Dóm řetězů
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/5350/bmid_dom-retezu-VwN-5350.jpg
5
472
56
Malazská Kniha padlých série
< 4. díl >
V severní Genabakis vyrazila z hor do nížin na jihu skupinka divokých domorodých válečníků. Hodlají u nenáviděných lidí z nížin vyvolat strach a zmatek, avšak pro jejich vůdce Karsu Orlonga je výprava začátkem neobyčejného osudu. O několik let později, po masakru u Arenu, přijíždí Tavore, nová pobočnice císařovny, do poslední malazské výspy v Sedmiměstí. Hodnost velitele je pro ni nová, a ona navíc musí z dvanácti tisíc vojáků, hlavně nových rekrutů, jen s hrstkou veteránů z Coltainova vojska, vytvořit sílu schopnou odolat výzvě, jakou představují hordy Smršti ša`ik, číhající v srdci Svaté pouště. Čekání však nikdy není snadné. Velitelé ša`ik bojují o moc a jejich zápas ohrožuje přímo srdce povstání, zatímco ša`ik sama trpí, pronásleduje ji pravda o vlastním osudu. Takto začíná úžasná nová kapitola v Eriksonově oceňované Malazské knize padlých. Dotisk 2010 a 2017 (978-80-7197-258-7)... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2005 , TalpressOriginální název:
House of Chains , 2002
více info...
Přidat komentář
První část pojednávající o Karsu Orlongovi je dokonalá. Nekomplikované přímočaré vyprávění, které je radost číst. Doufal jsem, že o něm bude většina knihy, ale nestalo se tak. Když se děj dostává na Raraku, tak začíná typické zahlcení postavami, které nejsou nijak zvlášť popsány, je jich hromada, různě mezi sebou intrikují a jejich motivy jsou zastřené a nejasné, i když se pomalu v průběhu vyprávění ozřejmí. Proti pouštním bojovníkům táhne armáda císařovny, což je další linka, ve které se nic moc neděje. Příběh Onraka a Trulla Sengara je opět zajímavější a pár věcí osvětlí. V linii Perela a Lostary se dokonce mihne milostný motiv, kterými autor výrazně šetří.
Opět se biju do čela v případech, kdy si staré postavy potřebují dát nová jména, jako by toho chaosu ještě nebylo málo. Na konci následuje již klasická řežba, kdy se s většinou těžce zapamatovaných postav navždy rozloučíme. Jsem zvědavý, jestli v některém dílu toto schéma bude porušeno. :o)
Bylo to tedy utrpení! Snad nikdy se mi nestalo, že bych knihu v půlce čtení odložil a několik let se přemlouval, abych ji dorazil. Děj je pekelně roztříštěný, postav, pojmů, míst a jmen je zkrátka tolik, že udržet moji pozornost nebyla šance. A ty nekonečné nepochopitelné dialogy! Nejspíš je to moje chyba - po předchozích třech bichlích už jsem si mohl zvyknout. Anebo to Erikson prostě už přehnal...
Každopádně se jedná o epickou fantasy, kde není žádný jeden centrální hrdina, ale stovky menších, kteří dohromady tvoří jeden pulsující svět na své cestě přidat se k hromadě padlých. Mám v knihovně nakoupené všechny zbylé díly, jejich hřbety dohromady měří 51 cm a vpravdě přemýšlím o tom, že bych ten půlmetr dovedl využít i jinak.
Jednu hvězdu dávám za příběh Karsy Orlonga, se kterým jediným jsem se dokázal celkem ztotožnit. Druhou hvězdu věnuji sám sobě za to, že jsem ten maglajs dotáhl až do konce.
Další díl dočten, další obdiv autorovi a další sled různých pocitů a myšlenek a další část Knihy padlých odhalena. Strašně moc jsem si zamiloval ten pocit, který se objevuje v zatím každé knize z tohoto krutého světa. Půlku knihy člověk jen pobírá co se děje a poté přijde teprve vysvětlení v podobě obrovského zvratu či události a děsně mě hřeje u srdce, když se dostanu k tomuto momentu...
