Meč osudu

Kniha byla svižnější a o něco lepší než první díl. Hlavním tématem byl osud a jednotlivé povídky se postupně propojovaly. Některé mě opravdu vtáhly. U jiných jsem bohužel znal děj předem, protože jsem viděl seriál, což ubralo moment překvapení. Poprvé jsme se zde setkali s Ciri a její interakce s Geraltem fungovala skvěle. Stále je zde ale problém, že některé věci nejsou úplně vysvětleny a pro člověka, který se v tomto světě neorientuje, to může být trochu náročnější. Za mě ale super čtení a s chutí se vrhnu na třetí část.

Lepší než první povídková kniha

(SPOILER) I když jsem to kdysi normálně četl, tentokrát jsem si to vychutnal jako audioknihu. Načetl Martin Finger a velká výzva byla, jak to udělá se zpívaným hlasem Sh'eenaz nebo s Marigoldovými baladami, ale nutno uznat, že si s tím poradil náramně. Navíc pro různé postavy používá různé hlasy, takže se v tom člověk vůbec neztratí, i když jich je tam hodně.

Myslel jsem si, že předchozí kniha "Poslední přání" je moje nejoblíbenější v sérii, teď už si tak jistý nejsem. Protože i "Meč osudu" se skládá z povídek/příběhů a to já mám rád. Ty sice dokážou obstát i samy o sobě, ale jinak to krásně rozšiřuje celý ten svět... a dodává souvislosti.

Tím myslím třeba to, že zatímco v první knize byla povídka "Cesta, z níž není návratu" relativně samostatná, tady se dozvíme o Visenně a jejím zásadním vztahu ke Geraltovi. Pro mě velký aha-moment! A pak samozřejmě Ciri, jejíž osud vzniknul také již dříve a teď už se jen naplňuje (2x!). Trochu divné bylo, že Marigold dělal, že Yennefer nezná, i když se s ní seznámil již dříve v povídce "Poslední přání". Nebo možná to jen dělal, že ji nezná? Ale hlavně že to dobře dopadlo a skončilo to téměř pohádkově - svatbou.

Andrzej Sapkowski opět dokázal, že je skvělý vypravěč a má skvělé nápady, fantazii a schopnost propojit existující známé příběhy s těmi svými. Nebojí se sprostot ani zabíjení, nebojí se promyšlených dějů a hlubokých myšlenek - to vše podáváno čtenáři přirozeně a srozumitelně, bez zdržovaček a okecávaček.

Zajímalo by mě, co to znamenalo, když v poslední kapitole přinesl loupežník Lup-Cup (který umí pěkně kurvovat) jako svatební dar v pytli čertíka Schuttenbacha. Myslím, že ještě bude mít v dalších dílech nějakou roli... A už se těším zjistit jakou.

No, pořád mě to úplně nepřesvědčilo. Místy strašne natahované a matoucí, dost se tam skáče a pro neznalce všeho v pozadí je to těžší na orientaci. Byly tam ale i momenty, které byly fakt dobré, uvidíme v dalším díle jestli se kvalita bude zvedat.

Vrcholem zaklínačovy ságy je román o Ciri, ale povídky je dobré znát, aby se člověk vyznal v Sapkowského světě. Je to hodně netypické fantasy, kde mezi nadpřirozenými jevy probíhá tvrdá satira na lidský život, rasismus, politikaření a další krásné lidské vlastnosti. Geralt se svou přímočarostí a jistou naivitou proplouvá světem a zažívá různé příhody. Je dějem spíš vlečen, než aby byl hlavní hybatel, ale to nic neubírá na jeho sympatičnosti.

parádní pokračování příběhů Zaklínače

Repete po tridsiatich rokoch a spokojnosť sa tentoraz dostavila, čomu tak v deväťdesiatych rokoch nebolo. Ako pri prvom diele, tak aj druhý mi priniesol pôžitok z dialógov a v tom je Sapkowského najväčšia sila, je majstrom rozhovorov. A zároveň je to tým, čo nie každému sadne - preto majú jeho knihy tak rozporuplné hodnotenia. Nejde tu ani tak o epické opisy vykonaných hrdinstiev, ako skôr o prekáranie sa a šibrinkovanie jazykom, mnoho krát štipľavými slovami, dialógmi a kvetnatými dvojzmyslami. To je to, čo sa mi na týchto poviedkach páči a napĺňa ma uspokojením, pretože fantasy nie je žáner, ktorý by som vyhľadával.

Mnohem lepší než 1. díl a i ten jsem žrala!

