Dóm řetězů
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/5350/bmid_dom-retezu-VwN-5350.jpg
5
472
56
Malazská Kniha padlých série
< 4. díl >
V severní Genabakis vyrazila z hor do nížin na jihu skupinka divokých domorodých válečníků. Hodlají u nenáviděných lidí z nížin vyvolat strach a zmatek, avšak pro jejich vůdce Karsu Orlonga je výprava začátkem neobyčejného osudu. O několik let později, po masakru u Arenu, přijíždí Tavore, nová pobočnice císařovny, do poslední malazské výspy v Sedmiměstí. Hodnost velitele je pro ni nová, a ona navíc musí z dvanácti tisíc vojáků, hlavně nových rekrutů, jen s hrstkou veteránů z Coltainova vojska, vytvořit sílu schopnou odolat výzvě, jakou představují hordy Smršti ša`ik, číhající v srdci Svaté pouště. Čekání však nikdy není snadné. Velitelé ša`ik bojují o moc a jejich zápas ohrožuje přímo srdce povstání, zatímco ša`ik sama trpí, pronásleduje ji pravda o vlastním osudu. Takto začíná úžasná nová kapitola v Eriksonově oceňované Malazské knize padlých. Dotisk 2010 a 2017 (978-80-7197-258-7)... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2005 , TalpressOriginální název:
House of Chains , 2002
více info...
Přidat komentář
Jakoby Erikson říkal:"Vymyslel jsem pro Vás ve světě fantasy něco,co jste ještě nečetli a dlouho číst nebudete.Ale bude Vás to něco stát. Hlavně trpělivost,soustředění a čas. Budete unaveni ale spokojeni. Jako po výšlapu na nějaký kopeček. A nenutím. Berte to jak předkládám,nebo nechte být. "
Pro mne byl tento díl už velmi namáhavý,série se asi nedá číst na jeden zátah.
I přes velikou zvědavost na to co stvořil Erikson ve své mysli,cítím,že si zatím musím dát od Malazu pauzu.
Číst Malazskou knihu padlých dá zabrat. O tom žádná. Každá postava má jméno, k tomu přezdívku či dvě, ale hlavně - stačí, aby někoho pozdravila a můžete si být jistí, že za 1650 stran to bude sakra důležité. Mě tenhle čtecí souboj většinou baví, ale...
Dóm řetězů je vlastně jen takový doplněk. Neposuneme se časem dál, ale sledujeme mezery, které nám chyběly u minulých dvou dílů. Ale opravdu bylo potřeba tohle všechno řešit? Za mne tu bylo příliš nahodilých událostí (démon ve studni) a naprostý nadbytek postav.
I tak ale dávám vysoké hodnocení. Ta atmosféra je pořád skvělá, stále ještě nedokážu odhadnout, co se stane, ale bavil jsem se méně než dřív. Slabé 4*
(SPOILER)
Obsahuje asi spoilery a náznaky spoilerů i pro minulé díly...
Ve výsledku poměrně srozumitelné, vzorce se začínají opakovat a mám několik odhadů, co by se mohlo stát dál.
Bohužel se stále projevuje klíčový problém Eriksonova podání i světa. Tomu chlapovi se totiž za celé čtyři svazky nepodařilo ve mně vytvořit jakýkoli výraznější vztah k postavám. Což je taky důvod, proč se s tím tak seru a posledních asi 40 stránek tohohle dílu jsem louskal dýl jak týden.
Jo, asi desítka mě zaujala designem, ale to je všechno a ještě to neznamená vztah. Většina dosavadní stopáže (nejen čtyřky) je tak pro mě ve stylu "sleduju postavy, na kterých mi výrazně nezáleží, které sledují nejasné cíle a dosahují nebo nedosahují jich vlivem mlhavě fungujících nástrojů".
Výsledek je vražedná kombinace, kterou zachraňují mikroscény a situace v první řadě uvnitř malazské armády, která to obvykle drží nad vodou.
První část s Karsou je slušná a v momentě setkání s Nomem začíná ona situační kombinace, která Stevenovi tak jde.
