No a já
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461937/bmid_no-a-ja-CcR-461937.jpg
4
698
161
Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
No et moi , 2007
více info...
Přidat komentář
De Vigan vie pisat a kazdou dalsiu knihou pise lepsie a lepsie. Minimalisticky styl jej "pristane", vsetky vety su na svojom mieste a uz od prvych stran tak nejak citatel je sucastou deja a nechce, aby skoncil;)
kniha o mnohych veciach, s ktorymi zijeme a na ktore azda i zabudame. pre mna navyse velmi filmove...delphine de vigan je pozoruhodna autorka, jej temy su nevsedne a podane s eleganciou. chcela by som tak pisat.
Už poněkolikáté během posledního zhruba půl roku se mi podařilo potkat se s knihou, která mě doslova nadchla. Navrhuju administrátorovi tohoto webu: zrušte rubriku "nejčtenější knihy v měsíci červnu" a zaveďte jinou: nejzajímavější knihy, které jsem četla třeba během posledního roku. Knihu No a já bych tam určitě hned zařadila.
Těžko říct, co mě na ní tak silně oslovilo - určitě styl vyprávění, způsob, jakým autorka používá jazyk. Příběh samotný, i když jsem po celou dobu "cítila v žaludku tu kuličku, která po celou dobu rostla a rostla". Skvělý překlad a žádné chyby, díky spolehlivé práci nakladatelství Odeon. A jak už tady napsala intelektuálka: překvapilo mě, jak hlavní hrdince rozumím a že jsem na to ještě nezapomněla, na časy, které předcházely období, kdy i já odpovídám svým dětem: prostě je to tak.
"Knihy mají kapitoly, aby se zřetelně oddělily jednotlivé úseky, aby se ukázalo, jak jde čas anebo jak se situace vyvíjí, a někdy dokonce i oddíly se slibnými názvy, Setkání, Naděje, Pád, jako nějaké obrazy. Ale v životě není nic, žádný titulek, žádná cedule, žádné návěstí, nic, co by oznamovalo Pozor, nebezpečí anebo Hrozba deziluze."
Rychlé čtení, výborně popsané osobní vztahy a pocity mezi zúčastněnými. Zrada toho, komu věříte nejvíc, bolí...
Francouzský styl, jak ho mám ráda: strohý a výstižný, filozoficky laděný, zvolené téma otevírá pojmy lidskosti, samoty, jinakosti a nesmyslnosti dnešního světa, ve kterém žijeme své ignorantské životy.
Tak tento příběh stojí opravdu za přečtení. Dívka jménem Lou se seznámí s dívkou žijící na ulici, které říkají No. Jak je možné, že dívka, které má IQ 160 se seznámí s dívkou, která nemá nic? Možná právě proto si obě rozumí. Lou má domov, rodiče, má kde bydlet, ale přesto jí něco chybí. Proto se na No tak upne, pomůže jí, má ji ráda jako vlastní sestru. Obě se snaží poprat s tím, co jim život nadělil. Kniha se mi moc líbila, takový příběh může zažít každý z nás. Jak jednoduché je, se dostat na ulici. A jak těžké je se z ní dostat pryč.
No i Lou jsou obě vyloučeny z běžných poměrů, vymykají se průměru a řeší nespravedlnost světa. Jeho absurditu. Každá se pere se životem, jak umí. Lou ukazuje, že realita se zlomit nedá a No je důkazem ztráty vlastní identity, kterou ztratila a nenachází. Autorka věrně vystihla komplexní postavu ženy z ulice, správně se zaměřila na slabá místa současné společnosti, která běžně nevnímáme nebo vnímat nechceme. Hodně jí v tom jistě pomohly osobní poznatky z tématu bezdomovectví, které si předpsaním opatřila vlastním průzkumem a styky s lidmi z obou stran.
"Odjakživa, ať jsem byla kdekoliv, jsem si připadala mimo, mimo scénu, mimo téma, jakoby někde vedle, jako bych zvuky a slova, co ostatní nevnímali, slyšela jenom já sama, a naopak jsem byla hluchá ke slovům, která oni evidentně slyšeli, jako bych byla mimo záběr, za nějakou obrovskou neviditelnou skleněnou stěnou.
Jenomže včera jsem tam byla, přímo s ní, a vím jistě, že bychom kolem sebe mohly nakreslit kruh, kruh, do kterého bych patřila i já, kruh, který by obklopoval nás dvě a na pár minut nás chránil před okolním světem:"
Pro mě je příběh o tom, že když jste na tom takhle, tak pro člověka, se kterým se ocitnete v kruhu, uděláte úplně všecko.
....Neděle bývají dnem domácích experimentů : reakce různých druhů pečiva v opékači při stupni 8 ( toustový chleba, bageta, veka, celozrnný chléb ), doba zmizení otisků nohou na mokré zemi, doba zmizení otisků rtů na zamlženém zrcadle, test odolnosti vlasové gumičky v porovnání s gumičkou kuchyňskou, míra rozpustnosti kakaa ve srovnání s nescafé a různé další hluboké analýzy a syntézy, přesně zaznamenané ve speciálním sešitě. Od té doby, co je u nás No, musím se o ni starat, tedy, když zrovna není v práci, i to je jistý druh experimentu, experiment na vrcholné úrovni, experiment nesmírného dosahu, který je prováděn navzdory osudu........
