Mýtus o Sisyfovi

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Eseje na téma absurdity, svobody myšlení a rozhodování, smyslu tvorby a existence. Byť většina čtenářů vnímá Camusovy eseje, a tedy i eseje tohoto svazku, jako texty filozofické, Camus sám se za filozofa nepokládal: tvrdil, že v něm není ani špetka filozofa, že chce pouze zjistit, jak se chovat. To lze chápat jako důkaz, že morálka se mu jevila významnější než metafyzika. My můžeme nicméně spatřovat v Mýtu o Sisyfovi pojednání o lidském údělu: Camus nám v něm předvádí vrcholně absurdního hrdinu – Sisyfa, kterého bohové odsoudili k nejstrašnějšímu trestu, jímž je zbytečná a beznadějná práce. Nesmrtelný život je nemožný, a proto je lidská existence absurdní, to je základní postulát této knihy. Je-li však absurdno podstatou lidských vztahu, jak v tomto absurdnu žít? Proto nijak nepřekvapí, že svazek začíná esejem o sebevraždě, v níž Camus spatřoval jediný skutečně závažný filozofický problém, nikoliv však řešení, které se mnohem spíš jevilo v podobě vzpoury. Okolnosti totiž, podle Camuse, mohou sebevraždu vysvětlit, leč vůbec ji neospravedlňují. Lidské drama začíná teprve ve chvíli, kdy člověk začne pochybovat o vlastní existenci, kdy veškerý jeho svět začne ztrácet barvu a jeho podstata se začíná měnit. V takovém okamžiku pak člověk nahlíží na existenci, jako kdyby mu nepatřila, jako něco nalézajícího se mimo něj, jako nějakou podivnou chorobu. Absurdno se však nemusí vždycky zrodit pouze z nespokojenosti, z neštěstí. Lidský osud je záležitostí lidskou, kterou musí vyřešit lidé. Sisyfovou tichou radostí bylo, jak nám Camus sděluje, že byl pánem vlastního osudu – a tak je tomu i s absurdním člověkem. To, čemu Camus říká absurdno, ona konfrontace iracionálního světa a zoufalé touhy po lásce a světle, je přece největší záhadou člověka, kterou nacházíme u autorů Camusovi blízkých – u Dostojevského, Kierkegaarda, Kafky. Když Camus formuluje tuto záhadu, tento střet svobody a osudu, morálky a historie, proniká do samé podstaty metafyzické zkušenosti. Člověk, který objevil absurditu-vášeň, jak to nazývá Camus, musí pokračovat ve svém zoufalém hledání, dokud nezahlédne světlo....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81575/mytus-o-sisyfovi-LEH-81575.jpg 4.1193
Žánr:
Literatura naučná, Filozofie

Vydáno: , Svoboda
Originální název:

Le Mythe de Sisyphe, 1942


více info...
Nahrávám...

Komentáře (22)

Kniha Mýtus o Sisyfovi

Set123
12. července

Nietzsche pohleděl v tvář bohu a konstatoval „Bůh je mrtev.“. Poté pohleděl na lidstvo a shledal, že ani to není kdovíjaká výhra. A tak pravil, vydejme se za nadčlověkem. Každý ale není jako Nietzsche. Camus není jako Nietzsche. Na druhou stranu, ptejme se, kdo je jako Nietzsche? Každopádně Camus, odvraceje se od boha (jakž takž) musel najít jiný pevný bod. Tak konstatoval, že člověk, jenom proto, že se na evolučním řetězci vyvinul dál než jiné formy života a je schopen existenciálních úvah, zaujímá ve světě významné, speciální místo. Nehledejme nic lepšího, žijme světu navzdory ve veliké vzpouře mysli. A tak vznikl Camusův existencialismus. Žij kvantitou a extrémy až do své smrti. Nic víc, hlavně ale nic míň.

Asi tak bych úvodem shrnul mé chápání knihy Mýtus o Sisyfovi. Na knihu jsem se celkem dlouho těšil, maje o ní nějaká očekávání. Tato očekávání se do velké míry nenaplnila. Možná byla příliš kolektivistická a málo individualistická, možná příliš filosofická, málo absurdní. Každopádně zůstává pravdou, že je kniha velice zajímavým tokem myšlenek, které vytvářejí určité tvary. Líbí se mi ty tvary? Nikoliv. S Camusem do veliké míry souhlasím na úrovni jeho tezí, nikoliv však na úrovni vývodů, které z nich učinil. Každopádně si teď budu potřebovat v knihovně obstarat Cizince, abych viděl teorii převedenou do praxe. Uvidíme jak budu na absurdního člověka á la Camus pohlížet poté.