Linie s ša´ik a všemi okolo ní mi byla u zadku už v Domě mrtvých, tady se to nezměnilo. Kdyby nad táborem v Raraku proletěla letka stíhaček a všechno to vystřílela, nejspíš nehnu brvou. Pobavila mě akorát scéna, kdy dochází k rozboru žhavého a chladného železa, na což jsem se uchechtl a podotkl "A seš v piči, holka." Byla, akorát jinak. Ono je to ostatně takové finále nefinále, když celou "bitvu" jak na potvoru noc před utkáním rozhodne kupa duchů, která pobije všechno v dosahu.
Onrak a Trull, Liosané a další bordel. Zív. Začínám si pomalu říkat, k čemu tam ty grupy vlastně jsou. Podobně jako je samotný Pán Prstenů jen byproductem Tolkienových hrátek s jazykem, začínám mít podezření, že Malaz je vedlejším produktem Eriksonovy potřeby hrát si s mrtvolami a starými kulturami, ne nutně vyprávět příběh. Někde jsem narazil na docela trefný koment, že kdyby věnoval popisu a charakteristice postav tolik prostoru, co věnuje popisu každýho pohoří, pláně a geologických procesů, bylo by to celé někde úplně jinde. To by ty díly musely ale mít nejspíš trojnásobek stran. Horizontální rozpínání se zkrátka podepisuje na nedostatku vertikály.
U takové Rowlingové mi Dursleyovi lezli na nervy během prvních dvou kapitol, Brumbála si člověk oblíbil za pár odstavců a Dolores začal nenávidět po třech větách. Jediné dvě smrti, které mě zatím v Malazu nakrkly, byl Itkovianem uštvaný kůň a Karsou zabití deragotové, protože nemám rád likvidaci zvířat. Jo a ještě to nedorozumění zbytku Paličů s Paní Závistí.
Akosi ma tento diel nechytil tak za pačesy ako predošlý. Niečo tomu chýbalo. Aj keď sme si zas všeličo vyjasnili. Táto séria ide proste v štýle jednou knihou naznačíme, inou zase vysvetlíme. A tak do kola. Zaujímavé, len trochu zdĺhavé. Erikson však vie, čo robí a ja som mu to tu stále ešte žral...
No, tohle nebyla taková pecka jako předchozí dvě knihy, ale konečně si začínáte dávat věci dohromady.
Věci, které byly v předchozích knihách jen zmíněny, tak teď jsou konečně vysvětleny, atd.
A z protivného Karsy na začátku knihy se stal postupně fakt frajer. :D
Mnoho stran je nejprve věnováno barbarskému válečníkovi Karsa Orlongovi, jehož osud zpočátku nijak nesouvisí s hlavním dějem. To se však na konci příběhu, který se týká prakticky jen jeho, nakonec propojí s hlavním příběhem. Zpočátku mi tento hrdina moc nesedl, ale ke konci knihy jsem zjistil, že se dostal na vrchol mých oblíbených postav Malazu.
Po této delší epizodě se konečně dostaneme k hlavnímu dění ve světě Malazu. Příběh začíná tam, kde skončila předminulá kniha, tedy výpravou císařovniny pobočnice Tavore z Arenu do posvátné pouště Raraku, aby zde bojovala proti nepřátelům pod vedením znovuzrozené šaik. Je to tedy takový Psí (Coltainův) řetěz pozpátku. Přestože děj se občas posune i do jiných částí světa k různým dalším postavám, tohle je jeho středobod.
Kromě Tavore a šaik, pak ještě sledujeme zejména osudy asasína Kalama, sapéra Šumaře, spára Perela, Rudou čepel Lostaru Yil, Kvítka a Apsalar.
Společně s Karsou se tu pak objeví i další počet nových postav, ale hlavně se tu začnou více projevovat další rasy, které v předchozích knihách byli jen krátce zmíněny, nebo o nich ještě ani nepadla zmínka.
Musím říct, že při této knize jsem konečně začal lépe zvládat přehled mezi tolika postavami, ale hlavně si už dokážu udělat daleko lepší přehled o všech těch různorodých starobylých rasách a chodbách. A bylo zábavné postupně odhalovat další tajemství Malazské kroniky padlých.
Tento díl je zatím nejslabší.Rozhodoval jsem se zda napíšu komentář,ale myslím,že je to moje povinnost,když jsem ji přečetl.Nic moc.