Velmi mě mimo jiné zaujala příběhová linka válečníka Karsy Orlonga a především jeho osobní vývoj z, až téměř bezduchého barbara, k trošku uvažujícímu barbarovi.
A nejvíce mě okouzlil Onrak Zlomený a Trull Sengar. Jejich části naneštěstí nebyly moc rozsáhlé, ale o to více emotivní.
A na závěr, dát méně nežli 5 hvězd tomuto skvostu, je
zkrátka nemyslitelné...
Urugale, buď mi svědkem!
Vracíme se opět do Sedmiměstí, kde se z Felisín stala Ša'ik a do Arenu míří její sestra Tavore, aby povstání ukončila (a taky aby našla svojí sestru), která se musí vypořádat s tím, že kráčí ve stínu Coltaina. Do toho se představí Karsa Orlong, Trull Sengar a taktéž první Forkul Assail :) Zní to lákavě?
!!!Může obsahovat spoilery!!!
Začátek s Karsou byl vynikající ze začátku o dost "jiný", než jiné kapitoly z Malazu a Karsa po těch 200 stran postoupí neuvěřitelný vývoj... Když si vezmu Karsu ze začátku knihy a potom, co oznamuje Tavore, že není jeho nepřítel... skoro bych neuvěřil, že to je ta stejná postava :D (ale bijec je to furt stejný). Osvobození Klidnosti bylo super, představilo rasu Forkul Assail a jasně řeklo, že si s nima není radno zahrávat :) Po těch 200 prvních stranách sem si ho ale užil až moc, proto mě jeho kapitoly dále (výprava za koněm) už tak nebavily... Karsa si mě získal zase až na konci, ale to až zachvíli.
Tavore a 7. armáda... Musím říci, že tato dějová linka mi přišla nejslabší z celé knihy... Moc se toho nedělo a celé to nějak zachraňoval Šumař a Sépie. Prostě sapéři a jejich osobitý smyl pro humor mě každou knihou více a více překvapuje a vždy mě dokáží nějakou hláškou pobavit. Mám rád Šumaře, měl sem rád Křováka, tak sem rád, že se ukázal nový sapér... Nejlepší na této dějové lince byly ale porady :)
Kalam... zde nemám co bych řekl... prostě starý dobrý Kalam, více méně pokračuje na stejné vlně, jako měl v 2. knize.
Apsalar a Řezník... Z těhle dvou se vyklubali dobří assasíni... Drift Avalii a bránění trůnu stínů byla celkem podívaná, a taky se konečně předvedl Kotilion a já jen žasl nad jeho schopnosti (Asi jako Kalam, když společně s Kotilionem bojovali proti Apokalypse na konci knihy) :)
Onrack a Trull... Dobře přiznám se, že tato dějová linka mě zas tak neuchvátila. Trull si mě získal až v páté knize (kterou momentálně čtu), ale, chápu že více méně sloužila k seznámení těchto dvou charakterů a konec sliboval, že se v šesté knize je ohledně těchto dvou na co těšit... Tiste Liosan byli taktéž zajímavý.
Perel a Lostara... Tyto dva neměli zase tolik prostoru, ale z vedlejších linií mě bavili nejvíce... Jejich zajímavý vtah mě dokázal i pobavit a objevení otatarové dračice bylo zajímavé.
Tábor Ša'ik...Sem překvapen, že dějová linka plná tak odporných postav bude tou nejzábavnější z celé knihy... Líbil se mi L’orik, Felisín mladší, konečně sem si oblíbil i Heborika... Na druhou stranu jsem našel postavu, kterou sem nenáviděl zatím v Malazu nejvíce (samozřejmě jím je Bidithal). Dost mě překvapila Felisín (v druhé knize tak otravná a teď sem ji měl i rád :D).
