Netrpezlivosť srdca
Stefan Zweig
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/143033/bmid_netrpezlivost-srdca-Bvc-143033.jpg
4
463
101
Strhujúci príbeh vášnivo zaľúbenej ochrnutej dievčiny a súcitného mladého poručíka z miestnej vojenskej posádky zaujal nielen čitateľov v rozličných krajinách, kde román vyšiel, ale aj dramatických tvorcov, ktorí z neho vytvorili sugestívny film s večne aktuálnou témou. Zweigov román nastoľuje závažný etický problém a je súčasne aj obrazom mravov a spoločenských pomerov v Rakúsko-uhorskej monarchii v epoche vyúsťujúcej do prvej svetovej vojny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1983 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Ungeduld des Herzens , 1939
více info...
Přidat komentář
Páni. Páni. Na tuhle knihu jsem narazila náhodou, ale jsem za ni hrozně ráda, něco takového jsem už dlouho hledala, aniž bych o tom tušila.
Někomu mohou přijít všechny ty popisy vnitřních pochodů zdlouhavé a některé pasáže zbytečné a nudné, ale mně to vůbec nevadilo. Naopak, u monologů hlavní postavy i doktora Condora se moje knihomolská dušička přímo tetelila blahem, kolik krásných (a krutě pravdivých) citátů si zde podtrhám.
Je to hodně o morálce a o tom, jak může náš soucit, pokud je pouhou netrpělivostí srdce, a ne skutečnou vůlí pomoci a obětovat se pro druhého, napáchat mnohem víc škody než užitku. S naším milým panem poručíkem je to jako na houpačce, chvíli si myslí, že to dokáže, hned aby se v následujícím okamžiku jeho odhodlání rozbilo hrůzou z toho, co by to pro něj obnášelo a co by si o něm řekli ostatní. Ale všichni máme chyby a pokud sami u sebe pozorujeme podobnou nestálost a obavy, pak ho nemůžeme jednoduše tak docela odsoudit.
Co se týče Edity, ano, zachvacuje mě jistá netrpělivost srdce, ale ne tak docela kvůli jejímu postižení, jako spíš kvůli tomu, že vlivem otcovy výchovy se z ní stalo rozmazlené dítě, zvyklé dostat vše, na co pomyslí. Ale musím říct, že její citové vydírání mi nepřišlo až tak hrozné jako to jejího otce. Také samotný přístup k ní jakožto k mrzákovi ve mně vzbuzuje lítost: to její "až se vyléčím..." naznačuje, že nebyla očima tehdejší společnosti považována za úplného člověka, jako by si chromá dívka nezasloužila být plnohodnotně milována, jako by to pro skutečnou lásku byla nepřekonatelná překážka. Věřím, že v tomhle směru jsme už dnes, o sto let později, zase trochu jinde.
(SPOILER) Zweig u mě umí navodit stavy, že emoce jeho postav vnímám, jako bych vše prožíval sám. Zde jsem s postavami taky poměrně soucítil, to Editino vydírání mi nepřišlo tak extrémní jako ostatním tady, spíš zračilo určitou nedospělost a nahrávala tomu její situace (rodina, zdraví). Stejně tak poručíkovo chování bylo nevyzrálé, neustálé změny rozhodnutí (ale to známe asi všichni, když se v nás něco pere) a k tomu strach "co by si oni pomysleli". Věřím, že jako starší člověk, který autorovi příběh vyprávěl, už by dokázal jednat se silnější vůlí. Líbil se mi i vložený příběh, kterak starý pán k majetku přišel. A zaujala mě i myšlenka o "netrpělivosti srdce" jakožto jednoho z druhů soucitu.
Rakousko-Uhersko na začátku svého konce, par postav a několik týdnů. Vojenská posádka poflakujici se v kavárně u partií karet, místní aristokracii tvoří pokřtěny židovský obchodník se svojí ochrnutou, citove vyderacskou dcerou. Zweig si vystačí s málem.
Román mě trochu nudil, Edita mi přišla příšerná se svým citovým vydiranim.
(SPOILER) Emociální upírismus ve vrcholné formě! Zajímalo by mě, co by dělali (ona i její otec), kdyby byli chudí! No, aspoň by musela nějak makat a neměla čas myslet jen a jen na sebe... V hrdinovi bych extra slabocha neviděla, víme asi všichni, co dokáže dobrá vůle naše, nedobrá ostatních a alkohol navrch! Nechtěla bych.