...." Vánoce jsou lež, která seskupuje rodiny kolem mrtvého stromu nazdobeného světýlky, lež utkaná z banálního žvanění, zaplácaná kily máslového krému, lež, které nikdo nevěří." ....
Výborné!
Nejistota mládí, hledání životní cesty, idealismus, zranitelnost - to vše Lou zažívá a je to problém každého přemýšlivého mladého člověka. Překvapilo mě, jak jí rozumím, že jsem to ještě nezapomněla...
Určitě si přečtu další knihy této autorky.
"Učíme se najít v rovnicích neznámé, rýsovat rovnoběžné úsečky a dokazovat základní poučky, ale ve skutečném životě se nedá nic stanovit, vypočítat, rozluštit."
Jedna z nejsilnějších knih, kterou jsem kdy četla. Dlouho jsem po přečtení nad ní přemýšlela, zvlášť nad osudem nešťastné a věčně se hledající No. Nikdy na ni nezapomenu a rozhodně doporučuji.
Pro mě velmi milé překvapení, přesto ubírám jednu hvězdičku - hlavní hrdinka byla i na můj vkus až příliš idealistická.
Sugestivně vylíčen svět třináctileté dívky a její docela tvrdý střet s životem. Až mě překvapilo, jak jsem se snadno vžila do myšlení dívky, mně věkově již tolik vzdálené. Zdálo se mi to tak skutečné, tak věrohodné. Za to nakonec hodnotím maximálně.
„A tak mě začala napadat příslovce znamenající náhlý časový zlom (najednou, naráz) a příslovečné spojky odporovací (nicméně, přesto, avšak, sice) nebo přípustkové (ačkoliv, třebaže, i když, i kdyby), už jsem myslela jsem na ně, snažila jsem se v duchu je všechny vyjmenovat, zařadit je, nebyla jsem schopná říct cokoli, vůbec nic, protože se kolem mě všechno rozhoupalo, stěny i světlo.
A tak mě napadlo, že gramatika předvídá úplně všechno, zklamání, prohry a průsery obecně.“
Nemyslíte-li si o společnosti nic dobrého a je-li vaše schopnost sociální empatie nenávratně narušena skepsí nabytou životem dospělého, příběh No a já vás ve vaší mizérii jen utvrdí.
Očima na svůj věk příliš inteligentní a nevinně naivní Lou se díváte na tragédii její rodiny i společnosti, ve které žije, a snažíte se spolu s ní věřit v lepší zítřky. Jenomže na rozdíl od Lou moc dobře víte, jak příběh skončí. Na rozdíl od ní už předem víte, jak je někdy snaha zbytečná. Že někomu prostě nepomůžete, i kdybyste se rozkrájeli. Že někomu vaše všechno není nikdy dost. Všechno tohle ale víte jenom proto, že jste si to prožili sami. V jiné situaci, s jinými lidmi, možná v jiném věku. Lou to své velké zklamání právě prožívá, řítí se k němu mílovými kroky. Tahle beznaděj je pro čtenáře docela frustrující. Protože vás nespravedlnost bije do očí a během čtení máte stokrát tu tendenci nějaké postavě vrazit pořádnou facku a na Lou zařvat, ať to všechno vzdá. Lou vás ale nikdy neuslyší, ani kdybyste na ni křičeli sebevíc. Musíte ji nechat prožít si své utrpení a osvojit si tu mizérii dospělácké skepse, která je vám už tak vlastní, že si nemůžete vzpomenout na dobu, kdy jste takhle louvsky chtěli bezděčně pomáhat a rozdávat lásku.
Jedna z nejlepších knih které jsem kdy četla! Je sice hodně smutná a těžká na čtení ale úžasná :)
Úžasná malá velká kniha, kde není prioritou či cílem konec, ale samotné vyprávění. Psychologicky skvěle pojaté. Doporučuji.
Kratičká kniha, která v člověku nutně musí vyvolávat dojem, že lhostejnost ještě doopravdy nevítězí. Lou jako hrdinka vykreslena naprosto fantasticky, knihu jednoznačně doporučím ke čtení.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno deprese Francie francouzská literatura bezdomovci dospívání psychologie adolescentů alkoholismus bezdomovectví
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha No a já je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 884x |
| Čtenářské výzvě | 108x |
| Doporučených | 65x |
| Knihotéce | 315x |
| Chystám se číst | 522x |
| Chci si koupit | 103x |
| dalších seznamech | 4x |
V jedné třetině knihy definitivně odkládám, promiňte mi, ale toto nejde číst. Aby mě kniha ani po několika desítkách stran nezaujala natolik, abych těch necelých 200 stran dočetl do konce, něco tu musí být špatně. Kniha "No a já" je přeceňovaná stejně tak, jako je, z mého pohledu, přeceňovaný "Malý princ". Vyprávění geniální a zároveň naivní dívky, hlavní hrdinky tohoto příběhu, mi přišlo asi tak stejně zábavné, jako se dívat z okna na ulici, kde zrovna nikdo nejde. Nic se neděje, tempo nulové... A z oslovení "Lupínku" mi naskakovala husí kůže.