V tuto chvíli se pro mne stal Camus jen dalším tak trochu ufňukaným existencialistou, který je, chudáček, tak vykořeněný, že ani není ochoten připustit, že by existencialistou byl. Každopádně teď už jenom pár poznámek. Nehodlám tu předstírat, že jsem knihu plně, bezvýhradně pochopil. Jsem si dokonce téměř jistý, že nikoliv. Proto i úvod tohoto komentáře berte spíše jako „přání otcem myšlenky“. V určitém bodě jsem si začal myslet, že autor někam směřuje a začal jsem tam směřovat já. Text jsem četl pro jistotu dokonce dvakrát po sobě a stále se mi zdá, že mi lecco uniká. Proč? Jednak proto, že Camus užívá pojmy, které mají různé významy pro různé filosofie a různé vědy. Z toho se stane problém v okamžiku, kdy nevíte, jaký slovník autor používá. Je to, řekněme, matoucí. Polemika s Husserlem, Kierkegaardem, Jaspersem a dalšími tomu také příliš nepomohla. A v některých případech musíme Camusovi dokonce přisoudit tvorbu myšlenkových výronu nemajících faktický obsah. Což je ovšem znak formy celého eseje, takže to přísně vzato neberu jako nedostatek.

Už bych snad zmínil jenom Sisyfa. Nebudu se tu nad touto myšlenkou rozvášňovat, jelikož bych vypadal jedině jako blbeček, ale řeknu toto. Já soudím, že by Sisyfos mohl být šťastný. Opravdu ano. Ale z jiných důvodů a jiným způsobem, než si myslel Camus.

Ale aby můj komentář nevyzněl jako čistá kritika, musím říci závěrem, že si Camuse opravdu velice vážím. Snaha oprostit se od esencialismu boha a přejit k něčemu prostšímu je – a hlavně tedy byla - velice ocenění hodná. Nedovedl tento přístup do konce, ale alespoň měl odvahu začít. A navíc celkem vzato nepochybuji, že by kniha mohla být dobrou útěchou pro lidi, kteří jsou menší svině než já, prožívající duševní krizi. A kniha určitě stojí za přečtení každému. Camus byl zjevně velice inteligentní člověk a s jeho názory lze vést velice zajímavou polemiku.

bigbabe
18. dubna

No, tak jak je mým zvykem, nic si předem o knize nezjistím a většinou i zapomenu, proč a kdy jsem se rozhodla, že si jí dám do nepsaného seznamu "Chci si přečíst".
Dlouho kniha nebylo vůbec o Sisyfovi, ale samozřejmě chápu návaznost.
V jedné krátké kapitole jsem se dočkala.
Další kapitoly o "smyslu" Zámku, Procesu a Proměny - dvě z těchto knih jsem četla, ale ani v těchto kapitolách jsem se o jejich smyslu a cíli nic nedozvěděla.
Nelituji, že jsem strávila neděli s touho knihou, ale filozof ze mě nebude.


Česneksmedem
02. dubna

„Veškeré velké činy a veškeré
velké myšlenky mají směšný začátek.“
Citát z knihy

Tohle bylo tak hutné, že vůbec nemíním předstírat, že jsem vše pochopil. To ani náhodou. Na druhou stranu z toho nemám ani nepříjemný pocit, protože vždy narazíte na někoho, kdo je prostě chytřejší a v dané oblasti daleko před vámi.
Vlastní mýtus o Sisyfovi je zlomkem a zároveň základem této knihy. Každý z nás alespoň někdy pozná ten pocit beznadějné a zbytečné práce. Pokládám ale za jednu z nejdůležitějších věcí v životě se z něho nepos..t a dojít s radostí a zvídavostí až na konec své cesty, svého údělu či chcete-li osudu.

tra-my5156
10.10.2020

Toto je jedním z prolomových děl Camusovy filozofické tvorby. Člověk si málokdy pozastaví nad pojmem ‘absurdno’.

DeepSea21
21.06.2019

Nejlepší Camusova kniha. Absurdno a sebevražda. Absurdno a život.

Andre2609
14. ledna

,, Není slunce bez stínu a je třeba
znát noc... "

..., Po této dlouhé námaze, měřené prostorem bez oblohy a časem bez hloubky, konečně Sisyfos dosahuje cíle.
A za několik okamžiků vidí, kterak se balvan řítí zpět, odkud jej bude muset
znovu dopravit na vrchol.
A Sisyfos se vrací znovu dolů na úpatí...

