Můj život po životě
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176196/bmid_muj-zivot-po-zivote-176196.jpg
3
541
114
Můj život po životě napsal Michal Viewegh jako určitou formu zpovědi o událostech, které se v jeho životě staly od prosince 2012 a změnily navždy jeho způsob života. Můj život po životě začíná 8. prosince 2012, kdy Michalu Vieweghovi praskla aorta. Byl převezen do nemocnice a půl hodiny marně oživován. Poté byl operován a navzdory předpokladům přežil. Bohužel jeho klinická smrt nezůstala bez následků a potýká se s nimi dodnes. Z jedné strany by měl být šťastný, že vůbec přežil. Z druhé strany se musí smířit s tím, že jeho způsob života je definitivně minulostí. V knize Můj život po životě se Michal Viewegh snaží zachytit pocity a úvahy člověka, jehož život se obrátil naruby, život člověka s poškozeným mozkem. Měl by být rád, že žije, ale může být vůbec rád na světě, když už nic není takové, jako bývávalo? Přežil, ale často ho napadají různé myšlenky... Je odkázaný na pomoc své rodiny a jen jeho nejbližší a psaní mu pomáhají přežít každý nový den. Můj život po životě Michala Viewegha vychází necelý rok po jeho operaci a návratu do života. Je to román, jehož psaní bylo pro autora velmi bolestné, ale přes všechnu bolest je kniha Můj život po životě především knihou očistnou.... celý text
Přidat komentář
Viewegh patří mezi mé oblíbené autory. Moc mu fandím už jen proto, že napsat tento titul ho muselo stát mnoho úsilí a také odvahy, něco takového vydat. Něco zcela odlišného od jeho předchozích děl, něco realného, smutného a depresivního. Autorovi fandím a přeju mu, aby našel zase životní optimismus.
Mnozí píší o ukňouranosti knihy, ale je fakt, že jsem k tomu přistupovala spíš jako výlevu člověka v depresích, což mě docela zaujalo.
Jak mám jeho knihy ráda, tak tato mi přišla moc ukňouraná, na můj vkus si prostě milej macho musel trochu sednout na zadek..kdy jindy než po padesátce...mno, snad bude i něco lepšího.
Kniha je zajímavá. Byla jsem s Vieweghem na besedě v době, kdy se kniha buď chystala a nebo byla už na prodejních pultech. Sám autor nebyl přesvědčen, že vydání této knihy je dobrý nápad. Jeho manažer (či poradce) ho přesvědčil. Nemůžeme to brát jako většinu jeho děl - uměleckých děl s komickými prvky, ale jako deník spisovatele v těžkých chvílích jeho života - dílo, které měl nakonec odvahu publikovat.
Myslím, že to zasluhuje respekt a ne jeho kritizování. Kniha je stereotypní, ale to vyjadřuje autorovu sílu, já bych se snažit přestala po 4 stranách, kdyby to nešlo okamžitě (vrátit se okamžitě zpět do svých kolejí) - a co vy?
Zajímalo by mě, proč přesně cítil Viewegh potřebu nabídnout svůj deník veřejnosti. Podle mého názoru je tato kniha povrchní a zbytečná, navíc bez špetky čehokoliv uměleckého. Chápu, že autor prožil velice traumatické období, ale tyto zápisky si měl ponechat pro své potřeby, ne je zveřejňovat - tato kniha je podivnou směsí naprosto jednoduchých, stále se opakujících vět o tom, jak se chce autorovi plakat, jak hrozný osud ho potkal, že pije víno i když by neměl, a informací, které jsou v podstatě vyňaté z jeho diáře, jako například kdy a kde měl určitou schůzku, s kým večeřel, s kým telefonoval, kdo mu napsal email a tak dál, tato směs je občas prokládané větami s rádoby hlubším významem, na kterých je ale vidět křečovitá snaha o poetický tón (,,Venku je nádherné léto, já mám v duši studený podzim.").
Velmi zajímavá zpověď M.Viewegha, který přežil svou smrt. Neberu to jako fňukání. Myslím si, že pokud žil člověk velmi aktivním životem, je pro něho ztráta samostatnosti opravdu strašně depresivní. A život s depresí a úzkostí je k nežití, ale to dokáže posoudit jen ten kdo si tím prošel. Tato zkušenost je nepřenosná a kdo nezažil nepochopí.
Vlastně ani nevím, proč jsem knihu četl a vlastně ani nevím proč ji Wiewegh napsal.
Má první kniha od autora. Děj byl ale velmi depresivní, to jsem nečekala... Ale nakonec přečteno.
Jak moc M. Vieweghovi rozumím. Můj případ je sice s jeho nesrovnatelný, ale také se momentálně nacházím v situaci, kdy jsem více či méně závislá na pomoci druhých, kdy procházím záchvaty sebelítosti, kdy se ptám "proč se to muselo stát zrovna mně?" a kdy pro mě na dobu neurčitou skončil život takový, jaký byl předtím, tudíž kniha je pro mě skvělou psychoterapií. Nesmírně oceňuju, nakolik upřímně a otevřeně dokázal MV před čtenáři odhalit svoje soukromí. Díky, Pane Spisovateli. :-)
Po ženě středních let trpící amnézií, harvardské profesorce s Alzheimrem a puberťákovi majícího Aspergerův syndrom je tohle další úlovek na mé cestě za medicínou z druhé strany. Ze strany pacienta. Hodnotím ho na maximum! S odstupem několika dní. Mám totiž velké podezření, že by ho něco nepěkně ovlivnilo.