Tak se nám další kolečka v soukolí osudu pohnula vpřed. A ne právě tím pohádkovým směrem.
Čtvrtá kniha z desetidílného Malazského cyklu je znovu protkána tolika příběhy, že není v lidských silách je srozumitelným způsobem popsat tak, aniž by mozek nevytekl ušima. Každopádně bych čtenářům doporučil před otevřením románu znovu nahlédnout do Vzpomínek ledu, a především pak do Domu mrtvých, na který Dóm řetězů navazuje. Určitě to pomůže v orientaci mezi postavami a souvislostmi, ke kterým se tentokrát autor hodně vrací.
Steven Erikson jinak opět potvrdil, že mu post krále moderní fantasy patří zcela oprávněně. Odmítá se pohybovat v mezích spotřební fantastiky, přičemž jeho pojetí žádným způsobem nebourá zaběhnutá pravidla, a zároveň je originální ve všech směrech. Navíc imaginace, s níž balamutí čtenářovu hlavu, jakoby neznala mezí a za svůj chladnokrevný přístup k postavám by zasloužil nařezat. Rozhodně to není jednoduché čtení pro každého, ale možná právě proto je to celkově tak dokonalé.
Já nevím... čtvrtý díl a já se pořád nedokážu vcítit ani do jedné z postav.
Velké plus je začátek knihy, který je napsán jen z pohledu jedné postavy, a ač se jedná o doposud neviděný kus Malazského světa, je dobře (na poměry Malazu) popsán.
Za mne doposud nejslabší díl. Bohužel.
Sice to není tak osudově monumentální jako Vzpomínky ledu, ale něco málo osudové monumentálnosti se objevuje i zde. Je ovšem pravda, že nemůžeme mít v každém díle biblické tragédie formátu Psího řetězu nebo, Beru chraň, obléhání Capustanu. Kniha pak není tak "těžká" a jednotlivé stránky na vás aspoň tak nedoléhají, jako nemilosrdné strany již vzpomínaných Vzpomínek.
V tomto díle je mnohem zřetelněji zastoupeno hledání odpovědí. A to je něco, co vy, čtenář, sakra chcete a potřebujete. Čtenář tak nějak srovnal svou úroveň znalostí se znalostmi obyvatel malazského světa a na zbytek si, stejně jako postavy, už musí přijít sám. Z hledačů pravdy se tak stávají vaši spojenci a každá nová informace potěší nejen je, ale hlavně čtenáře. Zatímco Vzpomínky ledu pomohly s ujasněním událostí v Měsíčních zahradách, tak Dóm řetězů nám hezky narovnává Dům mrtvých. Ne že by čtenář v této fázi chápal všechno, však ještě nejsme ani v polovině Knihy padlých, že. Myslím, že není třeba dodávat, že se nemůžu dočkat každé mistrem Kápě zatracené bezbožnosti, jež se bude odehrávat v následujících dílech.
SPOILER
Stejně jako v předchozích dílech je forma otřesná. Bylo pro mne fyzickým i duševním utrpením číst stále se opakující větné spojení a obraty. Autor operuje s velkým počtem postav, ale co z toho, když nezvládá jejich charakteristiku. Polovina z nich mluví a jedná totožně. Napadá mě snad jen to, že je vychovala jedna a táž víla kmotřenka a oni tak převzali její obyčeje a mluvu. V tom případě se panu autorovi hluboce omlouvám.
Postavy si nikterak nevyvíjejí anebo jednají zmateně. Např. pobočnice Tavore je popsána jako klidná, takřka vševědoucí žena a přitom je skoro ve všech dialozích překvapená a v rozpacích. Menší vývoj prodělal též Karsa - z arogantního blba se během své výpravy proměnil v již ne tak arogantního blba, co si osedlal koně a umí lépe máchat mečem.
Ale abych jen nekritizoval, tak je tu docela dobře budováno napětí. Od poloviny knihy až po naprosto zmršenou "bitvu" na konci. Dost jsem se pobavil, jak hromotluk karsa zosnoval svou pomstu, aby ji nakonec autor podal tak, že se Toblakai prostře zjeví ze tmy a protivníka chytne pod krkem. To jsem opravdu nečekal, to přiznávám.
