Mor
Albert Camus
Jednoho dne najde lékař Bernard Rieux před svou ordinací mrtvou krysu. Na zdánlivě banální událost vzápětí zapomene, ale ve dnech následujících začnou krysy houfně vylézat ze svých děr a kanálů a v agonii umírají na chodníku. Brzy se příznaky podivné epidemie objeví i u lidí a obětí přibývá geometrickou řadou... O Moru (1947) si Albert Camus poznamenal do svého Zápisníku, že má ráz „mytického příběhu“. Mytický a filozofický význam má především epidemie sama; lze ji chápat jako alegorii okupačních let, ale i v mnohem existenciálnějším měřítku jako samo zkonkretizované absurdno, jemuž Bernard Rieux, typický Camusův hrdina, vzdoruje civilně a bez hrdinských gest. Doslov napsal Václav Jamek.... celý text
Přidat komentář
Kniha nespornej hodnoty, mňa však myšlienkovo nijak neobohatila, ani vo mne nezanechala nejaký hlbší dojem. Možno to bolo odťažitým spôsobom podania udalostí, či miestami rozvláčnym filozofovaním nad vecami, ktoré by sa dali vyjadriť stručnejsie a zároveň údernejšie. Malá ukážka :
"Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvicena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba. Lidé jsou spíš dobří než špatní, ale o to po pravdě nejde. Jsou více nebo méně nevědomí a tomu se říká ctnosť nebo neřest, přičemž nejzoufaleší neřest je nevědomost, která si myslí, že ví všechno a osobuje si pak i právo vraždit. Duše vraha je slepá, a bez jasného a pronikaveho pohledu na věci není ani pravé dobroty, ani velké lásky. "
Převelice originálně jsem si do karanténního seznamu čtiva zařadil Mor.
Na počátku jsem zahlédl titulek, ohlašující že ve Francii se Mor během týdne probojoval na první příčky prodejnosti. V tu chvíli jsem se tomu s neotřesitelným nadhledem posmával, jenže o pár dní později přišel zákaz vycházení a mně tato kniha začala vrtat hlavou. Díky bohu za internet, jelikož v tu dobu už byly všechny knihkupectví a antikvariáty zavřeny. V kulichu a roušce jsem si pro zásilku nakráčel na poštu. To jest velmi vtipné, měsíc zpátky by mě ve dveřích díky takovému vohozu skolil hlídač, leč v této divné době se na mě paní poštmistrová přívětivě usmívá. No nic, Mor byl tedy doma.
Začalo to velice zajímavě, krysí agonie výborně vykreslila atmosféru a když se za Oranem zavřely brány, bylo mi z pohledu čtenáře poněkud úzko.
Pojetí pomocí kronikářského vyprávění byl dobrý nápad. Bál jsem se patetických výjevů a vlastně se mi jich sem tam i dostalo (natahovaná smrt dítěte), nicméně většinu času vám Camus dokáže tvořit dostatečně plastický (tedy uvěřitelný) pohled na průběh nemoci a hlavně reakci občanů. Jakožto filosof je právě v této rovině nejsilnější. Nejprve lid naplní pokorně kostel, jen aby se po nějakém čase otočil ke světským radovánkám (tak trochu no future), po jejichž vyčerpání jen bezradně bloudí v ulicích. A bratříčkování nastane, až když je oficiálně po všem.
"Rovnost, ke které nedošlo ani tváří v tvář smrti, usídlila se teď aspoň na pár hodin mezi lidmi jásajícími nad osvobozením."
Nepřirovnával bych situaci v knize k tomu, co se děje v současnosti po celém světě. Nebuďte tak dramatičtí. Během čtení sem samozřejmě četl i zprávy a tak se mi občas v nějakých méně podstatných detailech prolínala realita s knihou a já musel chvíli dumat, co jsem četl v knize a co na internetu. Nicméně mor v podání Camuse byl přeci jen poněkud hutnější záležitostí - v Oranu například docházely lihoviny!
Díky místy táhlé prostřední části bych asi normálně knihu hodnotil nižší známkou, nicméně ta naše současná situace přeci jen dodala čtení další rozměr, ať k ní přistupuji s nadhledem nebo ne.
Dávám 7,5 proříznutých hlíz z 10.
Četla jsem kdysi, o letošních Vánocích dávali rozhlasovou hru, podlouchala jsem jak uhranutá... a za pár měsíců je Camus i u nás. Umění, které předčilo současnost.
Přečteno třikrát za můj život, před maturitou, dva roky po ní, a dnes- o šest let později v časech toho našeho Moru.
Po každé, silný příběh, po každé něco pro mě.
Dříve- fascinace odcizenými hrdiny, těmi kteří jednají a nemohou cítit, protože ta tíha je příliš velká. Tarrou, Rieux.