Konec? Trochu mě zklamalo, že se obě armády neutkaly v boji a že Apokalypsu těsně před tím rozprášily duchové, ale aspoň se ukázalo, jak důležité bylo setkání Šumaře a Kimloka v 2. knize. Ascendace celé jednoky paličů mostů? Páni... Ale zaslouží si to :D
Karsův příchod rozpoutá skvělé zadostiučinění, na které sem čekal od konce 2. knihy. Kamist a Febryl umírají, Korbolo je zajat... Bidithal umírá opravdu příšernou smrtí (Nakonec sem ho i trochu zalitoval, ne kvůli němu, ale kvůli Felisín, jelikož Bidithal byl snad jediný, kdo zůstal na její straně a chtěl ji varovat). Bohyně smršti taktéž umírá a Felisín najednou je bez své moci a zrovna se má utkat se sestrou. V tomto duelu sem byl jasně s Tavore (přesto že sem si Felisín celkem i oblíbil). Škoda, že to nejvíce odnesla zrovna ona. Nakonec jsem rád, že se nedozvěděla, koho ten den vlastně zabila...
Dóm řetězů mi přišel slabší, než předešlí díly, ale stejně se jedná o kvalitní knížku :)
Vynikající začátek (prvních 200 stránek - jízda Karsy Orlonga)...a vrcholně dynamický konec (posledních cca 100 stran), kde se vykrystalizovalo mnoho chybějících dějových střípků (i z minulých knih), mě nadchnul a Erikson tyhle akční poloh umí bravurně napsat... leč knize ubralo zpomalení ve střední části knihy, které pro mě bylo rozvleklé a nedokázal jsem se do něj pořádně dostat. Jdu ale dál, tahle série za to stojí.
Karsův příběh mě potěšil, až když jsem pochopil o koho jde :D Jinak střet Felesín a Tavore, čekal jsem spíš, že Šaik sejme Kalam nebo Apsalar, takže pro mě taktéž zklamání, ovšem to nic nemění na úžasném příběhu a už pročítám Půlnoční vlny o příběhu Tiste Edur :)
Opet famozni. Zacatek - o Karsa Orlong - trochu mate, ale nakonec zapadne. Cast i o Palicich mostu, dale Heborik a Felisin. Psi retez take.
Spousta starych znamych. Kniha mene brutalni, nez ta predchozi.
Davam opet 5* a jdu na dalsi :-)
Dle mého prozatím nejslabší díl Malazské knihy padlých. Přičítám to třem faktorům:
Za prvé po třetím díle jsem si dal pauzu a přečetl tři jiné knihy, oddechovky plné rychlé akce a reakce, s jedním hlavním hrdinou a jedním padouchem. Tedy naprostý opak Malazské kroniky. Ten návrat do komplikovaného světa Malazu je potom jako dělat zkoušku na Matfyz po prokalené noci. Ale s tím se poperu.
Za druhé, čtvrtý díl má začátek úplně jiný než v předešlých knihách. Prvních 200 stran je vlastně samostatná kniha, s jedním "novým" hrdinou a jeho světem. Jako samostatná kniha by to byl skvělý příběh, ale když netrpělivě čekáte co se stalo s vašimi oblíbenými postavami, je to zdlouhavé a znepokojující. Což je problém, protože těch postav je prostě moc a na některé se prostě stránek nedostává. A co je horší postavy, které je nutné si zapamatovat, stále přibývají!
A konečně za třetí. Je zde nejméně válečné vřavy ze všech dílů. Žádná bitva o Dřevnov, nekonečné šarvátky Psího řetězu ani "kulervoucí" řezničina alá bitva o Capustan (dle mého prozatím vrchol Malazské Knihy padlých). Závěrečný střet Felisín a Tavore je obrovským zklamáním (a tak trošku plivnutím do tváře čtenářům, kteří na tenhle boj čekali od začátku druhého dílu). Nakonec i ten Karsa Orlong jakoby v závěru spadl z úplně jiné knihy a jen se tak rozmachoval mečem sem tam, nevěda co tam vlastně dělá. Až mně ho bylo trochu líto.
