlet na Kubu. A ten konec, nu potěš. 50%

"Žít bez četby je nebezpečné, musíte si vystačit se životem, a to může vést k riskování."

"V životě se může stát cokoli, a hlavně nic."

První kniha od autora, vyhledávat ho nijak nebudu.

Pozn.: 1) čtu nové vydání, ale vidím, že kniha byla původně vydaná v roce 2001, takže v lecčems měl autor pravdu a nepříjemně přesnou vizi, co se může dít ... dlouhá léta po 11. září
2) "Československo jako druhořadá klientela" cestovního ruchu - tak to byla hned dvojitá urážka, v tomhle ranku aby nevěděli na začátku nového milénia, že žádné Československo už dekádu není...?

05.09.2021

Zároveň najlepší i najhorší Houellebecq akého som zatiaľ čítal. Pri správnej nálade mi príde zábavný (občas zvrhlo, občas rozkošne), no inokedy len otravný. Pri tomto románe sa oba pocity v pravidelných intervaloch striedali.
Najotravnejšími boli až príliš časté a úplne zbytočné erotické pasáže, ktoré text nijak neobohacovali a boli tu snáď len preto, aby okolo nich mohla vzniknúť hlasná polemika a ušetrilo sa na nákladoch na reklamu. Najhorší bol však ich samotný obsah – Houellebecq sa, prekvapujúco, vydal cestou tej najklišéovitejšej mužskej porno fantázie. Takže snáď všetky ženy, ktorým dopraje erotickú scénu, majú úžasné, pevné a samozrejme veľké prsia, s radosťou a potešením prehĺtajú hektolitre semena akoby išlo o vychladený Dom Perignon 1959, ich mušličky sú vždy vlhké a pripravené na zasunutie. Nevadia im výstreky na tvár či prsia (ba naopak! Dokážu ich dokonca dojať k slzám!), sú vždy ochotné a pripravené muža orálne uspokojiť (na verejnosti? Žiadny problém! Po celodennej mužovej lopote keď už dobrých 10 hodín nevidel sprchu? Oui monsieur!). Samozrejme vynikajú aj v ručných prácach a nemajú problém to dokázať kedykoľvek a kdekoľvek. A ak ich pri čomkoľvek z toho niekto nachytá? Nič to! Žiadne pohoršenie, ba ešte lepšie – najneskôr do troch strán sa k nim táto osoba v ich sexuálnych avantúrach s radosťou pridá. O vždy skvelých telách a pripravenosti k lesbickým hrátkam ani netreba hovoriť.
Spojením všetkých týchto najtupších mužských predstáv je nerealistická postava Valérie, ktorá je k tomu navyše ešte aj úspešná a bohatá, no na druhej strane nemá žiadne požiadavky na partnera – ten môže byť starší, nezaujímavý ba až nudný, nijak výnimočne úspešný lúzer. Nemusí dokonca vynikať ani ako milenec, lebo každú ženu v prvom rade uspokojuje uspokojenie muža.
Ach jaj, viac pornoklišé tu už snáď byť ani nemohlo.
A či si mám sypať croissanty na hlavu, pretože to bol všetko zámer a Houellebecqov komentár niečoho a ja som to len nepochopil? Alebo – mrazí ma čo i len pri pomyslení na túto možnosť – je to realistický pohľad na ženy a len ja som mal posiaľ akési nešťastie a natrafil v mojom ľúbostnom živote práve na poškodené exempláre ženského pohlavia? Hovorí zo mňa len závisť?
V konečnom dôsledku sa tie výborné a zábavné pasáže (Houellebecqova recenzia Grishamovej Firmy je famózna) znegujú s tými otravnými a zostane priemerná kniha, ktorej potenciál bol premrhaný lacnou snahou o kontroverziu.