Tohle bylo o dost lepší. Ale stejně pro sichr varuju Vás všechny milovníky her, kteří si chtějí vyzkoušet sérii, která položila základy Vašim 3000 nahraným hodinám Divokýho honu na Steamu, že knihy jsou o dost patetičtější, roztahanější, a Vámi milované postavy jako Geralt, Yennefer, Ciri a spol. jsou banda ukňouraných, labilních a otravných trosek, které Vás budou setsakra vytáčet.
Geralt tady není žádná stoická, sexy sigma s čelistma tak ostrýma, že by jima místo stříbrného meče posekal jedním otočením krku hejno nekkerů (hihihi, to jsou ty zlobrovité příšerky se sprostě znějícím názvem, které tu ale nejsou ani zmíněné, místo toho tu dostáváme zrod gagu Geralt vs, Zeugl), ale zaostale troubelínský betasimp s mommy issues, které se projevují tak silně, že místo toho, aby vrazil pár facek plánováně nevěrné milence, která nemá problém ho po dokonaném skutku ještě seřvat jako malého spratka, jen simpácky obdivuje oblouky v sukni tvořené jejíma nohama při chůzi, či co. Neptejte se mě, co to má hergot znamenat, podobných slovních obratů je v sérii více. Jo, knižní Geralt je prostě simp.
Yennefer v hrách je taková příjemná mamina, ale v knihách je to strašná megera, která nemá problém svoji polovičku Geralta při jejich společném soužití, jenž si jejich milostné/osudové/pohlavní spojení tak trochu vykňoural u džina, psychicky týrat slovy a fyzicky sklenicemi zavařeniny. Jako, klidně si mě ukamenujte, ale hodit po partnerovi sklenici plnou zavařeniny, která může vážit klidně i několik kilo, mi nepřijde zvlášť moudré. Kdyby beta-Geralt neměl nadlidské reflexy, asi bychom se třetí knížky v řadě nedočkali XD
No, a v autorově fanfikci o svatbě beta-Geralta s tou jeho dámou, kde se všechny přítomné postavy, které se dosud v povídkách objevily, klasicky chovají jak klienti Ústavu pro choromyslné v Bohnicích/účastníci posezení spolku Parafilik/prachsprostí ***** (make your pick) se úplně poprvé objeví Ciri. Vlastně prdlajs, objeví se o pár povídek dřív jako otravná malá holka, o které autor nesmí zapomenout zmínit, že jí chce někdo pro její zralý věk cca 8 let udělat velmi nehezké věci. Takové věci, před kterými nás varovali v hodinách občanské výchovy. Domyslete si to, jak chcete, kdybych neměla nakázáno se v komentářích mírnit, tak to řeknu na plnou hubu. Ciri mě každopádně vytáčí neskutečně :-) Ale zase na druhou stranu mi jí je líto ze spousty různých důvodů.
Nejvtipnější povídka je bezesporu o dopplerovi, který se rozhodne dělat habaďůru na půlčíka, a trochu roztočit jeho prachy v přestrojení za dotyčného, z čehož se paradoxně nakonec vyklube jackpot.

Zaklínačské příběhy jsou čtivé, ale pořád se nedokážu ubránit dojmu, že bych od tak velkého fenoménu čekala něco víc. Možná mi ale jen nesedí ten formát povídek. Jsem zvědavá na další díl, kde se již rozvine příběh.

Na úvod nutno říct, že jsem Meč osudu četl už poněkolikáté, tedy v tomto případě už podruhé poslechl ve formě audioknihy. K opakovanému poslechu mě navedla kniha Rozcestí krkavců, u které mě chyběly kvality původních povídek. A kvalitu potvrdilo to, že mě povídky opět velmi bavily. Užíval jsem si víc detailů světa, a věřím, že se k ním v životě ještě jednou vrátím!

P.S. Poslední povídka "Něco končí, něco začíná" je bonusová a lépe si ji přečíst až po dočtení pěti dílné ságy.

P.P.S Audiokniha Meč osudu byla v porovnání s Posledním přáním načtena jedním hlasem, byť výborně.

Rozhodne to nebolo zlé, čítalo sa mi to dobre, poviedky pekne plynuli. Na druhej strane ma mierne zarazila miera nadšenia nad týmto dielom, mne sa zas až také úžasné nezdalo. Pravdepodobne je chyba vo mne, hehe.... Z môjho pohľadu najlepšie Sapkowského dielo je husitská trilógia.

(SPOILER) Až na Epilog, který mi nějak k celkovému kontextu a povaze postav neseděl, mi čtení celé knížky učarovalo.

Skákání mezi příběhy bylo občas trochu matoucí, ale líbí se mi, že tím je knížka pro čtenáře všestrannější. Chvíli je to příběh boje, chvíli fantasy, chvíli román, chvíli komedie. Vtipné scény umí autor sepsat bravurně. Ve srovnání s polským provedením seriálu jsou úseky této knihy opět použity jako scénář, některé v polském ani americkém nevyvstaly vůbec, díky čemuž byly některé kapitoly příjemným zpestřením nám již známého příběhu. V knížce se prvně setkáváme s Ciry, ale v jiném světle než oba seriály nabízí. V knížce je také příběh trubadůrky Očko a její osud a příběh mořské panny S'heenaz. Epilog vykresluje svatbu Geralta a Yen, což nám k povaze Geralta a Yennefer vůbec nesedělo.