Čtvrtý díl je rozhodně nejvíce ukecaný ze všech, nějaké věci se vyjasní, další hádanky se vyrojí. Přijdou i nějaká moudra a odstavce nad kterými je dobré se pořádně zamyslet. I přes mou kritiku si myslím, že jde o výbornou knihu, která za přečtení stojí. Přestože tři předchozí díly nastavily laťku tak vysoko, že jí Dóm řetězů nedokázal přelézt. Uvidíme co na to "Půlnoční vlny", snad dokáží vrátit sérii zpět na vrchol.
Zase 5*, už je to trapné, ale je to tak. Líbí se mi (opět), že i když se jedná o čtvrtý díl, kniha je zase napsaná trochu jinak než ty předchozí (o předvídání následujících událostí už se ani nesnažím, prostě to beru jak je mi to servírováno). První polovina - kde to jsem? co se to děje? nevzal jsem špatnou knihu? pak se souvislosti trochu (ale opravdu trochu) začnou propojovat a najednou CVAK + AHA = a ve druhé půlce jedeme dál, jakoby nic.
Prozatímní zážitek z celé série je jako bych skládal puzzle. Znáte ten pocit když máte složené kraje a rohy a na desce máte pár shluků, které na sebe roubujete? Tak tady jsem. A baví mě to. A baví mě to o to víc, že na rozdíl od puzzle nevím co z toho nakonec bude. Tak jo, jdu hledat další kousky.
Zase další úžasná kniha, Karsa Orlong je jedna z nejzajímavějších postav celé série.
Na začiatok musím priznať, že ma táto kniha nechytila tak, ako dve predtým.. čo ale bolo spôsobené asi mesačnou pauzou okolo Vianoc, kedy som bol doma na Slovensku.
I tak to ale bol znova skvelý kúsok zo sveta Malazu. Karsa Orlong je kapitola sama o sebe, tomu by sa vyhol aj mistr Kápě. Na začiatku ma síce nebavil, ale postupom času ako sa vyvíjal (a dostávala rozum?), tak som si ho stále viac a viac obľúbil a na konci to bola proste v jeho podaní pekelná jazda.
Zaujímavé boli aj iné postavy.. Lostara, Perel, Lorik, Heborik, Leoman, Tavore, Felisín (mladšia i staršia), Trull Sengar, Onrak.. nakoniec aj samotná bohyňa Smršti. A samozrejme Kalam a Šumař!
Ako sa tak blížil koniec a stret vojsk smršti a Malazskej ríše, a ja som si tak nejak našiel obľúbencov v oboch táboroch, začal som sa báť, že mi veľa z nich umrie. Našťastie tu nebola žiadna "drastická" smrť v podobe Whiskyjacka a Coltaina. Ale vrchol sporu Felisín/Tavore mi prišiel vyložene krutý, pre jednu i druhú stranu.
Asi to neni úplne objektívne (mistr Kápě mě vem!), ale znova dávam 5* a teším sa ako večer otvorím Půlnoční vlny :)
Toblakai. Vojsko Toblakajú, to by byl pohled, při ktorém by povolili svěrače i samotné císařovně...
Karsa Orlong je rozzuřený, a přitom se nenechává ovládnout hněvem. Meč držel nehybně před sebou, připravený, a samotný klid čepele jako by sliboval příval zkázy.
**********
Príbeh Karsy Orlonga vás úplne odrovná, vôbec by mi nevadilo, keby jeho príbeh bol podstatne dlhší, tých 200 strán ale stačilo a spokojnosť sa dostavila (kam sa hrabe Conan). Ďalších 500 strán knihy ma bavilo pri druhom čítaní už oveľa menej a záver je klasický Eriksonovský "hřebíček do rakve". Tretia kniha pre mňa ostáva stále TOP, v štvrtej prichádza znova na rad Felisín, dočkáme sa dvojice Trull - Onrak, Lostara - Perel, Karsa - Leoman, Tavore - vojsko, k slovu a činom sa dostane aj starý dobrý Šum a Kalam. 90%
"Veď mě, vojevůdce!"