Mohou ochrnutí citově vydírat stejně jako zdraví lidé?Vynucovat si lásku druhé osoby?A může mladý nezralý muž,i když je vojákem a žije ve vojenském režimu podlehnout a téměř si nechat rozbít tímto nátlakem vnitřní duševní stabilitu?
Zweig svým téměř analytickým románem přesvědčuje,že ano.A scéna,kdy Edita před Hofmillerem upadne a on si uvědomí falešnost svého soucitu ,je nezapomenutelná.
Ostatně,celý román je nezapomenutelný.Myslím,že nejen pro mne.
(SPOILER) Tohle byla síla. Zweig píše velmi poutavě a mám ráda jeho povídky, román Netrpělivost srdce si ovšem nezadá s horory od E. A. Poea. Poutavé vyprávění o nenápadném muži v kavárně, proslulém hrdinovi, o tom, jak byl za mlada posádkou v zapadákově kdesi u rakouských hranic, náhodou se seznámil s rodinou obchodníka z Kekesfalvy a po menším trapasu na večeři za nimi pravidelně docházel (nádherné, až bukolické výjevy u čaje a cukroví), se zlomil v polovině knihy v momentě, kdy se Edita zázračně osmělila. Pak se spustila lavina tragických událostí a děj vygradoval až k dramatickému konci. Zpověď opěvovaného hrdiny zde skončila. Ještě teď mi běhá mráz po zádech.
Nejlepší psychologický román, jaký jsem za dlouhou dobu četla, s prvky filozofie i sociologie. Příběh o mládí, jeho představách, přátelství i soucitu, mladickém selhání, zbabělosti a pocitu viny, který nesmaže ani pozdější hrdinství ve válce. Ani bezvýhradná a bezbřehá otcovská láska, podepřená bohatstvím , nedovede vyléčit dceřinu tělesnou nemohoucnost, ani jí pomoci z neopětované lásky a zabránit konečné tragédii. Postavy příběhu jsou tak uvěřitelné a plastické, že přímo vystupují ze stránek knihy. Je to román vpravdě nadčasový a i dnešnímu čtenáři má co říci.
Toto je kniha, ktorú človek číta, aj keď by sa mal venovať iným povinnostiam, ale nedá sa od nej odtrhnúť. Citlivo vystavaný príbeh, atmosféra, majstrovsky vykreslené postavy, ich myšlienky, rozhodnutia, dej sa neustále posúva dopredu. Ak ste niekedy rozmýšľali nad tým, že by ste sa chceli pozrieť do minulosti, ako asi žili ľudia pred viac ako sto rokmi, ako mysleli, rozprávali sa, konali, tak tu je jedna z ciest.
Retrospektivní vyprávění (a tedy přečtené v rámci letošní čtenářské výzvy) na téma soucit. Čekala jsem nějaký historický příběh z dob Rakouska, který bude vyprávět zhrzená vozíčkářka a vylejvat si svý nářky (haha bylo to mnohem lepší). Ale toto mě pohltilo už jen svým úvodem a ani na chvilku mě nepustilo. Postavy byly tak živě vykresleny, že se v nich úplně vidím. Ta skrytá manipulace, to zaplejtání se skrz soucit a nemožnost najít z toho všeho cestu ven... Co postava, to perla. Ale vyjadřuju se neohrabaně, jiní přede mnou to vyjádřili lépe. Takže jen tolik - jsem nadšena.
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Brilantně popsané myšlenkové procesy hlavního “hrdiny”.
Nádherný román, který je v mnohém odlišný od knih, které jsem kdy četla. Předně je v něm velmi detailně rozpracována psychologie hlavní postavy - kterou je v tomto románu muž (ačkoliv běžně je to naopak). Muž, který svádí souboj se sebou samým. Muž, který poznává sám sebe skrze vztahy s druhými a který je schopen si toto poznání uvědomit a poučit se z něho.
Nastolené téma soucitu jakožto netrpělivosti srdce je nesmírně hluboké a zároveň skličující.
"... je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastně jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše. A ten druhý, který jediný má smysl - ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj. Člověk může člověku pomocí, jen když jde až na konec, až na nejzazší trpký konec, jen když má velikou trpělivost. Jen když se přitom obětuje sám, jen potom." (s. 170)
Copak nám všem právě takový, nepravý soucit není všem vlastní?! Možná není... Možná je vlastní jen mně a na tom základě generalizuji tento svůj pocit na všechny...