17.08.2021

Elementární částice jsem viděl ve filmové podobě, proto jsem je přeskočil a po Rozšíření bitevního pole jsem sáhl po Platformě. Od prvních stránek mi přišla dynamičtější a naprosto rozumím tomu, proč právě s tímto románem autor celosvětově prorazil. A také chápu, že si tím získal oddané příznivce, jakož i nesmiřitelné odpůrce. Já jsem se přidal k příznivcům jeho myšlenek o mezilidských vztazích a o tom, jak nás fyzično dokáže ovládat. Ostatní jeho názory můžeme přičíst dětství, dospívání - když se seznámíme s jeho životopisem, nelze se ničemu divit.

14.08.2021

Tuto knížku mám od M.H. nejraději. Hodně beznaděje, ale po mnoha letech jsem měla chuť si některé pasáže vypsat, natolik mi přišly trefné. Což je vlastně smutné ....

06.08.2021

Slovy Egypťana v knize: "Myslíte, že by islám mohl vzniknout v tak krásném kraji?" (Znovu ukázal na nilské údolí s opravdovým dojetím). "Ne, monsieur. Islám mohl vzniknout jen v blbý poušti, mezi smradlavými beduíny, co neměli nic jiného na práci než - s prominutímí - píchat velbloudy. Čím víc se náboženství blíží monoteismu, tím je nelidštější a krutější; a ze všech náboženství nikdo neprosazuje monoteismus tak radikálně jako islám... V žádné muslimské zemi nikdy neměly místo ani inteligence ani talent; ararbské matematiky, básníky a vědce známe jen proto, že ztratili víru".

07.02.2021

Tento autor je pro mě velkým překvapením..... velmi sympatickým překvapením.
Po Serotoninu byla Platforma ještě o kousek lepší.
Naladit se na Houellebecqovu vlnu není vůbec jednoduché, člověk musí být hodně tolerantní a chápavý.
Proto asi nikdy nebude oblíbeným autorem, na to je příliš kontroverzní.
Erotických pasáží je zde mnoho, ale nijak nevadí.
Mimo jiné jsem ocenila také atmosféru, která se vznáší nad celým příběhem. Po celou dobu jako by ve vzduchu visela jakási téměř hmatatelná beznaděj. Víte, že se musí stát něco zlomového a tak čekáte.... a čekáte.... dočkáte se....konec mě dost šokoval. Dlouho jsem ten konec rozdýchávala.
Excelentní román.
Vynikající autor.
Těším se na jeho další knihy :)

.... Můj život byla prázdná forma a bylo lepší, aby to tak zůstalo. Kdybych pustil do svého těla vášeň, rychle by s sebou přitáhla bolest.....


....Už jsem vlastně neměl život. Kdysi jsem měl život, několik měsíců, to není tak špatné. Teď už nic.
Jenže nechuť žít bohužel ještě neznamená chuť zemřít.....

11.01.2021

Perfektná kniha, Houellebecq v najlepšom. Silné, provokatívne, vrcholne cynické, nechutné, krásne, nekorektné, zaujimavé, dobrý príbeh. Občas ako keby mi čítal z duše.

