Opilý prales

19.08.2011

[083/11] I když se to na první pohled nemusí jevit, každý autor zabývající se v žánru literatury svými vlastními zážitky ve společnosti zvířat se prokazuje jistou dávkou osobitosti, která se v textech velmi často prolíná se standardní kostrou. S ohledem na tuto žánrově „zvířecí“ literaturu se jen těžko hledá svazek čistě brakový, protože tyto knihy čtou hlavně lidé, kteří mají zájem o přírodu a zvířata a vůbec rádi hledají odlišnosti v chování mezi člověkem a zvířetem v prostředí čistě vědeckém versus naprosto přirozeném. Nebude to číst nikdo, kdo by zvířaty vyloženě pohrdal, a proto „setřít“ takovou knihu je poměrně obtížné. Ale věřím tomu, že i takoví exoti se po zemském povrchu pohybují.

Gerald Durrell se své práce zhostil dobře. Jeho literární práce velmi často mívají poměrně kolísavou kvalitu, která se pohybuje od skvělých kousků k těm průměrným, ale zase se mu musí přiznat, že jsem snad ještě nenarazila na kousek vyloženě podprůměrný. Jeho zážitky jsou místy (nejspíše) trochu přibarvené, ale není to nic proti ničemu a vždy se s obrovskou chutí zase a znovu hlasitě rozesměji. Je to takový ten přirozený styl humoru, který vychází z čisté akce a reakce člověka na danou situaci a možná v tom je ten zakopaný vtip.

Zlatý poklad se tentokrát nachází zhruba ve středu knihy, kdy do domu v pralese přinese tamní domorodec manželům Durrellovým v klobouku jedno „roztomilé“ zvířátko. Zážitky se služebnou a bordel-mamá v jedné osobě jsou pak další takovou tou radostnou třešničkou a člověk se místy i může zapomenout a smát se až k pláči. Začátek a konec pak humoristické nejsou, ale pro člověka, který to už tak nějak očekává, to snad ani nemůže být nijak obrovským zklamáním. V tomto žánru se i pod slovem „humoristický“ nikdy neskrývá a skrývat snad ani nebude, čistý humor. Humor je jen bonus k popisu životního údělu milovníka přírody a malých, hebkých, chlupatých a nebo opeřených bicho(s).

(071) ,,Vzbuď se, Rafaeli. Potřeboval bych, abys mi šel překládat.“
,,Ne, Gerry, teď ne,“ zabědoval Rafael a krátkozrace se podíval na hodinky. ,,Koukni, vždyť být teprve půl šestá… Já nemohla.“
,,Jen pojď,“ řekl jsem nesmlouvavě. ,,Ať už jsi z postele. Jsi snad tlumočník téhle výpravy, ne?“
Rafael si nasadil brýle a pohlédl na mne s raněnou důstojností.
,,Taky že ano, tlumočník, to já byla,“ řekl. ,,Ale v pět ráno tlumočit neuměla.“

01.01.2011

Jak už jsem komentovala předchozí díly, kniha která mi zůstala v srdci..