Zhruba od poloviny knihy jsem knížku předčítala manželovi, který zaklínačskému světu propadl již léta zpátky a tuto knihu měl nedočtenou z té doby. Je pro mě proto symbolem společně stráveného času a častým diskutováním nad příběhem.

Zvláštní nám přišlo hlavně to, že tento druhý díl byl údajně vydán rok před vydáním prvního. Chtěl touto knížkou autor začít? A chtěl ji také epilogem ukončit?

skvělé povídky, velmi dobře psané, super atmosféra, dialogy, humor, akce, všechno....

Další díl mě opět pohltil. Mám ráda část odehrávající se v Brokilonu a setkání Ciri a Geralta. Přečteno na posezení. :)

Druhý díl Zaklínače si nijak nezadá s dílem prvním a já jsem nucen seznat, že Hrdinské fantasy v povídkové podobě, nebude subžánr fantasy, který bych měl vyhledávat, ale udělal jsem pro úspěch maximum, když jsem přečetl dva díly toho údajně nejlepšího.

Nemůžu si pomoct, ale při čtení jsem měl dojem jako bych se vrátil zpět do časů, kdy obrazovky televizorů opanovali jednoduché seriály v nichž vznikali příběhy odehrávající se "za časů mýtů a legend, kde neklidem zmítaná země zrodila vždy nějakého hrdinu...". No nic proti nostalgické vzpomínce, ale jako nové čtivo už to prostě nefunguje. Vyrostl jsem z toho a teď mi chybí patřičný věk i naivita, snad kdyby mě čtení Zaklínače zastihlo v předpubertálním věku, hodnotil bych lépe.

I když se mi druhý díl Zaklínače možná líbil méně než ten první, tak neubral na kvalitě a Andrzej Sapkowski se pro mě více a více stává autorem, kterého budu každému doporučovat. Opravdu mě dodnes mrzí, že jsem se do čtení nedala už dříve.
V Meči osudu jsou sice povídky o něco delší než v Posledním přání, ale vůbec mi to nevadilo a opět jsem si říkala, jaká je to škoda, že nebyly zfilmované více propracovaněji podle předlohy. Povídka Hranice možností byla výborná a měla jsem radost, že hned první povídka knížky je právě předlohou k mému nejoblíbenějšímu dílu seriálu. Z Střípku ledu jsem byla taková rozpačitá. Miluju pár Geralt/Yennefer a tahle povídka mi docela dávala zabrat. Věčný oheň se mi z celé knížky asi líbil nejméně. Sice doppleři hrají ve světe Zaklínače docela důležitou a zajímavou roli, ale celá záležitost s Dudu a Věčným ohněm mě nějak nezaujala.
V povídce Trochu se obětovat jsme zabrousili opět do pohádkového motivu, což se mi v Zaklínači moc líbí. Ty jinak a drasticky podané pohádky mě snad nikdy nepřestanou udivovat. Aneb správný a zamilovaný princ přece musí naklást jikry.
Meč osudu je pro mě nejlepší povídka z celé knížky a opravdu mě moc mrzí, že jsme se tohoto setkání nedočkali v seriálu. Tenhle rozdíl mě zatím mrzí nejvíce. To setkaní v Brokilonu bylo tak hezké a kouzelné. Něco více byla také krásná povídka o osudu Geralta a Ciri. Konec povídky na mě zapůsobil tedy mnohem více než v seriálu a připadal mi také více procítěnější. No a samotný epilog? Ještě teď se musím usmívat. To bylo něco tak roztomilého a šíleného… Prostě toho Zaklínače miluju.

"A zdalipak víš, že jen samotný osud je příliš málo? Že je zapotřebí ještě něco více?"

"Tak, jak to říkali, Geralte. Tak, jak to říkali... Jsem tvůj osud? Řekni! Jsem tvůj osud?"

"Jsi něco více, Ciri. Něco více."


Knížku jsem měla rozečtenou již pěkně dlouho. Nějak jsem se nemohla začíst. Mezi tím jsem přečetla pár jiných knížek a zase se k této vrátila. To asi nastal správný čas, protože jsem knížku najednou nemohla odložit, potřebovala jsem nutně vědět, jak to s Geraltem, Yennefer a Ciri dopadne. Nevím však, jestli se vrhnu do dalších dílů.

Povídky se mi líbily všechny, až na ten epilog. Ten mi nějak do celé ságy nezapadal, bylo to až příliš snové a neuvěřitelné. Jak tady už někdo psal, možná alternativní konec? Užívám si ty vybroušené dialogy, i když se třeba plácá o ničem, je radost to číst.