A právě jak se vrací, uprostřed této přestávky mne Sisyfos zajímá. Tvář, která je v neustálém styku s kameny, se už sama stala kamenem...
Vidím jej, sestupujíce zase, krokem těžkým, ale pevným k muce, jejíhož konce nepozná. Tato chvíle, která se podobá dýchání a která se opakuje se stejnou jistotou jako jeho neštěstí, tato chvíle je chvílí vědomí...

Sisyfos, proletář bohů, bezmocný a vzpouzející se, je si vědom dosahu svého bídného údělu: je to úděl, nač myslí během svého sestupu. Jasnozřivost, která zavinila jeho utrpení, znemožňuje současně tomuto utrpení jeho vítězství...

,, Není osudu, který by nebylo lze překonati pohrdáním... "

Je-li Sisyfův sestup sestupem do bolesti, může někdy být stejně sestupem do radosti...
Není to přehnaný výraz. Představuji si Sisyfa, vracejícího se ke svému balvanu, kdy bolest byla ještě živá.
Pokud obrazy země vězí ještě příliš
v paměti, v době, kdy volání štěstí je ještě příliš dotěrné, stává se, že se v lidském srdci zvedá smutek: to je vítězství balvanu, to je sám balvan...

Těžko je nést tak velkou úzkost. Jsou to naše gethsemanské noci. Drtivé pravdy
hynou však tím, že byly poznány...

°°°

..., V tom je všecka mlčenlivá radost Sisyfova. Jeho osud mu patří. Jeho balvan je jeho věcí. Právě tak absurdní člověk ve chvíli, kdy rozjímá o svých mukách, umlčuje všechny modly...

Ve vesmíru, který byl náhle navrácen do svého mlčení zvedá se však tisíc drobných, kouzelných hlasů země. Nevědomé a tajné výzvy, všechna vzezření, jež ho zvou, jsou druhou
stranou a odměnou jeho vítězství...

,, Není slunce bez stínu a je třeba
znát noc... "

Náš vesmír, ačkoli je bez pána, nezdá se mu neplodný ani bezcenný. Každé zrnko tohoto balvanu, každý kamenný záblesk tohoto pohoří, plného noci, vytváří svět...

Samo úsilí, směřující k vrcholkům,
stačí naplnit lidské srdce. Musíme se domnívat, že Sisyfos je šťastný...

rabor
28.11.2020

Je dobré, že i na špatných knihách se dá najít něco čím ospravedlním tu ztrátu času. Po přečtení této, si například mnohem více budu vážit lidí, kteří dokáží prezentovat nějakou i docela velkou myšlenku jasně, stručně a srozumitelně. Jak krásné múžou být lidské myšlenky, když je neutopíte v nekonečném množství halabala abstraktních pojmú, přelévaných z jedné poloprázdné sklenice do druhé poloplné. Jak moudré je, když o sobě i ten nejchytřejší zapochybuje a uvědomí si, že nikdo nemá patent na rozum. A tak je docela možné, že jen nemám buňky pro vnímání oné velké filozofie, ostatně i Nietzsche mi přišel jako takový generátor náhodných vět o nadčlověku, ale alespoň si vystačil sám a nemusel vyplňovat z poloviny své dílo myšlenkami jiných myslitelú.

Elevant
17.09.2020

Mýtus o Sisyfovi je zřejmě znejzásadnější kniha pro pochopení camusovského existencialismu a nejzávažnější dílo Alberta Camuse. Přesto zůstává nezařaditelným. Nejedná se o jedno z autorových beletristických děl, avšak není ani filosofickým pojednáním. Na to je kniha málo systematická a objektívní. Nejblíže je asi kategorii "eseje", avšak to je spíše provizorní řešení. Neboť dílo pojednává o specifických filosofických tezích autora, a ačkoliv se Camus za filosofa nepovažoval, nemohl být ničím jiným, stejně tak jako nemohl být ničím jiným než existencialistou. A právě zde je kámen úrazu, tedy mého úrazu. Dle mého názoru má totiž filosof povinnost představit své myšlení v co nejčistší, nejprostší a nejsystematičtější (toto slovo používám s velkou nadsázkou) formě. Camus se ale vůbec nesnaží. Plácá jedno na druhé v jakési bolestné extázi, nekontrolovatelně, ve formě zpovědi. A přesto je výsledkem geniální dílo, jehož myšlenková hodnota je nepostižitelná. A právě proto nad Mýtem o Sisyfovi trvale žasnu a na jazyku mám zásadní otázku: Lze si představit, že je Sisyfos šťasten? Nebo spíše: Je Sisyfos šťasten..?

1