Osamělost prvočísel

Osamělost prvočísel https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25040/bmid_osamelost-prvocisel-mKd-25040.jpg 4 1407 271

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého...... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

La solitudine dei numeri primi , 2008


více info...

Přidat komentář

keselylenka
25.03.2023 5 z 5

Začátek knihy mě doslova zničil a na vlně tichého zmaru už jsem se pak vezla celou knihu. Pro mě úžasný čtenářský zážitek.

katulkav
11.03.2023 3 z 5

Moc se mi líbil název knihy,který po přečtení dává absolutní smysl...první půlka mě dost bavila,ale v druhé už jsem se malinko zklamávala...příběh byl velmi silný, ale myslím,že by mohl být propracovanější...nevím,zda byl úmysl některé věci nechat vyšumět,mě to ovšem dojem z knihy spíš zkazilo.


martina8425
05.03.2023 4 z 5

"Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme do konce života." A tak už raději dvě hlavní postavy nedělají rozhodnutí žádná. Staví si kolem sebe zeď, za kterou nikdo nepronikne, přestože se najdou momenty, kdy touží po lásce a blízkosti někoho dalšího. Pak ale převezme nadvládu strach a oni jsou zase sami. Jako prvočísla.
V tomto románu nehledejte žádnou naději. Není tam. Ukazuje, jak může jen pár vteřin poznamenat nejen ty, kterých se přímo týkají, ale i všech okolo. Ať už to jsou ti, kteří jsou s nimi od narození, nebo ti, kteří do jejich života teprve vstupují.
Neschopnost komunikace a projevení citů jsou průvodci osamělého života. Ať už je jejich původ v čemkoliv.

wielka
27.02.2023 2 z 5

Nazov knihy ma zaujal hned v case, ako vysla. Dostala som sa k nej vsak az teraz. Cakala som, ze kniha bude ina, ako zvycajne citam. Rozpravacsky talent sa autorovi neda upriet. Aj tema ludi poznacenych minulostou ci traumami bola celkom zaujimava. Ale aby sa na tak malom priestore zislo tolko sociopatov, to uz bolo na mna prilis. Mattia mal evidentne poruchu autistickeho spektra, tak ten jeho odstup od ludi som dokazala pochopit. Alice ma vsak vytacala od zaciatku az do konca. Zakomplexovana chuderka vyhovarajuca sa na svoju nehodu, ktora sice asi aj chcela, ale aj tak nic nezmenila. Cudovala som sa, ze sa vobec odvazila znicit film z Violinej svadby. Preco nesla na terapiu? Pre mna vela veci nepochopitelnych... Poznam viacero traumatizovanych ludi po nehode, dokonca po pokuse o samovrazdu a snazia sa, su integrovani, spolocensky zijuci, sportujuci. Takze mam pocit, ze Alice sa vlastne na tu svoju nehodu z detstva skryvala, aby nemusela... nic.

Neo1tex
15.02.2023 3 z 5

Pěkná kniha se smutným příběhem lidí, kteří se vlastně pořád dokola motají ve svých vlastních kruzích. Ty se občas protnou s jinými, ale jen na vteřinku, aby zase okamžitě osaměly a oni se v nich mohli matlat do nekonečna a dál společně se svými démony.

Kačélie
12.02.2023 5 z 5

Kniha čtená již vícekrát- poprvé za noc, prostě nešlo přestat, další čtení jsem si již vychutnala a určitě více vnímala tu beznaděj... i když se snažíte, máte pocit, že neděláte nic špatně, stejně jste na dně. No kdo se tak někdy necítí... Od autora se mi líbily i další knihy, která byly tématicky úplně jinde (Tělo, Čerň a stříbro,Dobývání nebe...). Prostě mi jeho styl vyhovuje a chápu, že ne všichni čtenáři budou nadšení.