Je tu pár světlých míst a škoda, že dějové linky Kvítka+Apsalar a Iccaria+Mappa, které měly potenciál nakonec vyšuměly do ztracena. Asi to má být pobídka k nákupu další knihy, ALE aby se příběh rozbíhal ještě při čtvrtém díle, tak to nevím..
Príbeh Karsa Orlonga bol výborný a aj ja som si túto postavu obľúbil. Síce kniha nejako presne neudáva, koľko rokov prešlo od začiatku knihy po jej koniec, ale Karsa prešiel veľkým posunom čo sa povahy týka. Celkovo sa mi na malazskej sérií páči, že má veľa silných postáv. Čo sa týka zvyšného deju knihy, je to klasický Erikson. Dej pokračuje, ako aj trend pokračovania obknížky, čiže štvrtý diel nadväzuje viac na druhý, ale už postupne sa mi zdá, že sa zjednocuje dej celkovo. Fanúšikov kniha nesklame a ten kto nie je fanúšik sa pravdepodobne až k štvrtej knihe nedostal, takže smelo do nej.
Tuhle sériu musíte buď milovat a nebo ji vzdáte pokud nemáte nervy první třetinu každého dílu tápat mezi novými postavami a zdánlivě nenavazujícím dějem. Tento díl jak jinak začátek chaos, říkala jsem si proč já to vlastně čtu,ale jelikož vím, že tyhle knihy miluju a vždycky to potom začne všechno do sebe zapadat tak vždy vytrvám i když teda Karsa Orlong byla pěkně nepříjemná postava a dost mi lezl na nervy na začátku knihy :D S narůstajícím počtem stránek stoupalo i mé nadšení a hltala jsem a hltala a zase naprosto bravurní počin. Spousta postav, nahuštěný děj, ale naprosto super záležitost. :-)
Když jsem začala číst kapitolu o Karso Orlongovi, říkala jsem si, bože, to je ale arogantní blb. A ejhle ona se z něj vyklubala překvapivě vtipná parodie na všechny ty drsné barbary ze severu. :-) Co se zbytku osazenstva týče, příběhy se rozvíjí a všem už je jasné, že hlavním aktérem v pozadí je Chromý bůh. Uvidíme, jak se to vyvine dál.
Říkáte si, že už vás Erikson nemůže ničím překvapit, a ono né! On se pan autor vytasí s Karsou Orlongem a jeho heroicko-epickým putováním. Karsův příběh zabírá zhruba prvních dvě stě stran a je opravdu dechberoucí. Je to nejspíš nejklasičtější fantasy část, kterou v sérii najdete, a proto se taky opravdu dobře čte. Pak už se příběh zase drobí mezi milion postav, ale hodně už se jich objevilo v předchozích dílech, takže se v ději neplácáte jak ryby na suchu. Ve zbytku knihy se putuje a tlachá, ale já mám to tlachání ráda. Mám ráda mariňáky a jejich vtípky, chrochtám si v nich jako prase v pomyjích. Konec vás opět úplně rozloží, tohle bych nechtěla zažít ani v noční můře.
Oblíbené postavy: Karsa Orlong.... a pak dlouho nic.... mariňáci
4. díl tohoto gigantu mi zatím přišel nejslabší, ovšem na skvělosti mu to neubírá..možná to bylo tím, že předchozí díly byly emočně narvané ( Coltain, Whiskeyjack atd.)..každopádně to vynahrazoval Karsa Orlong, na jehož další osud se opravdu těším..a jelikož je Malaz návyková záležitost, vrhám se rovnou do dalšího dílu..
U této série to mám vždy úplně stejné. Ze začátku se hrozně namotivovaný a přečtu zrhuba 200 stran, potom se ale seknu a nemůžu se donutit číst dál. Nejhorší pro mě však je nechat něco nedokončené a tak sem se před měsícem rozhodl to dočíst a rozhodně jsem neprohloupil. Čím člověk pokračuje dál a dál, tak už mu některé věci přijdou už pochopitelné a postupně se v tom už neztrácíte. Pak se to ale záhy otočí a je tam zase zmatek. Rozhodně za mě Karsa Orlong je největší překvapení celé serie. Nemám rád spoilery, takže tím to končí. Pět hvězd je to skvělé, ale hrozně hutné a proto si vždy odskočím k něčemu jednoduššímu, takže teď si jdu odpočinout k Eleniu.
