Norimberské zákony

22.07.2022

Před časem jsem kvůli seminárce z dějin práva pročítala říšské zákony na ochranu zvířat. Při té příležitosti jsem si ozkoušela, že právní texty se opravdu dají číst, ba že dokonce můžou být zajímavými prameny. Tentokrát jsem tedy sáhla po říšských zákonech nejznámějších, alespoň podle jména. Norimberské zákony patří k dílům, která si do pusy bere každý, ale málokdo jejich obsah opravdu zná (tak jako Benešovy dekrety).

I já jsem čekala něco jiného. Například paragrafy zakazující Židům sedat si na lavičky (jak píše Zweig) nebo chovat kanárky (jak si stěžuje Klemperer), ale nic takového tu nenajdeme takže zmíněné zákazy asi musejí stát v jiných zákonech (?). Ty Norimberské tvoří tři. První upravuje vzhled a používání různých typů říšské vlajky (kdo, kdy a na kterých objektech je smí vyvěšovat). Druhý stanovuje rozdíl mezi občanem a státním příslušníkem a propouští židovské státní úředníky (+ omezuje činnost židovských lékařů a vyučujících), ale židovským veteránům z nedávné první světové války přiznává finanční dávky a důchod.

Třetí a nejslavnější, Zákon na ochranu německé krve a německé cti (společně se Zákonem o zdravém manželství), určuje, kdo si koho smí vzít a za jakých podmínek, a to nejen u Němců, ale u všech bělochů s říšskou státní příslušností, kteří jsou tu Němcům postaveni naroveň. Překvapilo mě hodně věcí, třeba že víc paragrafů se týká pacientů s tuberkulózou nebo syfilitiků než Židů. Nebo že zákon připouští (hypoteticky) bizarní situaci, kdy si němečtí manželé adoptují černošské dítě.

Bylo to zajímavé čtení, které vybízelo ke zkoumání inspirace Norimberských zákonů (např. španělské raně novověké Los estatutos de limpieza de sangre). Nebo k úvaze, v čem se shodují s Mým bojem a v čem se rozcházejí: ne každý státní příslušník je podle zákonů občan, ale na druhou stranu není občanství vyhrazeno jen vdaným ženám či mužům splnivším brannou povinnost, jak si to Adolf Hitler představoval ve 20. letech. Také bylo přínosné zamyslet se nad nimi v kontextu podobných zákonů, jako jsou ty, které po druhé světové válce diskriminovaly (sudeto)německé obyvatele na českém území.

Stejně jako komentář pode mnou oceňuji absenci moderních dodatků, ale vadilo mi, že se text jen hemží tiskovými a jazykovými chybami. Nechápu doslovný překlad Luftwaffe, což je přece vlastní jméno, jako "vzdušné zbraně", navíc s malým písmenem. Někdo by také překladateli měl vysvětlit, že "neb", které na každé straně používá průměrně 15x, určitě není synonymem ke slovu "nebo". Ale celkově mě četba bavila.

11.10.2017

V knize nejsou žádné vsunuté komentáře ani nic podobného, pouze právní text, což je u těchto témat ojedinělé. Na druhou stranu kniha má větší množství diakritických chyb apod.