Dnes vdechuji spíše ty doušky života. A to, že se jde plavat do moře. Večer ve tmě, Rieux a Tarrou se probouzí, do nového začátku. Nová vize života. Nový smysl.
Je fascinující sledovat co se stalo tam, co se děje teď. Je fascinující sledovat tu vizi, co se námi asi stane.
Zavření v karanténě lapáme po dechu, a snažíme se žít Moru navzdory.
Krása.
Uprostřed koronavirového šílenství jsem se rozhodl zásobit se ne moukou nebo toaletním papírem, ale kvalitními knihami. V den, kdy vláda zavřela školy a já se tramvají vracel domů to bylo mrazivé čtení, Mor netřeba číst jako alegorii na druhou světovou válku nebo obecný úděl lidského bytí, je stejně tak působivý jako střízlivý nezabarvený popis šířící se epidemie, ostatně jakékoliv krize:
"V tomto ohledu byli naši spoluobčané jako všichni ostatní lidé, myslili na sebe, jinými slovy byli lidští: nevěřili na pohromy. Pohroma přesahuje lidskou míru, člověk si tedy řekne, že je pohroma neskutečná, že je to těžký sen, který přejde. Ale on vždy nepřejde a jeden těžký sen k druhému, a jsou to lidé, kteří zajdou a to především lidé humánní, protože neučinili žádná opatření. Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné; předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by byli mohli pomyslet na mor, který udělá škrt přes budoucnost, cestování, i diskuse? Považovali se za svobodné, a nikdo nebude nikdy svobodný, pokud budou existovat pohromy."
Ačkoliv se to zdá se stovkami mrtvých za den absurdní, Camus se odhodlaně snaží najít východisko, které se promítá v různých motivacích a chování hlavních hrdinů. I když je jasné, že Rieux, Tarrou, Rambert a další zastávají modelově odlišné pozice, to jim neubralo nic na nenápadné lidskosti, kterou Camus tak skvěle vyjadřuje, snad ponurosti pobřežního města a apokalyptické nákaze navzdory.
Mor doporučuji všem, kteří přemýšlejí (a třeba i tápají) o své pozici v tomhle podivném světě, kterým není lhostejná otázka zla a jeho smyslu. Největší ponaučení je vlastně banální - jakkoliv je naše situace bezvýchodná a vyžadující sebeobětování (napadá mě klimatická krize), je potřeba se z toho nezbláznit.
"Nakonec je to hloupé, žít jen pro mor. Toť se ví, člověk musí bojovat kvůli postiženým. Ale k čemu je ten boj, když člověk přestane mít všecko rád?"
Camusův příběh z Alžírského města Oranu zasaženého morovou epidemií je geniální syntézou beletrie s filozofií. V alegorickém románu zkoumá a pitvá reakce člověka na situaci, která ho svojí velikostí absolutně převyšuje.
V existenciální literatuře se šlověk nachází v nezáviděníhodné pozici a bývá na to sám. Obvykle to s ním blbě dopadne.
V tomto případě se jednotlivci semknou a společně stojí vůči nepřízni osudu.
„Vím jasně, že každý v sobě nosí mor, protože nikdo, nikdo na světě není proti němu chráněn. A že se člověk musí bez přestání hlídat, aby se mu v okamžiku roztržitosti nestalo, že by dýchal do obličeje druhému a uštědřil mu nákazu.“
Camusův Mor je tak trochu příběhem v laboratorním prostředí. Uzavřené brány města jako symbol omezení svobodných rozhodnutí. Mor jako symbol naší bezmocnosti vůči osudu. Popírání přicházející pohromy jako symbol naší opakovaně projevované touhy nahradit realitu světa konejšivým sebeklamem.
Albert Camus nás prostřednictvím svých postav (s výjimkou kněze, samozřejmě) přesvědčuje, že svět je ostře ohraničen: začíná zrozením, končí smrtí a mezi těmito mezníky je definován zejména krutými událostmi, které se vymykají naší kontrole. Být v takovém prostředí hrdinou není snadné. Ale oni to dokážou, brání se sice takovému označení, ale každodenní práce na hranici vlastních možností, s vědomím nepatrnosti dopadů svého snažení – to z nich hrdiny dělá. Oceňuji to a jeví se mi to úctyhodné. Připomnělo to Sparťany u Thermopyl, bezejmenné vojáky, kteří nasadí svůj život v budoucí prospěch své země (spíš ve prospěch naděje v takový budoucí prospěch) - jenže zde je to náročnější, Rieux a další pracují pro dobro světa, kterému nedůvěřují, nerozumí mu a nevěří příliš v jeho smysl.