Karsa Orlong...naprosto OP skvělá postava. Kdyby Erikson popsal v každé knize 2-3 postavy jako jeho vůbec bych se nezlobil. To by ale každá kniha měla 2000 stran.
Co se týče Tavore a 14. armády, tak jsou jejich kapitoly pomalé ale podle mě stále dobré. Seržant Struna je hrozně likeable, jeho kapitola kde hovňousek bojuje v aréně, je bezkonkurenčně nejvtipnější kapitola prvních čtyř knih.
V knize je taky hodně vedlejších linek. Nejlepší je asi Kalam a Lostara Yil. Na Trulla Sengara jsem zvědavý v pětce. No a Apsalar a Řezník mi přišli v knize naprosto zbyteční :D
Největším mínusem knihy je opět Felisín a celé dění ve Smršti. Objevuje se tam fakt až zbytečně moc postav. Snažil jsem se pochopit jejich motivy, ale ve výsledku je to jedno jelikož *Spoiler* valná většina z nich na konci na cca deseti stranách pochcípá rukou jednoho bojovníka. Úplné finále knihy bylo dle mého spíš vtipné, jelikož Erikson ještě v druhé knize popisuje armádu Apokalypsy jako obrovskou, neporazitelnou a hrůzostrašnou armádu, kdežto ve čtyřce zemřou všichni Psobijci během jedné noci. Okey.
Jedno plus bych dal ještě za Kotilliona. Byl jsem na něj zvědavý už od jedničky a v tomhle díle se objevuje celkem často, přičemž jsem si ho velmi oblíbil. Asi jediný bůh, který není naprostý hňup :D
Šumař vzhlédl a setkal se se Sépiovým upřeným pohledem. Sapér pohnul rty, nezvučně říkaje Jsou z nás boháči, ty mizero.
Štítky knihy
kanadská literatura dark fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Kniha Dóm řetězů je v
| Právě čtených | 16x |
| Přečtených | 696x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 52x |
| Knihotéce | 359x |
| Chystám se číst | 139x |
| Chci si koupit | 48x |
| dalších seznamech | 5x |
Štvrtá kniha v sérii, a na pomyselný rebríček ju zatiaľ dávam na 3. miesto (posledné zaujímajú Měsíční zahrady). Je to samozrejme stále high fantasy najkvalitnejších rozmerov, a kniha sa začína netradične len z pohľadu jednej novej postavy, Karsy Orlonga, a sleduje výlučne jeho putovanie na poli vyše 200 strán, až som si myslel, že celá kniha bude len z jeho perspektívy, čo by bola nevídaná zmena oproti ostatným knihám. Celý tento úvod je vďaka tomu priamočiary, na Eriksona nezvyčajne jednoduchý, ale zároveň ohromne zábavný, s výživným character developmentom a pútavým objavovaním sveta, nového ako pre Karsu, tak aj pre čitateľa. Až po tomto úvode sa dostaneme naspäť do už nastoleného deja a naskočíme na tradičný kolobeh množstva postáv a dejových liniek a pochopíme, že ide o priame pokračovanie Domu mrtvých. Dôvod, prečo knihu radím na doterajšie predposledné miesto je ten, že udalosti na Raraku sa hýbu slimačím tempom, kde každá zainteresovaná strana machiavellsky manipuluje, no bez väčšieho dejového posunu. Všetky kapitoly, kde sa však opäť mihne Karsa, alebo nové prídavky Trull Sengar a Onrok, prípadne Lorik, sú ale výživné, značne dopĺňajú lore a odkrývajú nové poznatky zo sveta a jeho histórie. Koniec ale tak trošku vyšumí do prázdna, a ja ostávam s viacej odpoveďami ako otázkami, čo ma ale konieckoncov aj na tejto sérii tak baví. Tých 800 strán je totiž stále napísaných prvotriedne, s ľahkosťou známou autorovi. Po krátkej pauze pokračujem s rovnakým nadšením 5. dielom.