Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1749/bmid_na-jih-od-hranic-na-zapad-od-slunce-I4b-1749.jpg
4
1772
1772
Komorní milostný příběh, v němž hraje roli tajemství a osudovost, příběh ztrácení a nalézání, návratů k téže ženě, dilema muže, který má vše, o čem dřív mohl jen snít, a přesto tápe v domnění, že skutečnost je jiná, než jak se jemu či nám jeví… Milostný trojúhelník, v jehož středu sledujeme nejprve chlapce jménem Hadžime, trpícího tím, že je jedináček, později dospělého muže, který si vzal dívku ze zámožné rodiny a má s ní dvě děti, Hadžimeho, jenž znovu potkává svou lásku z dětství, tajemnou Šimamoto. Potkává i ztrácí, nalézá, aby ztratil. V neskutečné, mystické noci, která děj graduje až k šílenství, možná vytušíme odpověď na otázku, co se událo: s námi či s postavou knihy? Dílo nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti, v němž autor až obsesivně „operuje“ se svými nejvnitřnějšími, palčivými tématy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , OdeonOriginální název:
国境の南、太陽の西 Kokkjó no minami, taijó no niši , 1992
více info...
Přidat komentář
Já nevím, jak dokáže Murakami do knihy o celkem obyčejném živote přidat tolik emocí. Kniha na mne neskutečně zapůsobila a myslím, že ještě dlouho budu mít pocit naprostého úžasu a zdrcení bez hlubšího důvodu. Opět zůstalo na konci mnoho nezodpovězených otázek, na které bych ráda znala odpovědi, ale asi i tato skutečnost přidává kouzlo Murakamiho knížkám.
Většina z nás si asi ve vzpomínkách na mládí uchovává nějakou svoji Šimamoto nebo svého Hadžima, které už nikdy neuvidí. A je to tak dobře. Protože jinak se musíte rozhodnout - půjdete na jih od hranic nebo na západ od slunce?
"Byla tu, už tu není a žádná střední cesta mezi tím nevede. Protože na světě neexistuje ani žádný střed. Snad někde na jih od hranic, kde existují i 'možná'. Ale ne na západ od slunce, protože tam už žádná 'možná' nejsou."
Tato kniha mě po Norském dřevě usvědčila v tom, že Murakamiho stojí za to číst. Specifická, tíživá atmosféra mě nějakým způsobem fascinuje.
Ach ano, i já jsem tomuto autorovi propadla. V jeho slovech nacházím útěchu, jeho postavám rozumím, je to, jako by psal o mně.
Kniha mého nejoblíbenějšího autora s hořkou a bolestnou tématikou, na rozdíl od ostatních prací méně mysteriózní a naopak více pracující se sociální tématikou (ačkoliv Murakamiho práce do jedné jsou velmi sociálně založené).. Čtení mě tentokrát hodně bolelo. Nikoliv však kvalitativně. Je to dobrá kniha, která ve mě bude dlouho rezonovat. Znovu už si ji ale nepřečtu. ...Život je zvláštní náhoda a my v ní.
Kniha, která donutí hodně přemýšlet o životě, o jeho smyslu, o tajemství, o vztazích.
Depresivní nálada z příběhu přímo sálá. Dlouho jsem se odhodlávala pro další Murakamiho knihu, neboť tato ve mně zanechala velice silný dojem, který se musel nějakou dobu nechat uležet.
Nejlepší kniha od Murakamiho, kterou jsem zatím četla. Hm.. s tímhle autorem je to složité. Nejde říct, že buď autora zbožňujete, nebo jej nenávidíte. Záleží to na vnitřním nastavení člověka. A buď vám kniha v daný čas sedne a nebo ne. A tahle kniha mi sedla hodně.
Jak moc se toto dílo liší od jiných Murakamiho knih, které jsem četla - od 1Q84 a Kafky na pobřeží. Autor zůstává nohama pevně na zemi, žádné tajemno se nekoná. Hlavní hrdina je jen jeden, takže zmizelo i to křečovité měnění postav po jedné kapitole, které mne na oněch dvou knihách iritovalo.
Sledujeme příběh mladého Hadžime a jeho věčné hledání jeho životní lásky Šimamoto. Nejdříve je to normální dívka, spolužačka ze školy. Pak se na chvíli vytratí, ale nakonec se vrátí - ale vrátila se doopravdy? Šimamoto je zakryta tolika tajemstvími, náhle objevuje se a mizí a nakonec zmizí beze stopy, že jsem o ní opravdu začala pochybovat...