milan.valden
07.02.2023 4 z 5

Osamělost prvočísel, prvotina italského spisovatele a fyzika Paola Giordana z roku 2008, je dnes už proslulý román, který si získal oblibu i u českých čtenářů (vyšel u nás již třikrát). Autor (nar. 1982) za něj získal Premio Strega jako nejmladší vítěz a román byl v roce 2010 zfilmován. Já jsem se k němu dostal až nyní, v sérii románů italských autorů oceněných prestižní Premio Strega, které postupně čtu – po Osmi horách Paola Cognettiho a Kolibříkovi Sandra Veronesiho; ještě mě čeká starší Rodinná kronika Natalie Ginzburgové a čekám, až v Argu vyjde Arturův ostrov od Elsy Morante. Mimochodem, až na Ginzburgovou všechny tyto knihy přeložila Alice Flemrová. V jejím překladu se těším i na Giordanův nový román Dobývání nebe (další dva mě nelákají).
Jako osamělá prvočísla jsou hlavní postavy románu, Alice a Mattia, které sledujeme v časových skocích v letech 1983–2007, od jejich dětství, dospívání a studií až po dospělost a věk přes třicet let. Pochmurný román (což mám rád) o jejich přátelství a zvláštním vztahu, kdy tušíme, že jsou pro sebe možná jako stvoření a jsme napjatí, jestli se jejich vztah naplní, mě nadchnul – na ty italské romány mám zatím štěstí. Oba hrdinové si z dětství nesou traumata, kterých se nikdy nezbaví, důsledek rozhodnutí, který si pak nesou celý život. U Alice, pozdější fotografky, je to nehoda na lyžích, po níž kulhá, spojená s nenávistí k otci, navíc se pak přidá anorexie. Mattia, nadaný matematik s Aspergerovým syndromem, má mentálně postiženou sestru-dvojče, s jejíž ztrátou, kterou zavinil, se nikdy nevyrovná...
Kolem těchto dvou osamělých lidí jsou i další postavy kolem nich ne právě šťastné, ať už jsou to rodiče Alice i Mattii, Alicina chůva, Mattiův kamarád a další. Vedle osamělosti a (ne)schopnosti milovat a mít vztah se tu řeší i kamarádství, vyloučenost odlišného jedince mezi spolužáky ve škole a později i ve společnosti, neschopnost učinit jednoduchý krok ke změně a naplnění citu (přitom o tom kroku postavy ví, ale neudělají ho), vztah mezi dětmi a rodiči, kariéra.
Mám samozřejmě rád, když jsou mi postavy a témata knih blízké, a to jsem v Osamělosti prvočísel našel vrchovatě; stejně tak se mi líbil střízlivý, odtažitý, až chladný, jazykově přesný autorův styl (kdo má raději metaforičtější a jazykově bohatší vyprávění, tady si na své nepřijde); a nevadil mi ani některými kritizovaný, možná trochu uspěchaný konec, který je však takový, jaký jsem čekal, i když bych si přál jiný... A jsem docela zvědav, jak si s předlohou poradili filmaři, takže se brzy podívám i na film. (PS: Film se bohužel moc nepovedl...)

Adellll
02.01.2023 4 z 5

Z knihy mám po dočtení smíšené pocity. V první řadě pro mne byla obrovským překvapením. Přestože mi obě hlavní postavy byly velmi vzdálené, nějakým zvláštním způsobem jsem si je vlastně tak trochu oblíbila a celou dobu čekala, kam se asi tento vlastně trochu divný (nebo minimálně pro mne nezvyklý) příběh může ubírat. Kniha sama o sobě byla velmi čtivě napsaná, jen konec mi přišel lehce uspěchaný a nelogický.

ava.s
31.12.2022 4 z 5

Dočteno až na doslov, ten jsem vzdala v půlce. Na mě byl moc analytický, depresivní a kazil celý dojem z knihy.

Kniha na mě nepůsobila moc depresivně, ne každý má v životě štěstí... Nepotřebuji knihy zalité duhou s předvídatelným happyendem. V podstatě se mi líbila, ale je tu opět jedno nepopsatelné ale, co mi brání dát plný počet.

Odeonka, (které milují), takže jsem nečekala lehké čtení, co by ve mě nezanechalo žádný dojem. Kniha v podstatě i splnila očekávání.
Asi mohu i doporučit, možná se někdy ke knize vrátím, ale něco mi brání dát plný počet hvězdiček a nad knihou se nadšeně rozplývat.

bookbypatrik
20.11.2022 4 z 5

Osamělost prvočísel. Odeonka, která vás nenechá chladnými a už od prvních stran vás zničí těžkým osudem dvou hlavních postav, jenž se prolíná celým dějem.
Mattia a Alice ve svém dětství udělali rozhodnutí, jež jim v danou chvíli nepřišlo tak závažné. To ještě netušili, že si jeho následky ponesou i po celý zbytek života. Opravu prvočísla zůstávají navždy sama?