ST - Vyprávěním plné úzkosti, strachu a obav z budoucnosti jsem totálně konsternovaná. Zapomenu vystoupit z metra a většinu dne mám nutkání mít polední pauzu. Ten boj s desetikorunou při prvním nakupování mě prostě nestačí.
ČT – Zápisky beru jako věrohodný žebříček potíží, které může padesátiletý muž mít. Chápu jeho roztěkanost, smutek a pasivitu. Při čtení o hledání manželky uprostřed noci během dovolené v Chorvatsku se od srdce zasměji.
PÁ - Autorovo stěhování mezi několika domy, neustálé návštěvy, pozvánky na akce, stravování po restauracích a fňukání mě kupodivu frustrují. A to ožírání se u Hanebných panchartů si Christoph Waltz nezaslouží!
Od Michala Viewegha bych si přečetla i návod na obsluhu mikrovlnky, takže s přečtením jsem neváhala. Tím spíš, že oba jeho Deníky jsou mé nejoblíbenější knížky od něj. A líbila se mi i tato.
Je to knížka, kterou můžete hrozně snadno odsoudit, pokud budete chtít. Já ale chápu důvody jejího vzniku, "příběh" si pak soudit netroufám, protože jsem nic podobného neprožila a neumím si ani představit, jak těžké to musí být. Rozhodně mi to ale přišlo jako hodně zajímavá sonda jednak do života člověka s takovým zdravotním problémem a jednak do života Viewegha a toho, jak se s tím problémem vyrovnává.
Osobně nejsem velký fanda pana spisovatele, ale tahle jeho kniha se četla velice svižně.I když bych to spíše označil za deník, než za knihu.A musím před autorem smeknout, že nás nechal nahlédnout až do svého hlubokého nitra nebo by se spíš dalo napsat až na samé dno.A opravdu odkryl hodně intimní zážitky ze svého soukromí.Sám bych nejspíš tak upřímný nebyl a za tu odvahu mu patří velké plus.
Nějak mě to nebavilo vůbec číst. Netvrdím že je kniha špatná, ale neoslovila mě.
Přesně, naprosto pravdivé, upřímné čtení a čert ví, jak kdo z nás by takovou situaci zvládl, fňukali by jsme taky, ne že ne, jsme jen lidi a ne každý má odvahu své city přiznat, takže za mě klobouk dolů nad touto zpovědí.
Někdo by řekl ukňourané, ztrápené, bez naděje, na což u Viewegha není nikdo zvyklý, ale je to jednoduše pravdivé, konečně bez všech podbízivých kudrlinek.
Po románu Báječná léta pod psa jeho tvorba byla pod psa. Arogantní, nabubřelý světák, co opovrhuje vším a cítí se být tak na výši, že...prostě musel spadnout dolů...a najednou je někým jiným, i když sám sebou, se vzpomínkami, s nejistou budoucností, s bolestí a zranitelností. Nepřipraven přijmout něco nového, ale na nejlepší cestě něco objevit.
Nevím, já proti Vieweghovi až toho moc nemám, i když jej za kvalitního moc nepovažuji ale tato kniha mne nadzvedla ze židle. Jasně, že to muselo být hrozné a rozhodně mu tyto stavy nezávidím ale jelikož mám v okolí lidi, kteří trpěli mnohem hůř přišlo mi to opravdu jako sprosté fňukání malého dítěte, které si rozbilo koleno a nemůže jít na zápas ve fotbale. V knize jsem se dozvěděla především, jaké značkové oblečení nosí (nevím, zda je podstatné zdůrazňovat, že si oblékl teplákovou soupravu značky Ad****), kolik měl milenek, kde si všude chodí i chodil užívat, kolik známých osobností především zná atd... Tahle kniha mi doplnila vše, co neznám proto - protože nečtu bulvár! Zkrátka - škoda jednoho večera, který jsem po dlouhé době Vieweghovi věnovala. Přeji mu ať se ze všeho vyzdraví, nicméně jako o autorovi a teď už i o člověku si o něm myslím své!
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 | Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2007 | Andělé všedního dne |
Kniha Můj život po životě je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 916x |
| Čtenářské výzvě | 90x |
| Doporučených | 13x |
| Knihotéce | 173x |
| Chystám se číst | 63x |
| Chci si koupit | 12x |
| dalších seznamech | 1x |
Téma návratu do života po klinické smrti nebo jiném podobném zážitku je zajímavé samo o sobě. Alespoň pro mě. Tahle knížka navíc nabízí deníkové záznamy hodně známé osobnosti. Viewegh se tu vypisuje ze svých depresí, špatných nálad a frustrace, což samozřejmě není nijak optimistické počteníčko. Hodně se setkávám s názorem, že je knížka až příliš ukňouraná. Možná je, ale právě proto mi přijde velmi autentická.
Naopak si myslím, že může pomoci lidem, jejichž blízcí se do nějaké obdobné situace dostaly, protože Můj život po životě dává podle mě velmi čtivou formou nahlédnout do toho, co postižený prožívá, čím se trápí, na co myslí, co mu pomáhá a co třeba naopak drtí.
A takových knih nebo filmů není nikdy dost.