ČÁST 2.
Co se Islámu týče, tak mi, jak ho na základě svých kusých informací vnímám, ani za mák sympatický není, ale kupříkladu tvrdit, že „krajiny jím ovládané přinesly za celou historii jen a pouze tmářství“ je samo o sobě tmářstvím; byl to islámský orient, který zachoval učení starověkých egypťanů a řeků (z něj se pak po konsolidaci barbary smeteného Říma mohl do Evropy vůbec vrátit) přičemž se sám vyznamně zasloužil o rozvoj lékařství, astronomie, přišel se zcela novým číselným zápisem, který navíc obohatil o revoluční koncept nuly a vše korunoval algebraickou symbolikou; tedy rovnicemi, kterýžto aparát je naprostým základem abstraktně-matematického myšlení (pythagorova věta byla skutečně větou; notoricky známou rovnici nikdy nenapsal)...dále tvrzení, že se Islám „od samého zrodu vyznačuje nepřerušovaným sledem dobyvačných válek a masakrů“ stejně tak dobře sedí na řeky, římany, egypťany, aztéky, číňany, japonce...zkrátka mi jmenujte libovolnou civilizaci; ano, lidé jsou krvelační (brutálně romantizující zmínku o překolumbovsky mírumilovných indiánech čerpal nevím odkud)...nic z toho se ale asi do „edgy“ šablony prodejnosti nehodilo. Když už jsem ožehavé téma náboženství nakousl; myslíte, že obyčejný islámský věřící cítí radost, když se dozví o „podařeném“ teroristickém útoku? Myslím, že ne. Přesto se hrstce fanatiků povedlo to, o co usilovali; z islámu a terorismu se stalo synonymum. A čím podezíravěji se na sebe budeme dívat, tím bude nutnost smířlivé a obecně spíš lhostejné většiny přidat se k nějakému táboru naléhavější. Ideologická válka probíhá. Hrstce se v minimálním počtu a s omezenými prostředky zvolna daří v myslích mnoha materializovat přelud džina, hrozícího přerůst ve skutečnost. Vrhnout svůj stín na celou komunitu a současně proti ní zmobilizovat západ je pro radikální islám jediná šance, jak se udržet se při životě. Vyhrocení situace „je Nepřítel a jsme My“, tedy vytvoření a posílení předsudku nepřekročitelné bariéry, je pro jeho přežití zcela klíčové (vojenské potlačení tzv. islámského státu, což je mimochodem z hlediska propagandy geniální název, je bez diskuze zcela v pořádku, zde se vyjadřuji k válce myslí, tj. ovládání veřejného mínění jak doma, tak venku; v tomhle smyslu si nás celkem vodí). Chce to v nás jen vyvolat ještě o něco víc paušalizujícího strachu, odporu a nenávisti a tím zároveň „domácím“ muslimům ztížit, či úplně zamezit jiné hodnoty vůbec přijmout...zatím se jim daří tak napůl. (SPOILER) V tomhle ohledu mě Michele, když svého hrdinu, byť z jiných důvodů, nenávistí strávit nenechal (i když by to bylo zcela pochopitelné) mile překvapil. Ostatně souhlasím i s jeho myšlenkou, že když zůstaneme relativně v klidu, tak se radikalismus rozplyne v západním pokušení sám od sebe; ono už se tak ve vyspělejších arabských zemích prostřednictvím přirozené osmózy filmů, hudby a internetu děje. (KONEC SPOILERU) Každopádně; bůh žehnej sekularitě, kde náboženství, místo nutnosti, jen možností je. Amen.
Mno, jelikož mi Platforma rytmus přežvykování narušit svedla, tak jí kvůli tomu, čistému slohu, vtipné úvodní prolínačce vlastního početí na otcově pohřbu, několika pěkným zastavením a Houellebecquově stejným dílem osaměle smutné, jako i dojemné fantazii vtělené ve Valerii, 3 alibistické *** napálím. Přece nejsem „úzkoprsý“; jak autor své případné oponenty, ve variaci na dětinské „přece nejsi srab?; tak ze strachu, abych si o tobě nemyslel, že jsi srab, udělej co chci...“, označuje. Jo jo, takovéhle zákopy si v textu pečlivě buduje.