Paolo Giordano je výtečný autor a otevírá v příběhu nejedno těžké téma. Čtenář se tak může setkat se šikanou, sebepoškozováním, poruchou příjmu potravy, nezapadnutím do kolektivu apod. Zároveň tyto aspekty příběhu vyjmenovávám i jako případná trigger warnings. Popravdě to totiž bylo místy velmi silné čtení. I když je autorův styl psaní víceméně čtivý, knihu bych na jeden zátah nezvládl. Delší odpočinkové pauzy byly opravdu potřebné.
Aneb #tohlenenioddechovka.

Už vám je asi jasné, že Osamělost prvočísel nemá úplně sluníčkový nádech, ale spíš melancholický až skličující. V tom možná vidím jeden problém příběhu - skoro nulová absence jakýchkoli pozitivních situací, tudíž se druhá polovina nemusí zdát tak chytlavá. Je na druhou stranu dobré, že se Giordano nesnaží nic přikrášlovat a je realistický.
To platí i o závěru knihy. Asi mohu prozradit, že není úplně jasný a dopodrobna vysvětlený. V tom případě vyvstává na povrch jen otázka, kterému čtenáři to vyhovuje a kterému ne.

Osobně Osamělost prvočísel řádím mezi jedny z nejlepších Odeonek, takže pokud máte chuť na trochu náročnější literaturu, vřele doporučuju.

rusalka123
17.11.2022 3 z 5

(SPOILER) Jsem trochu na rozpacích. Jedná se o pozoruhodnou knihu, která řeší složitou otázku, nakolik je tvůrcem svého štěstí každý sám, a nakolik to určují vnější okolnosti. A zejména nakolik je možné nechat za sebou vlastní minulost, poprat se s traumaty a překonat sám sebe.
Ale vcítit se do hlavních hrdinů bylo na můj vkus až příliš těžké. Oba - Mattia zejména - jsou v jakési letargii, jako by již ve svém mladém věku jen čekali na smrt. Vědí přesně, jak by se měli zachovat, aby svůj životní příběh pootočili ke světlejším zítřkům, ale neudělají to. Přitom by se v nich asi i nějaká ta vnitřní síla našla, ale zdá se, že si ve své sebelítosti vlastně hoví a postavili na ní svou identitu. A jelikož tato sebelítost nemá po celou dobu knihy a přes 20 let příběhu žádný vývoj, z postav, které se člověku původně zdály plastické a kterým fandil, zůstane ve čtenáři pocit kombinace soucitu a lehkého opovržení, ze kterých dohromady po dočtení zůstane jakási hořká pachuť. Ale kdoví, možná to byl nakonec účel a ukazuje to na autorův perfektně zvládnutý záměr. Kdyby nic jiného, zamyslela jsem se nad svým vlastním sklonem k oddávání se sebelítosti. Možná ještě na knihu budu vzpomínat, až mě napadne fňukat nad tíží života.

nevermore3
16.11.2022 3 z 5

Tak vám nějak nevím, na mě Osamělost prvočísel celou dobu působila jak romantická četba pro dívky (nevidím tady nějak nahoře mužský komentář), s atypickými hlavními aktéry, to je pak hned jasný větší tlak na city). Také souhlasím s kolegyní níže, že jsem narazil na nejednu logickou nesrovnalost. Nicméně tím vůbec nechci říct, že by kniha nebyla poutavá (i když mám pocit, že ke konci trochu ztrácela dech), jen nijak zvlášť zajímavá pro mě. Just my opinion.