Tohle je kniha k zamyšlení. Kniha, která Vás nenechá v klidu usínat a na kterou budete ještě dlouho po jejím dočtení vzpomínat. Je to kniha vážných myšlenek, které byly vlastní člověku, jež se narodil před první světovou válkou a které jsou zároveň vlastní pro mnohé z nás i dnes, o více než 100 let později. Existují holt nezávisle na lidech i na čase. Jsou tu s námi stále. Jsou univerzální i poplatné každé době.
Moje druhá kniha od Zweiga. Jde o psychologický román. Zapůsobila na mě vnímavost autora a jeho spisovatelský um, který mi imponoval už v první knize. Nevím přesně proč, ale trochu mi připomněl knihy Dostojevského, asi kvůli těm psychicky vypjatým situacím a stavům, které zažívá mladý muž v rámci hledání morálně správného řešení nejednoduchych životních situací. Už jsem ve věku, kdy mi toto tápání mladých není zas tak blízké, ale tím u mě kniha neztrácí na hodnotě.
Již dříve mne uchvátily Zweigovy psychologické novely, od nichž se námětem tento román příliš neliší, avšak jeho rozsah dovoluje více rozpracovat některé aspekty příběhu. Například je v této knize skutečně mistrně zvládnutá gradace. Veškerý děj se odvíjí od docela bezvýznamné příhody, ze které však vzejde velký příběh. Vzájemné vztahy postav se dynamicky vyvíjí, prohlubují se a degenerují. A pokaždé, když se už vše vyjasňuje a vypadá to, že by se příběh mohl uzavřít, autor zase něco přidá, obrátí směr vyprávění, a odkrývá tak další a další vrstvy tohoto nešťastného příběhu.
A co vlastně Stefan Zweig míní tímto příběhem sdělit? Sice ukazuje neblahé důsledky soucitu, ale neodsuzuje soucit v podobě nezištnosti a solidarity, jaký v románu ztělesňuje dr. Condor. Namísto toho popisuje jakýsi falešný soucit, "zbabělý a sentimentální, který je vlastně netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše." Takový soucit nabízí poručík rodině Kekesfalvů, kteří se přirozeně opájejí jeho nesmyslnou velkorysostí.
Důstojník je tedy hlavní postavou knihy, ale nikoliv 'hrdinou' knihy. Na jeho jednání není nic hrdinského, a Stefan Zweig se nedopouští takového zjednodušování, jako je vytváření kladného hrdiny. Jeho postavy se vyznačují takovou plastičností, že každá z nich je z části hrdinná a z části zbabělá, srdečná a uzurpovačná, dobrá a zlá. Důstojník je slaboch, ale bezpochyby dobrý člověk, a Edita spolu s jejím otcem jsou pouze zoufalí a tudíž činí zoufalé i ostatní. Nejpozitivněji z těchto postav tedy působí doktor Condor, který když se vyjadřuje k jednání plukovníka nebo Kekesfalvů, zdá se, jako by jeho ústy mluvil sám autor.
Všichni máme něco co naším životúm dává alespoň malý smysl. Pro mě je něčím takovým literatura. Říkám si, že to ještě není tak hrozné, že to se mnou mohlo dopadnout húř, mohl jsem skončit třeba jako fanoušek slavie. Ale někdy se nedaří a dlouhou dobu nepřichází žádná dobrá kniha, takový nedobrovolný púst kvalitního čtiva, a když potom vezmu na čtení nějakou další neznámou knihu s divnou obálkou a ono se ukáže jaká je to sračka, přiznám se, přepadají mě potom myšlenky jako, a neměl bych radši zkusit fetovat? nebo se dát k jehovistúm?. Naštěstí existují knihy jako je tato, knihy kvúli kterým má smysl prodírat se mnoha a mnoha zbytečně popísmenkovanými papíry. Literatura s velkým L, při jejímž čtení se mi rozjitřenými dojmy ježí ty chloupky vzadu na krku. Kdybych si měl sbalit evakuační zavazadlo jen s tím absolutně nezbytným, tak toto by byla určitě jedna z knih kterou bych musel přidat. Já vím, prostě stačilo napsat, že se mi líbí a že ji doporučuji, ale já jsem zvláště poslední dobou trochu nevykecaný.