Už vím, co mi na Malazské Knize padlých tolik pije krev:
a) Autorova naprostá neschopnost ukočírovat většinu postav - ty postavy se nechovají tak, jak by měly, přirozeně, nýbrž tak, aby to vyhovovalo předem načrtnutému plánu; jeden by až brečel, jaká trapnost z takového rozporu občas vyleze.
b) Chaotické vyprávění - začínám mít chvílemi pocit, že úmyslné je jenom zčásti... Jako by to bylo pro Eriksona jediné východisko, jak se popasovat s tak monumentálním a rozvinutým příběhem, který by neuměl odvyprávět "normálně", ani kdyby chtěl...
A přesto se těším na další díl jako malá, královno snů mi pomáhej. V Dómu řetězů se uzavřelo pár minoritních linek, vysvětlily se drobnosti, s jejichž záhadností se čtenář už v předchozích knihách za skřípotu zubů smířil - skvěle na mě ta vějička zabrala, poprvé můžu říct, že chci víc, víc odpovědí, víc Karsy a Leomana, Onraka a Trulla Sengara a Heborika a Rychlýho Bena a všech ostatních. Takže to na těch pět hvězd, beznadějně neobjektivních, nakonec přece jenom bude, Eriksonovým nešvarům navzdory. Aspoň prozatím.
Při čtení této dokonalosti jsem si říkal... nejúžasnější na tom je, že zbývá ještě šest dalších dílů...
Kniha veľmi veľmi dobrá, chyba bola že som to čítal dlho s častými pauzami a nie krátko a intenzívne. Vcelku však veľmi dobré, dej veľmi zaujímavý, trochu zrozumiteľnejší- hlavne išlo o boj medzi sestrami šaik-Felisin a pobočnice cisárovnej Tavore, na stranách každej boli nejakí hrdinovia a vojská.
-Výčitka (ale pre mňa z mojej strany): Niečo musím priznať som nepochopil alebo mi vôbec nedošlo (napr. smrť Gameta, neviem ja si furt pri takýchto a podobných veciach predstavím že sa tam niečo zjavilo a on hupol do nejakého portálu- bezpečia, alebo proste že sa zároveň na pozadí deje niečo čo čitateľ nevidí, nejaké skryté motívy, a neskôr sa to ukáže akože ,,Pamätáte si ked sa stalo hento a hento? no tak v skutočnosti tam bolo prítomné ešte niečo iné čo tú situáciu zvrátilo a v skutočnosti to dopadlo inak než ste si mysleli, než ako to dovtedy vyzeralo,, Potom pre krátkosť času, rozsah knihy a skutočne častým zvratom a neskorším vysvetlovačkám to nechám tak s tým že ved uvidím.) Najzaujímavejší bol samozrejme Karsa a rozhodne pôjdem na pokračovanie čoskoro. (tentokrát bez tých páuz).
-
P.S: pri konci sa toho fakt veľa udialo, fakt neviem kto koho kedy zabil, kto koho kedy stretol, kto komu pribehol na pomoc atd... jedno z mála čo si z toho vyvraždovania pamätám je že Rychlý Ben sa radšej vyhol Karsovi a že Karsa zabil všetkých veľkých parchantov :D
Pred rokmi, keď som Malazskú knihu padlých čítal prvý krát, bola štvrtá kniha mojou konečnou stanicou. Nedostal som sa ani cez prvých sto strán, lebo ďalšia náhla zmena prostredia a nástup nových hrdinov – nadutých indiánov na ceste za vraždením detí - ma definitívne odradila.