Z mého pohledu jde zatím o nejlepší Murakamiho knihu z těch, které jsem dosud četla.
Tato kniha je zatím jediná kniha od Murakamiho, kterou jsem četla. Odhaduji, že to byla dobrá volba pro seznámení se s Murakamiho tvorbou. Příběh mě hodně zaujal a ještě více oceňuji, že je ten příběh tak komplexní, přestože kniha nemá ani 200 stran.
Po přečtení níže uvedených komentářů připisuji svůj pohled na tuto knihu, resp. na Murakamiho.
Vůbec se nedivím, že někdo tohoto autora miluje, druhý se v jeho knížkách ztrácí a snad je ani nepochopí. Protože když se jej chystáte číst, víte, že bude vše o melancholii, depresi, soužití, jemnosti a takového toho mírného a nenuceného, avšak ne nudného, proudu při jeho čtení.
Je těžké (alespoň pro mě) popisovat pocity z takovýchto knih, které jsou plné přemýšlení a silně zapůsobí asi jen na jedince, kteří něco podobného zažili a dokáží se vžít do pocitů hlavních postav. Pro ostatní bude asi opravdu jen tou "nudnou knihou", kde se toho až tolik neděje a vše se vleče. Ale přitom se toho děje tolik, jen to není vše napsáno, spousta toho se totiž odvíjí a probíhá (nebo alespoň mělo probíhat) ve čtenářově mysli. Až poté lze opravdu docenit krásu Murakamiho psaní.
Haruki Murakami... mé první setkání s ním bylo prostřednictví této knihy. Trochu jsem se obávala, že celé škále problémů nebudu rozumět nebo že Japonci zkrátka řeší poněkud jiné životní problémy. Neřeší. Nebýt vlastních jmen a názvů, domnívala bych se, že čtu román západoevropského či amerického autora.
Ale hlavně, Murakami je tajemný, je popisně konkrétní a zároveň snový, je prostý a zároveň složitý. Už dlouho mě kniha o pár stránkách nezaujala takovým způsobem, aby mě donutila s "kapkou" melancholie uvažovat nad propastí štěstí. To Murakami způsobil, že mám potřebu se ptát na tisíc otázek, ale zároveň mi nezřetelný závěr nepřijde nepříjemný. Takže klobouček :)
Kniha je psána opravdu velice poutavě, ihned se člověk začte. O nalezení a uvědomění si správné cesty životem. Pořád jsem četla, nemohla se odtrhnout a čekala na rozuzlení. Konec alá domysli si sám mě dost zklamal. Proto o jednu hvězdičku méně.
Murakami mne docela zklamal. Četla jsem od něho Norské dřevo, které miluju a potom Spánek a Podivnou knihovnu, kde mne okouzlila nevšednost a jakási tajuplná fantasknost. Od této knihy jsem očekávala něco na způsob Norského dřeva, ale místo toho jsem dostala nespokojeného sobce a femme fatale. Docela mne to mrzí, že si Murakami vybral pro zobrazení ženy tak stereotypní a otravnou postavu (horší je snad jen manic pixie dream girl). Čekala jsem něco víc. Kniha mne chvílemi nudila příjemně a chvílemi nepříjemně. Podle mě se jedná o takový průměr.
Hlavní hrdina by měl žít spokojeně, má přece rád svou ženu a děti, ale někde uvnitř nějaký červík pořád vrtá a vrtá. A pak se objeví krásná žena. I když je to jeho dávná dětská láska, je plná záhad. No, to je tak vše. Jak to dopadne, nebo nedopadne, to si přečtětě sami. Já si to taky musel přetrpět. Zatím můj nejslabší HM.
První Murakami, čtení jedním dechem. Zaujalo mě, jak hlavní hrdina vůbec neviděl, že i jeho žena má svůj vnitřní svět, svá trápení, jeho mlčení jen umocňovalo zdálivou nudu manželství.
Moje první setkání s Murakamim a láska na první počtení, miluju atmosféru té knížky, jistou mlhavě těžkou melancholii zakouřených barů, ztracených lásek a záhad podkreslených hudbou... pro mě zatím nejsilnější zážitek od pana M.
Štítky knihy
nevěra partnerské vztahy japonská literatura
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Klasický Murakami - čtenáře provází na první pohled banálním příběhem, který ale má hned několik hlubších kořenů. Záleží na čtenáři, co si na díle najde. Trochu mně zklamal závěr, ale nedá se mu vlastně nic vyčítat, protože i o tom příběhy jsou. Opět oceňuji atmosféru, kterou autor umí dokonale vykouzlit.