Nuž, cesta do pekla býva často vydláždená dobrými úmyslami... Tento román je bravúrnou psychologickou štúdiou súcitu, ktorý je tu rozobratý do toho najposlednejšieho, najhlbšieho hnutia srdca a dokonalosti dosahuje v postave doktora Condora. "Člověk nakonec musí vědět, zda trávil život jen tupě a hloupě, nebo zda pro něco žil. Věřte mi, stojí to za námahu, vzít na sebe něco těžkého, když tím člověk někomu jinému ulehčí." Také je to jednoduché...
Dobře napsaný a vygradovaný psychologický román o slabosti, výčitkách svědomí a neschopnosti si poradit ve složité situaci. Kromě toho dává i další motivy k přemýšlení.
Nešikovně projevovaný soucit se zde obrací proti muži, který to přece se slabším jedincem vůbec nemyslel zle. Naopak nechtěně uškodil ochrnuté dívce, která si myslí, že má "právo" na lásku a důstojníkovo nejednoznačné chování bere zpočátku jako projev náklonnosti.
V románu jsou ne-hrdinové. Důstojník je slaboch, který si nedokáže vymezit své osobní hranice a dát najevo, kam už nechce zajít. Edita je manipulující holka, která si vynucuje lásku a je tolik zahleděná do svých útrap, že na potřeby druhých lidí už není prostor. Edita mi sympatická nebyla. Egoismus nemám ráda v žádné podobě a je mi jedno, jestli vychází z utrpení nemocného člověka nebo jen z vypočítavé bezohlednosti. Ani utrpení nedává nikomu právo chovat se k druhému uzurpátorsky a necitelně.
Chtěla bych být v roli Edity? Samozřejmě že ne a je hrozné, že někomu život nedopřál. Když už se tak ovšem stane, musí se s tím nešťastník vypořádat se sebezapíráním a hlavně s hrdostí a se ctí. Že to vůbec není snadná cesta, o tom nepochybuju.
Postavy nejsou černobílé a myšlenky v knize nesvádějí k úvaze, že postiženým se musí bezvýhradně pomáhat. Naopak je zde nastolená myšlenka, že i oni můžou být ve svém neštěstí, osamělosti a lepením se na druhého predátory, nejen těmi nevinnými, jimž osud ublížil. Chybu zde dělají skoro všichni, včetně otce i doktora, protože to je prostě opravdu těžko řešitelný problém.
Netrpělivost srdce je i o lhaní pacientům, kteří svojí bezvýchodnou situaci vidí realisticky, ale jsou doktory udržování v bludu, že uzdravení je možné. O přístupu bezmocných lékařů, kterým když selže medicína, tak alespoň "pomáhají" pozitivním přístupem, milosrdnou lží a falešnými nadějemi. Ani přístup doktora se mi proto úplně nelíbil. Já jsem osobně pro upřímnost a vědění, na čem v případě nouze doopravdy jsem, abych se s pravdou mohla správně vypořádat.
Štítky knihy
zfilmováno rakouská literatura 30. léta 20. století psychologické romány utrpení láska neopětovaná soucit, soucitnost nešťastná láska
Autorovy další knížky
| 2006 |  Netrpělivost srdce |
| 1979 | Amok |
| 1999 | Svět včerejška |
| 1966 | Marie Stuartovna |
| 1993 | Marie Antoinetta |
Kniha Netrpezlivosť srdca je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 645x |
| Čtenářské výzvě | 101x |
| Doporučených | 59x |
| Knihotéce | 284x |
| Chystám se číst | 382x |
| Chci si koupit | 51x |
| dalších seznamech | 4x |
Dlouho jsem nečetla nic tak dobrýho. Na knize vlastně vůbec není znát její stáří, protože téma, kterému se věnuje, by se dalo s přehledem překlopit do současnosti, samozřejmě s drobnými modifikacemi. Zweig umí skvěle popsat, jak drsně dokáže nešťastný a nemocný člověk manipulovat se svým okolím, dokonce mi bylo víc líto právě Antona, který se cítí být viníkem závěrečné tragédie a nese si v sobě výčitky po celý život. Místy mi dělalo problém v četbě pokračovat, zejména v okamžicích, kdy Edita mladého důstojníka dusila svým neštěstím a nezralostí, protože jsem se dokázala snadno vžít do jeho pocitů.