Ophelie
25.10.2022 5 z 5

Ke knize jsem se dostala na doporučení (po dočtení Malého života jsem hledala něco podobného) a byla to trefa. Ačkoli je knížka útlá, jedná se spíše o novelu než román, tak navzdory malému počtu stran v sobě ukrývá mnohá poselství. Ději nechybí takový ten depresivní, melancholický až místy nihilistický nádech - snad všechny postavy v příběhu jsou nějak nešťastné, nespokojené a snaží se "vybojovat si" v tom životě alespoň své místo. Alici i Mattiu jsem si svým způsobem oblíbila a moc bych jim to přála, ovšem život někdy nevychází tak, jak bychom si přáli... Rozhodně kniha, která stojí za přečtení.

petrucha86
15.09.2022 4 z 5

Knihu jsem přečetla za necelý den, nemohla jsem se od ní odtrhnout, i když jsem s každou další stránkou měla o něco více nepříjemný pocit. Deprese z nich přímo čišela! Co mě ale zklamalo, byl závěr, chybělo jakékoliv rozřešení, s čímž se v poslední době setkávám v mnoha knihách.

Bigbany
30.08.2022 3 z 5

Začátek se mi líbil , potom už to bylo slabší. Škoda, že Michelle nedostala v knize více prostoru. Každopádně kniha to nebyla špatná a člověk si z příběhu odnese několik poznatků. Kdyby konec dopadl trošku jinak,tak by hodnocení bylo vyšší.

katerina6763
10.08.2022 4 z 5

Krátká oddechovka, i když s hlubokým námětem o tom, jak dokáže jedno rozhodnutí provedené v dětském věku, které se zdá jako nicotné, změnit celý následující život jedince. Jak bylo popsáno v doslovu, vyskytují se v příběhu víceméně pouze lidé, kteří jsou z nějakého důvodu nešťastní či zranění; ovšem já jsem si této skutečnosti opravdu všimla až po přečtení knihy. Musím ubrat hvězdičky za neúplný závěr... něco mi tam prostě chybělo. Ale nedá mi to a přikládám i jednu větu, která se v románu objevila a zcela vystihuje celé dílo: "Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života."

kuba1
14.07.2022 5 z 5

Strašně hluboký příběh, který až na kost odhaluje nejtemnější stránky lidské duše a traumata z dětství, na které nelze nikdy zapomenout. Autor sleduje život dvou hlavních hrdinů, Alice a Mattia, od útlého dětství asi do jejich pětatřiceti let. Oba si s sebou nesou rány z minulosti, které čas nejen nezacelil ale ještě prohloubil a z obou vyrůstají pokřivení jedinci čím dál se vzdalující normálního života i kontaktu s okolním světem.

Janaves
28.06.2022 4 z 5

Skvěle napsané.Ubírám jednu hvězdu za závěr.

Letitia
14.06.2022 3 z 5

Neviem... nejako mi uniká zmysel tejto knihy. Jej čítanie mi prinieslo len niekoľko hodín depresívnej nálady, ovšem bez toho aby som niečo dostala - nejakú pointu, pochopenie, vhľad, alebo hoci výčitku, kritiku... čokoľvek. Vnímala som obrovské utrpenie postáv, ale ani som sa len nedozvedela z čoho ich problémy/ spôsob rozhodovania pramení. (Traumy spomenuté na začiatku knihy to rozhodne nevysvetlujú/ nespôsobujú/ nestačia. Za takýmto životom je určite niečo viac, o čom nám ale autor nič nepovedal, predpokladám, že to ani on sám nevie.)

Rozmýšľala som medzi 2 a 3 hviezdičkami. Nakoniec davam 3, lebo jazyk je "čtivý", písmenká ubiehajú bez námahy a príbeh je iste zaujímavý... len mi jeho čítanie nič nedalo.

Kopta
16.04.2022 4 z 5

Další taková novela, která jde hodně do psychiky a navíc umí dobře odvyprávět. Počátek asi bavil nejvíce. Spíše se asi člověk zamyslí, jestli spousta faktů z příběhu byla vůbec důležitá pro děj. K tomu věci i jako postava Denis, se kterou nás autor ujišťuje, že si vlastně žije dobře, ale de facto byla tak nějak k ničemu. V něčem to trochu připomíná i seriálové Normal People. Každopádně i když dílo svým koncem moc neuchvátí a od půlky to není úplně sláva, i tak se to čte příjemně a zajímavě. Jen jsem asi čekal více akce. Ať se to u psychologického díla říká divně.