ČÁST 1. (omlouvám se za rozsah, ale připravit vás o tenhle zážitek by byla věčná škoda)
Snad jsem byl k Houellebecqovi a jeho Možnosti Ostrova příkrý, říkám si, dám mu šanci k reparaci; a nevím, no.
Knížka je stylisticky vytříbená, nechybí jí „je ne sais quoi“, místy ani pronikavý postřeh a čte se dobře. Vše sice opět podkresluje křivda, která je na nebohém autorovi od jeho zrození hanebně páchána a která je de facto ústředním, byť tlumeným, motivem knihy. Onen, zdá se charakteristický, motiv pokřivené a nepřející společnosti je zde tlumen tím, že si jeho obstarožní, depresivně-pesimisticko-letargické alterego osedlá o jedenapůl dekády mladší, průžná, chápající, nemenstruující, rozumná, finančně nezávislá (na jejích citech tak neleží stín pochybnosti) oddaná, něžná i smyslná, vždy ke všemu svolná a jeho tužby dokonale předvídající samička (nic proti, jen mi místy přišlo, že čtu samčí podobu červené knihovny - ta na opačné pohlaví taky klade zcela oprávněné a splnitelné nároky) Vše ale uzavřu smířlivě. Koneckonců „láska posvěcuje“, což v bleděmodrém tvrdí víceméně všichni a všude. Tak na tom asi něco bude.
Vraťme se ale ke kritice (západní) společnosti; v kostce jde o klasicky bezvýchodné lkaní nad její pokřivenou vyprázdněností, bránící člověku v jeho původní pravosti žití...téma ztraceného ráje atd. Čím se Michel spasil, je nenápadně zmíněný motiv relativizace, který sice v textu umě nastražil právě coby alibi svých negativních postojů, nicméně který je jako alibi naprosto přijatelný. Já si jej jen dovolím vyvážit a nazvu ho chůzí po laně; relativizací přílišnou můžu obhájit cokoli a bez ní zas naopak můžu ve svém hodnocení světa snadno sklouznout k všeobjímajícímu odsudku a nazvat to nepřikrášlovanou objektivitou (pokud ale ve své honbě za objektivitou vyškrtnu nehodící se okolnosti, protože koneckonců na pocitu z daného konkrétna stejně nic nemění, tak bude docházet ke zkreslením taky; je to asi jakobych řekl; „děti jsou v sirotčincích nešťastné“ a na základě toho zrušil sirotčince; ano, děti jsou možná v sirotčincích nešťastné, to nejspíš objektivní pravda bude, byly by ale šťastnější na ulici?....ups, už relativizuju). Je pravda, že já tu nejsem od toho, abych umělci říkal, co má vidět a cítit; když to tak cítí, tak ať tak taky píše. Jen si myslím, že Houellenbecq zabředává v tekutých píscích jednostranné a rádobyrebelské kritiky, pomocí níž si, aspoň to tak cítím, obhajuje vlastní odevzdanost, z níž viní okolí (v rámci korektnosti je třeba doplnit, že Houellebecq ze svého neštěstí, krom okolí, skromně viní i svůj intelekt, kdy je jeho citlivé vědomí sežehnuto množstvím a vyjímečností existenciálních krutopravd, o jejichž existenci se tupě přežvykujícímu stádu muže nechat zdát) a čtenáře žádá o souhlas; věřte mi, pohodlí za zřeknutí se osobní odpovědnosti, ve smyslu svalení viny na okolí, s sebou nese strašlivou cenu; ztrátu vlastní hodnoty, kterou pak, když jí nenacházíte v sobě, marně hledáte v onom okolí. Začarovaný kruh mizérie, depresí a recept na potenciálně doživotní neštěstí, kdy dotyčný onu daň vnímá jako oběť, kterou za ignorantství společnosti nezaslouženě platí...že jde o utrpení, které si na svou hlavu snáší sám, ale nevidí; tahle selektivní slepota je totiž funkční součástí smlouvy (svůj svého pozná; sám jsem si touhle, stejně jako asi někdy každý, slepou uličkou prošel) Přitom vlastně nedělá nic jiného, než že na okolí promítá vlastní mindráky, načež v dramatických obloucích bezradně rozhazuje rukama. Možná ale Houellebecquovi křivdím; možná bylo jeho záměrem čtenáře popíchnout k vytyčení si hranic vlastních. Já se třeba díky němu, skrz tajuplné sloje podvědomí, v úvahách nečekaně vrátil k Nietzscheho Zarathustrovi a provedl jeho revizi. Za což mu dík.