Teraz, keď už som vedel do čoho idem, som si práve prvú štvrtinu knihy užil najviac. Karsova sebavedomá výprava do nížin a následná tvrdá facka od civilizácie má spád a je to veľká pocta Conanovi.
Po skončení Karsovej retrospektívy ale moje nadšenie veľmi rýchlo opadlo. Hlavnou témou zvyšku knihy je očakávaný stret medzi Tavore a ša‘ïk, pričom veľa priestoru dostane aj množstvo ďalších vedľajších línii. Postáv je jednoducho priveľa a niektoré z nich dej len zbytočne spomaľujú. Navyše je toto už tretia kniha za sebou, v ktorej sa významná časť knihy odohráva na pochode armády, ale počas ktorého sa nič zaujímavé nedeje a tak musí prísť aj na zbytočné ozvláštnenia typu aréna škorpiónov.
Pri čítaní som si ale uvedomil môj hlavný problém s Eriksonovým štýlom písania, ktorý už asi nezmizne. Je ním to, že autor čitateľa neustále bombarduje novými informáciami o svojom svete. Očakával som, že po troch knihách už budú karty rozdané a ďalšie premenné do rovnice budú pridávané len pomaly a po kúskoch. Chyba lávky. Erikson chŕli nové fakty o svojom svete v každej kapitole a ja už tieto informácie nestíham spracovávať. Fakticky mi bráni vytvoriť si nejakú predstavu o svete Malazu, lebo sústavne dopĺňa ďalšie vrstvy a, čo je horšie, výnimky z pravidiel fungovania svojho sveta (napríklad mágia funguje na sto spôsobov). Sedí mi na toto jedna veta, ktorú som niekedy v súvislosti s Eriksonom čítal – mať priveľa pravidiel je rovnako zlé ako nemať pravidlá žiadne - v oboch prípadoch sa môže stať čokoľvek čo autora momentálne napadne bez ohľadu na to, ako je jeho svet postavený. A Erikson očividne nevydrží ani dvadsať strán bez toho, aby neprišiel s niečím novým, ako by nedokázal napísať zaujímavý príbeh len z tým hutným základom, čo si už stihol vytvoriť.
Napísané je to samozrejme čtivo a človek sa aj pobaví, ale k postavám si stále nedokážem vytvoriť vzťah (snáď z výnimkou Šumařa), na druhú stranu tentokrát chýba bombastické finále. Rozuzlenie je také obyčajné, množstvo príbehových línii nie je uzavretých a niektoré z nich dokonca ani nestihnú odhaliť svoj význam (hlavne Kvítkova). U mňa teda prevláda sklamanie a do ďalšej knihy sa púšťam hlavne zo zvedavosti, kam sa to všetko ešte zvrhne a nie z fanúšikovského zápalu. 6/10
Thelomen Toblakai je pořádnej drsoň. Kupodivu, v tomto díle se dá najít i vtipná dějová linka. A hlavně nejlepší kumpanie všech fantasy světů - Paliči mostů! Ke konci se sice vše uzavírá trochu jednoduššeji, než jsem od rozmáchlých příprav očekával. Což ale v případě Eriksona znamená, že nás čekají velké věci v knihách příštích. Už se na ně těším! :)
Štítky knihy
kanadská literatura dark fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Kniha Dóm řetězů je v
| Právě čtených | 16x |
| Přečtených | 696x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 52x |
| Knihotéce | 359x |
| Chystám se číst | 139x |
| Chci si koupit | 48x |
| dalších seznamech | 5x |
Zatímco první 3 díly byly pro mně víceméně rozjezdové, čtyřka mne dostala svym spadem, při kterém nezapomenu opomenout opojny začátek. Na nejakych 200 stránkách vystřihnul autor akční road story, která by sama o sobě strčila většinu autorů, kteří se akční fantasy věnují, hravě do kapsy. Gotrekem začínaje. Tímto si tento díl získal me srdce, které si na těch 200 strankach od všech těch pletich a složité mytologie odpočinulo.