Pro mě byl Mor zobrazením bezútěšnosti života, ve kterém chybí spirituální rozměr. Ne, nemusí to nutně být křesťanský Bůh, ale kráčet životem bez uvědomění si něčeho přesahujícího, bez toho havlovského rozpětí mezi horizontálou světa a vertikálou bytí, to je prostě ubíjející. Zdá se mi, že to postavy v Moru cítí (přestože to tak jistě autor nezamýšlel), slovně sice odmítají upínání se na cokoli, co překračuje jejich smyslovou zkušenost, ale jejich konání je, myslím, usvědčuje z toho, že po hlubším smyslu věcí touží, doufají v něj a že s ním snad i v skrytu počítají.
V porovnání s Cizincem je Mor mnohem přístupnější dílo. Chladný odstup filozofa-pozorovatele je sice poznat, ale je zde hned několik pasáží, kde Camus moc hezky ukazuje svoji lidskost – snad nejvíc byla v tomto smyslu typická scéna nočního plavání.
„Tento svět bez lásky je jako mrtvý a vždycky přijde chvíle, kdy je člověk unaven vězením, prací i odvahou, a touží jen po milované tváři a po srdci rozradostněném něhou.“
Tohle je podle mě nejlepší Camus hned po Mýtu o Sysifovi.
Dokonale vystihl chování lidí v krizových situacích.
Tak poutavě napsáno že jsem ani nespal dokud jsem ji nedočetl.
Famózní.
Stále výborné. Mor jako metafora. Postavy jako typy různých přístupů. Nejzajímavější srovnání kněze s agnostikem. Inspirovalo mě to ke kázání...
Hm, nečetla jsem vyloženě knihu. Slyšela jsem rozhlasové zpracování. Příběh byl podán formou reportáže "poté," co mor z města zmizel, prokládané nahrávkami zaznamenaných událostí mnohdy už mrtvých protagonistů.
Obsah se dá vykládat různě, každý si v tom najde mor dle svého gusta a doby, v níž to čte/slyší.
Upřímně... čekal jsem něco trochu jiného. Tedy ne zrovna, že bych místo příběhu o morové epidemii čekal vegetariánskou kuchařku. To zase ne. Ale doufal jsem, že se děj odehrává o pár set let dříve. Takže mě mírně zaskočilo, když jsem se v příběhu ocitnul v polovině minulého století. Ale to hlavní tam bylo. Chtěl jsem mor. Mor jsem dostal.
Bez špetky empatie s postavami jsem se pročítal knihou. Autor se mi zjevně ani nesnažil tento druh prožitku nabídnout. Text jsem vnímal tedy spíše jako reportáž s filozofickými úvahami, ozvláštněnou náhledem do života několika postav.
Knížka o tom, jak mor do jednoho města přišel, zlikvidoval "pár" lidí a zase zmizel, proložené pár filozofickými pasážemi. Celé je to psané trochu odtažitým stylem, který mi bránil to nějak víc prožívat, ale evidentně autor z toho zase nechtěl mít melodrama.
Brilantní román, který i svou nejsvrchnější podobou, kdyby se bral pouze doslovně dokáže toto až klišovité téma zpracovat velmi kvalitně, zajímavě a jinak. Román je sám možné chápat v mnoha vrstvách, od té nejzákladnější jak se lidé chovají pokud vypukne karanténa a jest Mor. Mor jako nebezpečí nacismu. Mor jako celková absurdita a nesmyslnost života a jediný možný boj je proti ní revoltovat, přesně tak jak to činí doktor Rieux. Dá se v tomto románu najít veškerá Camusova filozofie a vždy mne příjemně potěší jeho styl psaní, kdy popisuje a najednou do toho i tak povedené popisu vloží jakýsi impresivní obraz, který úplně celkovou atmosféru podtrhne.
Štítky knihy
mor francouzská literatura alegorie epidemie Alžírsko existencialismus nebezpečný virus
Kniha Mor je v
| Právě čtených | 16x |
| Přečtených | 802x |
| Čtenářské výzvě | 58x |
| Doporučených | 52x |
| Knihotéce | 223x |
| Chystám se číst | 322x |
| Chci si koupit | 53x |
| dalších seznamech | 11x |
Jako mnohým jiným, byla mi popudem k přečtení Moru současná pandemie - ačkoliv v pořadníku byl již delší dobu. Po příběhové a stylistické stránce ho považuji za skvělé dílo a navíc - jak už tu určitě zaznělo - klidně mohl být napsán včera. Jako mírně slabší hodnotím filozofické pasáže a diskuze - zejména křesťanství je tu prezentováno ve vyloženě "kidergarden" formě (i dětské Letopisy Narnie ho nabízejí v podstatně sofistikovanější podobě) - Camus zkrátka nemá odvahu a hloubku Dostojevského, jenž se nebál konfrontovat svou osobní filozofii s protiargumenty nejtvrdšího kalibru. Hodnotím však v prvé řadě literaturu, nikoliv filozofii (jinak bych například Miévillovi nemohl dát nikdy víc než jednu hvězdičku). Takže plný počet.